Anna Kareninová II

XXI

Od chvíle, co Alexej Alexandrovič z rozmluvy s Betsy a se Stěpanem Arkaďjičem pochopil, že se od něho nežádá nic, než aby nechal ženu na pokoji a neobtěžoval ji svou přítomností, a že si to přeje i sama žena, od té chvíle byl tak zlomen, že si v ničem nevěděl rady, sám nevěděl, co teď chce, a proto vložil svůj osud do rukou těm, kdo se o něho s takovou oblibou starali, a na všecko souhlasně přikyvoval. Teprve když Anna už odjela z jeho domu a anglická vychovatelka k němu poslala s dotazem, zda má obědvat s ním, či odděleně, tu si poprvé jasně uvědomil svou situaci a zhrozil se jí.

Nejhorší na tom bylo, že si zanic nedokázal sloučit a srovnat svou minulost s tím, co bylo nyní. Nezneklidňovala ho minulost, kdy s ženou šťastně žil. Přechod od té minulosti k poznání, že je mu žena nevěrná, si už protrpěl; byl to sice hrozný stav, ale dovedl jej pochopit. Kdyby ho byla žena opustila tenkrát, když mu řekla o své nevěře, byl by býval zarmoucený a nešťastný, avšak nebyl by se octl v tak beznadějné, spletité situaci, jako byl dnes. Nijak si teď nedovedl sloučit své nedávné odpuštění, svou něhu, svou lásku k nemocné ženě a cizímu dítěti s tím, co bylo nyní, že totiž jako odměnou za to vše zůstal nyní sám, pohaněn, potupen, že o něho nikdo nestál a všichni jím pohrdali.

První dny po manželčině odchodu přijímal Karenin strany a přednostu kanceláře, jezdil do výboru a chodil obědvat do jídelny jako obvykle. Aniž si uvědomoval, proč tak činí, vyvíjel po ty dva dni velké duševní úsilí jen k tomu, aby vypadal klidně, ba lhostejně. Kdykoli zodpovídal otázky, jak se má naložit s věcmi a s pokoji Anny Arkaďjevny, dalo mu velikou námahu, aby vypadal jako člověk, pro něhož nastalá událost není ničím nepředvídaným ani nevybočuje z rámce všedních událostí, a skutečně se mu to dařilo – nikdo na něm nepozoroval zoufalství. Ale když na druhý den po Annině odjezdu předložil Korněj účet z módního závodu, který Anna zapomněla zaplatit, a hlásil, že příručí je zde osobně, dal si Alexej Alexandrovič příručího zavolat.

„Promiňte, Excelence, že si dovoluju obtěžovat. Ale jestli poroučíte, abychom se obrátili na Její Excelenci, tak kdybyste mi ráčil sdělit její adresu.“

Alexej Alexandrovič se zamyslil, jak se zdálo příručímu, a vtom se otočil a sedl si ke stolu. Dal hlavu do dlaní a dlouho seděl v této poloze, několikrát se pokusil promluvit a pokaždé se zarazil.

Korněj pochopil, co se s pánem děje, a požádal příručího, aby přišel jindy. Jakmile Alexej Alexandrovič zase osaměl, uvědomil si, že už nemá sil tvářit se neochvějně a klidně. Odřekl povoz, který na něho čekal, zakázal si veškeré návštěvy a ani nešel k obědu.

Cítil, že není s to vydržet všeobecný nápor pohrdání a krutosti, jež jasně viděl na očích příručímu i Kornějovi a bez výjimky všem lidem, s nimiž přišel v těch dvou dnech do styku. Cítil, že nemůže od sebe odvrátit lidskou nenávist, poněvadž ta nenávist nepramení z toho, že by byl špatný (pak by se mohl přičinit, aby byl lepší), nýbrž z toho, že je potupně a odporně nešťastný. Věděl, že za to, jen a jen proto, že mu krvácí srdce, budou k němu lidé nelítostní. Cítil, že ho lidé zničí, jako psi dovedou zadávit uštvaného psa vyjícího bolestí. Věděl, že má jedinou možnost, jak se před lidmi zachránit – schovat před nimi své rány. A také se o to dva dny podvědomě pokoušel, ale teď cítil, že už nemá sil pokračovat v nerovném boji.

Zoufalství se ještě stupňovalo, když si uvědomil, že je se svou bolestí docela sám. V Petrohradě neměl nikoho, komu by mohl svěřit, jak trpí, kdo by ho politoval ne jako vysokého úředníka, ne jako člena společnosti, ale prostě jako trpícího člověka. A nejen v Petrohradě, ale vůbec nikde takového člověka neměl.

Alexej Alexandrovič vyrůstal jako sirotek…