Petr Camenzind

Ještě směšnější - a smutnější je příběh zamilovaného muže Petra Camenzinda.

Jen tak mimochodem jsem se dověděl, že odnedávna je Elisabeth nevěstou. Poblahopřál jsem jí, seznámil se s jejím snoubencem, který pro ni přišel, a pogratuloval i jemu. Celý večer ležel na mé tváři jako maska blahosklonný úsměv, který mně samému byl velmi nepříjemný. Nato jsem neodběhl ani do lesa, ani do hospody, nýbrž seděl na posteli, užasle a zaraženě se díval do lampy, až začala čadit a zhasla a moje vědomí se konečně opět probudilo. Bolest a zoufalství pak ještě jednou nade mnou rozestřely svá černá křídla, ležel jsem dočista maličký a zlomený a vzlykal jako chlapec.

Pak jsem si sbalil batoh, ráno jsem odešel na nádraží a odcestoval domů. Cítil jsem touhu opět si zašplhat na Sennalpstocku, vzpomínat na dětství a podívat se, zda otec ještě žije.

Odcizili jsme se. Otec vypadal naprosto šedivě, trochu shrbeně i trochu nevzhledně. Choval se ke mně jemně a ostýchavě, na nic se neptal, chtěl mi postoupit svou postel a připadalo mi, že má návštěva ho přivedla do rozpaků stejnou měrou jako ho překvapila. Domek ještě měl, louky a dobytek ale prodal, pobíral drobné úroky a tu a tam konal lehčí práci.

Když mě ponechal o samotě, stoupl jsem si na místo, kde dřív stála matčina postel, a všechno minulé plynulo kolem mne jako široký, klidný proud. Už jsem teď nebyl žádný mladík a myslel na to, jak rychle poběží léta dál, až i ze mne bude shrbený a šedivý mužíček a ulehnu k hořkému umírání. V té téměř nezměněné, chudobné staré světnici, kde jsem byl dítětem, kde jsem se učil latinu a díval se na matčinu smrt, měly tyhle myšlenky uklidňující přirozenost. Vděčně jsem vzpomínal na veškeré bohatství svého mládí a přitom mě napadly verše Lorenza Mediciho, jimž jsem se naučil ve Florencii:

Quant’é bella giovinezza,
Ma si fugge tuttavia.
Chi vuol esser lieto, sia:
Di doman non c’ e certezza.

A zároveň jsem žasl, že do téhle staré domovské světnice vnáším vzpomínky z Itálie a z dějin a ze širého království ducha.

Nato jsem otci dal něco peněz. Večer jsme šli do hostince, tam bylo všecko jako tenkrát, jen s tím rozdílem, že teď jsem víno platil já a že otec, když mluvil o tom hvězdném víně a šampaňském, se odvolával na mě a že já jsem nyní dokázal snést víc než on. Zeptal jsem se na to stařičké drobné sedlačisko, co jsem mu tenkrát vylil víno na pleš. Býval to vykutálený vtipálek, a nad jeho šprýmy už začala tráva růst. Upíjel jsem waadtlandského, naslouchal hovoru, trochu sám vyprávěl, a když jsem s otcem kráčel měsíčním svitem domů a on v opojení stále dál mluvil a gestikuloval, byl jsem jaksi zvláštně očarovaný jako ještě nikdy. Bez ustání mě obklopovaly obrazy z dřívějška, strýc Konrád, Rézi Girtannerová, matka, Richarda Agliettiová, a já jsem je viděl jakoby v jakési krásné obrazové knize, kde všechny věci vypadají kupodivu tak krásně a vzhledně, třebaže ve skutečnosti nejsou ani zpola tak půvabné. To všechno přece kolem mě jen prošumělo, minulo, téměř bylo zapomenuto…