Vdavky Nanynky Kulichovy II

52. Nanynka odchází

Táhlo na osmou, lampy a svíce již hořely. Paní Angelina, paní Vovísková i Baruška prostíraly k večeři, kladly talíře na stůl, přinášely opláchnuté příbory, rozkládaly karafinky a slánky.

Pan farář se odmlčel, rozpačitě hleděl na ty přípravy, jevil nepokoj. Naklonil se k Novákovi, zašeptal k němu:

„Pane ženichu, nevykládejte mi ve zlé, ale je na čase, abych se odebral – –“

„Důstojný pane,“ zdržoval Novák, „snad nemíníte vážně – –“

„Míním, ba míním,“ odpovídal farář. „Jsem tak uvyklý, v tu hodinu doma večeřím, přijde pan kaplan, očekávají mě. Pobyl jsem s vámi hodně dlouho, líbilo se mi tu, ale všechno má konec. Vytratím se potichu, abych nepůsobil výtržnost, jen vám a slečně nevěstě stisknu ruku. Vy zůstaňte sedět, a prosím vás, čiňte, jako byste nic nepozorovali.“

Nanynka zaslechla to tiché vyjednávání. Skoro se ulekla. Přítomnost páně farářova byla jí jako záštitou v tom ruchu. Pozornost svatebčanů obracela se po všechny ty hodiny spíše k němu než k ní a Novákovi. Připadalo jí, že tu vše zpustne, odejde-li.

„Snad byste nám to neudělal, velebný pane?“ řekla prosebně a sepjala k němu ruce.

Rozpaky farářovy vzrůstaly.

„Nerad, nerad, ale musím. Blíží se moje hodina.“

„Soustečko s námi!“ žadonila Nanynka.

„To právě,“ odpovídal potichu farář. „Uznáte, že se nemohu navečeřet a potom utéci. Podivně by to vypadalo. A dlouho zdržeti se nemohu. Mám ranní mši svatou, musím se vyspati.“

„Přece ještě chvíli s námi pomeškejte,“ prosila Nanynka. „Pak vás příliš nezdržíme, vždyť my taky brzo po večeři půjdeme, viď, Jindro?“

„Půjdeme, dušičko,“ přisvědčil Novák. „Máme daleko domů.“

Tak slovy i pohledem Nanynka uprosila faráře, že slíbil ještě na chvíli se pozdržeti.

Dveře se rozlétly, vracela se Betyna s Přetrhlem. Betyna přicházela rozjařena. Přetrhlo za ní plížil se, jako by neměl dobré svědomí. Ještě před domem, než vylezli z kočáru, uloupil Betyně zatím poslední hubičku, nepočítanou již, a nebyl tak zcela bezpečen, zdali to na něm neviděti. Betyna však vypadala, jako by se nechumelilo, a tak v nikom nevzniklo podezření.

Jenom zkušený pan Dundr viděl bystřeji než ostatní. Zkoumavý pohled na Přetrhla – a tušil něco.

Přitočil se k Betyně a zeptal se škádlivě: „Nu, choval se váš kavalír po rytířsku?“

„To si myslím!“ řekla Betyna.

„Nezneužil příznivé příležitosti?“

„Já bych mu dala!“ zasmála se taškářsky Betyna. „Strčila jsem ho do kouta – a tam seděl jako oukropeček.“

Přetrhlo upřel na dívčinu vděčný pohled.

Pan Dundr se naklonil k dívce a zašeptal jí v ucho:

„To je matěj, Betynko!“

Betyna se podívala na pana Dundra, přitáhla si jej za límec fraku blíže a taky mu zašeptala v ucho, ale s důrazem:

„Není, vašnosti!“

Neboť poznámka páně Dundrova skoro ji urazila a donutila, aby se Přetrhla ujala, aby ho nezůstavila znevažujícímu úsudku. S „matěji“ ona ráda neměla.

