Kočičí král

Rytíř Wynd a zakletá Markétka

Žil kdysi král, žil šťastně se svou ženou a dvěma dětmi. Syn dostal jméno Wynd a jeho sestře říkali Markétka. Byly to hodné děti a podobaly se sobě jako strom a květina. Wynd vynikal ve všech rytířských ctnostech, donutil k poslušnosti divokého koně, uměl napnout tětivu luku, a když měl v ruce meč, nenašel se nikdo, kdo by se mu mohl obratností a odvahou rovnat.

Skončila doba společných her a sourozenci se museli rozloučit. Mladý rytíř Wynd odjel poznat svět a Markétka zůstala na zámku s otcem a s matkou. Těšila je svou přítomností, zpěvem, ochotou i krásou. Po bratrovi se jí stýskalo, ale věděla, že čas uteče a opět se shledají. Větší žal měl teprve přijít. Její matka onemocněla a zemřela. Dcera truchlila pro matku, král truchlil pro manželku a země truchlila pro dobrého člověka.

Uplynul rok a král si vyjel na lov. Štval srnu, už ji měl na dostřel šípu, když mu před očima zmizela. Obrátil koně zpátky na louku – a tam spatřil krásnou ženu. Krasavice krále uhranula. Nejdřív mu zmátla zrak a pak i hlavu. Žal se rozplynul v jejím smíchu a král prohlásil, že se znovu ožení.

První s tou zprávou přispěchal na zámek králův posel. Radost Markétce neudělal, ale jako poslušná dcera učinila všechno, co bylo třeba k uvítání nové královny a nevlastní matky. V hodinu a v den, kdy byl ohlášen její příjezd, čekala na nádvoří, aby jí předala podle starého zvyku klíče od zámecké brány.

Tváře jí hořely a v očích se mihly slzy, když se královně a králi uklonila a řekla: „Vítám tě, můj otče a králi, a vítám i tebe, královno a moje nová matko, na zámku, který ti nyní patří se všemi síněmi a komnatami.“

Potom se znovu uklonila a podala královně velký klíč od zámecké brány. Byla tak půvabná ve svém smutku a v pokoře, že jeden rytíř z královy družiny nemohl zadržet pohnutí a zvolal: „Vsadím svůj meč, že v celé Anglii nenajdete víc půvabu a krásy než v očích naší Markétky!“ Královna nesnesla pomyšlení, že by někdo mohl být krásnější než ona. Šlehla zlým pohledem po rytíři a řekla: „Tím mečem ti kat srazí nadvakrát hlavu. Poprvé za tvou slepotu a podruhé za tvou nehoráznost!“

Skutek byl vykonán, ale zlost nové královny neutišil. V noci, když usnuli stráže, poddaní i král, vešla do komnaty, kde spala Markétka. Stála nad jejím lůžkem a poznala, že rytíř mluvil pravdu. Nedbala na zármutek, který králi způsobí, a pronesla první větu zlého zaříkání:

„Staň se strašnou saní
v prvním kuropění,
co svět světem bude
kletba se nezmění.“

Za okny se zvedl vítr, Markétka ze spánku povzdechla a královna-čarodějnice pronesla druhou větu zlého zaříkání:

„Staň se strašnou saní,
nic tě nepromění,
jenom tvého bratra
trojí políbení.“

Za okny se zablesklo, zakokrhal první kohout a královna se rychle vrátila do své ložnice.

Když ráno přišla k Markétce komorná, aby jí pomohla s účesem a s oblékáním, vykřikla hrůzou. Namísto princezny ležela v posteli strašná saň. Tělo a dlouhý stočený ocas pokrývaly dračí ostny, z dračích nozder vycházel dým a z tlamy oheň.

Komorná uprchla s křikem z komnaty, ale než stačila vyburcovat stráže, saň sekla ocasem a skokem opustila zámek. Zastavila se až ve sluji na mořském útesu.

Dračí řev probudil celý kraj. Lidé se báli vyhlédnout ze svých příbytků a zvířata z maštalí a chlévů. O polednách vystoupila saň ze sluje. Hlad ji přinutil sejít do údolí a spásat cestou všechno, co rostlo. Obilí, květiny, trávu i stromy.

Široko daleko nebyl nikdo, kdo by se jí mohl postavit. Vesničané měli strach o sebe i o svá políčka a louky, a proto se vpodvečer ti nejodvážnější sešli u mocného kouzelníka s prosbou o radu.

„Ta strašná saň je vpravdě přehodná panna Markétka,“ odpověděl jim kouzelník. „Zlé zaříkání ji zaklelo do téhle hrozné podoby a jenom hlad ji nutí vycházet do údolí a působit vám škodu. Mohu vám poradit jen jedno: vyberte sedm nejtučnějších krav a každé ráno je podojte. Mléko odneste k moři a na úpatí skaliska je nalejte do sedmi kamenných díží. Tím saň ukojí svůj hlad a nebude ze sluje vycházet. Ale chcete-li sami sebe zbavit strachu, potrestat viníka a nebohou dívku zachránit, vyhledejte jejího bratra rytíře Wynda.“

Stalo se, jak kouzelník poradil. Vesničané podojili sedm nejtučnějších krav a jejich mléko nalili do sedmi kamenných díží na úpatí skaliska. Saň se napojila a do údolí už nesešla.

Den co den se všechno opakovalo, ale trvalo celé měsíce, než smutná zvěst dostihla rytíře Wynda. Ten však nemeškal ani hodinu. Svolal třiatřicet rytířů, svých věrných druhů, a spolu s nimi přísahal, že strašnou saň zabije a sestru vysvobodí.

Třiatřicet tesařů stavělo loď, s kterou rytíř Wynd a jeho věrní vyplují ke sluji na mořském skalisku. Loď měla třiatřicet vesel a kýl z čarovného horského jasanu. Konečně třiatřicátý den usedli rytíři k veslům a lodice vyplula.

Královna, která vládla zlým silám, spatřila přes tři moře v dálce veslici a spatřila rytíře Wynda na přídi. Sešla do podzemní …