Slavná Nemesis

2.

Na obloze válely se nejasně hrůzné mlhavé přízraky se sněhově bílými, dlouhými vlajícími hávy. Nejvíce jich tísnilo se u okna baronovy ložnice, jako by se již nemohly dočkat duše umírajícího starce. Ve vedlejší komnatě choť jeho, baronka Arta, zdrcena, krčila se v poduškách.

Nikdy dosud nepocítila cosi tak příšerného. – Nejspodnější elementární stavy duše překlopily se na povrch. Zachvátil ji nesmyslný strašný strach před smrtí; její jedinou touhou bylo teď žít, žít stůj co stůj, aspoň den, hodinu, minutu – dřívější její láska k smrti zdála se jí být tak nepochopitelnou, hloupou… A vše všední, jak bývá, probudilo se v ní s láskou k životu: touha po penězích, po spokojeném, bezbolestném životě, dobrém vycházení s lidmi – ctností. – Skryla se pod podušku – skoro bezvědomě modlila se – Otčenáš.

Již delší dobu zněl jí ve sluch rozčilený hovor baronův, tu a tam zděšení prozrazující. – A náhle proryl vzduch výkřik.

Vzchopila se a chtěla běžet k své sestře. – Tu zazněl řev baronův znovu. Stanula nerozhodně.

„Bože všemohoucí!“ slyšela. „Zase – zase – – a hrozněji než dříve! Ó! – zblázním se – ta hrůza – to mrtvolné šelestění – to hnutí hrobu a přece – ta propast – noc – lepkavost života závrať – točení – a nic. – Nic, ó! Kéž by už byl konec – tam – tam – pro boha – strašidlo kouká se sem oknem – aby mne udusilo, ta hrůza hrobu – posmrtného snu, – vy to necítíte – pusťte, – nedržte mne – zabijete mne!“

„Držte jej!“ zvolal jeden z lékařů. „Ublíží si – přerazí si holé nohy, překouše si tepny na rukou – všude plno krve – držte jej – provazy sem!“

„Ježíš Maria, nepoutejte mne! Vždyť se musím hýbat a rozptylovat, – nevíte, jak je to hrozné!“ vyrážel strašně trhaně; bylo slyšet kácení se nábytku. „Pusťte mne, ať uteku z domu, jen to mne spasí – nebo vyžeňte tu můru – leží tam naproti nahá a posílá všechno na mne – Ježíši – smiluj se – zas to jde na mne – něco se v duši mé provalilo – stoupá to stále výš – teď neodolám – konec, vím!“

„Držte jej, – rozbije si hlavu. – Provazy – na nohy – tak – držte pevně – tak – zachráním jej – ale nevydržím to déle, kolego – je mně též jakoby strašidla mne obletovala – kdybych neseděl vždy pevně v sedle, stal bych se pověrčivým… Tak – spoután – co – teď – dělat –“

Zazněl nový výkřik Melanie… Baronka, bez vůle jako dítě, rozpakovala se, má-li běžet na pomoc jí nebo – baronovi. Taková soustrast se jí zmocnila –

„Pro boha, rozvažte mne!“ řval stařec. „Rozum mne opustí – umírám – kdo by to vydržel – Pokoj plný strašidel, – umlouvají se, – teď se shodli – se všech stran blíží se ke mně… Klid jde – ke mně – mír – ne – nerozvažte mne – ať je konec – hrob – Nic – propast – prázdná – hrůza všeho – ne – rozvažte mne přece, ať mohu – utéci –“

Poslední slova byla tak strašně zařvána, že se baronka rozhodla. Jako fúrie řítila se k ložnici baronově, aby zmařila všechnu práci své sestry. Vytasila dýku – a byla odhodlána nejen pouta starcova jí přeřezat, ale i do doktorů ji vrazit, postaví-li se na odpor –

Ale ještě než …