Démon alkohol

IV

K mému dalšímu střetnutí s Démonem došlo, když mi bylo sedm let. Tentokrát mě má fantazie oklamala a strach mě donutil, abych se s ním přece utkal. Naše rodina, Jež stále ještě sedlačila, se přestěhovala na ranč, na drsně, smutně pobřeží San Mateo, ležící na jih od San Franciska. Tenkrát to byl ještě pustý a zaostalý kraj. Slýchal jsem často, jak se matka chlubívala, že jsme starousedlá americká rodina, a ne nějací přistěhovalí Italově nebo Irově, jako byli naši sousedě. V celém okolí byla kromě nás jen jedna jediná stará americká rodina.

Jednou v neděli ráno, jak a proč si už ani nevzpomínám, jsem se ocitl na ranči U Morriseye. Shromáždila se tam kupa mladých lidí z rančů v sousedství. Kromě mladých tam byli i starší; popíjeli už od rána a někteří z nich už od večera. Morriseyové byli velmi početná rodina a bylo tam také mnoho statných výrostků i strýců v těžkých botách, měli notně pěsti a hrubě hlasy.

Pojednou začala děvčata křičet a ječet: „Perou se!“ Nastal zmatek. Muži se vyřítili z kuchyně. Dva šedovlasí obři, zarudlí v tváři, se drželi v křížku. Jeden z nich byl černý Matt, který, jak všichni říkali, zabil za svého života dva lidi. ženy už křičely měně, křižovaly se, nebo se chvílemi trhaně modlily, zakrývaly si oči a pokukovaly mezi prsty. Ale já ne! Lze říci, že jsem byl nejpozornějším divákem. Snad jsem si tenkrát přál vidět tu podivuhodnou věc, jak bude člověk zabit. Najisto jsem však chtěl vidět, jak se chlapi perou. Velmi mě to zklamalo. černý Matt a Tom Morrisey se jen k sobě tiskli a zdvihali nohy obuté do neforemných holínek, takže to vypadalo jako nějaký groteskní tanec. Byli na zápas příliš opilí. Pak se jich chopili ti, kdo je chtěli usmířit, a odvedli je do kuchyně, aby tam dotvrdili obnovené přátelství.

Brzy mluvili jeden přes druhého, hřmotili a rámusili, jak to dovedou jen chlapi širokých plecí, větrem ošlehaní, když whisky zažene jejich zamlklost. Já, sedmiletý klučina, jsem měl srdce až v hrdle, tělo se mi chvělo napětím jako prchajícímu srnci a nakukoval jsem jen zvědavě do otevřených dveří, abych se dověděl ještě něco víc o nepochopitelnosti mužů. A obdivoval jsem černého Matta i Toma Morriseye, jak se sklánějí nad stolem, objímají se kolem krku a pláčou přátelským dojetím.

Pitka v kuchyni pokračovala a děvčata venku dostávala strach. Znala už, jak to při pitkách chodí, a věděla, že se stane cosi strašného. Prohlašovala, že při tom nechtějí být, až k tomu dojde, a někdo navrhl, aby šly na veliký italský ranč čtyři míle odtud, kde si budou moci zatančit. Hned se utvořily párky, vědy hoch a děvče, a šlo se písčitou cestou. Každý hoch si vedl svou milou – a věřte, že i sedmileté dítě dovede pozorně naslouchat a vyzná se v milostných pletkách svého okolí. Věřte, že i já šel už jako chlapec se svým děvčetem. Dali mě do páru s malým irským děvčátkem, stejně starým jako já. Byli jsme tu jedinými dětmi, ale to nikomu nevadilo. Nejstaršímu párku mohlo být asi dvacet let. Byla tam děvčata sotva odrostlá, kolem čtrnácti až šestnácti let, a ta šla se svými chlapci. My jsme byli zvlášť nezkušení, to malé děvčátko a já. Vedli jsme se za ruce, a sem tam po příkladu starších jsem jí také ovinul ruku kolem pasu. Jenže se mi to nezdálo pohodlně. Ale byl jsem za tohoto jasného nedělního dopoledne na to velmi pyšný, jak jsem si vykračoval dolů po tě dlouhé únavně cestě mezi písečnými přesypy. I já jsem měl přece své děvče, a byl jsem tedy celým mužem.

Italský ranč vedli samí neženáči. Přivítali nás radostně. Nalili nám do sklenic červeně víno a vyklidili část dlouhé jídelny, abychom si mohli zatančit. A mladíci popíjeli a tančili s děvčaty za zvuků harmoniky. Mně ta hudba zněla božsky. Nikdy jsem neslyšel nic tak báječného. Mladý Ital, který tu hudbu vyluzoval, se dal nakonec také do tance, ruce měl kolem pasu své dívky a za zády jí hrál na harmoniku. Mně se to vše ohromně líbilo; netanči! jsem, jen jsem seděl za stolem a vykulenýma očima jsem zíral na ten obdivuhodný život. Byl jsem tehdy ještě jen malý chlapec a v životě toho bylo tolik, čemu jsem se ještě musel učit. Jak čas běžel, irští mládenci si začali nahýbat vína a zavládlo veselí i povznesená nálada. Povšiml jsem si, že někteří z nich při tanci klopýtají, ba i padají a že si jeden z nich dokonce odešel schrupnout do kouta. A všiml jsem si také, že se některá děvčata zlobila a chtěla odejít a že jiná se zase chichotala a byla svolná ke všemu, co se bude dít.

Když mě naši italští hostitelé chtěli počastovat vínem, jak to u nich bývá zvykem, odmítl jsem. Dřívější zkušenost s pivem mi stačila a nechtěl jsem tu břečku pít, ani něco podobného. Naneštěstí jeden mladý Ital, Petr, šibalská duše, si mě všiml, jak tu sedím sám, a dostal nápad: naplnil do půlky pohár a přistrčil mi ho. Seděl za stolem proti mně. Odmítl jsem. Tvář mu zpřísněla a nabízel mi víno důrazněji. Tu mě pojal strach – strach, o kterém musím říci něco bližšího.

Moje matka mívala své teorie. Předně houževnatě tvrdívala, že brunetky a všichni černoocí lidé jsou zrádní. Nemusím snad ani podotýkat, že moje matka byla blondýna. A pak byla přesvědčena, že příslušníci černooké románské rasy jsou lidé nesmírně popudliví, že se lehce rozpálí, a pak vraždí. Vpíjel jsem do sebe z jejích rtů výklady o podivnostech a hrůzách světa a stále znova jsem ji slýchal tvrdit, že ten, kdo urazí Itala, byť i jen zlehka a bez zlého úmyslu, může si být jist, že se mu pomstí a oplatí mu ranou dýkou do zad. To byla přesně její slova – „rána dýkou do zad.“

Ale přestože jsem si toho dopoledne přál vidět, jak černý Matt zabije Toma Morriseye, nestál jsem o to, abych poskytl tanečníkům podívanou, jak nůž uvízne v mých zádech. Nenaučil jsem se tehdy ještě rozeznávat fakta od teorií. Věřil jsem matčiným výkladům o italské povaze. Kromě toho jsem měl jakous takous mlhavou představu o posvátnosti pohostinství. – A teď tu byl zákeřný, vzrušený a po vraždě toužící Ital, nabízející mi pohostinství. Poučili mě, a já tomu věřil, že mě bodne, když ho urazím, právě tak, jako kůň ko…