Slavná Nemesis

Ladislav Klíma

2,99 $

Elektronická kniha: Ladislav Klíma – Slavná Nemesis (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: klima-ladislav01 Kategorie:

Popis

E-kniha Ladislav Klíma: Slavná Nemesis

Anotace

O autorovi

Ladislav Klíma

[22.8.1878-19.4.1928] Ladislav Klíma byl autorem filozofických statí a úvah, prozaik. Byl jednou z nejpozoruhodnějších a nejsložitějších osobností české kultury z období kolem první světové války. Ladislav Klíma se narodil roku 1878 do rodiny úředníka v advokátní kanceláři a regionálního politika. Klímův otec byl stoupencem T. G. Masaryka. Od roku 1889 začal Ladislav Klíma studovat na gymnáziu v Domažlicích, ale v...

Ladislav Klíma: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Slavná Nemesis“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Skutečná událost sběhnuvší se v Postmortalii

O půlnoci měl Genor sen, že je už ráno a že vstoupil do své pracovny, kde trávíval většinu svého času šťouráním se mezi prsty nohou – na zádech – v nose. Vstoupil – a co spatřil? Seděla tam již na stěně narudlá sluneční zář, kalná, tichá, zlověstná… „Jdeš ven, kurvo!“ rozkřikl se na ni, polekán a rozkacen. Ona však nejen že neposlechla, ale smála se a prohlubovala se jaksi do psychického těla příšerněji. Jako šílený byl by ji mlátil Genor pěstí, ona však trvala na svém místě – a Genor, čelo oblité studeným potem, slyšel, jakoby ze všech koutů vycházející chechtot… Vstal – a přišel k rozumu! „Tak ty tak?“ zařval. „Nu uvidíme hned, nezajde-li ti smích!“ Řka to, běžel k zácloně – než tu padl pohled jeho na klec, u okna visící. – A co spatřil? Mezi semencem a trusem na zádech žlutý ptáček a nožičkama ukazoval k nebi. „Kruci,“ pravil Genor, „vždycky viděl jsem jej stát na tenkých nožičkách – a teď tu leží najednou jako panna a v drápech drží vzduch…! Co to as medle znamená…? Ach! ovšem! bolí jej konečně přece nohy, ký div, že si chce jednou odpočinout!“ Sotva to dořekl, ovanul jej z posledního slova smutek a děs, kterému nerozuměl – stále příšerněji stoupal z hlubin duše – tajemný vzdech zazněl nad hlavou jeho. Genor počal vzlykat dětským vzlykotem, nevěda proč… Tu spatřil, že prsíčka kanárova se škubou, jako by potutelné ptáče dech v sobě zadržovalo… Stále silněji se vlnila – div nepraskla – až tu náhle se malý netvor zakuckal – rozchechtal – rozezpíval v nejvyšších tóninách krutě výsměšně, nevýslovně příšerně. Nohy Genorovy staly se necitelnými, vlasy se zježily – tu vystrčil kanár nohu z klece – střelhbitý pohyb – a již zatkl drápy své do očí jeho, za očnici, a lví silou přitáhl hlavu Genorovi až ke kleci. A pak opřela se lebka jeho o zem, žluté tělíčko tím povyvstalo – hrozný okamžik – pak – ďob ho! rozklovl strašný zoban Genorovu lebku jako semenec a ryl strašně v jeho mozku jako svině v hnoji. – Genor se probudil, usedl a chrčel. Pak ohmatal si lebku, na níž mezi zježenými zrzavými štětinami slévaly se kapky potu v jednu kaluž; shledav, že není rozklovnuta a vida, že v černém okně fosforeskují hvězdy, ulehl zas a usnul. A teď nezdálo se mu už nic, a tak se stalo, že slunce osvítilo spící jeho tvář –

Přinutilo jej obrátit se. A v polosnu vystupovaly tyto myšlenky: „Co bude as dnes k obědu? – Eh, stát to bude jako tak za hovno! Či snad proboha budu muset žrát zas ty její stračky? Eh, co na tom! Skočil jsem psu, čtrnáct dní chcíplému, z plotu na břicho, on se vyblil, já to ochutnal – a bylo to na mou duši lepší než sračky, které ona ukuchtí… Tenkrát ještě chodila – kruci prdel! docela jsem zapomněl, že už dva měsíce chcípá, já sám vařím! Žil jsem jako pan Brouček docela v minulosti – větším právem než on, protože ‚empirická skutečnost‘ neexistuje a jen idea a iluze jsou reální. – Kdy už jednou pojde? Včera – mordie! sláva!“

Vyskočil na podlahu, řičel a psí jeho tvář zářila slastí. – „Včera več…