Slavná Nemesis

Jedné noci snil

Jedné noci snil:

V šíleném polobezvědomí kráčel umíněně stále kupředu, zimničně očekávaje, že přijde přece jen ke konci. Šel léta, staletí, tisíciletí, věčnost – a stále tlela před ním nesmírná rovina. Náhle vztyčil se před ním ze země muž a drže před sebou tyč zvolal: „Stát, zde je konec času!“ „A co je asi za ním?“ zasmál se Odon a tyč přeskočil. A hned uchvátilo jej cosi strašlivého, černého a unášelo ho to šílenou rychlostí v neprostorovou propast. „Vír věčnosti, to jest ničeho,“ pomyslil si a ztratil vědomí. Když ho nabyl, cítil, že jest unášen stále kupředu, ale tak sladce jako v loktech milující sylfy^[11]; tma zmizela, něžné moře barev usmálo se před ním, blížilo se rychle, žhavělo stále více – až náhle jej objalo. Octl se v království oblaků, ohnivých, nevýslovným bohatstvím nevídaných barev a tvarů hřmících! Jako hory klenuly se kol něho, nad ním, pod ním – a on střelhbitě letěl jejich tišinami, umíraje slastí z nebeských, nesmyslových vůní; neměl však těla, stal se pouhým viděním a zmíráním z vůní!

Stále čarovnější byla tato země oblaků – – či nebyla to oblaka? Ne, bylo to něco transcendentálního – byla to zduševnělá hmota – extáze! byl to jiný, jiný svět, – ach tak známý – ach, tak neznámý! Stále čarovnější byl, krajiny, souhvězdí, města, lidé, nymfy vyvstávali z něho a hned zas mizeli za letícím, netušené a přece tak známé věci rodily se stále a stále z něho, – vše oblito kouzelnou slastnou září – září mrtvého a znovu zrozeného – pramene vší poezie, krásy a slasti. „Octl jsem se zas v minulosti, když přeskočil jsem hranice času,“ pochopil posléze, „zasnoubil jsem se tak konečně sám se sebou a došel tím konečně nebe –“

Ale ach! sotva si to pomyslil, cítil jakoby pod sebou něco tvrdého, tvrdšího stále víc, cítil, že nabyl těla a čarovný květ kvapně prchal: některá oblaka srazila se v nemotorné pozemské hory, jiná se rozplývala, až konečně, jako mlžné cáry tlela na úbočích kopců podzimním listím se pestřících… Ale krajina zdála se mu tak známou… Kráčel kupředu a stále známější bylo mu vše, předvídal, co před ním vyvstane – a jako na rozkaz přání objevovaly se věci ty vskutku. A přeci mezi ním a jimi ležela záclona – největšímu, šílenému úsilí jeho neproniknutelná – cosi posledního, nejhlavnějšího, prostičkého a přece nedomyslitelného – Obcházel horu; „a teď přijdu na větší rovinu, uprostřed níž je velký zámek,“ vynořila se mlhavá vzpomínka.

A stalo se. Vešel do zámku, ve snění, zdálo se mu, že má k tomu právo. Zámek byl liduprázdný, kráčel po dunící, polotemné chodbě – tu zaslechl za jedněmi z dveří tlumený ženský pláč – tak podivný jako zvonění skleněného zvonku, tak podobný skoro ďábelskému smíchu – tak příšerný – Krev mu stydla – náhle vyrazilo z něho: „Eterno!“

Vyrazil dveře a spatřil ji… Na pohovce svíjelo se její známé, hadí, zářící tělo – zasvitla božská tvář, paže se rozepjaly – ale …