Kočičí král

Pavel Šrut

3,04 

Elektronická kniha: Pavel Šrut – Kočičí král (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: srut05 Kategorie:

Popis

E-kniha Pavel Šrut: Kočičí král

Anotace

O autorovi

Pavel Šrut

[3.4.1940-20.4.2018] Pavel Šrut byl český básník, autor písňových textů, pohádek, prózy a fejetonů, také překladatel a kulturní redaktor. Narodil se roku 1940 v Praze. V Praze navštěvoval jedenáctiletou střední školu (maturita 1957) a dvouletý abiturientský kurs na Hospodářské škole pro zahraniční obchod (absolvoval 1959). Pracoval jako úředník v podniku zahraničního obchodu Ferromet (1959–1960) a jako rekvizitář ve Filmovém studiu Barrandov...

Pavel Šrut: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Kočičí král“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Dvě sestry a zlý čaroděj

Jana a Anna byly královské sestry. Starší Jana byla krásná a trochu marnivá a mladší Anna byla hezká a dobrá jako chléb. Říkalo se, že Jana získala krásu od ranní rosičky. Asi to byla pravda, protože každý den před úsvitem vycházela z domu na daleké louky, kde je rosa nejčiřejší. Sbírala krůpěje z kvítků a trav do dlaní a omývala si rosou tvář.

Jednou se ale k snídani nevracela. Nevrátila se ani k obědu. To už ji lidé hledali po lukách i lesích. Večer přišli ze všech koutů kraje s prázdnou. Princezna Jana se jim ztratila.

Celých sedm dní vyjížděli jezdci a vycházeli pěšci do lesů a hor, ale Jana jako by se propadla do země.

Anička byla smutná, protože sestru velmi milovala, ale oplakávat ji nechtěla. Na konci sedmého dne řekla rodičům: „Půjdu sestřičku hledat. Třeba na mé zavolání odpoví.“

Otec i matka jí zbraňovali, ale Anna trvala na svém. A tak ji druhý den ráno s povzdechem vyprovodili ze zámku. Otec jí dal pro štěstí zlatý dukát po svém dědovi a matka hrst stříbrných špendlíků po své babičce.

Anna šla údolím i vrchovinou, zastavovala se na kraji lesů a volala: „Jano! Janičko! Ozvi se! Odpověz na mé zavolání!“

Ale odpovídala jí jenom ozvěna, nebo vítr, nebo křik ptáků.

Až jednoho dne jí štěstí přálo. Potkala potulného pěvce, který chodil od jara do zimy křížem krážem po celé zemi.

„Myslím, že jsem zahlédl tvou sestru,“ řekl. „Ale neraduj se. Je tam, odkud se nikdo nevrací. Je v moci zlého čaroděje, který sídlí na černé hoře. Neradím ti, aby ses k té hoře přibližovala. Dopadla bys stejně jako tvoje sestra.“

Anna pěvci poděkovala a dala si cestu k černé hoře ukázat.

„Na strach je dost času,“ řekla tak odvážně, že se smutný pěvec musel usmát.

„Máš pravdu, děvenko,“ řekl. „Všechny moje písně vyprávějí o lásce, která je silnější než zlo.“

Pak se rozloučili. Poutník mířil k dalekému zámku a Anička k černé hoře.

Šla vesele, ale když došla k úpatí hory, nohy jí ztěžkly. Hora byla vysoká a porostlá divokými trny. Visela nad ní mlha. A z mlhy, docela nahoře, vystupovaly rozeklané věže černého hradu. Anička se posadila na kámen a dala se do pláče.

Vtom zaslechla drkotání kol dřevěné káry. Spatřila starého shrbeného dráteníka. Byl do káry plné železného nádobí zapřažen místo koně. Táhl ji po strmých cestách a pod tíhou velikého nákladu těžce oddechoval.

„Taková tíha!“ podivila se Anna. „Proč si, pane, nekoupíte koně, aby vám káru tahal?“

„Jsem chudák,“ odpověděl dráteník. „A chudák si svou bídu musí vláčet světem sám.“

„Tady máte dukát a kupte si aspoň oslíka,“ řekla Anna a sáhla do mošničky.

„Ty mi dáváš dukát? Pravý zlatý dukát?“ podivil se dráteník.

„K čemu mi bude?“ odpověděla Anička. „Zlého čaroděje jistě dukátem neuplatím, aby mi vrátil mou sestru!“

„Tak ty se chystáš na černou horu? Jsi odvážné děvče. Ale dala jsi mi dukát, a tak já ti dám dobrou radu,“ řekl dráteník a zazpíval:

„Měj se, děvče, na pozoru
a neuvěř na mámení,
až vyjdeš na černou horu,
važ, co pravda je — a není!“

Byla to zvláštní rada, znělo to jako hádanka, ale Anička dráteníkovi poděkovala a vydala se pěšinou na černou horu. Před polednem potkala starého žebráka. Byl v hadrech, ale tak potrhaných od keřů a od bodláčí, že držely při sobě jen díky velkým trnům, které měl žebrák místo knoflíků.

„Taková bída!“ politovala ho Anička a sáhla do mošničky. „Mám tu hrst špendlíků, snad vám poslouží líp než ty hrozné trny!“

„Ty mi dáváš stříbrné špendlíky?“ podivil se žebrák. „Tolik let chodím světem, ale tak laskavé děvče jsem ještě nepotkal.“

„K čemu mi budou špendlíky proti zlému čaroději?“ odpověděla smutně Anička.

Žebrák zalovil v cárech svého kabátu a podal Aničce prstýnek. „Vezmi si ten prstýnek, bude se ti na černé hoře hodit,“ řekl a zazpíval:

„Měj se, děvče, na pozoru,
prstýnku buď věrná,
až vyjdeš na černou horu,
co je lež — to zčerná!“

Byla to zvláštní rada a zvláštní dar, ale Anička žebrákovi poděkovala a stoupala dál. Stoupala celý den, prodírala se trním a kvečeru stála u brány hradu na černé hoře.

Než se stačila nadechnout, brána se pootevřela. Ve škvíře stál zlý čaroděj. Měl dlouhé bílé vlasy, šedivou tvář a v té tváři oči zelené jako kočka. Přes ramena měl plášť s širokými rukávy, které povlávaly jako černá křídla.

„Co chceš? Ztratila jsi tu něco?“ křikl krákoravým hlasem.

„Svou sestru,“ zašeptala Anička. „Má sestra se tu ztratila.“

Nato čaroděj otevřel železnou bránu dokořán. „Když se tu ztratila, tak tu musí být,“ řekl najednou milým hlasem. „Ale jsi po tak dlouhé cestě utrmácená. Jistě se ráda osvěžíš v…