Vzkříšení

XXXIII

Prvním Něchljudovovým pocitem, když se druhého dne probudil, bylo vědomí, že se s ním něco stalo, ale nežli si vzpomněl, co to bylo, věděl už, že se přihodilo něco významného a pěkného. Kaťuša, soud. Ano, a musí přestat lhát a říci plnou pravdu. A podivuhodnou náhodou přišlo konečně téhož rána dávno očekávané psaní od Marji Vasiljevny, ženy maršálkovy, psaní, které nyní zvlášť potřeboval. Dávala mu naprostou volnost a přála mu štěstí k zamýšlenému sňatku.

„Sňatek!“ řekl si ironicky. „Jak je mi to dnes vzdáleno!“

Vzpomněl si na svůj včerejší úmysl, že se přizná jejímu muži, odprosí ho a nabídne mu jakékoli zadostučinění. Jenže dnes ráno už mu to nepřipadalo tak snadné jako včera. A pak, nač činit člověka nešťastným, když nic neví? Zeptá-li se, pak ano, řekne mu vše. Ale schválně mu to říkat? Ne, to je zbytečné.

Stejně těžké se mu dnes ráno zdálo, že by měl povědět plnou pravdu Missi. Zase nemohl promluvit, neboť by to bylo urážlivé. Jako často v denním životě, i zde muselo zůstat cosi nevysloveného. Jen jedno si dnešního rána umínil: nebude k nim chodit a řekne jim pravdu, bude-li tázán.

Zato v jeho vztahu ke Kaťuše nesmělo zůstat nic nedořešeného.

Pojede do věznice a všechno jí poví, bude ji prosit, aby mu odpustila. A třeba, ano, třeba se s ní ožení.

Pomyšlení, že pro mravní zadostučinění obětuje vše a ožení se s ní, ho dnešního rána zvláště dojímalo.

Už dávno nevkročil do nového dne s takovou energií. Když přišla Agrafena Petrovna, ihned jí oznámil s rozhodností, které se u sebe ani sám nenadál, že už nepotřebuje tento byt ani jejích služeb. Za tichého souhlasu bylo stanoveno, že si drží ten velký, drahý byt k tomu, aby si do něho přivedl ženu. Výpověď z bytu měla tedy zvláštní význam. Agrafena Petrovna na Něchljudova překvapeně pohlédla.

„Jsem vám velice vděčen, Agrafeno Petrovno, za všechnu vaši péči, ale teď už nebudu potřebovat tak velký byt ani všechno služebnictvo. Chcete-li mi pomoci, buďte tak laskava a postarejte se o mé věci, zatím je někam ukliďte, jako se to dělávalo za mamá. A až přijde Nataša, ona to zařídí.“ (Nataša byla Něchljudovova sestra.)

Agrafena Petrovna zavrtěla hlavou.

„Ale co mám zařídit? Vždyť je ještě budete potřebovat.“

„Ne, nebudu, Agrafeno Petrovno, určitě nebudu,“ odpověděl jí Něchljudov na to, co vyjádřila vrtěním hlavy. „Řekněte, prosím vás, taky Kornejovi, že mu vyplatím mzdu za dva měsíce předem, ale že už ho nebudu potřebovat.“

„To byste neměl dělat,“ vypravila ze sebe. „I kdybyste jel do ciziny, stejně budete potřebovat byt.“

„Mýlíte se, Agrafeno Petrovno. Nejedu do ciziny. A když pojedu, tedy docela jinam.“

Náhle zrudl.

Ano, musí jí to říci. Nesmí nic tajit. Musí říci všechno a všem.

„Včera se mi přihodila prazvláštní a závažná věc. Pamatujete se na Kaťušu od tetičky Marji Ivanovny?“

„Jakpak ne, vždyť jsem ji učila šít.“

„No, tak včera ta Kaťuša stála před soudem a já byl v porotě.“

„Božíčku, to je ale zoufalé!“ řekla Agrafena Petrovna. „A proč byla souzena?“

„Pro vraždu, a to všechno jsem zavinil já.“

„Jak jste to mohl zavinit? Mluvíte tak hrozně divně,“ pravila Agrafena Petrovna a v starých očích jí zajiskřila laškovná světélka.

Znala historii s Kaťušou.

„Ano, já jsem to všechno způsobil. A to změnilo všechny mé plány.“

„Jakou změnu by to pro vás mohlo znamenat?“ řekla Agrafena Petrovna, potlačujíc úsměv.

„Ale takovou. Když jsem způsobil, že se dala touhle cestou, musím udělat vše, co je v mých silách, abych jí…