Kočičí král

Kočičí král

Slibte mi, že se nebudete bát, a já vám povím, co se stalo blízko hřbitova…

Tohle se stalo: jednou takhle večer v domku blízko hřbitova seděla hrobníkova žena na židličce u kamen.

Proti ní kocour, hotové kocouřisko. Celý černý, jen oči jako dvě zelené lucerny. Říkali mu Tomáš.

Žena si trochu zdřímla, Tomáš si přemýšlel – a najednou, najednou se rozletí dveře!

„Kdo je Tumáš Tomáš?“ vpadl dovnitř hrobník.

„Projána, co se stalo? A jaký Tumáš Tomáš?“ vylekala se žena.

„Tohle se stalo,“ odpověděl hrobovým hlasem hrobník. „Kopu hrob pro nebožtíka, kopu a kopu, už se stmívá a na mě jde najednou spaní. Opřu se o rýč, drobet si zdřímnu – a slyším mňau!“

„Mňau!“ ozval se Tomáš.

„Tu to máš!“ přikývl hrobník. „A co já? Já se podívám z jámy na horu – a co myslíš, že vidím?“

„Jak to můžu vědět?“ vylekala se žena.

„Vidím devět kocourů, černých zrovínka jako tady náš Tomáš! A teď mi pověz, co nesli?“

„Projána, to ti nepovím!“ vylekala se žena.

„Nesli malou rakev pokrytou černým sametem! A na tom černém sametu ležela zlatá korunka a žezlo, zrovínka jako pro krále. A jak ti šli, tak při každém třetím kroku řekli sborem mňau!“

„Mňau!“ ozval se Tomáš.

„Tu to máš! Právě tak,“ přikývl hrobník. „Při každém třetím kroku mňau, jdou blíž a blíž, oči jim svítí jako zelené lucerničky – a najednou jsou skoro u mne! Osm jich drží rakev a ten největší kocour vpředu kouká jako zeměpán… no ne, koukni na Tomáše, jak se na mě kouká!“

„Povídej, povídej, Tomáše si nevšímej!“ řekla žena.

„Vždyť…