Vdavky Nanynky Kulichovy II

38. Hosté se scházejí

U Knedlhansů byli na štěstí již po jídle, když přišla Amálka se svým poselstvím. Jinak by paní Angelina radostným rozčilením nebyla mohla sousta pozříti. Paní domácí, vysokomyslná, pyšná paní Myslíkovská, účastní se tímto způsobem! O takovém triumfu se paní Angelině nesnilo.

U Knedlhansů toho dne byl oběd krátký, skromný. Polévka, kousek hověziny a k ní knedlík s cibulovou omáčkou. Když to panička přinášela na stůl, těšila milého podnájemníka:

„Dnes musíte vzít za vděk tímhle, pane Saloupku. Předně na to nebylo času, a pak odpoledne si to vynahradím. Když čekáme tu vizitu, není dobře se přejíst. Člověk zůstane při chuti.“

„Ó prosím, prosím,“ odpovídal Saloupek skromně. „Vždyť já dnes nemám ani tak příliš – – –“

Však ačkoliv ujišťoval, že nemá dnes „ani tak příliš…“, nabral si přece knedlíků dosyta. Znal náruživou zálibu paní Knedlhansové pro žemličky se sardelovým máslem, užil jich při každé význačnější příležitosti, a věčná ta sardelová chuť ho ponenáhlu přemáhala. Zas kdyby jednou bylo něco jiného. Proto se v něm knedlíky jen ztrácely. Zabezpečoval se tak pro všechny případy. Ale když pak přišla Amálka se vzkazem paní domácí, zmocnila se ho nesmírná lítost. Šlakovitá žába! Měla s tím přijití před obědem. A když pak ve tři hodiny přinesla Tonička mísu se zlatým štráfkem, na níž bylo do pyramidy narovnáno pokrájené šunky, zadíval se na ni unyle. Růžové řízky kýty, vroubené bílým tukem, slibovaly vzácný požitek, líbezná vůně rozestírala se celým bytem – a on se najedl na tři dni, jak se mu zdálo!

Taky paní Knedlhansová zahleděla se na mísu zálibně a radostný dojem ji překonával. Podobného přepychu její domácnost již dávno neviděla.

Dívala se, dívala, očima v duchu ochutnávala.

„Všechna čest,“ řekla vděčně, „to se paní domácí vyznamenala! – No ovšem, kde je takové bohatství – –“ povzdechla tišeji.

Slečně Albínce jazyk jen plaval, jak se jí v ústech slévalo. Albínka pro knedlíky s cibulovou omáčkou nehorovala a vstávala od oběda nepřesycena. A teď je tu tohle!

Hltala očima to nadělení a pronesla záludně:

„Jen bude-li dobrá – není-li tuhá…“

Doufala, že matka řekne: Vezmi si kousek, okus.

Ale paní Knedlhansová neřekla to.

„Ne, holka, ta nebude tuhá, to je na ní vidět. Ale teď ani dotknout! Ať ji slečny domácích uvidí tak, jak ji matka poslala. Dočkáš se.“

A pro větší jistotu zanesla mísu do vedlejšího pokoje.

O půl čtvrté přinesla Tonička velkou konvici černé kávy a druhou menší se smetanou. A vyřizovala, že se paní domácí dává poroučet, aby milostpaní postavila větší konvici do kastrolu s vřelou vodou, aby káva nevystydla.

Paní Knedlhansová zářila.

