Vzkříšení

VI

Něchljudov ještě jednou narazil hlavou o dveře ve světnici i v síňce a vyšel ven. Chlapci, umouněný bílý i růžový, na něho čekali. Přidali se k nim ještě další. Čekalo zde i několik žen s nemluvňaty, mezi nimi i hubená žena, která opatrně chovala nedokrevné robátko v karkulce z klůcků. Dítě pořád kroutilo křečovitě zkroucenými prsty a bez ustání se podivně usmívalo celým zestárlým obličejíkem. Něchljudov věděl, že je to úsměv trpitelský. Zeptal se, kdo je ta žena.

„Anisja, co jsem ti o ní povídal,“ řekl starší hoch.

Něchljudov se obrátil k Anisje.

„Jak žiješ?“ tázal se. „Z čeho jsi živa?“

„Z čeho? Chodím po žebrotě,“ řekla Anisja a dala se do pláče.

Zestárlé dítě se rozplynulo v úsměvu a kroutilo nožkama, tenkýma jako hůlky.

Něchljudov vytáhl náprsní tašku a dal ženě deset rublů. Sotva udělal pár kroků, dohonila ho jiná žena s dítětem, pak stařena, potom zas jiné ženy. Všechny mluvily o své bídě a prosily ho o přispění. Něchljudov rozdal šedesát rublů drobných, které měl při sobě, a se srdcem plným strašného žalu se vrátil domů, totiž do správcova domku. Usměvavý správce ho přivítal sdělením, že rolníci se shromáždí večer. Něchljudov mu poděkoval, do pokoje nešel a vydal se na procházku po zahradě, kde chodil po zarostlých stezkách, zavátých bílými plátky jabloňových květů, a přemýšlel o všem, co viděl.

Zprvu bylo kolem domku ticho, ale potom uslyšel Něchljudov od správcova bytu dva rozhořčené, překřikující se ženské hlasy, do nichž se jen tu a tam ozval klidný hlas usměvavého správce. Něchljudov pozorně naslouchal.

„Já už nemůžu. Ty vůbec nemáš svědomí!“ ozýval se rozhořčený ženský hlas.

„Však se jenom zaběhla,“ říkal druhý hlas. „Povídám, dej mi ji zpátky. Co týráš dobytče i děcka! Mají snad zůstat kvůli tomu bez mlíka?“

„Zaplať, nebo si to odpracuj,“ odpovídal klidný hlas správcův.

Něchljudov odešel ze zahrady a ubíral se ke vchodu, kde stály dvě rozcuchané vesničanky, z nichž jedna byla zřejmě v nejvyšším stupni těhotenství. Na schůdcích stál správce, ruce v kapsách plátěného kabátu. Jakmile ženy zahlédly pána, ztichly a narovnávaly si svezlé šátky, kdežto správce dal ruce z kapes a hned byl samý úsměv.

Šlo o to, že rolníci, jak tvrdil správce, naschvál pouštěli telata i krávy na panskou louku. A teď byly dvě krávy z hospodářství těchto žen chyceny a přihnány do panského dvora. Správce žádal, aby ženy zaplatily po třiceti kopejkách za krávu nebo odpracovaly dva dny. Ženy však tvrdily, že za prvé se krávy jenom zatoulaly, za druhé, že peníze nemají, za třetí byly ochotny slíbit, že si pokutu odpracují, ale žádaly, aby jim správce neprodleně vydal krávy, které od rána stály bez píce na slunci a žalostně bučely.

„Kolikrát jsem vám říkal po dobrém,“ pravil úsměvný správce, otáčeje se po Něchljudovovi, jako by se dovolával jeho svědectví, „že si máte dobytek hlídat, když ženete v poledne na pastvu.“

„Jenom jsem si odskočila k malému, a ony se zaběhly.“

„Nemáš nikam chodit, když sis je vzala na starost.“

„A kdo mi nakrmí malého? Ty mu pít nedáš.“

„Kdyby doopravdy nadělala škodu, tak nic neřeknu, ale když se jenom zaběhla,“ prohodila druhá.

„Všecky louky nám zničili,“ obrátil se správce k Něchljudovovi. „Když je nebudeme trestat, bude po seně.“

„Heleď, kdybys tak hříšně nemluvil!“ rozkřikla se ta těhotná. „Moje žádný jakživo nechytil.“

„No, a teď ano. Zaplať, nebo si to odpracuj.“

„Tak já to odpracuju, ale vrať mi krávu, nenechej nás o hladu!“ křičela hněvivě. „Beztak nemá člověk pokoj ve dne ani v noci. Tchyni mám nemocnou. Muž je kdovíkde. Jsem na všecko sama a už nemůžu. Jen si sežer tu tvou pokutu.“

Něchljudov požádal správce, aby krávy vydal, a vrátil se do zahrady k svému rozjímání, jenže už neměl o čem rozjímat. Vše mu teď bylo tak jasné, že se nemohl dost vynadivit, jak je možné, že lidé nevidí a že ani on dlouho neviděl, co je tak naprosto jasné.

Lid vymírá, už si na to vymírání zvykl, zrodily se mezi ním životní úkazy, které jsou vymírání vlastní: dětská úmrtnost, práce žen přesahující jejich síly, nedostatek potravy pro všechny, zvláště pro přestárlé. A tím lid poznenáhlu docházel k tomu, že dnes ani nevidí, jaká je to hrůza, ani si nestěžuje. A proto se domníváme i my, že takový stav je přirozený a že jinak nemůže být. Nyní mu bylo nad slunce jasnější, že hlavní příčinou bídy lidu, příčinou, kterou si sám lid uvědomoval a vždy zdůrazňoval, je to, že mu statkáři odňali půdu, jež ho jediná mohla uživit. A přitom je úplně jasné, že děti a staří lidé umírají, protože nedostávají mléko, a mléko nedostávají proto, že nemají pozemky, na kterých by se pásl dobytek a z kterých by se sklízelo obilí a sváželo seno. Je úplně jasné, že všechny útrapy lidu nebo alespoň hlavní, nejzávažnější příčina těch útrap záleží v tom, že půda, která ho živí, není v jeho rukou, nýbrž v rukou lidí, kteří užívají tohoto práva na půdu a žijí z práce lidu. A půdu, kterou lid potřebuje tak nezbytně, že bez ní lidé umírají, tuto půdu obdělávají zase ti lidé, uvržení do nejhorší bídy, obdělávají ji, aby se sklizené obilí prodávalo do ciziny a aby si statkáři mohli kupovat klobouky, hole, kočáry, umělecké bronzové předměty a podobně. To mu teď bylo stejně jasné jako to, že koně zavření v ohradě, kde si spásli pod nohama všechnu trávu, budou vychrtlí a zajdou hlady, dokud nedostanou možnost užívat pozemků, na kterých by si našli potravu… A to je strašné a nemůže, nesmí to tak zůstat. A je nutné nalézt nějaký způsob, aby se to už nedělo, nebo alespoň sám už s tím nesmí nic mít. Jistě ten způsob najdu,…