Vdavky Nanynky Kulichovy II

Ignát Herrmann

69 

Elektronická kniha: Ignát Herrmann – Vdavky Nanynky Kulichovy II (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: herrmann07 Kategorie:

Popis

Ignát Herrmann: Vdavky Nanynky Kulichovy II

Anotace

Ignát Herrmann – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Vdavky Nanynky Kulichovy II“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

40. Taneček – Rozchod

Slečna Klotylda pocítila, že se jí řasy orosily, zpozorovala, že to panu Dundrovi neušlo, a hněvala se na sebe, že právě před ním neobstála. Neboť právě před ním chtěla býti pevná, zdánlivě i lhostejná. A tu pojednou nepatrné slůvko „bejvávalo, bejvávalo…“, provázené zádumčivými zvuky kytary, vyvrátilo ji z rovnováhy. Ach ano, bejvávalo! Když jí nadcházel Švalbenšvanc! Když se domnívala, že jest jí souzen! Kterak všechny její naděje oprchaly, sotvaže byly vzklíčily! A jak dávno je všemu tomu!

Rychle sklonila hlavu ke kytaře, spočívající teď na klíně páně Dundrově, a sbírajíc všechnu sílu, aby se jí hlas nezachvěl, otázala se tiše: „Je to těžký nástroj, pane řediteli?“

Pan Dundr horlivě vykládal, ukazoval nejlehčí akordy, podal slečně kytaru, položil prsty její levice na hmatník a svými pevně je přidržoval. Musil při tom cítiti, že se jí ruka chvěje.

„A teď, slečno, těmito prsty pravice udeřte v struny. – Ale výborně! Hrála byste velmi brzy, máte jemnou ruku, štíhlé ohebné prsty – hrajete na klavír, pravda-li? Nu tak, dvě, tři lekce, a půjde to. – Takto a takto – znamenitě, vzácná slečno!“

Klotylda zabrnkala, usmála se, vrátila nástroji a požádala:

„Zahrejte ještě něco, pane řediteli, něco veselého.“

Pan Dundr se chopil kytary a zpíval:

„Když si náš dědeček babičku bral, bral,
babička plakala, děda se smál, smál…“

Píseň právě tehdy zaznívala po celé Praze, ve všech zábavách tanečních, kvikala a vrčela ze všech kolovrátků, měla i teď úspěch. Když ztichl potlesk, otázala se paní Knedlhansová, hledíc na Nanynku a téměř přetékajíc blahovolným úsměvem zkušené vědoucí matróny:

„Bude naše milá Nanynka taky plakat?“

„Cožpak je Nanynka nějaká babička?“ vyhrkla Amálka. „Babičkou bude tamhle paní Kulichová.“

Všichni se rozesmáli, Nanynka se rděla.

„Co se smějete!“ durdila se Amálka. „Vždyť to tak bude!“

Smích se znásobil, paní Knedlhansová až zaslzela. Amálka se rozhlížela vykulenými zraky. Což řekla něco hloupého?

Aby rozpaků Málčiných a Nanynčiných nepřibylo, zpíval pan Dundr a hrál, písničku za písničkou, společnost víc a více se rozjařovala.

Jeho úspěchy dráždily Maksu Přetrhla. Hledě do stropu, pohyboval rty, jako by něco odříkával. Skutečně si cosi zopakovával a patrně jsa s výsledkem spokojen, zamířil ke Kulichovi a šeptal:

„Vašnosti (jindy mu říkával prostě pane domovníku), potřeboval bych figuru na jeviště, nebyl byste tak laskav –?“

„Jakoupak figuru?“ ptal se Kulich.

„Na malou komedii pro společnost. Zasmějete se při tom taky.“

„Ale já žádnou komedii neumím,“ namítal Kulich.

