Siddhártha

Syn

Zaraženě a s pláčem se účastnil chlapec pohřbu své matky, zachmuřeně a zaraženě naslouchal Siddhárthovi, který jej pozdravil jako svého syna a uvítal ho u sebe ve Vasudévově chýši. Bledý vysedával celé dny na pahorku mrtvé, nechtěl jíst, zavřel své zraky, zavřel své srdce, bránil a vzpíral se osudu.

Siddhártha jej šetřil, ponechával mu volnost, ctil jeho smutek.

Siddhártha chápal, že ho jeho syn nezná, že ho nemůže milovat jako otce. Poznenáhlu také viděl a pochopil, že jedenáctiletý chlapec je dítě zhýčkané, matčin mazlíček, zvyklý na bohatství, ve kterém vyrůstal, zvyklý na jemná jídla, na měkkou postel, zvyklý poroučet sluhům. Siddhártha chápal, že zarmoucený a zhýčkaný chlapec nemůže náhle a ochotně přivyknout cizímu prostředí a chudobě. Nenutil ho, vykonával za něj všechnu práci, vyhledával pro něj vždy nejlepší sousta. Doufal, že jej pomalu získá vlídnou trpělivostí.

Považoval se za bohatého a šťastného, když k němu chlapec přišel. Ale protože čas ubíhal a chlapec zůstával cizí a zamračený, protože ukázal své pyšné a vzdorné srdce, nechtěl dělat žádnou práci, neprokazoval oběma starým žádnou úctu, kradl ovoce z Vasudévových stromů, začal Siddhártha chápat, že s jeho chlapcem k němu nepřišlo štěstí a pokoj, nýbrž bolest a starost. Ale miloval ho a byly mu milejší bolest a starost lásky, než mu bývaly milé štěstí a radost bez chlapce.

Od té doby, kdy mladý Siddhártha byl v chýši, rozdělili se staří o práci. Vasudéva se zase sám ujal role převozníka a Siddhártha, aby zůstal u svého syna, převzal práci v chýši a na poli.

Dlouhou dobu, dlouhé měsíce čekal Siddhártha, že mu jeho syn porozumí, že přijme jeho lásku, že ji možná bude opětovat. Dlouhé měsíce čekal Vasudéva, přihlížel, čekal a mlčel. Jednoho dne, když mladý Siddhártha zase trápil svého otce vzdorováním a rozmary a rozbil obě mísy na rýži, vzal Vasudéva svého přítele večer stranou a rozmlouval s ním.

„Odpusť mi,” řekl, „mluvím s tebou se srdcem přátelským. Vidím, že se trápíš, vidím, že máš starost. Tvůj syn, můj milý, ti dělá starosti, a také mně dělá starosti. Mladý ptáček je zvyklý na jiný život, na jiné hnízdo. Neutekl jako ty před bohatstvím a městem z odporu a přesycení, musel to vše nechat za sebou proti své vůli. Ptám se řeky, ó příteli, mnohokrát jsem se jí ptal. Řeka se však vysmívá mně i tobě, otřásá se smíchy nad naší pošetilostí. Voda chce k vodě, mládí chce k mládí, tvůj syn není na tom místě, kde by mohl prospívat.

Zeptej se také řeky, naslouchej jí též!”

Ustaraně pohlédl Siddhártha do jeho přívětivé tváře, v jejichž četných vráskách trvale přebývala veselost.

„Ale cožpak se mohu od něho odloučit?” ptal se tiše, zahanbeně.

„Ponech mi ještě čas, můj milý! Podívej, bojuji o něj, dobývám jeho srdce, chci je získat láskou a přátelskou trpělivostí. Také k němu má jednou promluvit řeka, také on je povolán.”

Vasudévův úsměv se rozzářil ještě vřeleji. „Ó ano, také on je povolán.

Také on patří věčnému životu. Ale cožpak víme, ty a já, k čemu je povolán, k…