Stepní vlk

Toho večera jsem seděl doma, chtěl číst, ale nešlo to. Měl jsem strach ze zítřka; bylo hrozné pomyslet, že já, starý, plachý a nedůtklivý podivín, mám nejen navštívit jeden z těch fádních moderních čajových a tanečních lokálů, nýbrž že se tam mám mezi cizími lidmi objevit i jako tanečník, a přitom ještě nic neumím. Přiznám se, že jsem se sám sobě smál a sám se před sebou styděl, když jsem ve své tiché studovně sám přístroj natáhl, spustil jej a potichu, jen v ponožkách, jsem si opakoval foxtrotové kroky.

Na druhý den v hotelu Balances hrála malá kapela, podával se čaj a whisky. Pokoušel jsem se Hermínu podplatit, předkládal jsem jí sladkosti, pokoušel se ji pozvat na láhev vína, avšak zůstala neúprosná.

“Dnes tu nejsi pro zábavu. Máme hodinu tance.”

Musil jsem s ní dvakrát třikrát tančit a mezitím mě seznámila se saxofonistou, snědým krásným mladým mužem španělského či jihoamerického původu, který, jak mi řekla, umí hrát na všechny nástroje a hovoří všemi jazyky světa. Zdálo se, že se tento seňor s Hermínou velmi dobře zná a že jsou velcí přátelé; před sebou měl stát dva různě velké saxofony a střídavě na ně hrál a jeho černé zářící oči pozorně a radostně studovaly tanečníky. K svému vlastnímu úžasu jsem vůči tomuto bezelstnému hezkému hudebníkovi pocítil něco jako žárlivost, ne žárlivost z lásky, vždyť o lásce mezi mnou a Hermínou nebylo vůbec řeči, spíše jakousi duchovní žárlivost týkající se našeho přátelství, neboť se mi nezdál tak docela hoden zájmu a nápadného vyznamenávání, ba úcty, kterou mu prokazovala. Co si tu musím dělat za divné známosti, pomyslel jsem si rozladěn.

Hermínu pak stále žádali o tanec, zůstal jsem u čaje sedět sám a naslouchal hudbě, tomu druhu, který jsem až doposud nemohl vystát.

Panebože, myslil jsem si, tak tady si teď mám zvyknout a zdomácnět, v tomhle světě povalečů a požitkářů, který je mi tak cizí a protivný, jemuž jsem se dosud tak pečlivě vyhýbal a jímž jsem tak zhloubi opovrhoval, v tomhle hladkém, otřelém světě mramorových stolků, lehkých ženských a obchodních cestujících! Zasmušile jsem srkal svůj čaj a civěl na ten poloelegantní dav. Můj pohled přivábily dvě krásné dívky, obě dobré tanečnice, po nichž jsem se díval s obdivem a závistí, jak pružně, krásně, s radostí a jistotou plují v tanci.

Tu se znovu objevila Hermína a byla se mnou nespokojena. Hubovala, že tu prý nejsem proto, abych se takhle tvářil a seděl bez hnutí u stolu, ať prý se, prosím, vzchopím a jdu tančit. Co, že tady nikoho neznám? To přece není třeba. Copak tu prý nejsou žádná děvčata, která by se mi líbila?

Ukázal jsem jí jednu z oněch dvou dívek, tu hezčí, která právě stála poblíž a ve své pěkné sametové sukničce, se svými nakrátko ostříhanými hustými plavými vlasy a plnými ženskými pažemi vyhlížela rozkošně. Hermína trvala na tom, abych k ní okamžitě šel a požádal ji o tanec. Zoufale jsem se bránil.

“To nejde!” prohlásil jsem nešťastně. “Ano, kdybych byl hezký mladý chlapík! Ale takové staré prkenné nemehlo, které ani neum…