Anna Kareninová I

X

Pescov měl rád, aby se všecko domluvilo do konce, a nespokojil se slovy Sergeje Ivanoviče Koznyšova tím spíš, že si uvědomil nesprávnost svého mínění.

„Nikdy jsem neměl na mysli,“ obrátil se při polévce k Alexejovi Alexandroviči, „pouhou hustotu obyvatelstva, nýbrž ve spojení se základy, nikoli s principy.“

„Myslím,“ pomalu a mdle odpovídal Karenin, „že je to jedno a totéž. Podle mého názoru může mít vliv na jiný národ jen takový národ, který je na vyšším stupni rozvoje, který…“

„Ale problém je právě v tom,“ přerušil ho svým basem Pescov, který měl vždycky naspěch, aby honem honem promluvil, a zřejmě vždy vkládal do svých slov celou duši, „co máme považovat za vyšší stupeň rozvoje. Vezměme si Angličany, Francouze, Němce – kdo z nich je na vyšším stupni? Kdo koho odnárodní? Vidíme, že Porýní se pofrancouzštilo, ale Němci přece nemají nižší úroveň!“ křičel. „Je v tom nějaký jiný zákon!“

„Domnívám se, že vliv je vždy na straně opravdové vzdělanosti,“ řekl Alexej Alexandrovič a povytáhl obočí.

„Ale co máme považovat za příznak opravdové vzdělanosti?“ tázal se Pescov.

„Myslím, že tyto příznaky jsou známy,“ pravil Alexej Alexandrovič.

„Jsou ale známy docela?“ s jemným úsměvem se vložil do hovoru Koznyšov. „Dnes se uznává, že pravé vzdělání může být jen vzdělání čistě klasické. Jenže vidíme rozhořčené spory mezi oběma stranami a nemůžeme popírat, že také opačný tábor uvádí pádné argumenty ve svůj prospěch.“

„Vy jste klasik, Sergeji Ivanoviči. Budete si přát červené?“ ozval se Oblonskij.

„Nevyslovuji své mínění o tom či onom typu vzdělání,“ se shovívavým úsměvem, jako by mluvil k dítěti, pravil Koznyšov a nastavil sklenici, „říkám jenom, že obě strany uvádějí pádné argumenty,“ pokračoval, obraceje se ke Kareninovi. „Jsem vzděláním klasik, ale osobně nevím, kam bych se měl v tomto sporu zařadit. Nevidím nepopiratelné důvody, proč je humanitním vědám dávána přednost před exaktními.“

„Přírodní vědy mají stejný pedagogicko-vzdělávací vliv,“ přisvědčil Pescov. „Vezměte si třeba astronomii, vezměte si botaniku, zoologii s jejím systémem obecných zákonů!“

„Nemohu s tím tak zcela souhlasit,“ namítl Alexej Alexandrovič. „Domnívám se, že nelze přehlížet, že sám proces studia jazykových forem působí zvlášť blahodárně na duševní vývoj. Kromě toho nelze popírat ani to, že klasičtí autoři mají vysoce morální vliv, kdežto s vyučováním přírodním vědám jsou bohužel spojena škodlivá a mylná učení, která jsou morem naší doby.“

Koznyšov chtěl cosi říci, ale Pescov ho svým šťavnatým basem zarazil. Začal horlivě dokazovat nesprávnost tohoto názoru. Sergej Ivanovič klidně čekal, až se dostane ke slovu. Zřejmě měl pohotově vítěznou námitku.

„Ale,“ pravil s jemným úsměvem, obraceje se ke Kareninovi, „musíme uznat, že důkladně zvážit všechny klady a zápory těch i oněch vědních oborů je těžké a že otázka, čemu dát přednost, by nebyla vyřešena tak rychle a s konečnou platností, kdyby humanitní vzdělání nemělo onu přednost, o které jste se právě zmínil: mravní, řekněme rovnou, antinihilistický vliv.“

„Bezesporu.“

„Kdyby klasické vědy neměly tuto výhodu antinihilistického vlivu, víc bychom o věci přemýšleli, zvážili bychom důvody obou stran,“ vykládal Sergej Ivanovič s jemným úsměvem, „nechali bychom volný průběh obojímu směru. Ale dnes víme, že ty pilulky klasického vzdělání obsahují léčivou moc antinihilismu, a klidně je nabízíme našim pacientům… Ale co když chybí i tato léčivá moc?“ na závěr okořenil svou řeč peprným vtipem.

Při pilulkách Sergeje Ivanoviče se dali všichni do smíchu a zvlášť hlasitě a vesele se smál Turovcyn, neboť se konečně dočkal švandy, na kterou se těšil celou dobu, co naslouchal debatě.

Oblonskij nechybil, když pozval Pescova. S Pescovem nemohla inteligentní rozprava ustat ani na minutu. Sotvaže Sergej Ivanovič uzavřel debatu obligátním vtipem, rozvířil Pescov otázku další.

„Nemůžeme souhlasit ani s tím,“ řekl, „že by vláda sledovala tento cíl. Vláda se patrně řídí obecnými hledisky…