Americké obrázky

II

Za svého pobytu v Chicagu navštívil jsem tamější nedávno zřízenou univerzitu. Přišel jsem co cizinec a jediným odporučením u rektorátu bylo mi projevené přání, abych si směl ústav prohlédnout.

Chicagská univerzita stojí na břehu jezera Michiganského v tak zvaném Hydeparku. Jest to monumentální velikolepá budova, kterou vystavěla privátní společnost. Za krátký čas svého trvání postarala se o pěknou knihovnu, otevřenou po celý den nejen posluchačům univerzity, ale i širšímu obecenstvu, a rozsáhlé přírodnické sbírky, z nichž vyniká nejvíce sbírka minerálií. Kol dokola rozkládá se utěšený park, v jehož jedné části stojí hvězdárna, opatřená všemi novějšími astronomickými nástroji, mezi kterými nejdrahocennějším jest ohromný hvězdářský dalekohled.

Toho času byl rektorem univerzity Mr. Barows, naskrze vzdělaný muž, jejž ale studie a učenost nepřipravily ani o sebemenší část přímého, prostého a přátelského chování, kterým vůbec každý vědecky vzdělaný Amerikán tak vysokou měrou vyniká nad profesorskou nadutost většiny evropských učenců.

Rektor odcházel právě do přednášky, když jsem se mu představil, a vyzval mne, abych jej doprovodil. V elegantním salonu čekali již posluchači: dívky i mladí mužové. Nebylo tu školních lavic, ale toliko židle, takže to vypadalo, jako by se byla sešla společnost mladých lidí v rodině.

Když jsme vstoupili, bavili se a při započetí výkladu ostal každý sedět tam, kde právě byl. Jako zde, tak pozoroval jsem později i v jiných přednáškách, že nejen vykládáno učitelem, ale i rokováno společně o té neb oné otázce. Nebylo to zkoušení, při kterém posluchač chtěj nechtěj musel by opakovat právě pronesený výrok učitelů. Bylo to rozumné vyměňování náhledů a tříbení jich. „Nepovažujeme,“ pravil mi rektor, „účelem svých ústavů přeplňování hlav studujících absolutní vědou a suchými pravidly, které při tak velkém množství různých předmětů musí povždy tížiti na mozku co břemeno, v kterém sice jest mnoho pokladů, jež ale nemohouce býti myslí stráveny, zůstávají nesouvislými a bez užitku. Vyučování není u nás vypočítáno na to, aby se mladý lid tu a tam prohozenou učenou frází mohl blýskat, jako život celé zdejší společnosti jest opravdový a nelíčený, tak chceme a chce sám také mladý lid, aby mu to, čemu se naučil, přešlo v krev, a proniknuvši tak celou duši, neopustilo jej po celý život.

Nemáme přísných zkoušek pro ty, kdož nechtějí se věnovat opět učitelství, medicíně atd., a přece jedni za druhými nepokulhávají co do vědění. Všichni studují rozumem. Ve školách nečiní se na mladistvou mysl žádného nátlaku, učitel jest tu starším, zkušenějším přítelem, a jakož on mluví k žákům co taký, přicházejí mu tito povždy vstříc se srdcem otevřeným. Svévole, přemoudřelosti a vyzývavosti, o kterých vysloveny mi v Evropě obavy, kdyby tamější poměry žactva staly se volnějšími, u nás nenaleznete již proto, že přicházejí mladí lidé již z domova jinak vychováni, a hlavně z té příčiny…