Hadži Murat

V

Časně zrána, ještě za tmy, vyrazily pod velením Poltorackého dvě setniny se sekerami asi na deset verst za Čachgirinskou bránu, rozestavily hlídky ze střelců, a sotva začalo svítat, daly se do kácení lesa. K osmé se začala mlha, jež se mísila s vonným dýmem syrových větví, syčících a praskajících na ohních, zvolna zvedat a vojáci pracující při kácení, kteří předtím neviděli na pět kroků a jen se navzájem slyšeli, pomalu rozeznávali i hořící hranice, i cestu vedoucí lesem, zavalenou kmeny; a slunce hned prohlédalo světlými průrvami v mlze, hned se opět ukrývalo. Na mýtince opodál cesty sedělo na bubnech několik důstojníků: Poltorackij se svým mladším důstojníkem Tichonovem, dva důstojníci z třetí setniny a spolužák Poltorackého z vojenské školy, baron Fréze, bývalý důstojník jízdní gardy degradovaný pro souboj. Kolem bubnů se povalovaly papíry od přesnídávek, nedopalky a prázdné láhve. Důstojníci vypili vodku, pojedli a pili porter. Bubeník odzátkoval již osmou láhev. Třebaže se Poltorackij nevyspal, byl v oné zvláštní povznesené náladě vyznačující se dobrosrdečnou, bezstarostnou veselostí, jež se dostavovala pokaždé, když se spolu se svými vojáky a druhy octl v situaci, která se mohla stát nebezpečnou.

Důstojníci se živě rozhovořili o nejnovější události, o smrti generála Slepcova. Nikdo na jeho smrt nehleděl jako na nejvážnější okamžik jeho života – na jeho skončení a návrat k onomu zdroji, z něhož vyšel – nýbrž jen jako na hrdinský kousek odvážného důstojníka, který se s šavlí v ruce vrhl na horaly a zběsile do nich sekal.

Ačkoli všichni, zvláště důstojníci, kteří se již bojů účastnili, věděli a mohli vědět, ze v tehdejších bojích na Kavkaze a vůbec nikdy a nikde nedochází k utkáním na šavle, o nichž se mluvívá a jaká se stále popisují (a dochází-li někdy k takovým utkáním na šavle a na bodáky, pak se seká a bodá jen do prchajících), hlásili se k této smyšlence boje muže proti muži právě důstojníci, a to jim dodávalo oné klidné hrdosti a veselosti, s níž tu seděli na bubnech, jedni v hrdinských, druzí naopak v nejskromnějších pózách, a kouřili, pili a žertovali, nestarajíce se o smrt, jež mohla každým okamžikem postihnout kohokoli z nich zrovna tak jako Slepcova. A skutečně, jako na potvrzenou jejich očekávání, doprostřed jejich rozhovoru zalehl vlevo od cesty vzrušivý, krásný zvuk ostře třesknuvšího výstřelu z pušky a kulka, vesele svištíc, prolétla mlžným vzduchem a pleskla do stromu. Několik těžkých, hřmotných výstřelů vojenských pušek odpovědělo na nepřátelský výstřel.

„Hej,“ vesele zvolal Poltorackij. „Vždyť to je přední hlídka. Kosťo, kamaráde,“ obrátil se k Frézovi, „máš štěstí. Běž k setnině. Teďka uděláme takovou šarvátku, že to bude jedna radost! I návrh na vyznamenání podáme.“

Degradovaný baron vyskočil a rázným krokem zamířil do kouře, kde pracovala jeho setnina. Poltorackému přivedli jeho malého tmavokaštanového kabardince, vsedl na něho, sešikoval setninu a zavedl ji k předním hlídkám, odkud se ozvaly výstřely. Hlídky stály na kraji lesa u holé rokle svažující se dolů. Vítr vál k lesu a bylo zřetelně vidět nejen svah rokle, ale i na druhou stranu.

Když Poltorackij dojel k hlídkám, slunce vyhlédlo z mlhy a na protější straně rokle u řídkého lesa, který tam nějakých sto sáhů od okraje začínal, se objevilo několik jezdců. Byli to Čečenci, kteří pronásledovali Hadži Murata a chtěli vidět, až bude přecházet k Rusům. Jeden z nich vystřelil proti linii hlídek. Několik vojáků mu odpovědělo. Čečenci se stáhli zpět a střelba ustala. Ale když Poltorackij přišel se svou setninou, dal rozkaz k palbě, a jakmile byl dán povel, po celé délce hlídkové linie se rozlehl neutuchající, veselý, povzbudivý třeskot výstřelů, provázený krásně se rozplývajícími obláčky dýmu. Vojáci rozveseleni, že mají zábavu, se činili a nabíjeli a stříleli ránu za ranou. To Čečence zřejmě rozohnilo a jeden za druhým vyjížděli vpřed a tak vypálili po vojácích několik ran. Jedním výstřelem ranili vojáka. Byl to onen Avdějev, který byl na tajné hlídce. Když k němu kamarádi přiběhli, ležel zády vzhůru, oběma rukama si držel ránu v břiše a rovnoměrně se kolébal.

„Jen začnu nabíjet flintu, slyším, jak něco cvaklo,“ vykládal voják, který s ním stál v dvojici, „koukám, a on flintu pustil.“

Avdějev byl ze setniny Poltorackého. Zpozorovav, že se seběhl hlouček vojáků, Poltorackij k nim zajel.

„Copak, chlapče, dostals ji?“ zeptal se. „A kampak?“ Avdějev neodpovídal.

„Jen začnu nabíjet, Vaše Blahorodí,“ začal zase voják, který byl v dvojici s Avdějevem, „slyším, jak něco cvaklo – koukám, a on flintu pustil.“

„Ce-ce,“ pomlaskl jazykem Poltorackij. „Co, Avdějeve, bolí to?“

„Nebolí, ale jít se s tím nedá. Takhle kořalku, Vaše Blahorodí.“

Sehnali vodku, totiž čistý líh, který vojáci na Kavkaze pili, a přísně zachmuřený Panov podal Avdějevovi víčko naplněné lihem. Avdějev začal pít, ale vzápětí víčko odstrčil.

„Žaloudek nebere,“ řekl. „Pij sám.“

Panov líh dopil. Avdějev znovu zkusil vstát, ale zase přisedl. Rozprostřeli plášť a Avdějeva na něj položili.

„Vaše Blahorodí, pan plukovník jede,“ hlásil Poltorackému šikovatel.

„Dobře, dohlédni tady sám,“ řekl Poltorackij, švihl bičíkem a plným tryskem vyjel Voroncovovi vstříc.

Voroncov jel na svém plnokrevném anglickém ryzáku, provázen plukovním pobočníkem, jedním kozákem a Čečencem jako tlumočníkem.

„Co je to tu?“ zeptal se Poltorackého.

„Ale tamhle jich pár vyjelo, napadli naše hlídky,“ odpověděl Poltorackij.

„Vida, to všechno jste natropil vy.“

„Ba ne, kníže,“ s úsměvem odpověděl Poltorackij, „oni sami přilezli.“

„Slyšel jsem, že nějaký voják je raněn.“

„Ano, bohužel. Dobrý voják.“

„Těžce?“

„Vypadá, že těžce – do břicha.“

„A jestlipak víte, kam jedu?“ zeptal se Voroncov.

„To nevím.“

„Což to neuhodnete?“

„Neuhodnu.“

„Hadži Murat zběhl a teď právě se …