Vdavky Nanynky Kulichovy II

50. Dobrodružná výprava – 
S čím se slečna Klotylda shledala

Polovina domu pana Myslíkovského byla na oddavkách Nanynčiných v kostele, druhá polovina spokojila se pouhým díváním z oken. To byli staří, neduživí nájemníci, kteří dávno již nehořeli žádnou zvědavostí a touhou po ničem světském, a hospodyně, které nemohly od svých krbů.

Tonička domácích arci byla v kostele. Jednak z popudu vlastního a zároveň v zastoupení paní domácí; ne sice s výslovným jejím plnomocenstvím, ale dobře vědouc neb aspoň tušíc, jak tato svatba její velitelku zajímá. A když tedy se do kostela dovolovala, pokývla paní domácí hlavou:

„Jen abys tam nezkejsla, holka, abys tu zas byla. Musíme vařit. A dobře si všechno pamatuj – taky tě jednou někdo povede k oltáři,“ dodala.

Hlavně však panička sama chtěla věděti!

Přiběhla pak Tonička všecka uzípaná,^[30] a jen co dechu nabrala, vypověděla za malou chvíli vše, co se událo před kostelem, v kostele samém, jaké byly oddavky. A duše paní domácí naplnila se uspokojením, když zvěděla, že pan Dundr slečnu Agátu jen do kostela dovezl, dovedl, a potom zase její Klotyldy se ujal.

Za to Baruška Knedlhansovic nesměla z domu. Musila pečovati o kuchyni. Arci ne sama samotinká.

Bylať ještě jedna dáma, která po všechen ten čas měla nesmírné trhání, a to byla sousedka paní Angeliny, Vovísková, rovněž „držitelka“ podnájemníků. Jak litovala v poslední dobu, že nepěstovala důvěrnějších styků s Kulichovými! Pak by ji pozvání na svatbu sotva bylo minulo. Nebylo však v jejím srdci hořkosti. Moudře chápala, že Kulichovi nemohou pozvati celý dům. Byla to duše dobrá, jiného zas rázu než paní Angelina. Aby taky svou náklonnost k nevěstě osvědčila, zaťukala u Kulichů hned zrána, když Nanynka byla odešla k svatému Štěpánu, a proslovila skromně k matce:

„Nemějte mi za zlé, paní Kulichová, ale já mám taky Nanynku ráda a ze srdce jí přeji všeho nejlepšího. A tuhle prosím, aby ode mne přijala maličkost do hospodářství, a kdyby to bylo jen pro památku.“

Podávala Kulišce cosi v hedvábném papíře. Zvědavě a žádostivě rozvinula Kuliška papír, a měla v dlani malou stříbrnou slánku. Byla to stará dobrá práce úhledného tvaru, byla sama památným kouskem paní Vovískové, snad po rodičích, snad už po dědech.

Matku Kulichovou bodl trn výčitky. Hle, nepozvali ji, a přece přináší dárek.

„Drahá paní, jakpak to, taková škoda!“

„Ne, pro Nanynku ničeho není škoda,“ odpírala paní Vovísková. „Je to stará věcička, ale dlouho v naší rodině. Ať je Nanynce požehnána.“

„Ani není doma,“ omlouvala Kuliška, hledíc na vyleštěnou, uvnitř vyzlacenou nádobku. „Však se pak přijde sama poděkovat.“

A po odchodu dárkyně svěřila se s tím nahoře paní Angelině.

„A nebyla pozvaná,“ dodala.

Paní Knedlhansová měla nesmírnou protekční vášeň. Ať na vlastní, ať na cizí útraty ráda prokazovala úsluhy, pozornosti, milosti. Oči jí zasvítily. Ejhle, tuto zase příležitost.

„Jako by se bylo stalo, paní Kulichová! Taky jsem už na to myslila. (Ač nemyslila, ale chvíle jí přinesla nápad.) To spravíme.“

A potom zaskočila k paní Vovískové.

„Drahá paní sousedko, prosila bych o velkou službu. Abych scházela v kostele, nemůže dokonce být. A teď mám při vaření nechat Barču! Holka dobrá, ale přece jen kopyto. Aby mi něco nechala spálit, Ježíši Kriste! Pečeme k obědu telecí kejtu, špikovanou, a druhou menší na večer, ta bude studená s křenem. Usjednotily jsme se na tom s paní Kulichovou. Jdu tedy k vám: nebyla byste tak dobrá a nepobyla u nás v kuchyni, co budeme v kostele? Abyste mi dala pozor na polívku, na pečeně, na omáčku, všady dohlídla? Budu vám velkou dlužnicí.“

Paní Vovísková radostným překvapením se zapýřila, začervenala.

„Božínku, jak bych to neudělala – jen jestli vyhovím?“

„Vy? Taková kuchařka?“ lichotila paní Angelina. „Na vás mohu se spolehnouti líp než na sebe! Tuze, tuze prosím.“

Kterak by paní Vovísková byla odolala! Potušila při tom, že nesetrvá jenom na chvíli oddavek, pevně doufala, když tam jednou bude, že už ji domů nepustí – a tedy zůstane na celou svatbu. Jen se za paní Angelinou zavřely dveře, shodila se sebe šaty, převlékla se od košile do nejsvátečnějšího, převázala bělostnou širokou zástěru s náprsenkou, vlastní oběd svěřila dceři, a když prvá část svatebčanů odešla z domu, vklouzla do kuchyně a ujala se vlády nad hrnci a pekáči. Když pak se svatba vracela z kostela, tu vítala na prahu a první blahopřála nevěstě i ženichovi, chvatem a péčí zardělá, a vypadala při tom jako pravá hospodyně. Radost měla i matka Kulichová, jak se to všechno dobře rozřešilo.

Teď se opásala i paní Angelina, a v kuchyni bylo jak v úle.

Lehký chlad, který zavládl po návratu z kostela v jídelně, jak o svatbách vždy, drobné rozpačitosti shromážděných, vyhýbajících se navzájem a vrážejících do sebe, nedostatek slov, kdy nikdo nevěděl, s kým a jak začít – vše bylo rozplašeno, když paní Knedlhansová vnesla do hodovny nádobu s kouřící se polévkou a když pan Dundr rozsazoval hosty. Sám velemoudře usadil se mezi slečny Agátu a Klotyldu, aby oběma rytířsky sloužil.

Podíval se na talíř a řekl mlsně:

„Mondijé, makrónková^[31] – to já rád!“

„Já taky,“ přisvědčil z druhé strany Kulich, „ale něco takového máma nám doma nedělá!“ Paní Knedlhansová naklonila se k Agátě: „Jsou domácí, slečno, dělala je Albínka, ach, na makrónkách si nebožka matka zakládala. Ale míváme žlutší – tentokrát nám nějak žloutky nebarvily.“

„Vždyť nemohou krásněji vypadat,“ chválila slečna Agáta. „A polévka jak esence!“

„Ano, polívka je základ všeho, říkávám¹ vždycky Albínce. Na ničem tak nezáleží. Ale masíčko bude taky jako dort – paní Kulichová přinesla náramně krásný kus.“

Paní Angelina nelhala, nepřepínala. Vše bylo výborné, jak s důrazem při každé míse dokládal pan Dundr.

„To máme děkovat naší milé paní Vovískové,“ vynášela paní Angelina. „Ta nám tu hospodařila.“

Paní Vovísková skromně se upejpala.

Když pan Dundr poprvé sáhl po sklenici, vzchopil se a pronesl přípitek novomanželům. Vychválil nevěstu, ženicha, a končil vzletnou hymnou na stav manželský, na…