Vdavky Nanynky Kulichovy II

44. V předvečer

Když dívky posvačily, Nanynka vynesla nádobíčko po kávě do kuchyňky a chvíli se tam pozdržela. Vracejíc se do světnice, omlouvala se: „Nehněvejte se, slečny, že jsem vás tu nechala. Musila jsem se převléci, budu pak ještě trochu uklízet.“

„Cožpak?“ divila se Amálka. „Vždyť to zde máte jak ve škatulce!“

„Ano, milá Amálko! Ale podívejte se, co na mne ještě čeká!“

Otevřela dveře druhé světnice a kynula dívkám, aby vešly. Tu blíž okna stál psací stolek, proti němu v druhém koutě prázdná skříň s podélnými přepážkami.

„Hleďte, tu musím naplnit.“

„Co je to?“ tázala se Amálka.

„Jindrova knihovna – a tuhle, podívejte se…“

Na podlaze v protějším koutě za dveřmi, na rozestřených starých novinách stály sloupky knih vázaných i nevázaných, i celé balíčky ještě spoutané motouzem a tkanicemi.

„To je Jindrovo bohatství,“ řekla Nanynka skoro pyšně. „To mu sem chlapci nanosili ze starého bytu, a snad ještě dnes něco přinesou. Všechno musím srovnati tam do té skříně, abychom zítra přišli do čista. Snad mi Jindra později přijde pomoci.“

„Kriste Ježíši,“ užasla Amálka, „to je knih!“

Sedla si na bobek a jala se prohlížeti.

„Matice lidu – Jablonský – Erben – Karolina Světlá – Chocholoušek – Zapova kronika – Vocel – Knihy veršů – Hálek – Dějepis národu českého – Spisy Tylovy – Labyrint světa – Máchův Máj – Kodymova živlověda – Spisy Matice České – –“ přeříkávala jednotlivé nápisy na hřbetech. „Ale pro Boha vás prosím, Nanynko, kde to všechno sebral? My taky máme doma knihy – almaru na ně ovšem nemáme, jen takovou štelážku^[19] – ale tohle jsem jakživa neviděla!“

„Vy nic nečtete, Amálko?“ otázala se Nanynka s jistou výčitkou.

„Jakpak bych nečetla! Ale papá má samé knihy německé, ještě ze svých svobodných časů, a to jsem už skoro všechno přečetla. Ráda bych taky zas něco nového, ale marná hubuje vždycky, že se v tom drží jen prach a že je za to škoda peněz. – Pro Pánaboha, tuhle jsou Šekspírovy komedie – to se taky čte? – A jéje, tuhle je Tetinka Rozmarinová – to jsem četla, Nanynko, ale německy, Täntchen Rosmarin – to je vám krásná povídka, četla jste?“

„Četla,“ přisvědčila Nanynka.

Amálka zamžourala vzhůru k Nanynce jako zkušená a vědoucí a řekla mlsně:

„Viďte, to je zajímavé, jak nikdo nevěděl, kterak slečna Růženka přišla k malému Pompejovi.“

„Velmi zajímavé,“ řekla Nanynka vážně.

„A poučné,“ připojila slečna Klotylda, shlížejíc na sestru káravým pohledem. „Zvláště pro takové prostořeké a nedočkavé všetečky, jako jsi ty!“

Amálka se vzchopila, třímajíc knížku. Zraky jí zaplály, když zvolala:

„A vidíte, někdy je to nejjistější prostředek, aby se holka dostala pod čepec.“

„Jenom někdy, milá Amálko,“ řekla Nanynka. „Obyčejně však to selže.“

„Pamatujete, jak potom baron Růženku unesl, když mu ji tetinka Rozmarinová nechtěla dát?“ volala Amálka vítězně.

