Slavná Nemesis

V zasněném údolí

V zasněném údolí u jezírka stojí zámek hraběte N. N.

Nad zámkem vypíná se vysoký, porostlý kopec. Lesem jej pokrývajícím procházívá se denně časně ráno paní hraběnka sama, jen s knihou v ruce. Její skvěle bledá, tajemně zářící tvář zajala mne hned poprvé a krutě pak zajatce mučila. – Jak mohl chudý básník doufat, že dosáhne toho, bez čeho přece nemohl být?

Den co den docházel jsem jako blázen, přes všechna opačná předsevzetí, v místa, kde komtesa prodlévala. Jen to mně dodávalo trochu radosti, že, ač musela vědět, proč tam chodím, neustávala místa ta navštěvovat a na mé pozdravy vždy vlídně děkovala. Ale jak ledově přísně hleděly vždy oči její na mne! –

Konečně přihodilo se něco, co vznítilo v žití mém den štěstí, den, za jehož opakování bych dal zbytek života. –

Očekával jsem ji sedě na lavičce a píše v zápisníku. – Nešla a krutá bolest drásala mně duši. Slunce stálo již vysoko, – a já odcházel – Tu uzřel jsem v dálce bílou skvrnu – srdce mně zabušilo. – Ale nevím proč, ztratil jsem odvahu nechat dnes spočinout na sobě její zraky. – Plaše odplížil jsem se houštinami stranou a skryl se. Šla pode mnou – a usedla na lavičku, kterou jsem opustil. Jak jsem byl blažen, že právě tomu dřevu, jež mne neslo, prokázala milost, že tlačila je svým nebeským tělem! Umínil jsem si, že po odchodu jejím usednu na totéž místečko, které teď zaujímala. – Abych je lépe určil, připlížil jsem se blíže a opíjel se barvou jejích vlasů, vlnami zad a boků! Náhle se sehnula, zdvihla cosi zelenavého a dlouho na to hleděla; pak přiblížila to ke tváři – sotva o šířku dvou prstů byl předmět vzdálen od jejích rtů – tu rozhlédla se rychle kolem a položila jej na klín… Za chvíli rozhlédla se ještě jednou – a uschovala jej plaše do kapsičky. – Co to bylo? Utržená, dosti nečistá deska mého zápisníku, který v mé ruce několikráte spatřila. Není to větší vyznání než nejvášnivěji vyřčené „miluju tě“?

Následující den odvážil jsem se usmát se na ni. – Jako blesk zasáhl mne hněvivý pohled. Byl jsem sražen z nebe v peklo: „Vykládal jsem si včerejší událost špatně,“ řekl jsem si neznaje dosud ženy –

A v mínění tom utvrdilo mne i to, že následujících pět dní nepřišla. Strašnou láskou k šílenství tlačen rozhodl jsem se, že prchnu, abych zapomenul, bude-li možno.

* * *

Tři týdny nechal jsem se unášet ruchem velkoměsta, namlouvaje si stále komicky, že mně to svědčí – ač jsem se vlastně cítil stále nešťastnější. – Konečně jsem pochopil, že zevní život zvyšuje prázdnotu duše, činí vnikání přirozených myšlenek tím snazší. Snažil jsem se oddat se meditacím, poezii a filozofii – Ale za několik dní zmocnila se mne touha po milence a po lese nad zámkem tak mocná, tak divná – že jsem neodolal a vrátil se do městečka ke své matce. –

První noc strávil jsem v rozčileném bdění a v pravdivých snech. – Sotva první úsvit zabělal se v mých očích, oděl jsem se rychle a spěchal k drahé homoli, šeřící se na kouzelně temném, hvězdném západě. –

Slunce vytrysklo právě nad hory, kdy…