„No proto!“ zasmál se pan Dundr. „To by taky zasloužil!“

Slečna Agáta volala Betynu k referátu. A Betyna vyprávěla, jak shledala Gustynu i Terinu v nejlepším rozpoložení, jak si vykládaly, jak tam odpůldne byla děvčata, jak všechny hodovaly na zdraví Nanynčino a ženichovo, oplývajíce kávou a limonádou. Tušily, že se slečna Agáta brzy nevrátí, a již si ve švadlírně zchystaly nocleh. Teď se daly s chutí do jídla, a po večeři mají připravený krásný román o Babinském.

„Hned bych tam byla zůstala,“ ujišťovala Betyna, „kdyby to zde na svatbě nebylo ještě hezčí.“

„Tak, tak,“ prohodil pan Dundr, „a copak by dělal tuhle náš Přetrhlo?“

„Ten by se utěšil,“ odsekla Betyna. Ale dráždivý pohled, jejž při tom vyslala k Přetrhlovi, přece nasvědčoval, že ví, kterak by byl opuštěn.

„Jen ať mi dají pozor na světlo,“ řekla starostlivě slečna Agáta.

„To jsem jim připomněla,“ ujišťovala Betyna. „Vždyť víte, slečno, kolikrát už jsme u vás přespaly.“

„Ano, ale to jsem byla doma.“ –

Paní Knedlhansová vnášela do jídelny mísu žemliček se sardelovým máslem, Baruška za ní otevřené krabičky se sardinkami, a paní Vovísková slavně se hrnula s mísou pokrájené studené telecí kýty. Otec Kulich roznášel čerstvé sklenice piva. Pan farář dostal památný korbílek po „nebožtíku pánu“ Knedlhansovi. Slečna Albína obcházela s omáčníkem, v němž byl křen s octem, hojně oslazený a nastrouhaným jablkem zlahozený.

„To jsme měly shon s jablíčkem,“ šeptala paní Angelina slečně Agátě. „Po celé Praze ne jablíčka! Až k Švertáskovi do Martinské ulice jsme pro ně musily. Ale pak jablíčko nóbl, prý až tyrolské.“

Slečna Agáta pokývla hlavou, pochválila: „Všechna čest, krásné aranžmá máte. Zrovna, jako byste vy vdávala vlastní dceru.“

Paní Knedlhansová zalétla pohledem k Saloupkovi, který právě sahal po druhé sardince, a zašeptla všecka blažena:

„Taky to bude, doufám, taky. A to nám pak drahá slečna zase dá čest, není-liž pravda?“ „Nu, budu-li živa a zdráva,“ usmívala se Agáta.

„Můj Bože, již to nemůže dlouho trvat,“ šeptala paní Angelina. „Pan Saloupek má povýšení tak říkajíc v tahu. A teď doufám, že taky velebný pán ztratí slovíčko – na záduší jistě má váhu – a pan učitel Novák taky má dobré oko u vyšších pánů, jak jsem vypozorovala. Člověk musí hledat všecky cestičky, třeba si toho dávno zasloužil. Jó, kde by už Saloupek byl, kdyby ještě nebožtík pán byl živ. Ten měl ve všech ouřadech dobré známosti. Jemu pan prezident neříkal jináč než majn líbr Knedlhans!“

Slečně Agátě znenáhla vzcházelo světlo, jak milá paní z daleka razila nastávajícímu zeti cestu, proč se tak ujala svatby Nanynčiny.

„A pak náš pan poručník, pan ředitel Dundr,“ špitala panička dále. „Ten mi byl vždycky ve všech starostech nápomocen. A známostí má! S jedním panem radou na místodržitelství si tyká, a kdyby vrchní pan ředitel císařské zastavárny neměl tak tuhé živobytí, snad by už dávno byl na jeho místě. Ale nakonec ho to nemůže minout.“

Několika stručnými slovy tak objasnila panička své nepřímé vztahy a styky s velikány tohoto světa.

„Pan Dundr zdá se být rozšafný pán,“ prohodila slečna Agáta, jen aby něco řekla.

„Náramně!“ ujišťovala paní Knedlhansová. „Chtěli …