Železná pata

VE STÍNU SONOMSKÝCH HOR

O sobě z této doby nemám mnoho co říci. Půl roku jsem byla ve vězení, přestože mne z ničeho neobžalovali. Byla jsem prostě podezřelá - hrozivé slovo, s nímž se všichni revolucionáři zanedlouho důkladně seznámili. Avšak naše rodící se tajná služba začala fungovat. Když jsem byla asi dva měsíce ve vazbě, jeden z dozorců mi prozradil, že je revolucionář a že má spojení s organizací. Za několik týdnů se ukázalo, že vězeňský lékař Joseph Parkhurst, který právě nastoupil, je členem jedné bojové úderky.

Tak byla celá organizace oligarchie prostoupena a jako pavučinou omotána naší organizací. A proto jsem věděla o všem, co se dalo venku ve světě. Nejen to: všichni naši uvěznění vůdcové byli ve spojení se statečnými soudruhy, kteří na sebe navlékli livrej Železné paty. Ačkoli Antolt byl vězněn tři tisíce mil ode mne na pobřeží Tichého oceánu, měla jsem s ním neustále spojení a pravidelně jsme si vyměňovali dopisy.

Vůdcové, ve vězení i venku, mohli dále diskutovat a řídit boj. Už několik málo měsíců byla možnost, aby někteří z nich utekli z vězení. Ale protože nám vazba nebránila v činnosti, padlo rozhodnutí neukvapovat se. Bylo uvězněno dvaapadesát členů kongresu a dalších tři sta vůdců. Chtěli jsme osvobodit všechny najednou. Kdyby nás uprchlá jen část, oligarchie by zvýšila bdělost a ostatním by se útěk nepodařil. Naproti tomu současné osvobození našich lidí ze všech vězení po celé zemi by mohlo mít podle našeho názoru ohromný psychologický účinek na proletariát. Ukáže to naši moc a posílí důvěru.

Když mne po půl roce propustili, dostala jsem příkaz zmizet a připravit bezpečný úkryt pro Arnošta. Zmizet nebyla tak lehká věc. Sotva jsem vyšla z vězení, už se mi přilepili na paty špehové Železné paty. Musela jsem zahladit stopu a dostat se nepozorovaně do Kalifornie. Způsob, jakým se mi to podařilo, je skutečně k smíchu.

Začínal se zavádět systém pasů podle ruského vzoru. Nemohla jsem se odvážit jet bez přestrojení přes celý kontinent. Jestliže jsem chtěla ještě někdy vidět Arnošta, musela jsem se úplně ztratit, neboť až uprchne, mohli by jít po mých stopách, a tak ho znovu dopadnout. Právě tak jsem nemohla cestovat převlečena za proletářku. Zbývalo tedy jen převléci se za příslušnici oligarchie. Vysokých oligarchů byla sice jen hrstka, ale těch drobnějších - třeba takových jako pan Wickson - kteří měli jen pár miliónů a byli přívěskem velkých oligarchů, těch bylo na sta. Žen i dcer tedy habaděj, a proto bylo rozhodnuto, že budu cestovat jako jedna z nich. Za pár let už by se to bylo nedalo provést, protože systém pasů se tak zdokonalil, že každý muž, žena nebo dítě v zemi byli zaregistrováni a hlídáni na každém kroku.

Když bylo všechno připraveno, dostali špióni před nos falešnou stopu. A hodinu nato už Avis Everhardová neexistovala. V tu dobu vstupovala jakási Felicie Van Verdighanová v doprovodu dvou komorných a s psíč-kem, který měl pro svou obsluhu další komornou, do Pullmanova salonního vozu a za několik minut už ujížděla na západ.

Tři dívky, jež mě doprovázely, byly revolucionářky. Dvě byly členky bojových úderek a třetí, Grácie Holbrooková, vstoupila do úderky rok na to a za půl roku byla Železnou patou popravena. Byla to ta, která představovala komornou pro psa. Bertha Stolová zmizela po dvanáctí letech, zatímco Anna Roylstonová dosud žije a hraje význačnou roli v revoluci.

Projely jsme bez nehody Spojenými státy a dostaly se do Kalifornie. Když vlak zastavil v nádraží 16. ulice v Oaklandu, vystoupily jsme a zde navždy zmizela Felicie Van Vedrighanová se svými dvěma komornými, s psíkem a služkou pro psíka. Děvčata se vrátila pod vedením spolehlivých soudruhů. Jiní soudruzi se ujali mne. Za půl hodiny po vystoupení z vlaku byla jsem již na palubě rybářského člunu na vlnách sanfranciského zálivu. Vítr se točil a my bez cíle křižovali skoro po celou noc. Ale viděla jsem světla pevnosti Alcatrazu, kde byl Arnošt, a hřálo mě pomyšlení, že jsem mu nablízku. Za svítání se rybáři pustili do veslování a záhy jsme dostihli Marinských ostrovů. Zde jsme leželi v úkrytu po celý den a příští noci za odlivu a čerstvého větru přepluli jsme za dvě hodiny záliv San Pablo a pustili se vzhůru k bystřině Petaluma.

Zde čekali koně a další soudruh a bez otálení jsme za svitu hvězd pokračovali v cestě. Na severu jsem viděla obrysy Sonomských hor, k nimž jsme mířili. Vpravo od nás zůstalo staré město Sonoma a my stoupali kaňonem táhnoucím se mezi výběžky hor. Cesta se postupně změnila v lesní stezku, stezka v pěšinku, která se ztrácela, až úplně zmizela v horských pastvinách. Jeli jsme přímo přes Sonomské pohoří. Byla to nejbezpečnější cesta. Nebylo zde živé duše.

Svítání nás zastihlo na severním úbočí a v šerostivu probouzejícího se dne jsme se spouštěli dubovými lesy do kaňonu zarostlého sekvojemi, hlubokého a teplého dechem pozdního léta. Byla to pro mne stará známá krajina, kterou jsem milovala, a brzy jsem se ujala vedení. Skrýš byla mou záležitostí. Já ji vybrala. Otevřeli jsme závory obory a projeli horskou lučinou. Pak jsme přejeli nízký, duby porostlý hřbet a sestoupili na menší louku. Znovu jsme stoupali do vrchu, tentokrát pod mandroůovými stromy s červeně vroubenými listy a temně rudými stromy manzanitovými. Když jsme stoupali do vrchu, svítily nám do zad první sluneční paprsky. Hejno křepelek se zvedlo a letělo hlučně podrostem. Veliký sajíc přeběhl přes cestu a uháněl rychlými a nehlučnými skoky jako vysoká zvěř. A pak se vynořil jelen s mohutně rozvětvenými parohy, šíje a plece mu rudolatě zaplály v slunci, přešel hřeben vrchu před námi a zmizel.

Jeli jsme kus cesty jeho stopou, pak jsme se pustili serpentinou, kterou on pohrdl, až ke skupině nádherných sekvojí, jež stály kolem jezírka, ztemnělého odrazem skály horského boku. Znala jsem tu každý kámen. Jeden můj přítel, spisovatel, si tu kdysi koupil salaš. Také on se stal revolucionářem, ale neměl tak’ové štěstí jako já, neboť už byl mrtev: zmizel, nikdo nevěděl kde a jak. Dokud ještě žil, jen on znal taj…