Demian

KAPITOLA OSMÁ
Začátek konce

Prosadil jsem, abych mohl v H. zůstat ještě přes letní semestr. Místo v domě jsme nyní byli téměř stále v zahradě u řeky. Japonec, který ostatně v zápase řádně prohrál, byl pryč, chyběl i ten Tolstého vyznavač. Demian si držel koně a den co den si vytrvale vyjížděl. Často jsem byl s jeho matkou sám.

Občas jsem žasl nad spokojeností svého života. Tak dlouho jsem byl uvyklý samotě, odříkání a namáhavému protloukání se svým trápením, že ty měsíce v H. mi připadaly jako ostrov snů, kde smím v pohodlí a jako začarován žít pouze v krásných, příjemných věcech a pocitech. Tušil jsem, že je to náznak oné nové, vyšší pospolitosti, na kterou jsme pomýšleli. A zas a zas mě z toho štěstí přepadal smutek, neboť jsem dobře věděl, že to nemůže být natrvalo. Nebylo mi souzeno vdechovat plnost a pohodu, mně bylo zapotřebí trápení a štvaní. Cítil jsem: jednoho dne se z těch krásných obrazů plných lásky probudím a zas se ocitnu sám, docela sám, ve studeném světě těch druhých, kde je pro mě zchystáno jen osamění a boj, a žádný mír, žádné soužití.

Nato jsem se se znásobenou něžností přimykal do blízkosti paní Evy, v radosti nad tím, že můj osud stále ještě má tyto krásné a poklidné rysy.

Letní týdny proběhly rychle a lehce, semestr už se chýlil ke konci. Záhy mělo nastat loučení, nesměl jsem na to ani pomyslet a také jsem to nedělal, nýbrž jsem na těch krásných dnech lpěl jako motýl na medonosné květině.

Toto byla tedy doba mého štěstí, první naplnění v životě a přijetí do svazku - a co přijde potom? Opět se budu protloukat, toužebně trpět, snít sny, budu sám.

V jednom z oněch dní se mě ta předtucha zmocnila s takovou silou, že má láska k paní Evě náhle vzplála s velkou bolestí. Můj bože, jak brzo a už ji neuvidím, už neuslyším její pevný, jistý krok po domě, už mi na stole nebudou stát květiny od ní! A čeho jsem dosáhl? Jen jsem snil a ukolébával se blažeností, místo abych ji získal, abych o ni bojoval a navždycky ji připoutal k sobě! Všechno, co mi kdy řekla o ryzí lásce, jsem si teď připomínal, stovky jemných, nabádavých slov, stovky tichých vábení, možná slibů - a co jsem z toho udělal? Nic! Nic!

Postavil jsem se doprostřed pokoje, soustředil veškeré své vědomí a myslel na Evu. Chtěl jsem sebrat síly své duše, abych jí dal pocítit svou lásku, abych ji k sobě přivábil. Musí přijít a zatoužit po mém objetí, a mé polibky se nenasytně musí vpíjet do jejích zralých milostných rtů.

Stál jsem a dostal se do takového napětí, až mě od prstů rukou a od nohou začalo mrazit. Cítil jsem, jak ze mne vychází síla. Na několik okamžiků se ve mně cosi pevně a těsně stáhlo, cosi jasného a chladného, chvilku jsem měl pocit, že v srdci nesu jakýsi krystal, a věděl jsem, že to je mé já. Chlad mi vystoupil až k hrudi.

Když jsem se z toho hrozného vypětí probral, cítil jsem, že cosi přichází.

Byl jsem k smrti znavený, ale připraven na to, že uvidím paní Evu, jak vchází do mého pokoje, roznícená a horoucí.

Dlouhou ulicí se jako údery kladiva…