Stepní vlk

Zápisky Harryho Hallera

Jen pro pomatené

Den uběhl, jak dny obyčejně ubíhají; protloukl jsem ho, klidně jsem ho usmrtil primitivním a plachým způsobem, jakým vedu svůj život; pár hodin jsem pracoval, probíral se starými knihami, dvě hodiny jsem měl bolesti, jak už to tak u starších lidí chodívá, vzal jsem si prášek a měl radost, že se bolesti daly obelstít, ležel jsem v horké lázni a sál do sebe milé teplo, třikrát jsem dostal poštu a prohlédl všechny ty zbytečné dopisy a tiskoviny, provedl svá dechová cvičení, myšlenková cvičení jsem však z pohodlnosti dnes vynechal, hodinu jsem byl na procházce a objevil na obloze krásné, něžné, vzácné vzory namalované z beránků. To bylo moc hezké, právě tak jako číst si ve starých knihách, ležet v teplé vodě, jenže při tom při všem to nebyl zrovna úchvatný den, žádný zářivý den, den štěstí a radosti, nýbrž jeden z těch dní, jaké u mne už po dlouhou dobu bývají normální a obvyklé: mírně příjemné, docela snesitelné, obstojné, vlažné dny staršího nespokojeného pána, dny bez obzvláštních bolestí, bez obzvláštních starostí, vlastně bez zármutku, bez zoufalství, dny, kdy se bez vzrušení nebo pocitů úzkosti věcně a klidně uvažuje i o otázce, zda není načase následovat příkladu Adalberta Stiftera a stát se obětí nešťastné náhody při holení.

Kdo okusil i jiných dní, zlých dní se záchvaty dny či bolestí hlavy, která se drápkem pevně zachytí za očima a všechno, co člověk vidí a slyší, ďábelsky přečaruje z radosti v trýzeň, či dní duševního skomírání, oněch zlovolných dní vnitřní prázdnoty a zoufalství, kdy se na nás uprostřed zpustošené a akciovými společnostmi vysávané země šklebí na každém kroku svým prolhaným a sprostým plechovým jarmarečním leskem svět lidí a takzvaná kultura jako dávidlo, v našem vlastním chorém já ještě koncentrovanější a vyhnaná až po sám vrchol nesnesitelnosti - kdo okusil chuť oněch pekelných dní, ten je s takovými normálními a polovičatými dny jako tím dnešním velmi spokojen, vděčně sedí u teplých kamen, vděčně zjišťuje při četbě ranních novin, že ani dnes nevypukla žádná válka, ani nebyla nastolena žádná nová diktatura, že nebylo odhaleno žádné obzvlášť křiklavé svinstvo v politice a hospodářství, vděčně ladí struny své zrezivělé lyry k tlumenému, mírně radostnému, téměř spokojenému děkovnému žalmu, jímž nudí svého tichého, mírného, bromem trochu omámeného ubohého boha spokojenosti, a v mdle dusném vzduchu té spokojené nudy, té bezbolestnosti tak hodné díků se oba, naprázdno kývající ubohý bůh i mírně prošedivělý, tlumeně žalm prozpěvující ubohý člověk, jeden druhému podobají jako dvojčata.

S touhle spokojeností a bezbolestností je to pěkná věc, s těmi snesitelnými, krotkými dny, kdy se ani bolest, ani rozkoš neodvažují vykřiknout, kdy všechno jen šeptá a chodí po špičkách. Jenže se mnou se to má bohužel tak, že právě tuto spokojenost nijak dobře nesnáším, že se mi po krátké době nesnesitelně zprotiví a zhnusí a já se v zoufalství musím utíkat do jiné teploty, pokud možno v rozk…