„Že dávám paní domácí tuze mnohokrát děkovat,“ ukláněla se, „a naše Albínka že dává ruku líbat. Můj Bože, takovou škodu si milostpaní dělá!“

Dole v nádvorní své světničce stál otec Kulich, svátečně vyparáděn již od dvou hodin, a jsa kryt květinami na okně pozoroval netrpělivě pochody Toniččiny s proviantem přes dvůr k paní Knedlhansové. Již ve tři hodiny byl by nejraděj vyrazil nahoru. Ale ještě nebyla u konce matka Kulichová se svým výstrojem, ještě tu nebyl ženich Novák, a hlavně tu nebyl pan Dundr, který měl celou výpravu vésti. Nikdy se hodiny otci Kulichovi tak neploužily jako dnes. A stále napomínal ženu:

„Tak jen dělej, matko! – Trvá ti to parádění. – Pojednou tu všichni budou – a ty se točíš pořád skoro jen v košili. – Hoď už na sebe ten povlak!“

„Ale, tatínku,“ chlácholila Nanynka, „vždyť jsou tři hodiny. Nemůžeme tam být první.“

„Ale taky ne poslední, holka nemoudrá. Vždyť jsme hlavní osoby!“

Nanynka nebyla netrpělivá. Nanynka vůbec nevěděla, má-li se těšili na věci nastávající. Nebude-li Jindra přece jen rozmrzelý. Kéž by se čas hodně protáhl. Ale jí zas minuty a hodiny jen letěly.

Schylovalo se ke čtvrté. Tu se Kulich popotáhl za tuhou, naškrobenou pikovou vestu, vypjal prsa a řekl:

„Tak do čtyř hodin ještě čekám, mámo. Ale nebudou-li tu, vyrazím vám. Jazyk jen se mi na patro lepí – zajdu si k Čejkovům.“

„Já bych ti dala, tatíku!“ odpověděla matka, podrážděná již nedočkavostí a naléháním netrpělivého. „Pak by sis tam svatě moh zůstat – a nepřej si vědět, co by tomu řek pan domácí.“ Jindy matka panem domácím nehrozívala, stačila na svého Bartoloměje sama. Ale od onoho večera, kdy si Kulich tak pansky poseděl s panem Myslíkovským u Fáfů, vycítila Kuliška, jak na muže působí jen pouhé jeho jméno a že by v očích pana domácího za nic na světě nechtěl vypadati jako ludrák.

„Maminko!“ ozvala se prosebně Nanynka. „Vždyť tatínek to tak nemyslí.“

„Myslí nemyslí, ale blafá pro zlost, a mně tuhle praskla pertle na životě.“

Došněrovávala si právě tmavomodré, hedvábné šaty, nejnádhernější to kus garderoby své, šaty, jež oblékala jen o velkých svátcích a které nepodléhaly žádné módě, ačkoli již desaterou módu přečkaly. Byly nové o křtinách Nanynčiných. Matce Kulichové za ta léta v pase po coulu přibývalo, ale pořád ještě stačily záložky, předvídavou švadlenou pořízené, aby se roucho mohlo vypouštěti. Kuliška nemohla míti každé dva roky nové a počítala bezpečně, že v těchto modrých šatech ulehne jednou taky do rakve.

Chybělo málo do čtyř hodin, tu vstoupil Novák a s ním čiperný, nevysoký mladík, hustých kaštanových kudrnatých vlasů, hnědých očí, s mladými knírky pod nosem.

„Kolega Vejlupek,“ uváděl jej Novák rodině, „náš druhý mládenec – pro slečnu Amálku.“ Kolega Vejlupek přicházel beze všech rozpaků vesele, jistě, jako by tu již byl po desáté. Potřásl rukou starým, dvorně políbil ruku Nanynce.

„Vítám vás, pane učiteli,“ pronesla Nanynka s ostychem.

Vejlupek upřímně se jí podíval v oči a řekl: „Slečno, kdybych byl závistivým člověkem, tedy bych příteli Novákovi záviděl. Blahopřeji srdečně – totiž jemu blahopřeji, abyste mi rozuměla. Dlouho nikdo z nás kolegů nevěděl, kam se ztrácí, proč se nám uhýbá – teď to chápu. Ale kohopak by to bylo napadlo, že v těchto končinách – – naším revírem je Staré Město – a vida Nováčka! On směřoval k svatému Apolináři!“

Novák za ním se usmíval.

„Anoušku, …