Utrpení knížete Sternenhocha

20. prosince.

Bydlím opět ve svém zámku, Sausteině, poblíž něhož jsem v lese spatřil Jejího ducha. Zámek je veselý, na vlídné rovině, ne jako onen hrad v hrozivém pohoří položený. Bývalo mně zde vždy dobře. A nyní – nyní – óh!

Marně jsem se těšil, že mne ozdraví jistota. – Ach, jak si člověk zveličuje, okrašluje to, v čem vidí svou jedinou naději, svou záchranu! Pozlacuje si vždy své domnělé spásné kotvy…! Nekolísám se již, ale strašnější než nejistota je jistota! Balancoval jsem mezi drakem: Daemonou, která snad dosud žije, a saní: jejím strašidlem. Teď vidím, že jedno zmírňovalo, snesitelným činilo druhé; utíkal jsem od jednoho k druhému, – a nebylo mně při tom nejhůř. A nyní jsem padl úplně do chřtánu saně, a nic už nevlévá do mne léčivé pochybnosti… Óh, není nad pochybnosti, nejistotu, skepsi, soumrak – poesii – féerii… Teď už se nebojím její dýky, – zato něčeho daleko hroznějšího. Živá mohla by zabít mé tělo; mrtvá – duši mou – a tělo k tomu. Mé svědomí mohlo se dříve těšit, že přece jen dokonaným vrahem nejsem. Teď se cítím nejposlednějším pekelným zatracencem, odsouzeným, aby mne ďábelské moci ponenáhlu umučily – šílením, proti němuž veškeré lidské utrpení je ničím. Chápu nyní vše: já tě, Daemono, zabil pomalu hladem, ty mne, mstitelko, zabiješ pomaleji, čímsi daleko děsnějším…

Existuje věčná odplata boží. A vše, co žije, pro tajemný hřích, v temnech věčnosti spáchaný, k smrti je umrskáno. Blaze tomu, kdo vydechne po prvních ranách, tomu blaženěji, koho prut, tlustý jako trám, jediným švihem usmrtí, – nejlépe hned po narození. Ale větší část lidí je odsouzena, aby byla s nejrafinovanější pomalostí zdánlivě neškodnými metlami pomalinku – po 20 – 40 – 70 letech k smrti umrskána; to „neškodné“ je to nejhorší. – Tak vidím nyní já, tak vidí mé utrpení – Svět: pozvolné umrskání všech jeho tvorů – delinkventů – jakýmsi nejohavnějším katem… Bože, odpusť rouhání polorozšlápnutému červu…

Má spásná kotva: jistota, strhla mne jen hloub do mých tůní. Strašlivé výčitky svědomí, propastné nestvůrné bolesti, zoufání nade vším, – noc, noc, noc. To mám z té nabyté jistoty. Ale především: strach před Jejím duchem… Vidím ji stále, stále, k zešílení stále! Jen ji, jen ji! jen zablácený obličej její, děsný hadr mezi překrásnými, éternými rty…; nic jiného neslyším než nekonečný chropot dusícího se…, celé týdny trvá – – zešílel bych, kdybych to líčil dále… Já – já – dobrý přece človíček – já musil spáchat něco takového…? Pane můj, pane můj!

Zdá se mně, že její ustavičná přítomnost v mé fantasii musí ji učinit stále přítomnou i v mých očích… Že hrůza před ní musí nakonec porodit ji skutečnou! Neboť vše „skutečné“ jest, myslím, jen dítětem fantasie, snu… Ale co při této myšlence ve mně víří, nedovedu říci, a sotva by to dovedl aspoň naznačit i nejgeniálnější filosof.

22. prosince.

Den slunovratu; pravý největší a jediný svátek roku – svátek Znovuzrození přírody; skutečný Nový Rok. Potrpím si naň a světím jej; a dle toho, co se toho dne stane, proroku…