Alenka v říši divů

2 - JEZERO SLZ

"Divoucnější a divoucnější!" zvolala Alenka (byla tak překvapena, že na okamžik zapomněla správně česky); "teď se vytahuji jako největší dalekohled, který kdo kdy viděl! Sbohem, nohy!" (Neboť když se podívala dolů na své nohy, zdály se jí skoro unikat z dohledu, tak se jí vzdalovaly od hlavy.) "Ó mé ubohé nohy, kdopak vám teď bude natahovat punčochy a obouvat boty, drahouškové? Já už jistě nebudu moci! Budu od vás příliš daleko, abych se o vás mohla starat; tak si to budete musit zařídit, jak nejlépe dovedete. "Ale musím na ně, být hodná," pomyslila si, "nebo by možná nechtěly chodit kam bych chtěla. Počkejme: každé Vánoce jim dám nový pár botek."

A začala uvažovat, jak by to zařídila. "Budou muset jít poslíčkem," pomyslila si; "to bude legračně vypadat, posílat dárky vlastním nohám! A jak podivně bude vypadat adresa!

Slovutná

Alenčina Pravá Noha,
Koberec,
poblíž Stolu

(s Alenčinými pozdravy).

Bože můj, jaké to mluvím nesmysly!"

Vtom vrazila hlavou do stropu síně: vskutku byla už asi devět stop vysoká. Bez otálení vzala se stolku zlatý klíček a spěchala k zahradním dvířkám.

Ubohá Alenka! Vše, co mohla udělat, bylo lehnout si na bok a dívat se do zahrady jedním okem; dostat se dvířky bylo beznadějnější než kdy jindy, a Alenka si sedla a dala se znovu do pláče.

"Mohla byste se stydět," řekla si po chvíli, "taková velká holka," (to mohla po pravdě říci) "a takhle brečet! Tu chvíli ať mi přestanete - no, co jsem řekla!" Ale plakala dál, roníc vědra a vědra slz, až kolem ní byla velká louže, asi čtyři palce hluboká a pokrývající celou polovinu síně.

Po chvíli zaslechla v dálce lehké cupitání a spěšně si osušila oči, aby viděla, kdo přichází. Byl to Bílý Králík, který se vracel nádherně oblečen a držel v jedné ruce pár bílých rukaviček a ve druhé velký vějíř. Cupital kolem ve velkém spěchu, bruče si k sobě: "O, vévodkyně! Ó, vévodkyně! Ta bude divá, že jsem ji nechal tak dlouho čekat!" Alenky se zmocňovala taková zoufalost, že byla odhodlána obrátit se o pomoc na kohokoli; když se tedy Králík přiblížil, začala tichým, nesmělým hláskem: "Prosím, pane..." Králík sebou prudce trhl, upustil vějíř a bílé rukavice a odpelášil do temna, jak jen rychle dovedl.

Alenka zvedla vějíř a rukavice, a jelikož bylo v síni velmi horko, začala se ovívati, neustávajíc v mluvení: "Bože, Bože, jak je to dnes všechno podivné! A včera š1o všechno docela jako jindy. Což jsem se přes noc změnila? Počkejme: byla jsem táž jako včera, když jsem se dnes ráno probudila? Skoro si vzpomínám, že jsem se necítila ve své kůži. Nejsem-li však táž jako včera, musím se ptát, kdo u všech všudy jsem? Aha, to je ta velká hádanka!" A začala probírat všechny známé děti, které s ní byly stejného věku, aby viděla, nezměnila-li se v některé z nich.

"Jistě nejsem Anča," řekla si, "protože ta má dlouhé kudrnaté vlasy, a mně se vlasy nekudrnatí, kdybych dělala co dělala; a jistě nemohu být Mařka, protože umím spoustu věcí, a Mařka - oh, ta toho…