„Já umím,“ šeptal Přetrhlo. „Vy jen postojíte a já budu hrát. Račte se mnou do vedlejšího pokoje. Bude to náramná psina.“

„No, psinu já žádnou nepokazím,“ svoloval Kulich. Zdvihl se, šel za Přetrhlem. Sochař ho nechal zatím vedle, vrátil se do hodovny, poklonil se, oznamoval:

„Vážená společnosti! Z vysokého povolení sehrajeme slavnou tragedii o doktoru alchymie Faustovi, jeho služebném čertu a spanilé Margarétě. Začátek co nevidět.“ Uklonil se panu Dundrovi a řekl: „Prosím o malou předehru.“

Pan Dundr spustil jakési preludium.

„Co to se mnou budete dělat?“ ptal se Kulich sochaře.

„Jen se račte rovně postavit, zády ke mně, tak. Docela rovně, prosím.“

Kulich stál jako svíce. Přetrhlo se oň opřel, náhle se sehnul, popadl Kulicha pod koleny, zdvihl si jej na hřbet jako pytel a vnášel jej do hodovny, volaje při tom:

„Prosím, představení započíná!“

Složil Kulicha na podlahu, čelem k divákům, a skrývaje se za ním, pohyboval zezadu střídavě jeho rukama a deklamoval po způsobu principálů loutkových divadel, s falešným důrazem, hlasem jako z břicha nabíraným:

„Tady jsem, já doktor Johan Faust,
ten světoznámý slavný učenec,
kterýžto prošel všechny kouty zemmně,
kterémuž známo každé lidské plemmně!
No kuncurgút, já jsem ten doktor Faust!“

Každá věta Přetrhlova zněla, jako by ji končil otazníkem. K tomu vyjevená tvář Kulichova, kterýž nikdy nevěděl, za kterou ruku ho Přetrhlo teď popadne – pitvorný dojem byl dokonalý a diváci se smáli. Neodolala ani matka Kulichová, jejíž obličej se zakabonil, když viděla, jak Přetrhlo jejího muže přivlekl. Že se ten starý blázen ke všemu propůjčí!

Sochař byl by arci potřeboval figur více a zvláště měl zálusk na paní Knedlhansovou, která se mu zdála jak ušitá na drbanou důvěrnici Markétinu, vystupující se slovy:

Jsem trafikantka, vdova počestná,
mé jméno Marta Kleprtáčová…

Ale netroufal si, jako by pudem vyciťoval, že mu tato dáma není příliš nakloněna a že není radno žertovati s ní.

Zatím jeho zraky padly na Vejlupka, který sledoval vesele počínání Přetrhlovo, skoro jako by měl tisíc chutí taky se zúčastniti. I skočil pro něj Přetrhlo, přivlékl jej: vedle Kulicha a představil:

Paničky, páni, se mnou žádný žert,
já jsem ten zatracený Faustův čert!“

Vejlupek chápal úlohu lépe než otec Kulich. Koulel divoce očima, klapal ústy a vrčel ďábelsky. Amálka zastírala si rukama tvář, jako by Vejlupka takto se šklebícího ráda neviděla, ale skrze prsty dívala se přece.

Přetrhlo spokojil se tedy s dvěma figurami. Když potřeboval paní Martu, chopil se Kulicha, když Markétku, posunul kupředu Vejlupka. Co při tom hovořil, opakoval dílem, jak slyšel od kolegů na akademii, ale více přidával ze svého. Nakonec odnáší čert Fausta, a tu se Kulicha chopili oba, Přetrhlo i Vejlupek, a vlekli jej až do kuchyně. Baruška, která hned na počátku se byla přikradla do prvního pokoje a odtud celý děj sledovala, prchala před nimi s výkřikem, jako by také jí pekelníci hrozili, a teď teprve Přetrhlo viděl, kde měl hledati Markétku. Ale již bylo po komedii.

Když se pak všichni tři vrátili zas do hodovny, aby se poděkovali za potlesk, z Přetrhla jen se lilo, jak horlivě hrál. Paní Knedlhansová mrkla na dceru a vyšla s ní do kuchyně. Za chvilku byly tu obě se sklenicemi a s láhvemi křižovnického piva.

„Pánové, když jste se tak namohli, neuškodí malé posilnění – a nám taky vytrávilo.“

Albínka nalévala, panička postavila na stůl mísu se šunkou a mísu žemliček s…