Kočičí král

Obrův panoš

V irské zemi v jednom vznešeném domě žil mocný šlechtic s manželkou. Po dlouhém čekání se jim narodil syn a dostal jméno Filip.

Filip byl chytřejší a obratnější než jiné děti jeho věku. Slabikář odhodil už ve třech letech a začal číst knihy vázané v kůži a se zlatou ořízkou. Brzo si o něm povídal celý kraj.

Ale stalo se, že jednoho dne, a byl to právě den jeho sedmých narozenin, chlapec znenadání zmizel. Nikdo nevěděl proč a nikdo nevěděl kam. Část sloužících se rozjela do okolí na koních, část se rozběhla po svých, ale všichni se vrátili s nepořízenou.

Chlapcův otec zburcoval i vojsko. Vojsko prošlo lesy, prohledalo vřesy, všechno marně. Po roce hledání a čekání se rodiče museli smířit s tím, že jediného syna ztratili.

Tehdy žil ve stejném hrabství kovář, říkali mu Robin. Kovárnu zdědil po otci a byl to nejvyhledávanější mistr černého řemesla široko daleko a ještě dál. Nikdo neuměl tak rychle ukout tak pevnou podkovu a nikdo ji neuměl tak obratně nasadit na koňské kopyto. A takové rádlo pluhu, jaké Robin vybušil na kovadlině, byste také jinde nenašli.

Ale to není všechno. Kovář Robin měl ještě jeden dar a nadání: uměl číst ve snech jiných lidí. Ani vám nepovím, kolik děvčat mu přišlo vypovědět své sny – a kolik jim z jejich snů vyčetl ženichů! Však byl také jako svatebčan na polovině veselek v celém kraji.

Jemu samému se sny skoro nikdy nezdály. Jednoho dne jej však jeden sen navštívil – a stálo to za to. Kovář Robin potkal v tom snu malého Filipa! Chlapec seděl na vysokém bílém koni.

„Kováři Robine, poznáváš mě?“

„Nikdy jsem tě neviděl,“ odpověděl kovář.

„Ale jistě jsi o mně slyšel,“ řekl chlapec. „Jsem Filip, který se před sedmi roky ztratil svým rodičům. A jenom ty se dozvíš, co se se mnou stalo. Ten den jsem vyšel k moři. Na konci útesu, kde se tyčí Obrovo schodiště, mne najednou zvedla ruka a vtáhla mne do samého srdce skály.“

„Jaká ruka? Chlapče, to se ti muselo zdát,“ namítl kovář Robin v tom snu.

„Nic se mi nezdálo,“ řekl chlapec zarputile. „Byla to ruka Mahona MacMahona!“

„Mahona MacMahona?“ podivil se kovář. „Obra všech obrů – Mahona MacMahona?“

„Právě toho,“ přisvědčil chlapec na bílém koni. „Mahon MacMahon mne vynesl do svého paláce a učinil ze mne panoše. Sedm let jsem byl v jeho službách, sedm let jsem neopustil skálu a těch sedm let právě uplynulo. Obr Mahon MacMahon mi dá svobodu, když si pro mne, kováři Robine, do sedmi dnů přijdeš.“

„Jak mám poznat, že to není sen?“ namítl kovář.

„Nechám ti důkaz,“ řekl chlapec a v tom se jeho bělouš trochu natočil a kopl zadní nohou. Trefil se kopytem kováři přímo do čela.

Robinovi se zatmělo před očima bolestí a Filip i s koněm v té tmě zmizel. Sen byl pryč. Kovář se probudil a posadil se na pelesti postele. Hlava bolela, a když vstal a podíval se do střepu zrcadla, spatřil na svém čele otisk koňského kopyta.

A tak kovář, který se vyznal ve vykládání snů jiných lidí, zůstal stát před svým vlastním snem dočista zmatený. Toho dne nešel do kovárny, zůstal sedět na posteli a přemýšlel. Co na tom může být pravdy?

Pravda je, že Mahon MacMahon byl odjakživa nejproslulejší obr v celém kraji a možná i v celé irské zemi. Pravda je, že pár hodin odtud po mořském proudu je útes, odkud se ze dna moře zvedají schody vytesané do skály. Říká se jim Obrovo schodiště. Žádný smrtelník po něm ještě nikdy nevystoupil, protože každý schod je vysoký jako dům od sklepa až po střechu. A pravda je, že Robin dostal ve snu ránu kopytem.

Když si kovář všechny ty pravdy sečetl, promluvil sám k sobě: „Kováři Robine, teď je na tobě, abys dokázal, kolik je na těch všech pravdách pravdy!“

A když si to řekl, vstal a odešel do kovárny. Tam si vyhledal největší a nejostřejší rádlo, které kdy vykoval. Bylo široké a silné jako deska dubového stolu. Rádlo si připevnil řetězem přes záda, třeba se mu bude k něčemu hodit. Potom sešel k moři, kde měl u břehu připoutanou veslici.

Byl už večer, blížila se noc a Robin věděl, že skalní palác obra Mahona MacMahona se zjevuje lidem jenom v záři půlnoční hvězdy. A právě tak kolem půlnoci by měl doveslovat k útesu, u něhož se zvedalo Obrovo schodiště.

Moře bylo klidné a obloha jasná. I mořský proud byl příznivý, pomáhal veslům, a tak před půlnocí Robin zakotvil na úpatí Obrova schodiště.

Každý schod byl opravdu vysoký jako dům od sklepa po střechu. „Jsi ty ale kus blázna!“ promluvil kovář sám k sobě. „Věříš snům a křídla nemáš, abys po těch schodech vyletěl. Tak se hezky seber a vesluj zase zpátky!“

Ale právě když chtěl sám sebe poslechnout, zahlédl v útesu světýlko. Jen tak ve vzduchu se houpala lucerna a ukazovala cestu k jeskyni. Robin připoutal loďku ke skalisku, přehodil si přes záda rádlo a vykročil za světlem.

Vchod do jeskyně tvořila spleť zkamenělých lidských tváří a údů. Údy i obličeje se splétaly tak, že brada jednoho se stávala nosem druhého, ruka třetího nohou čtvrtého, a všechno dohromady se ve světle lucerny míhalo ve strašidelném tanci.

I Robinovi strachem kameněly nohy, ale musel jít za lucernou, protože chodba se točila jako had, nikdy by nenašel cestu zpátky. Navíc při každém kroku stranou se skála otřásla a ozval se zvuk, jako by lavina kamenů padala právě na něho.

„Robine, Robine,“ domlouval šeptem kovář sám sobě, „byl jsi hlupák, když jsi uvěřil snu, ale teď jsi všech hlupáků král, protože se už nemůžeš nikdy vrátit!“

Konečně chodba vyústila do prostorné síně. Lucerna se rozzářila naplno – a co tu Robin nespatřil! Uprostřed síně …