Statkářovo jitro

XI.

"Jak, zahynula?" nedůvěřivě tázal se Něchljúdov. "Udřela se, živiteli, jak je Bůh svatý! zahynula. Vzali jsme si ji předminulý rok z Baburyna," pokračovala, rázem měníc svůj zlobný výraz v plačtivý a žalostný; "nu, žena byla mladá, čiperná, tichá, můj drahý. Doma u otce, jako svobodné děvče, nouze nevídala, a když k nám se dostala, když naše hospodářství poznala - i na panštinu, i doma, i všude... Ona a já - jen my dvě byly. Což o mne? Já jsem žena přivyklá tomu, ona právě v těhotenství byla, otče ty náš, trápila se hořem, a k tomu nad sílu stále pracovala - nu, i strhlka se ubožátko. Letos, kolem sv. Petra, ještě na neštěstí hošíka porodila, ale chlebíčka nebylo, co přišlo, musili jísti otče ty můj, pak přišla pospěšná práce - i prsy jí zaschly. Děťátko to bylo první a ani kravičky jsme neměli, a také, jak to v našem selském životě chodí: ani není času cumlíčkem ho ukájeti; inu, víte, ženská hloupost, pořád víc a více se tím mořila, a když hošík zemřel, tu v tom zármutku bědovala, bědovala,naříkala, naříkala, a nouze a robota, čím dál, tím hůře jí bylo: tak ulehla v létě, dušinka moje, a kol Pokrova ubohá skonala. On jí dodal, bestie!" znova se zoufalou zlostí obrátila se k synovi... "Co pak jsem tě prositi chtěla, vaše jasnosti," pokračovala po nedlouhém mlčení, ponižujíc hlavu a uklánějíc se.

"Co?" tázal se roztržitě Něchljúdov, ještě rozčilen její vypravováním."

"Vždyť jest ještě mladý sedlák. Jakou práci možno však očekávati ode mne: dnes jsem živa, zítra umru. Jak mu bude bez ženy? Jaký ti to bude sedlák... Poraď nám nějak, otče ty náš."

"To jest, ty ho chceš oženiti? Co? To je rozum!"

"Udělej božskou milost, vy jste náš otec i naše máti."

I kývnula svému synu a s ním spolu vrhla se pánovi k nohám.

"Proč pak se k zemi skláníš?" pravil Něchljúdov mrzutě zdvíhaje ji za ramena. "Což to nemůžeš ta…