Kočičí král

Pravdivý příběh Dicka Whittingtona
a jeho kočky

Stalo se to v dobách, kdy v Anglii panoval král Edward, toho jména třetí. Stalo se to v jedné chudé vsi daleko od Londýna.

Narodil se tu chlapec, říkali mu Dick a celým jménem Dick Whittington. Narodil se chudým rodičům, ale otec i matka zemřeli, když byl Dick ještě docela malý.

Hladový otrhánek chodíval pak dům od domu a místo masa dostával brambory a místo brambor jen slupky. Ne snad, že by lidé v té vsi byli zlí a lakomí. Sami to byli nuzáci a často neměli co do hrnce.

Čím byli chudší, tím bohatší měli sny. Zdávalo se jim o královském městě, zdávalo se jim o Londýně, kde nikdo z nich nikdy nebyl. Vyprávěli, že v Londýně nejsou domy, nýbrž paláce. V těch palácích žijí samí urození lidé, kteří jen rozmlouvají, tančí a zpívají. Chodníky jsou tam vydlážděné zlatem!

Jednou vsí projížděl vůz tažený osmi koňmi. Koně měli u chomoutů zvonečky, vyzváněli ostošest, a Dick si pomyslel, že takový velký povoz nemůže mířit jinam než do Londýna. Když forman na chvíli zastavil, aby napojil koně, Dick se k němu přiloudal a oslovil ho.

Forman viděl, jak je ten kluk hladový a otrhaný, dozvěděl se, že nemá rodiče, a tak si řekl, že v Londýně ho sice žádné štěstí nepotká, ale co, o moc hůř mu tam taky nebude. Posadil Dicka vedle sebe na kozlík a vyjeli.

Tak se stalo, že Dick Whittington dorazil do Londýna. Hned u první zájezdní hospody forman zastavil. A Dick, jak už byl dychtivý spatřit všechnu tu nádheru, o které ve vsi slýchal, ani se pořádně nerozloučil a utíkal do toho podivuhodného města. V kapse neměl ani šestáček, ale to ho netrápilo. Věděl, že stačí odloupnout kousek zlata z chodníku a bude se mít jako pán.

Jenže chodil po městě od světla do stmívání, ale viděl jen černé ulice, velké domy, sem tam i palác, ale po chodníku ze zlata ani památky. Měl hlad, z kamenných domů táhla zima, a Dick byl v cizím městě jako ztracený. Nakonec padla tma a chlapec se schoulil v přístřešku jednoho starého krámu. Tam přečkal noc.

Když se ráno probudil, byl už tak zesláblý, že sotva stál na nohou. Zkusil si vyprosit almužnu, ale místo penízku se dočkal jen tvrdého slova, nebo dokonce pohlavku. Každý někam pospíchal a v tom spěchu poslední drobet soucitu poztrácel.

Konečně, už bylo zase k večeru, oslovil Dicka vlídný člověk.

„Chlapče, zadarmo nedostaneš ani kůrku. Na chleba si musíš vydělat! Jestli chceš, můžeš mi pokosit zahradu a nasušit seno.“

Jak by Dick nechtěl! Hned s tím pánem odešel, dostal talíř polévky, vyspal se na slámě a zrána se pustil do práce. Celých sedm dní kosil a obracel seno. Za to dostal najíst a vyspal se v teple.

Jenže za sedm dní stál zase na ulici a nevěděl, kam se vrtnout. Když se hlásila tma, našel si koutek u vchodu domu, kde bydlel bohatý kupec pan Fitzwarren. Zevnitř vycházelo teplo, ale sotva se tu chlapec skrčil, aby se trochu ohřál, vyběhla kuchařka a hnala ho pryč.

Byla to zlostná osoba a křičela na celou ulici: „Co se tu potloukáš, ty uličníku? Žebráky vyháním koštětem a takovéhle zlodějíčky škopkem horkých pomyjí!“

Jistě by to i udělala, kdyby náhodou nepřicházel k domu pan Fitzwarren. A teď vám musím povědět něco moc důležitého: pan Fitzwarren byl nejen zámožný kupec, ale také velice laskavý a poctivý člověk. A tak se na kuchařku zamračil a na Dicka usmál.

„Chlapče,“ povídá, „kdybys nebyl tak vyhublý, vypadal bys docela k světu. Jenom aby z tebe nevyrostl lenoch a obyčejný tulák.“

„Pane,“ odpověděl Dick, „já se práce nebojím. Ale nikoho tu v Londýně neznám.“

„Teď znáš mne,“ řekl pán, „a když se přičiníš, můžeš u mne i zůstat.“

A tak se stalo, že malý Dick Whittington našel u kupce nový domov. Dobře se najedl a k přespávání dostal svou vlastní komůrku.

Byl by docela šťastný, nebýt té zlé kuchařky. Jiná práce se pro něho v domě nenašla než právě u ní. Celý den vymetal kamna a zatápěl, nosil vodu a musel drhnout pískem ty nejčernější hrnce. Dobré slovo však od kuchařky neslyšel. Navíc ta satorie ze všeho nejraději naklepávala řízky, a když právě řízky neměla, popadla násadu od smetáku a naklepávala chudáka Dicka.

Pan Fitzwarren měl dceru jen o málo mladší než Dick. Jmenovala se Alice a zdědila povahu po otci. A právě Alice jednou s kuchařkou promluvila a postarala se, aby s Dickem zacházela vlídněji.

Ale našlo se jiné trápení. Komůrka, ve které Dick přespával, měla starou dřevěnou podlahu. V podlaze bylo plno děr a těmi v noci vylézaly myši a krysy. Okusovaly, co našly, a tak rejdily pod postelí, že se chudák chlapec bál usnout.

Jednou, když měl volný den, vyšel si Dick do města. Potkal nastrojeného pána, který právě šlápl do louže. Dick se nabídl, že mu vyčistí boty, a dostal od pána měďák. A právě když ten měďáček hřál v dlani, potkal chudé děvče, které neslo v náručí bílou kočku.

„Jak se jmenuje ta kočka?“ zeptal se Dick.

„Nejmenuje se nijak,“ odpověděla dívka. „Ale žádná myš se před ní neschová!“

„To by měla u mě posvícení!“ řekl Dick a nabídl dívce za kočku penízek, který si před chvílí vydělal.

Děvče bylo rádo, že má měďák, a chlapec byl šťastný, že si nese domů kočku. Pustil ji do komůrky a za pár dní se tu už žádná myš neukázala.

Tou dobou vypravoval kupec velkou loď se zbožím na dalekou cestu až k břehům Afriky. A jak bývalo v domě zvykem, den před vyplutím sešli se všichni sloužící dole v síni a přinesli kapitánovi lodi nejrůznější věci, drobnosti, tretky a památky, aby je v daleké zemi prodal a přivezl jim za ně nějaké zlaté plíšky.

Shromáždili se tu všichni, jenom Dick chyběl. Vždyť neměl nic, co by mohl kapitánovi nabídnout. Kupcova dcera Alice se dovtípila, proč se Dick schovává v kuchyni. Sama pro něho došla a řekla přede všemi: „Daruji ti prstýnek. Když ho kapitán odveze do Afriky, bohatě se ti ten drobný dárek vrátí.“

Všichni kolem strnuli údivem. Dick v rozpacích Alici poděkoval, ale rozhodně se zdráhal prstýnek přijmout.

Nakonec i pan Fitzwarren řekl: „Vím, že to myslíš, dcero, dobře. Ale zvyklost našeho domu je neměnná. Každý může prodat jen to, co mu patří.“

„Ale já nemám nic,…