Dům pýchy

Dům pýchy

Percival Ford uvažoval, proč sem vlastně přišel. Netančil. Neměl právě v lásce vojsko. A přece znal je všecky – přecházející tu a otáčející se na širokém lanai na pobřeží, všechny ty důstojníky v jich čerstvě naškrobených bílých uniformách, civilisty v bílém a černém a ženy s obnaženými šíjemi a rameny. Po dvouletém pobytu na Honolulu Dvacátý odjížděl do svého nového stanoviště na Aljašce a Percival Ford, jakožto jeden z předních mužů na ostrovech, nemohl neznati důstojníky a jejich dámy.

Avšak mezi znáti je a míti je rád byla hluboká propast. Vojenské dámy naháněly mu právě trochu strachu. Byly ve svých způsobech naprosto jiné než ženy, jež měl nejraději – starší ženy, staré panny a děvčata s brýlemi a všechny vážné ženy každého stáří, s nimiž setkával se v kostele a v knihovně a ve výborech dětských opatroven a které přicházely k němu mírně a způsobně pro příspěvky a rady. Ovládal ty ženy, dík své duševní převaze, svému velkému jmění a vysokému postavení, jež zaujímal mezi peněžní šlechtou na Havajských ostrovech. Těch se nebál ani sebeméně. Jejich pohlaví nebylo vyzývavé, výbojné. Ano, tak tomu je. Je v nich něco jiného, či něco více než pouhá neovládaná životní síla. Byl vybíravý, choulostivý, přiznával si to a ty důstojnické dámy s obnaženými šíjemi a nahými rameny, s očima tak směle hledícíma, se svou životností a vyzývavým ženstvím, dotýkaly se nepříjemně jeho citlivosti.

A nevycházel lépe ani s těmi vojenskými muži, kteří brali život lehce, pijíce, kouříce a klejíce svou cestou životem a vystavujíce všechnu drsnost a nezkrotnost těla na odiv neméně nestoudně než jejich ženy. Ve společnosti těch vojenských mužů cítil vždy jakousi nevolnost. Jim však, jak se zdálo, bylo přitom taktéž nevolno a cítil vždy, že se mu po straně posmívali, nebo ho litovali, nebo byli k němu shovívaví. A jak se zdálo, cítili oni opět již v pouhém jeho sousedství nedostatek z jeho strany věnovati pozornost tomu na nich, co sám neměl a o čem myslil, chválabohu, že to nemá. Fí! Byli právě takoví jako jejich ženy!

Skutečně Percival Ford neměl ženy o nic více rád než muže. Pouhý pohled na něho prozrazoval proč. Byl dobré tělesné soustavy, nikdy neseznámil se blíže s nějakou nemocí, ba ani menší chorobou, postrádal však životnost. Jeho organismus byl spíše negativní povahy. Ne, krev, jež živila a utvářela tu dlouhou, úzkou tvář, ty tenké rty, vpadlé líce a malé, pronikavé oči, neměla v sobě ani sebeméně kvasidla. Chumáč vlasů, jakoby poprášených, sporých a nepoddajných dával tušiti lakomce, právě tak jako nos, tenký, jemně formovaný a připomínající poněkud zobák. Jeho řídká krev odpírala mu mnoho života a dovolovala mu výstřednost pouze v jednom směru, totiž v bezúhonnosti. O správném chování hloubal stále, o ně se snažil, a aby si správně počínal, bylo tak nutné jeho povaze, jako milovati a býti milováni je nutné lidem obyčejnějšího druhu.

Seděl nyní pod algarobovým stromem mezi lanai a břehem. Jeho oči těkaly po tančících, pak odvrátil hlavu a zíral k moři přes měkce šumící příboj k Jižnímu kříži, planoucímu nízko na obzoru. Byl rozhořčen obnaženými šíjemi a nahými rameny žen. Kdyby měl dceru, nedovolil by jí nikdy nic takového. Avšak tato myšlenka byla pouhou abstrakcí. Jeho myšlenkový proces nebyl provázen vnitřní vidinou takové dcery. Neviděl přitom dceru s rameny a šíjí. Usmál se při pouhé myšlence na manželství. Bylo mu třicet pět a nemaje dosud nijakých osobních zkušeností s láskou, hleděl na ni ne jako na něco mýtického, nýbrž jako na něco zvířecího. Ženiti se může každý. I japonští a čínští kuliové, plahočící se na cukrových plantážích a v rýžových polích, se žení. Pravidelně žení se hned při první příležitosti. Je to proto, že stojí tak nízko na stupnici života. Nezbývá jim nic jiného než oženiti se. Jsou právě takoví jako ti vojenští muži a ženy. Pro něho jsou tu však jiné a vyšší věci. Liší se od nich – liší se od nich všech. Byl na to hrdý, jaký právě je a jak k tomu došlo. Nepochází ze všedního manželství z lásky. Pochází ze vznešené představy povinnosti a odevzdanosti určité myšlence. Jeho otec se neoženil z lásky. Láska byla šílenství, jež nikdy neznepokojovalo Isaaka Forda. Když podvolil se uposlechnouti hlasu volajícího, aby šel mezi pohany s poselstvím života, nemyslil na manželství a netoužil po něm. V tom si byli podobni, on i otec. Avšak Správa misií byla hospodárná. S novoanglickou spořivostí uvažovala a odvažovala a dospěla k výsledku, že ženatí misionáři přijdou laciněji a docilují většího úspěchu. A tak Správa nařídila Isaaku Fordovi, aby se oženil. Mimoto opatřila mu ženu, jinou horlivou duši, jež nemyslila na manželství, toužíc pouze po tom, aby mohla konati dílo Páně mezi pohany. Poprvé spatřili druh druha v Bostonu. Správa přivedla je dohromady, zařídila vše a koncem týdne byli manžely a nastoupili dalekou cestu kolem mysu Horn.

Percival Ford byl hrdý na to, že vzešel z takového spojení. Jeho narození bylo za povýšených okolností a pokládal se jaksi za duševního šlechtice. A byl hrdý na svého otce. Bylo to jeho vášní. Přímá, přísná postava Isaaka Forda rozněcovala již sama jeho pýchu. Na psacím stole Percivala Forda byla miniatura tohoto bojovníka Páně. V jeho ložnici visela podobizna Isaaka Forda, malovaná v době, kdy sloužil pod monarchií jako předseda ministerstva. Ne že by Isaak Ford byl toužil po tomto místě a po světských statcích, nýbrž přijal je proto, že jako předseda ministerstva a později jako bankéř mohl konati větší služby věci misií. Němci a Angličané zde usídlení a všichni ti ostatní kupčíci posmívali se Isaaku Fordovi jakožto obchodnímu spasiteli duší, avšak on, jeho syn, věděl to lépe. Když domorodci, zbavivše se pojednou svého feudálního systému a nemajíce ani potuchy o povaze a významu vlastnictví k půdě, dávali vyklouznouti ze svých prstů rozlehlým lánům půdy, Isaak Ford to byl, jenž se postavil mezi všechny ty kupčíky a jejich kořist a ujal se držby úrodných, rozsáhlých statků. Nebylo tudíž divu, že všichni ti obchodníci nechovali ho v…