Slavná Nemesis

4.

Už prvního června vystoupil Sider na nádraží cortonském, ve dvě hodiny odpoledne. Byl jeden z těch vzácných, příšerných dnů zestárlého jara, kdy celé nebe zakryto je jednolitým oblakem, ne dost hustým, aby slunce úplně zastřel, ne řídkým dost, aby mu ponechal matnou aspoň zářivost: jest jen trochu světlejším mráčkem. Nebe poušť, země, nepopsatelně příšerně zabarvená, poušť, vše slavnostně, dusně, dusivě, děsivě mrtvé. Příšerný na rovině, příšernější je den takový v horách.

„Hu, pěkně mne vítá Jelení Hlava,“ zachvěl se, „jako pohled hrůzou zabité mrtvoly. Co to z ní dnes ke mně jen mluví…? co obludného vlétlo mně z ní studeně do duše?“ A cítil tajemně, ta tam že je radost posledních dnů, že vtrhne na místo její trvalá hrůza a neštěstí že stojí na prahu nového období.

Ubytoval se v hotelu. Unaven cestou ulehl a usnul. Probudil se teprve za soumraku, v náladě tupě chaotické.

„Dnes – půjdu již jen do oné restaurační zahrady,“ rozhodl se. „Zítra – podívám se do černého domu v rokli. A pozítří – na Jelení Hlavu. Ano, tak.“

V zahradě spatřil cortonského lékaře, s nímž za loňského svého pobytu zde několikrát konverzoval – muže inteligentního s onou specifickou inteligencí lékařů, která má, v nejdůležitějších směrech, blíže k idiotství než omezenost, – a poněkud zhovadilého. Přisedl k němu, silně a pilně pijícímu a své tloušťky užívajícímu. A hned zavedl řeč na téma, které jediné jej zajímalo.

„Dnes mohu vám něco raportovat,“ řekl doktor, „paní Errata S. sedí už přes rok v blázinci.“ A jmenoval město.

Siderem něco zachvělo. Tušení, že i jej něco takového čeká? pocit, že osudy jeho a její jsou mysticky spjaty? Či soucit i láska? Nikdy mu Errata nebyla lhostejná, třebaže city k ní nedaly se přirovnat k lásce k Orey. Ač měl dříve i chvíle, kdy se mu zdálo, že miluje ji i více než tu, jejíž obraz teď nosil v náprsní kapse.

„Vskutku…? A co mně můžete blíže sdělit? Prosím!“

„Před několika měsíci dostal jsem přípis od tamního psychiatra,“ doktor si odplivl, „jenž ji ‚léčí‘. Žádal mne o dobrozdání ohledně jejího duševního stavu. Slyšel z úst bláznivé, že byla u mne před dvanácti roky párkrát na poradu stran svého ‚nervového rozrušení‘, a právě tenkrát prý choroba její započala. Odepsal jsem, že paní S. trpí na dementia praecox. Ten člověk s tím však nesouhlasil, a dal mně, idiot, mezi řádky vědět, že na dementia praecox trpím daleko spíše já. Takovéhle subjekty má naše věda ve svých řadách, fuj!“ A vylil do sebe rázem velkou sklenici.

„Tenkrát že choroba její vznikla? A můžete mně říci něco bližšího o tom?“

„Podle toho mého pana kolegy, kreténa, je toho příčinou, že se ta ženská direktně zamilovala do jakéhosi jiného ženského individua. Ale láska byla, cheche, velmi nešťastná, neboť paní Errata měla před svým ideálem větší hrůzu než erotické požitky s ním. Ale to všechno jsou jen symptomy dementiae praecox, to nahlédne i ten kretén.“

„Vídala Errata svou milovanou i od té doby, co byla s ní zde viděna?“

„Copak já vím, človíčku? Vlastně – te…