Alenka v říši divů

6 - VEPŘ A PEPŘ

Nějakou chvíli stála a dívala se na domek, přemýšlejíc, co by měla počít, když tu náhle z lesa přiběhl lokaj v livreji - (že je to lokaj, usoudila podle Livreje: podle jeho tváře by ho byla nazvala rybou) - a zaklepal hlučně na dveře domku. Dveře otevřel jiný lokaj v livreji s kulatou tváří a velkýma očima v žabí hlavě; a oba lokajové, jak si Alenka povšimla, měli napudrované paruky, které jim pokrývaly hlavy kudrlinkami. Byla velmi zvědava, oč asi jde, a opatrně vyšla kousek z lesa, aby naslouchala.

Lokaj-Ryba začal tím, že vytáhl z podpaží velký dopis, skoro tak veliký jako byl sám, a podal jej druhému, řka slavnostně: "Pro Vévodkyni. Pozvání od Královny na partii kroketu."

Lokaj-Žába opakoval stejně slavnostním tónem, pozměniv jen trochu pořadí slov: "Od Královny. Pozvání pro Vévodkyni na partii kroketu."

Nato se oba hluboce uklonili a kadeře jejich paruk se jim zapletly do sebe.

Alenku to tolik rozesmálo, že musela utéci zpátky do lesa ze strachu, aby ji neslyšeli; a když po chvíli vykoukla, byl Lokaj-Ryba pryč a Lokaj-Žába seděl na zemi u dveří a pitomé civěl do nebe.

Alenka nesměle přistoupila ke dveřím a zaklepala.

"Klepání vám vůbec není nic platno," řekl lokaj, "a to ze dvou důvodů. Za prvé, protože jsem na téže straně dveří jako vy, a za druhé, protože tam uvnitř dělají takový povyk, že vás nikdo nemůže slyšet." A opravdu zazníval z domku zcela neuvěřitelný povyk: - neustálé řvaní a kýchaní a mezi tím každou chvíli hlučný třeskot, jako by někdo udeřil o zem mísou nebo hrncem.

"Prosím," řekla Alenka, "jak se tedy dostanu dovnitř?"

"Vaše klepání by mělo jakýsi smysl," pokračoval lokaj, jako by přeslechl její otázku, "kdyby byly dveře mezi námi. Například, kdybyste byla uvnitř, mohla byste zaklepat a já bych vás pustil ven."

A po celý ten čas, co mluvil, nepřestával civěti do nebe, a to se Alence zdálo rozhodně nezdvořilé. "Ale snad si nemůže pomoci," řekla si; "má oči tak skoro až docela na temeni hlavy. V každém případě by však mohl odpovídat na otázky. Jak se tedy dostanu dovnitř?" opětovala nahlas.

"Budu zde seděti," poznamenal lokaj, "až do zítřka."

V tom okamžiku se otevřely dveře domku a z nich vyletěl velký talíř, rovnou na lokajovu hlavu; svezl se mu po nose a rozbil se na kusy o strom, stojící za ním.

"- nebo do pozítří možná," pokračoval lokaj týmž tónem, docela jako by se nebylo nic stalo.

"Jak se mám dostat dovnitř?" ptala se opět Alenka hlasitěji.

"A máte se vůbec dostat dovnitř?" řekl lokaj. "To je otázka, víte?"

To ovšem byla, nad vši pochybnost: jenže to Alenka nerada slyšela. "Je to opravdu strašné," zamumlala pro sebe, "jak se tu všechna ta stvoření ráda přou. To by člověka dohnalo k šílenství!"

Lokaj se to zdál považovati za dobrou příležitost, aby opětoval svou poznámku s obměnami. "Budu tu seděti," pravil, "seděti a seděti, po celé dny a týdny."

"Ale co mám já dělat?" řekla Alenka.

"Cokoliv chcete," řekl lokaj a začal si hvízdat.

"Oh, s ním není nic platno mluvit," řekla s…