Vdavky Nanynky Kulichovy II

46. Nanynčin den

Dobouřilo štandrle snoubencům, dozněly hovory malé společnůstky, shromážděné v příbytků Kulichových, který se tak rázem proměnil v útulný kout, v němž se líbilo zejména Amálce vedle taškařivého (ale chvílemi se zamýšlejícího a jako lehkou zádumčivostí obestřeného) Vejlupka, vyzněly mudroslovné projevy paní Angeliny Knedlhansové. Společnůstka vytratila se, poslední odcházeli Novák a Vejlupek, dům utichal, až ztichl nadobro. Zalehla jej temná noc posledního dubna, padl na něj spánek.

Avšak z trojice rodiny Kulichových spal zdravým a hlubokým snem toliko jediný. Otec Kulich to byl, jehož čivami nic neotřáslo, jehož celá soustava byla tak pevná a zdravá, že by byl zaspal i zemětřesení. Zamkl za Novákem a Vejlupkem, vrátil se s lucernou a řekl k ženě a dceři:

„Aby dnes dal Pánbůh svatej pokoj, holky, aby na nás v noci nikdo nešturmoval! Kdo je z domu – je-li – ať tam zůstane do rána. Vzal čert jeho šesták! Dnes abychom se vyspali – zejtra toho budeme potřebovat. A ty, Nando, si dej něco hezkého zdát.“

Potom šukal ještě chvilku v almárce za prádelníkem – to hledal baňatku se slivovicí. Jindy by ho byla Kuliška přeplašila, neboť chovala slivovici vlastně jako lék, vedle svého neomylného „sajfngajstu“. V ten věřila nezdolně, když bylo třeba natírati nějakou bolavou končinu zevně, slivovice pak byla jí spolehlivým křisitelem, bylo-li třeba užívati uvnitř. Ale dnes – dnes neříkala matka ani slova.

„Nějak mi není tento – –“ bručel Kulich jako na omluvu, šmátraje v koutech almárky.

Kulichová to znala. Častěji tatíkovi nebývalo „nějak tento“. Dnes jen se podívala na dceru, přimhouřila oči, otočila se, a Kulich bez překážky zvrátil do hrdla číšku svého elixíru.

Mlčení ženino dojalo jej takovým vděkem, že jí dal na rozloučenou hubičku.

„Dobrou noc, holky!“ a vykolébal se do kuchyňky.

Snadno říci dobrou noc, ale matka Kulichová ještě dlouho, dlouho bděla, než zhasnula, a Nanynka vůbec neusínala. Kteráž pak nevěsta usne pevným spánkem v předvečer svatby své! Tisíceré myšlenky honí se Nanynce rozčilenou hlavou, tisíceré očekávání, a zas nejedna obava. – Dnes posledně pod otcovskou střechou! Posledně na tomto lůžku! Poslední dívčí noc! Co bylo do dneška, nikdy již ani jediná chvíle ze všeho se nevrátí. Jak dnes uléhá, nikdy již neulehne. Zítra náhle před ní vyroste strom poznání, zítra poprvé požije plodu jeho v bolesti i rozkoši, zítra odestře se před ní opona, zakrývající posud veliké to tajemství lásky, zítra již nebude náležeti sobě, ale někomu jinému, a pak po všechny dny života. Zítra pozná, co jest býti ženou. Ale bude to drahý, milovaný Jindra. Vysněný, vytoužený Jindra! Jediný a jen její Jindra! Jméno to letělo jí stokráte hlavou a bušilo ve spánky, až se Nanynce zdálo, že je kdosi vedle ní hlasitě pronáší. Matka již zhluboka chrupala, a Nanynka náhle zašeptala do tmy ji obklopující: „Jindro!“

Skoro ji zamrazilo.

