Demian

KAPITOLA SEDMÁ
Paní Eva

O prázdninách jsem jednou zašel k domu, kde před léty bydlel Max Demian s matkou. V zahradě se procházela stará paní, oslovil jsem ji a dověděl se, že je jeho majitelkou. Zeptal jsem se na rodinu Demianových.

Dobře vycítila můj zájem, pozvala mě dovnitř, vyhledala jedno kožené album a v něm mi ukázala fotografii Demianovy matky. Už jsem si na ni sotva dokázal vzpomenout. Ale když jsem teď spatřil tu drobnou podobenku, zastavilo se mi srdce. - Vždyť to je obraz z mého snu! To je ona, ta velká, téměř mužská postava ženy, podobná svému synovi, s rysy mateřskosti, rysy přísnosti, rysy hluboké vášnivosti, krásná a svůdná, krásná a nedostupná, démon i matka, osud i milenka. Ona je to!

Otřáslo to mnou divoce jako nějaký zázrak, když jsem takto zjistil, že můj snový obraz žije na zemi! Existuje žena, která tak vypadá, která nosí rysy mého osudu! Kde je? Kde? - A je to Demianova matka.

Brzy nato jsem se vydal na svou cestu. Podivuhodnou cestu! V neklidu jsem přejížděl-z místa na místo, jak mě napadlo, stále ve snaze najít tu ženu.

Byly dny, kdy jsem potkával samé osoby, které ji připomínaly, naznačovaly, podobaly se jí, vlákávaly mě do uliček cizích měst, do nádraží, do vlaků, jako ve zmatených snech. A byly i jiné dny, kdy jsem seznával, jak marné je to moje hledání, pak jsem nečinně vysedával někde v parku, v hotelové zahradě, v nějaké čekárně a nahlížel do svého nitra a pokoušel se ten obraz v sobě oživit, Jenže ten se nyní vyplašil a unikal mi. Nebyl jsem schopen spát, jen při jízdě vlakem neznámými krajinami jsem na čtvrthodinku zdříml. Jednou, v Curychu, mě sváděla jedna hezká, trochu vyzývavá žena. Sotva jsem si jí všiml a šel dál svou cestou, jako by pro mě byla vzduch. Byl bych raději na místě zemřel, než abych se byl nějaké jiné ženě věnoval byť pouhou chvilku.

Cítil jsem, jak mě táhne osud, vnímal jsem, že naplnění je blízko, a šílel jsem netrpělivostí, že pro to nic nemohu udělat. Na jednom nádraží, myslím, že v Innsbrucku, jsem jednou v právě odjíždějícím vlaku zahlédl u okénka postavu, která mi tu mou připomněla, a celé dny jsem z toho byl nešťastný. A náhle se mi opět zjevila v noci ve snu, probudil jsem se z něho s pocitem zahanbení a marnosti a nesmyslnosti té mé honby a odjel jsem rovnou zpátky domů.

Za několik týdnů nato jsem se dal zapsat na univerzitu v H. Všechno tam pro mě bylo zklamáním. Přednášky o dějinách filosofie, které jsem poslouchal, byly tak jalové, jako by je někdo vyráběl v továrně, a zrovna takové bylo řádění studujících mladíků. Všecko podle šablony, všichni totéž, a to rozjařené veselí na chlapeckých tvářích vypadalo tak tísnivě a zela z něho prázdnota, jako by si ho byli už předem někde nakoupili. Jenže já jsem byl volný, celý den jsem měl pro sebe, bydlel jsem pěkně v tichu před městem u starých hradeb a na stole mi leželo pár svazků Nietszcheho. S ním jsem žil, cítil osamělost jeho duše, větřil osud, který ho pudil tak nezadržitelně, trpěl jsem s ním a byl blažený, že existov…