Kapitola XVII
Kněžna Kornakovová
„Ať vstoupí,“ řekla babička a zabořila se hlouběji do křesla.
Kněžna byla asi pětačtyřicetiletá žena, malá a neduživá, hubená a žlučovitá, se zelenkavýma nepříjemnýma očkama, jejichž výraz naprosto neodpovídal nepřirozeně nasládlému výrazu kolem drobných úst. Pod sametovým kloboučkem, zdobeným pštrosím pérem, jí vykukovaly světlé nazrzlé vlasy; obočí a řasy pak vypadaly na tváři nezdravé barvy ještě světleji a nazrzleji. Přes to všechno působila celkově jakýmsi ušlechtilým a energickým dojmem, patrně díky svým nenuceným pohybům, drobným rukám a nápadné hubenosti.
Kněžna mluvila velmi mnoho a svou výřečností patřila k onomu druhu lidí, kteří vždycky mluví tak, jako by jim někdo odporoval, třebaže nikdo neřekne slovo: chvílemi zvyšovala hlas, pak jej zase postupně snižovala, a náhle spustila nanovo se vší živostí a ohlížela se po všech přítomných osobách, i když se rozmluvy vůbec nezúčastnily, jako by jí ten pohled skýtal posilu.
Přestože kněžna políbila babičce ruku a že ji neustále oslovovala „ma bonne tante“[17], viděl jsem, že babičce není po chuti: zvláštním způsobem zvedala obočí, když poslouchala její výklad o tom, proč kníže Michajlo nemohl přijet osobně babičce pogratulovat, přestože si to tolik přál; a když pak rusky odpovídala na kněžnin francouzský proslov, řekla, každé slovo přitom jaksi zvlášť protahujíc:
„Má milá, jsem vám velmi vděčna za vaši pozornost; a že kníže Michajlo nepřijel, to přece nestojí za řeč… ten má vždycky spoustu práce; a pak, co je to za potěšení sedět se starou ženou?“
A aniž popřála kněžně čas na nějaké námitky, pokračovala:
„A jakpak vaše děti, má milá?“
„Ale chvála bohu, ma tante, rostou, učí se, zlobí… zvlášť Etien – ten nejstarší, z toho roste takový větroplach, že si s ním nevím rady; ale chytrý je – un garçon, qui promet.[18] Jen si představte, mon cousin[19],“ pokračovala, obracejíc se teď už jen k papá, protože babička se o kněžniny děti přestala zajímat; a poněvadž se chtěla pochlubit svými vnuky, vytáhla opatrně zpod krabičky mou báseň a začala list rozevírat, „představte si, mon cousin, co tuhle provedl…“
A kněžna se naklonila k papá a začala mu něco zaujatě vyprávět. Neslyšel jsem, co říkala, ale když skončila, hned se rozesmála, a tázavě hledíc do tváře papá, řekla:
„Co tomu říkáte, mon cousin? Ten chlapec zasloužil výprask, ale jeho nápad byl tak chytrý a legrační, že jsem mu to odpustila, mon cousin.“
A kněžna upřela zrak na babičku a neříkala nic, jen se usmívala.
„Copak vy bijete své děti, má milá?“ otázala se babička, významně pozvedla obočí a položila zvláštní důraz na slovo bijete.
„Ach, ma bonne tante,“ pravila na to kněžna slaďounkým hláskem, když nejdřív vrhla rychlý pohled na papá, „vím, jaký na to máte názor, ale dovolte mi, abych s vámi v této jediné věci nesouhlasila: tolik jsem se o tom napřemýšlela, načetla a naradila, a přesto jsem se ze zkušenosti přesvědčila, že děti se musí něčeho bát. Chcete-li z dítěte něco vycepovat, musí mít strach… viďte, mon cousin? A čeho se děti bojí víc než metly, je vous demande un peu?[20]“
Přitom se na nás tázavě podívala a musím říci, že v tu chvíli mi nebylo dobře po těle.
„Říkejte si, co chcete, ale chlapec do dvanácti, ba do čtrnácti let je pořád ještě dítě; u děvčat je to jiné.“
Štěstí, že nejsem její syn, pomyslel jsem si v duchu.
„To je všechno hezké, má milá,“ řekla babička, skládajíc zase mou báseň a ukládajíc ji pod krabičku, jako by teď už kněžna nebyla hodna poslechnout si takové dílo, „to je všechno moc hezké, ale řekněte mi, prosím vás, jak potom můžete od svých dětí žádat jemné mravy?“
A jelikož se domnívala, že tento argument nelze vyvrátit, dodala, aby rozhovor ukončila:
„Ostatně, každý na to jistě může mí…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.