Alenka v říši divů

12- ALENČINO SVĚDECTVÍ

"ZDE!" zvolala Alenka. Úplně zapomněla ve vzrušení okamžiku, o kolik vyrostla za posledních několik chvil, a vyskočila s takovým spěchem, že okrajem své sukénky převrhla. lavici porotců a vysypala je všechny na hlavy pod nimi shromážděného obecenstva; a tu uzřeli ubozí porotci zmítajíce sebou a velmi jí připomínajíce skleněnou nádrž se zlatými rybkami, kterou náhodou převrhla minulého týdne.

"Ó, tisíckrát prosím za odpuštění!" vykřikla tónem velkého zděšení, a začala milé porotce sbírat, jak jen rychle dovedla, neboť nehoda se zlatými rybkami jí dosud vězela v hlavě a ona se nejasně jaksi domnívala, že nesesbírá-li je ihned a neposadí zpět, kam patří, určitě zahynou.

"V líčení se nemůže pokračovat," řekl Král velmi vážným hlasem, "dokud nebudou všichni porotci zpátky řádně na svých místech - ale všichni," opakoval s velkým důrazem, pohlížeje přísně na Alenku.

Alenka se podívala na lavici porotců a viděla, že ve spěchu posadila ještěrku Vaňka hlavou dolů, a ten, ubožák, nemoha se pohnouti, smutně mával svým dlouhým ocáskem. Ihned ho uchopila a posadila hlavou vzhůru; "ne, že na tom mnoho záleží," řekla si k sobě; "myslím, že je nám tu při tomto líčení stejně platný hlavou vzhůru jako vzhůru nohama."

Jakmile se porotci trochu vzpamatovali z leknutí, způsobeného touto nehodou, a jakmile se nalezly jejich tabulky a kamínky a byly jim vráceny, dali se pilně do práce a začali popisovat historii celé příhody, všichni mimo Vaňka, jenž se zdál příliš zmožen, než aby mohl dělati něco jiného, nežli seděti s otevřenou hubou a dívati se do stropu soudní síně.

"Co víte o celé věci?" otázal se Král Alenky.

"Nic," řekla Alenka.

"Vůbec nic?" naléhal Král.

"Vůbec nic," řekla Alenka.

"To je velmi důležité," řekl Král, obraceje se k porotě. Porotci to zrovna začínali zapisovat na své tabulky, když Krále přerušil Bílý Králík: "Vaše Veličenstvo chtělo ovšem říci ,nedůležité`," řekl velmi uctivým tónem, ale přitom se mračil a dělal na Krále obličejem významné posuňky.

"Ovšem, nedůležité, jsem chtěl říci," pravil spěšné Král a pokračoval polohlasem k sobě "důležité - nedůležité - nedůležité - důležité -" jako by uvažoval, které z obou slov zní lépe.

Někteří porotci si zapsali "důležité" a někteří "nedůležité" , Alenka to viděla, ježto byla dosti blízko, aby mohla nahlédnouti do jejich tabulek; "ale naštěstí na tom vůbec nezáleží ", pomyslila si u sebe.

V tom okamžiku Král, jenž už nějakou chvíli něco zapisoval do svého zápisníku, zvolal: "Ticho!" a přečetl ze své knihy: "Zákon čtyřicátý druhý: Veškeré osoby vyšší jedné míle musí opustit soudní síň."

Všichni se dívali na Alenku.

"Já nejsem vyšší jedné míle," řekla Alenka.

"Jste," řekl Král.

" Skoro celé dvě míle," dodala Královna.

"Tak ať, ale já nepůjdu," řekla Alenka; "a mimo to není to žádný zákon: vy jste si to zrovna teď vymyslil."

"Je to nejstarší zákon v celé knize," řekl Král.

"Pak by to mělo být Číslo Jedna," řekla Alenka.

Král zbledl a spěšně zavřel svůj záp…