Slavná Nemesis

5.

A pobíhal zeměkoulí. Bydlel ve výšinách Altaje a Kordiller, zapadal v pustiny vnitřní Austrálie, prošel napříč Afrikou. Ne tak proto, aby ušel pochopům: daleko spíše, aby utekl děsné své lásce. Prvé zcela se mu dařilo; naprosto ne to druhé. Jako Errata, miloval Oreu stále s hrůzou a miloval svou hrůzu a hrozil se svého milování; a šílel z toho všeho stále více. Ale teď nikdy už nespatřil milenku svou očima, nebyl přístupen „halucinacím“ tak jako Errata; tím hloub rozrývala mu jeho nejvnitřnější myšlenky.

Ovládala je úplně; a marné všechno úsilí zhostit se strašné Paní. Marné zevní rozptylování se, marná dobrodružství, marné hony na tygry; marné opíjení se alkoholem a opiem a jinými ženami. Marné studium, marné divé úsilí, stoicismem, božským hleděním na vše zaplašit Strašidlo, tuto Sudbu jeho života. Jeho paradoxní žití bylo jen hříčkou Osudu; Jeho vyvolencem nebyl. I kde vítězil, brzo se vždy dostavila tajemná ochablost; usínal vždy hned na každém vavřínu. Je nejstrašnějším osudem neumět nikdy využitkovat svých vítězství. Vše má svou dobu; ta-li propasena, marno volat mrtvolu z hrobu. Skutečná vítězící síla pokračuje po léta – po celý život na své vítězné dráze – jen tak vybojován může být – Boj Života. K něčemu jinému předurčen byl den Života Věčného, jímž byl vezdejší život Siderův.

Bojoval především s Oreou samou. Smiřoval se s myšlenkou, že jest jen strašidlem, dovedl i zamiloval se do Ní jako do strašidla – a našel právě v tom ohromnou dráždivost. „Bát se přízraku? co je nesmyslnějšího? – co lákavějšího, co svůdnějšího, než milovat jej, líbat, sdílet se s ním o své noci?“ Její návštěvy v jeho snech byly někdy to nejrozkošnější, co v životě poznal; třeštil rozkoší sto dnů někdy po jedné takové noci. Zvláštní sublimní pýchou plnilo jej, že miluje, že milován je bytostí transcendentální; cítil, v tom že je smysl tohoto jeho života. Ale všechna radost neoblažuje trvale člověka, obluzuje jen; proto žije červ, aby trpěl – pro nekonečnou Radost Příští; pro Ztečení nebeských hradeb.

A všechna Siderova vítězství vyúsťovala posléze v šílení pomalu stále postupující. Podobně jako u Erraty, které byl slíbil pomoc, a které, sám jí potřebuje, pomoci nedovedl; přes některé, ne dost energické pokusy. –

„Domů! tam, kde jsem Ji vídal!“ volalo konečně vše v jeho duši. „Ať se stane cokoli! Ať jsem třeba popraven, beztoho rozevírá po mně smrt svůj jícen. Ať zešílím rázem, ať v šílení shořím, lépe než pomalu v něm hnít! Ať zahřmí Konec, ať stane se ihned, co stát se má! Já jsem – Ona! Vzhůru tam, kde se mně zjevovala, za svatým, slavným Osudem!“

Tak si řekl a uposlechl. Ale jen svého neodolatelného nutkání, strachu před úplným rozvratem, své bezradnosti, bezvolnosti! ne vůle, která rodí činy. A stav jeho duše, hrůza minulých let obrazily se na jeho změněné tváři tak, že nebylo téměř zapotřebí, aby ji, přijížděje do svého města, měnil uměle…

Přibyl tam 31. května večer, skoro tři léta poté, co odtamtud uprchl.

* * *

Hned následujícího rána, je…