Utrpení knížete Sternenhocha

II.

21. srpna 1912.

Dne 19. srpna Helga vskutku zmizela – Nevím kam – – –

25. srpna.

Předevčírem stalo se něco hrozného. Navštívil mne v hradě ten její – – – Ale nemohu, nemohu se s tím svěřit papíru… snad později…

16. října.

Ó jaké dva děsné měsíce mám za sebou! Zázrak, že jsem nezešílel; ale jednou nohou jsem v šílenství už stál. Nepopsatelná hrůza – soucit – lí – ale nesmím psát, papír je zrádný ničema, už tato slova – –

Bohudíky nastala úleva; den ode dne se můj stav lepší, počínám zapomínat – ó Pane, stůj při mně i dál!

24. října.

Léčení pokračuje, poslední dva dny jsem byl zdráv a vesel skoro jako před rokem. Je vyhráno.

27. října.

Stalo se něco hrůzného, nemyslitelného, nemožného. Ještě teď se mně ježí vlasy. Uzřel jsem – Ji…! Bylo to včera na dvorním plese. Unaven tancem, hudbou, hemžením lidí ubíral jsem se, abych se rozptýlil, o půlnoci ze sálu řadou pokojů, dál a dále od něho se táhnoucích. Třináct je jich. Znáte divný pocit, který se člověka zmocňuje, vzdaluje-li se takto od oslnivě zářícího, tisíci hlasů šumícího, hudbou bouřícího sálu, stále více a více? Příšerně slábnou zvuky, méně a méně lidí zříte kolem sebe v komnatách, ustavičně menších a menších, záhadná pustota roste a roste, konečně je hudba již sotva slyšitelná, a zdá se vám, že jste zapadli do strašidelného světa, do komnat čarodějových, hemžících se neviditelnými duchy…

Desátý pokoj byl už docela prázdný. Dveře do jedenáctého byly zavřeny. Stiskl jsem kliku, otevřely se, – zazněly dva zděšené výkřiky, – a co jsem spatřil? Na pohovce seděl admirál von M., maje dámský klobouk na plešaté lebce, a choval na klíně Jeho Excelenci pana ministra války, pohrávajícího si s krajkovým dámským kapesníkem. Vymrštili se, bílí jako papír, a nohy se jim chvěly tak, že klesali na kolena. „Ach, ach, ach!“ zaskučel konečně admirál. „Jaké štěstí, že jste to jenom vy, Jasnosti! A přisahal bych, že jsem dveře zamkl na klíč!“ „Boží milost byla s námi!“ zajektal zuby ministr a bleskurychle zamkl dveře na klíč. „Pojďte laskavě do kroužku, mon prince!“ zval mne admirál. „Tres faciunt collegium.“^[8] Já, v zamyšlení svém nevěnuje jim ani pozornosti, učinil jsem jen pyšné, odmítavé gesto a šel dále. „Náš kníže dumá a bádá,“ slyšel jsem za sebou uctivý pološept, – vědíť, chlapi, co u císaře znamenám; „je velký myslitel, druhý Kant…“ Vstoupil jsem do pokoje dvanáctého, prázdného. Stanuv u okna, zahledím se do příšerné hvězdné noci; duchově odbíjela z věže půlnoc… Trhnul jsem sebou prudce, jako ze spaní vyrušen, a zamířil do třináctého, posledního pokoje. Hrobové ticho, něco hrozného valilo se na mne; ale jsa jakoby narkotisován, umínil jsem si, z pedantického vrtochu, že musím dojít až na konec nejzazší komnaty, která byla slepá, – která mne vždy, kdykoliv jsem ji dříve navštívil, plnila mystickým strachem. Otevřu dveře do ní – – přede mnou stojí Helga. Nikdo jiný mimo ni. Nebudu líčit její pohled na mne, neboť nemohu… Klesl jsem a zůstal sedět na prahu; dlouho-li, krátko-li, ne…