Teď vzpomněla na dnešní podvečer v bytě na Pohořelci, a náhle jí bylo Jindry až k pláči líto. Celým srdcem letěla za ním v příbytek staroměstský, ponesla se nad jeho lože, v duchu jej uchvátila za hlavu, líbala jej v ústa, na zavřené, spící oči, a šeptala mu v uši:

„Jindro, Jindro, Jindro, jsem s tebou! Tu jsem, všecka tvá, dnes a na věky…!“

Bylo dávno po půlnoci, když usínala, ale spala tak neklidně, že slyšela odbíjeti každou hodinu nad pohovkou. – –

Rozednívalo se, chladné jitro májové nalilo studeného světla do dvora, když Nanynka dávno zase bděla. Již by se ráda byla vzchopila, ale matka spala takovým zdravým, posilujícím spánkem, že jí bylo líto vyrušiti ji. Z kuchyňky zaléhal sem odměřený, rezavý a chrčivý chrupot otcův, jako by tam pracoval nějaký přesný, neselhávající stroj. Tatínka nic nevzbudí.

Než chvíle ubíhaly. Bylo po páté hodině, dnilo se víc a více. Nanynka konečně shrnula lehkou svrchnici, potichu sedla, spustila nohy na podlahu. Zachvěla se chladem, chvatně oblékala punčochy, vklouzla do střevíců, ovázala sukni, po prstech se kradla k umyvadlu. Co nejtišeji ponořila ruce do vody, ale matka vzbudila se přece, usedla na posteli.

„Copak to, Nanynko? Kolik je hodin?“

„Půl šesté, maminko.“

„No, a kampak spěcháš?“

Nanynka se domyla, chopila se ručníku, a zčervenalá studenou vodou přistoupila k posteli matčině.

„Pomodlit se, maminko. Na ranní.“

„A to chceš bez snídaně, holka?“

„Nemám hlad, maminko, a pak mi bude tím lépe chutnat.“

„Ale Ježíšmarjá!“ zvolala matka, rozpomenuvši se teprve teď, jaký je den, a rázem byla z postele. „A tatík ještě chrní!“ děsila se.

„Nechte ho spát, maminko,“ přimlouvala se Nanynka. „K čemu ho burcovat? Aspoň hezky poklidíte, vyvětráte, aby bylo vše v pořádku, až přijde Betyna.“

Betyna ze šití měla přijíti hned po snídani, aby Nanynce byla nápomocna, později aby ji oblékla. Slíbila to Nanynce dávno a těšila se na to jako dítě. „Budu se učit na nevěstu,“ povídala tehda, „taky snad nezůstanu věčně na ocet.“ A Nanynka její pomoc ráda přijala. Betyna uměla s hebkými, choulostivými věcmi, jako je roucho nevěstino. Matka Kulichová měla na to tvrdé, neohebné ruce, a krom toho čekalo na ni jiné práce dost.

Než se Nanynka dostrojila, byla taky matka se svojí úpravou hotova. Zatím arci jen tak, na parádu do kostela je času dost. Vždyť jsou oddavky až v jedenáct hodin.

Nanynka navlékla rukavičky, v prádelníku vyhledala modlitby, přistoupila k matce.

„Ruku líbám, maminko.“

Matka pokřižovala dceru trojím křížkem.

„Jdi s Pánembohem, dítě, jdi. Pomodli se, ale dlouho nemeškej, ať tu nejsem sama.“

A potom hleděla za Nanynkou, jak se vzdaluje. Vzpomínala, jak sama kdysi před lety chvátala do kostela, aby se tam posilnila na tu cestu novým, neznámým životem, na které jí vyrostlo hodně trní, ale nakonec taky hodně radosti. A teď již nemyslila na minulé strasti a těžkosti, teď jí tanuly na mysli jen chvíle jasné, a vše bylo převyšováno pohledem do šťastné budoucnosti dceřiny. Jdi, Nanynko, jdi!

Nanynka spěchala, po neklidné noci lehce se zachvívajíc v ranním chladu. Teď však nešla na Větrník, ke svatému Apolináři…