Hadži Murat

II

Téže noci vyšli z předsunuté pevnosti Vozdviženské, vzdálené patnáct verst od aulu, v kterém přenocoval Hadži Murat, tři vojáci s poddůstojníkem z opevnění za Čachgirinskou bránu. Vojáci byli v kožíšcích a beranicích se svinutými plášti přes záda a ve vysokých holínkách až nad kolena, jaké tenkrát vojáci na Kavkaze nosívali. S puškami na zádech šli zprvu po cestě nějakých pět set kroků, potom z ní uhnuli vpravo a asi po dvaceti krocích, šustíce botami v suchém listí, se zastavili u vyvráceného platanu, jehož černý kmen bylo i ve tmě vidět. Právě k tomuto platanu se obyčejně posílala tajná hlídka.

Třpytivé hvězdy, jež jako by běžely po vrcholcích stromů, dokud šli vojáci lesem, se nyní zastavily, jasně se třpytíce mezi větvemi stromů již holými.

„Tak jsme šťastně došli,“ prohodil poddůstojník Panov, sundal z ramene dlouhou pušku s nasazeným bodlem, udeřil jí o zem a opřel o kmen stromu. Tři vojáci udělali totéž.

„Už je to tak, ztratil jsem ji,“ rozmrzele zabručel Panov, „buď jsem ji zapomněl, nebo mi cestou vypadla.“

„Copak to hledáš?“ zeptal se jeden z vojáků bodrým, veselým hlasem.

„Fajfku. Čert ví, kam se mi poděla!“

„A troubel máš v pořádku?“ zeptal se bodrý hlas.

„Troubel – tuhle je.“

„A co kouřit rovnou ze země?“

„Ale jak!“

„To my už zařídíme jedna dvě.“

Kouřit bylo na tajné hlídce zakázáno, jenže tato hlídka vlastně ani tajnou hlídkou nebyla, spíše to byla přední hlídka, která se vysílala proto, aby tam horalé nemohli nepozorovaně přivléci dělo, jak to dříve dělali, a ostřelovat pevnost. Proto také Panov nepovažoval za nutné odříkat se kouření a souhlasil s návrhem veselého vojáka. Veselý voják vytáhl z brašny nůž a začal dloubat hlínu. Vydloubal jamku, vyhladil ji, nasadil k ní troubel, pak jamku nacpal tabákem, přimáčkl ho a dýmka byla hotova. Sirka zaplanula a na okamžik ozářila vysedlé lícní kosti vojáka ležícího na břiše. V troubeli zahvízdlo a Panov ucítil příjemnou vůni zapálené machorky.

„Tak už to je?“ zeptal se vstávaje.

„A proč by nebylo?“

„Je to chlapík, ten Avdějev! Číman jeden. No ne?“

Avdějev se odvalil na bok, aby udělal místo Panovovi, a vypouštěl dým z úst.

Panov si lehl na břicho, utřel si troubel rukávem a začal tahat.

Když si vojáci zakouřili, dali se do rozprávky.

„Tak se říká, že setník zase lezl do kasy. Prý něco prohrál,“ nadhodil jeden z vojáků nedbale.

„Však to vrátí,“ poznamenal Panov.

„To se ví, důstojník je to dobrý,“ přisvědčil Avdějev.

„Dobrý, dobrý,“ nevrle pokračoval ten, co začal, „ale podle mě by si s ním měla setnina promluvit: jestli sis vzal, tak řekni kolik a kdy to vrátíš.“

„Až jak setnina rozhodne,“ prohlásil Panov, pouštěje dýmku z úst.

„To se rozumí, víc hlav víc rozumu,“ přisvědčil Avdějev.

„Vždyť se musí koupit oves a boty dát na jaro spravit a na to je potřeba peněz, a když je sebral…,“ stál na svém nespokojenec.

„Povídám, až jak setnina bude chtít,“ opakoval Panov. „Není to přece poprvé: vezme si a zase to vrátí.“

V těch dobách si na Kavkaze každá setnina sama se vším hospodařila prostřednictvím volených výborů. Dostávala peníze ze státní pokladny po šesti rublech a padesáti kopejkách na hlavu a sama se zásobovala: pěstovala zelí, sekala seno, měla své vlastní povozy a chlubila se vlastními dobře živenými koňmi. Své peníze měla setnina v truhlici, od níž měl klíče velitel setniny, a často se stávalo, že si z ní vypůjčoval. Tak tomu bylo i tentokrát, a proto o tom vojáci hovořili. Podmračený voják Nikitin chtěl žádat od setníka vyúčtování, ale Panov a Avdějev soudili, že to není potřeba.

Po Panovovi si zakouřil i Nikitin a pak si prostřel plášť, sedl si na něj a opřel se o strom. Vojáci zmlkli. Bylo slyšet jenom, jak vysoko nad jejich hlavami pohybuje vítr vrcholky stromů. Najednou se do tohoto neustávajícího šelestění ozvalo vytí, kňučení, pláč a chechtot šakalů.

„Vida je, neřády, jak vyvádějí,“ prohodil Avdějev.

„To se smějí tobě, že máš hubu nakřivo,“ ozval se tenkým hlasem čtvrtý voják.

Opět všechno ztichlo, jen vítr pohyboval haluzemi stromů, hned odkrývaje, hned zakrývaje hvězdy.

„A jestlipak ti bývá, Antonyči, taky někdy smutno?“ zeptal se najednou veselý Avdějevův hlas Panova.

„Ale, jaképak smutno,“ neochotně odpovídal Panov.

„To mně bývá někdy tak nějak smutno, tak smutno, že ani nevím, co si mám počít.“

„Ale jdi!“ prohodil Panov.

„Jako tenkrát, jak jsem ty peníze propil, to všechno bylo jen z toho smutku. Tak to nějak na mě přišlo. Napadlo mě: dáš si jednou pořádně do nosu.“

„Ale po kořalce bývá ještě hůř.“

„Však taky bylo! Ale co naplat?“

„A proč je ti vlastně smutno?“

„Jako mně? Ale, po domově se mi stýská.“

„To jste měli takový blahobyt?“

„Blahobyt ani ne, ale slušně se nám žilo. Dobře se nám žilo.“

A Avdějev začal vypravovat, co už Panovovi mnohokrát vypravoval.

„Já jsem přece šel na vojnu dobrovolně, za bratra,“ vykládal Avdějev. „On měl už pět děcek, a mě sotva oženili. M…