Americké obrázky

Můj přítel mulat

Bylo to na břehu mississippském v dobrém městě Novém Orleansu, kde jsem poznal, že jsem lump.

A stalo se tak jednoho krásného podzimního dne roku 1869. Stál jsem na zmíněném břehu před zvěřincem, vedle mne můj přítel mulat. Drahý příteli, podnes na tebe vzpomínám! Bez velké náhody bych se byl s tebou ani nesešel!

Bloudil jsem po březích mississippských sám a sám, hledaje loď k přeplavení se do St. Louis.

Před sebou měl jsem cestu dvanácti set mil, na niž se bylo mi vydat za každou cenu, a v kapse jsem měl celých šest dolarů a deset centů. To dostačí sice k vyexpedování se i na známou „nejdelší cestu“, ale po parníku ani ne na dvanáct mil.

Chodím sem tam nábřežím. A pozoruju, že jsem pozorován. O žok bavlny stojí tu opřen mulat. Dívá se na mé kroky a studuje mé myšlenky. Pak se ke mně přidruží a rozhovoříme se. Nabyl jsem již v útlém mládí studováním lidských povah hlubokou jich znalost a zároveň jsem se naučil zvláště oceňovat nesobeckost. Poznal jsem proto také hned na první pohled – a jaktěživ jsem se v lidech nezmýlil –, že mulat je lidumil, že se samovolně vrhá v podezření neplodného lelkování, jen aby byl svým nešťastným spolubratřím, kteří mají šest dolarů a deset centů v kapse a před sebou cestu dvanácti set mil, co nejochotněji nápomocen. Po otci Evropanu a matce mouřenínce zdědil patrně dobré vlastnosti obou plemen, mně pak byl vskutku andělem spásy; neboť mne ujistil, že vyhledá loď, na které se přeplavím za pět dolarů. Zbude dolar a deset centů – koupím tucet sucharů, tři libry sladkých zemáků a čtvrt libry pálené kávy!

Také jsme my Čechové přátelé romantiky, vedle toho velcí ctitelé lepších kabátů. Můj ochránce byl hezký, mladý mulat příjemné tváře, jiskrných očí, kadeřavých tmavohnědých vlasů; jen co do pleti vypadl svým pánům rodičům trochu žlutě. Měl pěkný kabát, švihácké malé botky, čistou košili, zbrusu nový klobouk, pěknou rákosku, a já – já měl kabát ošumělý, zapjatý až pod krkem na jediném zbývajícím ještě knoflíku, ukrutně velké boty, protože bez podešvů, klobouk, jenž zapadal schlíplou svou střechou melancholicky hluboko přes mé uši, a co jediný zbytek zavazadel hůl, ulomenou v lese.

„Můj drahý, milý příteli z Čech,“ pravil můj mulat, „na loď jest ještě příliš časně, projdem se trochu po městě, ukážu vám některé znamenitosti, abyste měl doma co vypravovat; potom zastavíme se v pisárně lodí a odjeď s pánem bohem.“ Jsou přece na světě dobří lidé, dím pro sebe. Jakými pošetilci jsou oba ti láskyplní opovrhovatelé novověkého lidstva, Byron a Swift! Ať se jdou doučit sem, na nábřeží.

Chodili jsme dlouho, teď stáli jsme u zvěřince. „Nepodíváme se?“ ptá se přítel. „Ach ne,“ odpovídám mdle a prohlížím opovržlivě velké, na plátně namalované obrazy. Aligátor – několik kroků odtud viděl jsem jich v Mississippi na sta; jaguár – viděl jsem už v Praze na dobytčím trhu; chřestýš – zabili jsme jednoho pohrabáčem; ochočený moskyt s košíkem na zlopověstném krvelačném nose – to je již něco; několik francouzských potentátů také s nosem, ale bez košíku – v Americe věc vzácná, vypadající však smutně; osel s krásnýma dlouhýma, jakoby hedvábnýma ušima – a ty duchaplné oči upírají se na mne tak snivě, tak –

„Eh, tedy už pojďme,“ zvolal můj přítel, uhodnuv nejspíš můj dozrávající úmysl, drnknul silně do mne a já letěl přes práh.

„Jak neslušně to vcházíte, pane – god damm!“ přivítal mne někdo, jenž klopýtajícího mne zachytil do náruče. Cítil jsem, jak jeho pravá ruka zvláště přátelsky sahá k mému srdci. Zvednu hlavu – stříbrovlasý stařec – a jaká to vážná, důstojná tvář! Drsné přivítání mne nezmátlo, chrání v Americe i šakal své domácí právo. Ale nebohý můj přítel mulat je všecek poděšen svým činem. Ohledává mé nohy, neutrpěly-li, a ruce jeho prodlely náhodou o nějaký okamžik déle při mých kapsách. Stařec nyní na mne pohlíží s blahosklonností zrovna otcovskou, byl jsem mimovolně dojat. Opakuju: na světě jsou přec ještě dobří lidé!

Vyhrknuv ctihodnému starci několik omluv ze svého mimovolně nezdvořilého vstoupení, rozhlédl jsem se kolem po zvířatech. K velikému svému úžasu viděl jsem kromě svých dvou přátel zase jen čtyři plátěné stěny. Otcovský stařec znamenal mou zvědavost, a rozhrnuv záclonu, uvedl mne do oddělení jiného. „Zde je všechno tak, jak jste to viděl venku!“ A vskutku! Byl tu předně aligátor, jakého jsem nikdy neviděl v Mississippi, byl jaguár, byl chřestýš, jejž by bylo i nejodvážnějšímu mladíku nesmírně těžko zabít pohrabáčem, a byl tu moskyt s košíčkem a potentáti bez košíčku, všechno jako venku – jenže zas jen namalováno!

„Ale…“ odvažuji se namítat.

„Pane,“ přerušil mne otcovský stařec s pohledem přísným, „nezapomínejte, že jste v Americe a že jest Amerikánům ze všech hříchů nejprotivnější lež! Pravil jsem ‚jako venku‘ – zde to máte!“

Měl pravdu. Pravdomluvní jsou vždy a také vážní a důstojní. I když tě okradou, činí to důstojně. Jest v tom …