Statkářovo jitro

V.

"Ano ještě jsem se tě chtěl zeptati," řekl Něchljúdov, "proč nemáš hnůj vyvezený?"

"Jaký pak můj hnůj, baťuško, vaše jasnosti! Ani není, čeho bych vozil! Jaký pak mám dobytek? Kobylka jedna, pak hříbátko, a teličku jsem jednu z telat v jeseni dvorníku přepustil - toť všechen můj dobytek."

"Cože, dobytka máš málo, a ještě jsi z telátek teličku odprodal?" udiveně zeptal se pán.

"A čím ji máš krmiti?"

"Snad ti sláma nestačí, abys krávu nakrmil? Ostatním mužíkům píce přece stačí?"

"Jiní mají půdu pohnojenou, ale moje jest samá hlína, nic nepořídíš."

"Tak si ji hleď pohnojiti, aby nebyla hlína; a urodí ti obilí, i bude čím dobytek krmiti."

"Když ani dobytka není, tak jaký pak hnůj bude?"

"Jest to zvláštní cercle vicieux, pomyslil si Něchljúdov, ale nikterak nemohl vymysliti, co by poradil mužíku.

"A také to říci musím, vaše jasnosti, ne hnůj rodí obilí, ale všechno Bůh," pokračoval Čurís. "Tady mně letos na hloupé osmince šest kop snopů stálo, ale z vyhnojených polí ani mandele nesklidili. Nikdo než Bůh!" přidal se vzdechem. "Ani dobytek se nedaří v našem statku. Už na šestý rok se nedaří. Letos jedna jalovice zdechla, druhou jsem prodal; nebylo čím krmit. A minulý rok hodná kráva padla; přihnali ji ze stáda, nebylo nic, najednou se zatočila, zatočila, a bylo po ní. Vše mně na neštěstí!"

"Nu, brachu, abys nemluvil, že nemáš dobytka proto, že píce není, a že píce není proto, že není dobytek, tady máš na krávu," řekl Něchljúdov, zardívaje se a vyndávaje z kapsy u kalhot pomačkaný balík bankovek a rozbíraje je; "kup si na moje štěstí krávu, a píci beř si u mne z humna; nařídím to. Hleď, abys měl k budoucí neděli krávu; já přijdu se podívat."

Čurís tak dlouho, s úsměvem přešlapuje, nezdvihal ruky pro peníze, že Něchljúdov položil je na konec stolu a začervenal se ještě mnohem více.

"Jsme velice povděčni vaší milosti," řekl Čurís s obvyklým, trochu posměšným úsměvem.

Stařena několikrát těžce vzdychla pod policí a jakby odříkávala modlitbu.

Mladému statkáři začalo býti nevolno; vstal rychle s lavice, vyšel do předsíně a pozval za sebou Čuríse. Pohled na člověka, jemuž učinil dobrodiné, byl tak příjemný, že se mu nechtělo brzy rozloučiti se s ním.

"Já ti rád pomohu," řekl zastaviv se u studně. "tobě pomáhati možno, vímť že neleníš. Ty pracuj, a já ti budu pomáhati; s Boží pomocí se také vysekáš.…