Kočičí král

Dvanáct divokých kačírků

Žil v irské zemi král a královna a měli dvanáct synů. Dvanáct synů a žádnou dcerušku. Děti jim byly k radosti, a přesto si královna stýskala. Toužila po dcerušce. Chtěla ji učit zpívat, tančit a vyšívat krásné vzory na jemné plátýnko.

Jednou v zimě vyhlédla z okna na zámecký dvůr. Byl jiskřivý den a všechno kolem pokrýval sníh. Královna držela v rukou červené jablko. Ta záře sněhu ji tak oslnila, že jablko upustila na nádvoří. Odněkud slétl havran a zakroužil nad jablkem. Královna si nahlas povzdechla:

„Kdybych tak měla dcerušku s pletí bílou jako sníh, s vlasy černými jako havran a s lící červenou jako jablíčko! Všechny své syny bych za ni bez žalosti vyměnila!“

Sotva to dořekla, zaslechla povzdech staré chůvy, ale místo ní stála tu sivá labuť a smutně zazpívala:

„Vichr duje, vánek vane,
co se stalo, co se stane?
Z nebe slétne jen pár pírek —
a z mládence je kačírek!“

A potom labuť promluvila: „Zlé přání jsi, královno, vyslovila. A zlý trest tě za to postihne. Narodí se ti dcerka, po které toužíš, ale v tu hodinu ztratíš svých dvanáct synů!“

Labuť odlétla a plynul čas. Za devět měsíců přišla hodinka, kdy královna povila dcerušku. Hned dala přibít dveře i okenice v komnatě svých synů a strážím přikázala, aby hlídali všechny chodby a celý zámek.

Jenže průvan rozrazil okna i dveře a záclony začaly vlát. Z komnaty se ozval šelest křídel. Dvanáct královniných synů se proměnilo ve dvanáct divokých kačírků a dvanáct divokých kačírků odletělo otevřeným oknem a zmizelo nad lesem.

Královna byla zoufalá a král se rmoutil. V tom smutném království jedině jejich dcerka, malá princezna, rozdávala radost a jas. Byla krásná a milá, pleť měla bílou jako sníh, vlasy černé jako havran a líce jako červené jablíčko.

Ale i ona po svých dvanáctých narozeninách zesmutněla, přestal ji těšit zpěv, tanec i vyšívání. Od čeledě se dozvěděla o svých dvanácti bratrech a o osudu, který je potkal. Nikdo nevěděl kam a proč zmizeli, ale děvčátko tak dlouho trápilo matku svými otázkami, až se jí přiznala.

„Neplač, maminko,“ řekla hodná dcera. „To kvůli mně se z mých bratrů stali kačírci. Proto hned zítra odejdu a nevrátím se, dokud to zlé kouzlo nezlomím.“

Královna se bála o své poslední dítě a dala celý zámek střežit. Ale malá princezna znala v zámku tajné chodby a podařilo se jí uniknout.

Lesními pěšinami došla až na konec království. Cestou pokukovala po nebi, po hvozdech i po březích rybníků, viděla hejna divokých husí, sluk i kachen, ale dvanáct divokých kačírků nikde nezahlédla.

Až konečně jednoho dne, celá utrmácená, došla k dřevěnému zámečku. Branka byla otevřená. Dívka vešla dovnitř a spatřila dlouhý stůl s dvanácti židlemi. V krbu plápolal oheň, ale než se zkřehlá dívenka stačila ohřát, dveře se rozletěly a do síně vpadlo dvanáct mládenců. Byli oblečeni jako lovci, měli vysoké boty a na hlavách myslivecké čapky s pírkem divokého kačírka.

„Co tu pohledáváš?“ rozkřikl se nejstarší z lovců.

„Jen trochu tepla a zase půjdu dál,“ odpověděla zkroušeně dívka.

„Měla ses vyhnout našemu domu,“ řekl druhý z lovců.

„Nic dobrého tě tady nečeká,“ dodal třetí.

„Vždyť jsem vám nijak neublížila,“ hájilo se děvce.

„Ty ne,“ řekl nejstarší, „ale nějaká jiná dívka. Naše ničemná sestřička. Kvůli ní jsme museli před dvanácti léty opustit otcův zámek. Zlý slib nás proměnil ve dvanáct divokých kačírků. Jen jednou za den na pouhou hodinu se smíme vrátit do své podoby. A proto jsme si my oplátkou slíbili, že první děvče, které k nám vejde, hodíme divoké zvěři.“

„Dvanáct divokých kačírků!“ vydechla dívka. „Ale to znamená, že jsem vaše sestra! Odešla jsem tajně ze zámku, abych vás našla a zachránila.“

Bratři se zarazili. Hleděli do země, pak jeden na druhého, až konečně nejstarší promluvil:

„Bratři, rozhodněte sami, co uděláme!“

A tu oknem vlétla do síně sivá labuť a smutně zazpívala:

„Vichr duje, vánek vane,
co se stalo, co se stane?
Z nebe slétne jen pár pírek —
a z mládence je kačírek!“

Potom labuť promluvila: „Přísahali jste, ale byla to zlá přísaha. Zapomeňte na ni a dejte se vést srdcem!“

„Bratři,“ řekl nejstarší, „ve zpěvu té labutě jako bych poznával hlas naší staré chůvy. Poslechněme si, co nám poradí.“

„Vaši sestru ceká sedm smutných roků,“ promluvila sivá labuť.

„Sedm roků bude chodit do vřesů a sbírat bodlák a pcháčí. Sedm roků bude z pcháčí příst jemnou nitku, z nitky vlákno a z vlákna tkát pro každého z vás košili. Když si košili obléknete, zlomí se moc zlého kouzla a budou z vás mládenci jako dřív.“

„Sedm roků uteče jako voda,“ usmála se sestřička. „Naučila jsem se vyšívat i tkát, jistě to dokážu.“

„Bude ti těžko. Po celých sedm let nesmíš slovo promluvit, nahlas se zasmát ani zaplakat. A přitom tě potká veliká láska i veliký žal,“ řekla labuť a s posledním slovem zmizela.

V tu chvíli se dovršila i jediná hodina, kdy se bratři směli vrátit do své původní podoby. Síň zaplnil šelest křídel a dvanáct lovců se proměnilo ve dvanáct divokých kačírků. Dvanáct kačírků zmizelo nad lesy a jejich sestra vzala koš a poprvé vyšla do vřesů, aby nasbírala pcháčí na přízi pro dvanáct košil.

Celých pět let pak chodila ráno s košem pro pcháčí, přes den vlákna spřádala a v noci z nich tkala košile. Každý den se bratři kačírci na pouhou hodinu proměnili v lovecké mládence s pírkem na klobouku, hovořili a smáli se, ale dívka na ně promluvit nesměla. Někdy jí bylo ještě smutněji, než když seděla doma sama a bratři kačírci poletovali nad lesem.

Jednou, právě když dohotovila svou osmou košili, vběhl do síně lovecký pes. Patřil mladému králi. Král se při honitbě ztratil své družině, byl hladový a žíznivý a dívka ho mlčky přivítala a mile pohostila.

Král poznal, že má urozené vychování a smířil se i s její němotou. Od první chvíle se mu zalíbila a naučil se číst slova z jejích očí. Ta slova byla o lásce, a než přišla odpolední hodina, kdy se kačírci vraceli domů, odjížděla jejich sestřička s mladým králem na zámek jako nevěsta. Na bratry však nezapomněla. Osm utkaných košil vzala…