Americké obrázky

Dva Dismasové

Nákladní parník „Dismas“ zlé paměti zaznamenán jest velkým černým křížem v knize aktiv pojišťující společnosti „Lidumil“, která vzala pod svou ochranu náklad řečené lodi pojíždějící mezi Brashier City v Louisianě a Galvestonem v Texasu. Bylo právě ke konci roku a odvážní akcionáři těšili se již na bohaté žně. Namísto těch rozeslány jednoho dne z ústřední kanceláře v čistotných kuvertech^[17] důvěrné listy obsahu následujícího: „Správní rada pojišťující společnosti ‚Lidumil‘ uvádí Vašemu Blahorodí v známost, že utrpěly vypočítané již dividendy značnou ujmu tentokráte nešťastnou jízdou parníku ‚Dismas‘, jenž se ztroskotal na písčině před samým místem svého určení. Pomíjejíce jiné ohromné ztráty mlčením, uvádíme jen, že zahynulo 10 000 pojištěných ovcí, vezených na chov do Texasu, v nelítostných vlnách hltavého zálivu Mexického. K dovršení tohoto srdcelomného neštěstí ušel jednatel galvestonské firmy Blair a spol. životem a doručí bezpochyby sepsání veškerého ztraceného zboží i s pojistkou svému závodu. Učinili jsme všeliká ještě možná opatření na uhájení prospěchu společnosti. Náš plnomocník, opatřen hojnými prostředky, právě odjel do Galvestonu.“

Jak dalece toto sdělení pobavilo superdividend lačné akcionáře „Lidumila“, není nám známo, zato však zůstal „Dismas“ cestujícím na parníku „Josephine“, který opustil zároveň s ním přístav brashierský, vzácnou vzpomínkovou pochoutkou.

Byla nás hezká hrstka, když jsme se hrnuli z přístaviště na úzký můstek k palubě „Josephiny“. Perly rozsypané do prachu a sebrané nachvat i s prachem a smetím: toť byl mravní ráz naší společnosti. Pobudové, kteří dostávše se již s programem svého života v nepříjemný spor se společenskými zásadami na severu, vycházeli na nová dobrodružství do mnohoslibného Texasu; několik kupčíků, tucet dám, které zasílal podnikavý duch novoorleanský ze svého přebytku co čerstvé zboží do strádajícího Galvestonu, řada lidí tvářnosti i zaměstnání pochybného a zástup jeptišek, přicházejících s biskupem z Francie k učení jiných a mučení sebe do katolických škol na texaských pustinách: smetí a perly.

„Prokletý flanďáku! Myslíš-li, že stvořil tvůj bůh tvé špičaté lokty na probodání mých boků, postěžuj si mu, že stvořil mou pěst na proražení tvé hlávkové lebky.“ A již se snášel veliký širák přes hráz do vody. – Snesl se, usadil se zlehounka a kolébal se tu zvolna, jemně na malounkých vlnkách jako tichá, nevyplašená kachnička.

Pěst, která ránu vedla, náležela drzému scvrklému synu kmene izraelského, který se odvážil na stojícího před ním muže z jistoty, že se ho z takové společnosti neujme nikdo! Sápal se a cenil zuby na z polovice skorem většího, jako třtina vytáhlého pátera, jehož obnažená hlava skláněla se k trpaslíku tak pokojně, jako hledíváme někdy na špičky svých bot. A přec byla to urážka, pro kterou, kdyby se tu stala špinavému černochu, válel by se již ten mužík na dva sáhy dole pod lodí vedle klobouku a ruka by se nehnula mu na pomoc. V tváři kněze nepohnula se ani brva. Jest trpělivost, když jí potřeba, první zásadou otců řádu Ježíšova.

„Proklatý římský hmyz; všude na to člověk šlápne, všude to loví po své kořisti,“ hulákal človíček, tuším že vídeňským akcentem.

„Sítě páně jsou z pevného konopí a jeho sluha loví v moři i v kalužinách, mladý muži,“ prohodil páter vážně a pokynul hlavou.

S tím se rozešli. Páter vstoupil na loď naši a trpaslík na „Dismasa“, kde se dal do počítání zadního voje stáda ovcí.

Loď měla se k odplutí. Biskup i páter pohlíželi na chvíli pokojně tu na vedlejší loď, kde ulevoval trpaslík ještě čas od času své překypující nenávisti k „římskému“ hmyzu šklebivými posunky, tu zase na moře, kde vystupovaly v dáli šedivé mlhy, poháněné co přední stráže bouře prudkou vichřicí antilskou. Páter pohlédl tázavě na biskupa; tento zlehka pokývl.

V nejbližším okamžiku sestupovala vyzáblá jako třtina postava z našeho můstku a v okamžiku druhém klátila se vzhůru po můstku „Dismasa“ jako dlouhá březová metla.

Lodi se rozjely a v přihnavší se mlze a večerním šeru ztratili jsme brzo Dismasa z očí.

V noci přišla bouře právě tak slušná, že se před ní náš stěžeň do vody poroučel, že se před ní plachty rozlítaly v cáry a že si vzaly vlny do hlavy zastávat na několik hodin našeho nedbalého zametače a spláchly smetí a zábradlí i z loďky a draly se již kvičícím nákladem nečistoty do mezipalubí. Světla nahoře pohasla a z dáli sálala jen jako záplava velikého požáru rudá záře neviditelných ohňů rozžatých dobrými lidmi pod řadou skal vroubících nedaleké pobřeží jako stěna. A lomozem a bouří i svistem větru, hukotem příboje a nářkem kajícnic zazníval zpod paluby pobožný, zvučný sbor jeptišek:

„Ave maris Stella“, „Zdrávas hvězdo mořská“.

A když se ráno rozbřeskla jitřenka, zaznívalo to z dáli přes moře mlhou pokryté jako zvuk ranního klekání. Na míle od břehu stojí tu na čtyřech kolech do písku vražených vetchá bouda a v klidu i bouři sedí tu člověk sám a sám, a když se mlha přižene a vichr zaduje, svítí tu a zvoní blízkým lodím na výstrahu před galvestonskou písčinou.

Po „Dismasovi“ nebylo ani vidu, ani slechu a byl bych při nejlepší vůli nucen zůstaviti laskavého čtenáře v úplné nejistotě o jeho osudu, kdyby nám byl nepřispěl za několik dní potom „Missionář galvestonský“ k rozluštění této záhadné otázky. Vyšel ctihodný ten list v den ten s obrubou barvy církve bojující a vyzývá v dlouhém úvodním článku a delšími ještě periodami pod titulem „Zázrak! Deset tisíc životů ztraceno, ale to nic nedělá“ své čtenářstvo k přemýšlení o nevyzpytatelných cestách prozřetelnosti, která unesla jedním dechem 10 000 životů do budoucnosti lepší – a druhým povolala jednoho z nejpokornějších sluhů svých, otce Tombulína ze Společnosti Ježíšovy, jenž se nalézal právě na misionářské cestě do těchto bohopustých krajů, aby zahájil blahodárné své působení zachráněním jedné lidské ovečky před zkázou časnou i věčnou. „Byli jsme tak šťastni,“ pokračuje „Missionář galvestonský“, „viděti otce Tombulína na vlastní oči v našich míst…