Americké obrázky

6. Novinářství

Počátkem r. 1870 vycházelo v Americe pět českých listů, a sice: „Slavie“ a „Amerikán“ v Racine, Wisconsin, „Národní Noviny“, dříve v St. Louis, Missouri, a nyní v Chicagu, Illinois, „Pokrok“ v Cedar Rapids v Iowě a „Slovan amerikánský“ v Iowa City v témže státu. Mimo „Amerikána“, jenž vychází ve velkých sešitech v lhůtách nepravidelných, jsou veškeré českoamerické listy týdeníky.

První místo mezi všemi zaujímá co do obsahu i úpravy racinská „Slavie“. Od desíti skorem let řízena jsouc silou tak vzdělanou, tak poctivou a pracovitou, p. Karlem Jonášem, a získavši čilého a obratného spolupracovníka, který až dosavad při ní trvá, vyšinula se „Slavie“ na roveň kterémukoliv politickému listu v Čechách, k veliké ovšem mrzutosti ostatních českoamerických časopisů, které dříve z nedostatku sil duševních a následkem toho nyní z nedostatku kapitálu za „tetkou Slavii“ pokulhávají.

„Slavie“ má nyní as půl třetího tisíce abonentů rozptýlených po všech úhlech severoamerické republiky a britské Kanady. Na první pohled zdá se to býti počet dosti nepatrný, avšak těžko lze si komu v Čechách představiti ohromné obtíže a namáhání, jaké stálo „vypátrání“ tolika předplatitelů; pravím schválně „vypátrání“, neboť hledejte čtenářů, nevíte-li, kde přebývají, rozesílejte ohlášky, neznáte-li adres a nemáte-li vůbec nějakého prostředku, jakým byste českým lidem sdělili, že existujete. A podaří-li se vám přec ulovit jméno některé kdes v Montaně neb Kalifornii přebývající české duše, kolik jich mezi těmi opět, které si z netečnosti hlasu vašeho ani nepovšimnou! Chtějíce v Čechách založiti nový časopis, dáte si aspoň inzert do některých již rozšířených novin, v Americe bylo potřebí psáti na sta zvláštních listů, žádajících toho neb onoho o sdělení adres některých známých, které snad má v Americe.

To ale není vše; založení prvního českého listu v Americe bylo spojeno i s bezčetnými jinými obtížemi a nehodami. Redaktor začal bez peněz, bez sazečů a skorem bez českého písma. Jediná síň byla redakcí, administrací, expedicí a sazárnou. Redaktor musil nejen každé slovo napsat nebo opsat, ale i vysázet, takže mnohdy z nedostatku času byl nucen sázeti bez rukopisu – hned z hlavy. Jak vypadaly pak články, kde mimoto čárky a akcenty na písmenech byly hotovým luxem, byla ovšem jiná otázka. Šťastným mohl se vším právem považovati předplatitel, jenž v Čechách ani čísti neuměl; byl by s čtením, jak naučil se mu doma, v Americe beztoho nic nesvedl, a měl tak uspořenou dvojí práci. Později se věci zlepšily; ubohý redaktor vzal si ženu a – pilník. Žena naučila se sázení a redaktor připilování akcentů a mrzačení velkých B v P i jiným podobným sazečským experimentům. Předplatným byly sice až dosud „naturálie“, husy, mouka, dříví a petrolej, za to však uchránil se list přece již snadněji některých tiskových osudných malérů, jako byl např. ten, kde obrácením na spodu každé kovové písmenky se nalézajícího vroubku b přesmyklo se v d, a zničený redaktor, uhmoždiv na posledním papíru tři sta exemplářů, spatřil k nemalému svému ustrnutí druhého rána v čele nadšeného „pánům odběratelům“ listu N. N. nadepsaného článku skvíti se tučným písmem „pánům odděratelům“.

Později stalo se totéž neštěstí jinému americkému listu, který ale měl již sazeče, redaktora a vydavatele ve třech osobách. Sazeč se zapřísahal, že bude celý rukopis sázet znovu, vysadil-li místo b písmenu d; redaktor, uváživ ohromnost oběti takové – nebyla a není to věru maličkost, přeslabikovati to, co tehdejší redaktor zval rukopisem – věřil mu s výrazem nejhlubšího soucitu na tváři, sám ale byl přesvědčen, že v korektuře tištěno slovo dobře; nezbývalo tedy ničeho, než že upadlo v podezření usoužené vydavatelstvo, které se také po velikém zdráhání přiznalo, že stálými nedoplatky pánů odběratelů dohnáno byvši k nejvyššímu zoufalství „vypíchlo“ b ze samé již formy!

Ano, to předplatné! Co úvodních článků se o něm napsalo: lichotných a špičatých, až k samým mezím slušnosti a dobrého tónu, psaných medem i jedem, ve všech tóninách a modulacích a pod všemožnými titulními obrázky od pokorně ošumělý klobouk smekajícího nakladatele až k šibenici, pod kterou hroženo, že budou vytisknuta jména největších zatvrzelců – a přece – marné volání.

Ba že bolestné to byly časy! Na stolku leželo konto papírníka, konto tiskárny, konto domácího za několik měsíců, před stolkem rotil se sazeč, jemuž nezaplaceno za několik téhodnů, plynárna zastavila již plyn, na stole leží halda listů stěžujících si na nepravidelné docházení časopisu, a přece leží vedle těchže listů kniha spásy, kniha dlužníků, kteří, kdyby se uráčili zaplatit aspoň čtvrtinu peněz za dávno přečtené již noviny, odpomohli by vší té bídě! Hlava sklesne unavena a ve snu míhá se to kolem jako příšery – samá konta, samé dluhy a v růžovém světle tam v dáli co hvězda naděje kniha dlužníků – zaplacena. To však byl pouhý krásný sen! Ký div, že stane se pak i z kuřete dravec a druhého dne čte pan abonent v listárně administrace: „Nezaplatíte-li, oběsíme vás v čele listu“, a&n…