Vdavky Nanynky Kulichovy II

57. Pan Dundr vyvrací domněnku Agátinu

Než pan Dundr vlezl do vozu za slečnou Agátou a Vejlupkem, otázal se kočího:

„Nu, tatíku, šťastně jste dovezl mladé manžely?“

„Šťastně, milostpane,“ zavrčel kočí z vysoka. „Ani jednou jsem nemusil zarazit, nikoho jsem nepřejel, nikdo nám nevjel do cesty.“

„Tak dovezte šťastně i nás, tatíku!“

„Kampak teď, prosím?“ ptal se kočí. „Nejdříve do Lazarské, tam vystoupí slečna. Potom zajedete do Celetné, tam složíme toho mladého pána, a pak se mnou do Hluboké cesty.“

„Ještě jednou nahoru, milostpane?“ protáhl kočí. „Stakramente, dnes dostanou valaši pro vítr.“

„Jeďte,“ řekl stručně pan Dundr a vlézal do vozu.

Teď ho skoro zamrzelo, že pobídl Vejlupka, aby se svezl. Když tak učinil, nepomyslil, že je to poslední chvíle, kdy bude se slečnou Agátou sám, kdy by s ní mohl důvěrněji promluviti. Připadlo mu, že by nebyla žádná nehoda, kdyby se protější dvířka otevřela a Vejlupek jimi vypadl. Ale Vejlupek již pevně seděl a byl z lidí, kteří tak snadno nevypadnou.

Pan Dundr vlezl, kočár se rozjel.

Vejlupek neodolal, aby se nepodíval ještě vzhůru do oken domácích; toužil, toužil spatřiti tam někoho. Než okna byla zavřena, ani stín se v nich neobjevil. Víme, že Amálka v tu dobu skládala raport mamince.

Na chvíli zavládlo ticho, jako by na všech třech osobách ležela únava dne a večera. Slečna Agáta pozdvihla kytici, přiváněla k vadnoucím květům. Panu Dundrovi neušlo to a skoro mu to zalichotilo. Bylať to jeho kytice. A slečnin posun povzbudil jej, aby promluvil.

„Smím se zeptati, vzácná slečno, jak jste spokojena?“

Tázavý pohled Agátin utkvěl na něm. „Totiž s dneškem, vzácná slečno, s Nanynčinou veselkou – a nelitujete-li, že jste nám tak celou neděli obětovala?“

„Nikterak nelituji, pane Dundře. Byť i nebylo toho, že si Nanynka malé té oběti zasloužila, vytrhla jsem se na chvíli ze své samoty a přišla jsem zas na lidi. A dobře jsem se pobavila. – A právě teď jsem pomýšlela, že skoro každá svatba má v sobě zárodek svateb jiných, kterak na každé započínají nové a nové historie milostné, někdy třeba již dozrávají. Myslím na příklad, že nebude dlouho trvat, a pan Saloupek a slečna Albínka…“

„Ó, to je skoro jak uděláno,“ zasmál se pan Dundr. „Myslím, že k tomu ani nebylo třeba vdavek Nanynčiných. O tom již tetinka Knedlhansová ustanovila.“

„Zdá se, že je to dáma velmi rozhodné povahy,“ poznamenala slečna Agáta.

„Jest,“ potvrdil pan Dundr. „Takové matky jsou štěstím pro dcery, zvláště pro sirotky. Považte si, tři holky! To není malé zápolení. Dvě jsou z domu, Albínka na skoku. Ostatně pan Saloupek nepochodí tak zle. Od světa a života mnoho nežádá, Albínka je k němu jako stvořena. – Ale máte pravdu, často na svatbách to začíná. Myslím, že tuhle náš pan Vejlupek taky bude mít památku.“

Vejlupek naslouchal posud jenom na polo. Stále ještě zalétal nazpět v dům, od něhož se víc a více vzdalovali, stále se vracel k Amálce, k poslední tajné hubince od ní a k ujednání, kdy a kde se sejdou. Teď teprve si uvědomil, o čem je řeč, a vyhrkl:

„Jak to, prosím?“

„Jak to!“ opakoval pan Dundr. „Slečna Amálka je přece roztomilé dítě. Bylo by to nějaké neštěstí?“

„Jaké neštěstí, prosím?“ otázal se zas Vejlupek, tváře se, jako by naprosto nerozuměl. „Nevím vůbec…“

Věru nevěděl, jak dopověděti. Do té chvíle domníval se, že ničí zraky nepronikly jeho sladké tajemství. Vejlupek naprosto nebyl povahy bojácné a sentimentální, aby prožíval nějakou lásku nekonečného skrývání a bolestného utrpení. Přece však věděl, že mu rodiče nepoloží Amálku beze všeho zdráhání do náručí, a nemohlo mu býti lhostejno, vyzradí-li se věc na samém počátku. Byl jen jediný člověk, kterému se chtěl svěřiti, ve své tajemství jej zasvětiti, a to byl Novák. Než Novák sám tone zatím v opojení milostném a nemůže mít pravého porozumění a účastenství pro jeho srdeční starosti. Na to je tedy času dosti. Ale pan Dundr? Nevězí v jeho otázce nějaká léčka?

A Vejlupek opakoval zcela bezděky:

„Nevím vůbec, pane řediteli…“

„A to je chyba, mládenče, když nevíte,“ řekl škádlivě pan Dundr. „Myslil jsem, že je ruka v rukávě. Vždyť slečinka zrovna vyrůstala, když jste se na ni podíval, když jste na ni promluvil. A když jste se nedíval, div že vás očima nesnědla. To tedy musíme ubohou Amálku zavčas vyrozumět, aby si vás nebrala do hlavy, když o ničem nevíte…“

Bylo sice šero ve voze, ale v zásvitu venkovských luceren a plynových kandelábrů přece bylo patrno, jak se Vejlupek po slovech páně Dundrových ve tváři zapálil. Ani teď se nevzmohl na odpověď. Hleděl v nesnázi na trapiče Dundra a zraky jeho přeskočily pak na slečnu Agátu.

Slečna Agáta rozuměla jeho rozpakům a promluvila.

„Pan ředitel má skutečně pravdu, pane Vejlupku, nebylo by to žádné neštěstí. Amálka se zdá dobrým, nezkaženým, přirozeným děvčátkem, z něhož bude někdy dobrá ženuška, dostane-li se do pravých rukou. Není-li vaše náklonnost pouhým chvilkovým vzplanutím, kotví-li hlouběji, vytrváte-li přes všechny překážky – a vyskytnou se nepochybně překážky, pane Vejlupku,“ řekla Agáta vážně, „pak budete blahořečiti panu Novákovi, že vás s Amálkou svedl.“

„Vidíte, mládenče,“ řekl pan Dundr vítězně, „že jsme vás všichni prohlédli!“

Vejlupek se schoulil do koutku. Vědomí, že jeho náklonnost k Amálce je tak rázem odhalena, připravovalo mu rozpaky, a ještě spíše budilo v něm obavy. Nebál se o sebe, ale bylo mu trapno pomysliti, že by Amálce hrozily domácí půtky. Ujal pana Dundra za ruku a řekl:

„P…