„Zapomínáte na utrpení, jež předcházelo, Amálko,“ řekla Nanynka. „A pak je to přece jen román.“

„Kdyby mamá věděla, co ty vytahuješ a čteš,“ usmála se Klotylda, „to bys dostala!“

„Vždyť jsem to našla ve tvém stolku!“ vykřikla Amálka. „Snad bys na mě nežalovala?“

„Ne, Amálko,“ vmísila se Nanynka, „slečna nebude žalovat. Vlastně je to příkladná kniha pro dívky a hlavně pro takové tetičky.“

„Nanynko,“ žadonila Amálka, „tu mi musíte půjčit, prosím vás. Četla jsem to německy, některým slovům jsem dobře nerozuměla, zopakuji si to po česku.“

„Ze srdce ráda, Amálko, ale dřív o tom řeknu Jindrovi. Nerada bych bez jeho vědomí jeho knihy rozpůjčovala. Jistě nebude nic namítati, ochotně vám půjčí, po čem kdy zatoužíte, jako půjčoval mně.“

„A prosím vás pro Boha, váš nastávající všechno tohle již přečetl?“ tázala se Amálka.

„Jistě všechno, milá dušičko, a ještě mnoho krom toho, ne pouhé povídky. Chodívá do Náprstkovy knihovny a přináší si knihy domů.“

Teď se Nanynka nějak zamyslila a hledíc na hromadu knih řekla jako pro sebe:

„Taky já už mnoho jeho knih jsem přečetla, ale když povážím, co všechno Jindra ví, o čem všem vypráví, přepadá mě obava, že pro něj nejsem dosti – –“

Nanynka se odmlčela. Po malé přestávce dodala skoro šeptem:

„– že pro něj nejsem dosti vzdělaná, vědomá. Nebo jen v těch povídkách a románech se to nenajde…“

Amálka udivením vypoulila zraky.

„Pro Boha vás prosím, Nanynko, copak by chtěl? Dostane švarnou ženušku, která ho má ráda a kterou má rád on – a to snad stačí každému muži? A vy, když se tak pěkně obléknete, jak umíte, vypadáte jako slečna z nejlepší rodiny.

– Cožpak my obě nejsme taky vzdělané?“ obrátila se ke slečně Klotyldě.

Nanynka se sklonila, políbila to dítě plné nevědomosti, ale taky přirozeného půvabu, a všeptala jí v ucho:

„Amálko, o tom všem promluvte si někdy upřímné slovo s panem – Vejlupkem. Snad vám poví, jaké ženušky on by si přál.“

A nahlas řekla:

„Doufám, že se od Jindry ještě mnohému přiučím. Vím dobře, čeho se mi nedostává. – Chodila jsem málo do školy, Amálko drahá – dcery domovníků nechodí do vyšší dívčí. Ach, mnohokráte jsem to oplakala.“

Amálka se dívala na Nanynku všecka vyjevena. Na to neměla žádné odpovědi, a teď již vůbec Nanynce nerozuměla. Zato slečna Klotylda, jako by se probouzela, přistoupila k Nanynce, ujala ji za ruku, stiskla ji a řekla tiše: „Nanynko, jestli jsem se k vám vždycky nechovala, jak bych byla měla, všechno mi odpusťte a věnujte mi přátelské smýšlení. Tento váš příbytek, vše, co u vás vidím, co od vás slyším, otvírá mi nový svět. Šťastný váš Jindra! Snad ani u mne není pozdě – –“

Její oči zaslzely.

Nanynka sklopila zraky, ale tiskla vroucně jemnou ruku Klotyldinu.

„Všechen život váš, Nanynko,“ pokračovala Klotylda, uchvácena náhlým poznáním, „minulý a teď i budoucí, pro který jste se nepřipravovala a nebyla připravována, kterého jste se nenadála, ale do něhož takto vstupujete – jak se to liší ode všeho, v čem já jsem vyrůstala, nač jsem byla od dětství připravována, o čem jsem stále slyšela! Jak že bude šťasten muž, který mě dostane! Jak bude šťasten člověk, kterému dám sebe! O jiném se ke mně nemluvilo. Málem že se mi nezdálo o princích. N…