Kočičí král

Cupydupka

Jedna žena pekla pět perníků. Pět perníků s medem a každý přes celý plech. Točila se kolem trouby, a jak se točila, snad se jí hlava zatočila, musela se na chvíli posadit na zápraží. A ta chvíle stačila, aby se perník upekl a přepekl. Žena vytáhla perník z trouby. Byl tvrdý a zespodu připálený.

Zavolala dceru. „Dceruško, odnes ty perníky do síně na polici. Je tam vlhko, do večera změknou a ještě si na nich pochutnáme.“

Ale dcera si řekla: „Proč bych čekala až do večera? Mám dobré zuby, tak si pochutnám hned!“

Dala se v síni do perníků, začala tím prvním a skončila posledním. Snědla jich všech pět.

Přišel večer a matka povídá: „Dceruško, přines ze síně perník. Jistě je už k jídlu.“

Dcera odešla do síně, kde na polici bylo jen pět prázdných plechů. Vrátila se a řekla: „Kdepak, matko, není k jídlu.“

„Ani jeden?“ zeptala se matka.

„Ani jeden,“ řekla dcera.

„Ať je k jídlu nebo není, máme obě zdravé zuby a zdravý hlad, tak ten perník přines,“ řekla matka.

„Když není k jídlu, nedá se jíst,“ odpověděla dcera.

„Jen jdi a přines ten nejměkčí,“ přikázala matka.

„Nejměkčí nebo nejtvrdší, stejně nejsou k jídlu, protože jsem je už všechny snědla,“ přiznala se dcera.

A tak byla matka po jídle. Vzala kolovrat, posadila se na zápraží a předla přízi. Předla a takhle si stěžovala:

„Snědla dcera za den
pět perníků s medem,
pět perníků s medem
snědla dcera za den.“

Náhodou jel kolem mladý král. Uslyšel ženu zpívat, ale nerozuměl slovům té písně. Proto zatáhl za uzdu, zastavil koně a řekl: „Máš pěkný hlas, ženo. Zazpívej mi tu písničku ještě jednou.“

Matka nechtěla, aby se král dozvěděl, co její dcera provedla, a tak rychle písničku pozměnila a zazpívala:

„Moje dcera za den
upředla pět přaden,
upředla pět přaden
moje dcera za den.“

„Hvězdo na nebi!“ podivil se král. „Jakživ jsem neslyšel o někom, kdo by to za jediný den dokázal!“

Potom se zamyslel a povídá: „Poslouchej, matko, hodlám se oženit. Vezmu si tvou dceru, když je tak pilná a pracovitá. Ale mám jednu podmínku. Jedenáct měsíců v roce si bude žít na zámku jako královna, bude jíst, na co si vzpomene, bude nosit nádherné šaty, bude mít všechno, co se jí zlíbí. Ale dvanáctý měsíc v roce bude sedat sama v komoře před kolovratem. A den co den bude muset upříst pět přaden, nechce-li být o hlavu kratší.“

„Dám jí své požehnání,“ řekla matka, kterou dřív ani ve snu nenapadlo, že by mohla dceři najít královského ženicha. A těch pět přaden? Jedenáct měsíců je dlouhá doba, holka si užije královských radovánek, a když bude šikovná, zabaví krále tak, že na svou podmínku zapomene…

Svatba byla cobydup a nevěsta si po celých dlouhých jedenáct měsíců žila na zámku jako královna, jedla, na co si vzpomněla, nosila nádherné šaty a měla všechno, co se jí zlíbilo.

Jak čas utíkal a blížil se dvanáctý měsíc, mladá královna vstávala se strachem. Co když muž opravdu bude chtít, aby upředla za den pět přaden?

Avšak král se o svém slibu ani slovem nezmínil. Žili v radovánkách a zdálo se, že na svou podmínku zapomněl. Ale když přišel dvanáctý měsíc, mladý král zavedl svou ženu do komory, ve které nikdy předtím nebyla. Stál tu jen kolovrat, u kolovratu malá stolička a za kolovratem celý kopec nespředeného lnu.

„Milá ženo, přišel čas naší smlouvy. Dej se do díla. Já tě každé ráno navštívím a přinesu ti jídlo na celý den. Když upředeš pět přaden, budeš šťastná jako doposud. Neupředeš-li, zle se ti povede,“ řekl král a odešel za svými královskými povinnostmi.

Královnička zůstala sama s kolovratem. Prsty měla odjakživa nešikovné a nožky spíš na tancování, sotva by za den spředla jedno přadeno, natož pět! Pokud jí někdo nepomůže, je s ní konec. Takhle přemýšlela a místo předení se dala do pláče.

A najednou dupydup a ťukyťuk, někdo bouchal na dveře. Vstala a otevřela jen škvírkou, ale ta škvírka stačila, aby se dovnitř protáhlo něco mrňavého a černého a chlupatého. Mělo to dlouhý ocas, poskakovalo to na hbitých nožkách a ručičky tomu jen hrály.

„Jejda, jejda, proč pláčeš?“

„A proč se ptáš?“ odpověděla královna.

„Já se ptám a ty odpovídej!“

„Nevím proč.“

„Ty to nevíš, ale já to vím,“ řeklo to něco s dlouhým ocasem.

„Tak dobře,“ povzdechla si královna. „I když mi nepomůžeš, aspoň si postěžuju.“

A pak mu všechno vypověděla. Začala od pěti perníků a skončila u pěti přaden, pro které si král hned ráno přijde.

„Jejda, jejda, proto pláčeš?“ roztančilo se to škodolibě kolem nešťastné královny. „Tak víš co? Sepíšeme smlouvičku. Já ti každé ráno zaťukám na okýnko a odnesu si len. Doma upředu pět přaden a v noci ti je přinesu. Tak to poběží den co den, celý měsíc.“

„A jak se ti odměním?“ zeptala se královna.

„Jejda, jejda, jednoduše. Budeš hádat, jak mi říkají. Každou noc třikrát. Když uhod…