Petr Camenzind

Byl zrovna jeden z nejkrásnějších dní toho podzimu, když jsem Boppimu vypověděl oba své milostné příběhy. Důvěra mezi námi byla už tak veliká, že jsem před ním tyto nijak potěšitelné ani zvlášť slavné příběhy už nemohl zatajovat. Poslouchal přívětivě a vážně a nic neříkal. Později mi však přiznal, jak touží jednou uvidět Elisabeth, bílý obláček, a prosil, ať na to určitě myslím, kdybychom ji náhodou někdy na ulici potkali.

Protože se to stále nechtělo přihodit a dny už začínaly být chladné, zašel jsem za Elisabeth a poprosil ji, aby chudáku hrbáčkovi tu radost udělala. Byla laskavá a přání vyhověla a stanoveného dne jsem ji odvedl a doprovodil do zoologické zahrady, kde Boppi čekal ve své židli. Když ta krásná, elegantní a jemná dáma podávala mrzákovi ruku a trochu se nad něj naklonila a chudák Boppi z obličeje zářícího radostí vděčně a téměř něžně k ní zvedal své veliké a dobré oči, byl bych nedokázal rozhodnout, kdo z těch dvou v té chvíli je krásnější a mému srdci bližší. Dáma pronesla pár vlídných slov, mrzák od ní neodvracel zářící pohled, já jsem stál vedle a žasl, že oba lidi, které jsem měl nejraději a které život od sebe odděloval širokou propastí, vidím na okamžik pospolu ruku v ruce. Boppi celé odpoledne nemluvil o ničem jiném než o Elisabeth, chválil, jak je krásná, vznešená, dobrá, jaké měla šaty a žluté rukavičky a zelené boty, jakou má chůzi a jak se dívá, jaký má hlas a krásný klobouk, a mně zatím připadalo bolestné a podivné, že jsem přihlížel tomu, jak milovaná žena mému nejmilejšímu příteli dává almužnu.

Mezitím Boppi přečetl “Zeleného Jindřicha” i Seldwylské a ve světě těch knih tak zdomácněl, že jsme v durdivci Pankrácovi, Albertu Zwiehanovi a spravedlivých hřebenářích měli společné milé přátele. Chvíli jsem váhal, mám-li mu také dát něco od Conrada Ferdinanda Meyera, ale připadalo mi pravděpodobné, že by nedocenil téměř latinskou pregnantnost jeho příliš hutného jazyka, a také jsem se obával otevřít před Boppiho radostným a tichým zrakem propastnost dějin. Místo toho jsem mu vyprávěl o svatém Františkovi a dal mu číst Mörikovy povídky. Zvláštní pro mě bylo jeho přiznání, že by z velké části byl nemohl tolik vychutnat příběh o krásné Lau, kdyby byl tak často neseděl u nádrže s vydrou a neoddával se přitom všelijakým pohádkovým vodním fantaziím.

Veselé bylo, jak jsme ponenáhlu přešli k tykání. Nikdy jsem mu je nenabídl a on by to také nebyl přijal; a takhle to přišlo docela samo od sebe, že mezi námi stále častěji padlo slůvko ty, a když jsme si to jednoho dne uvědomili, museli jsme se smát a už jsme u toho zůstali napořád.

Když období před nástupem zimy znemožňovalo naše výpravy a já jsem zas po večerech vysedával v obývací světnici Boppiho švagra, dodatečně jsem si uvědomil, že mé nové přátelství mi do klína nespadlo docela bez oběti. Truhlář byl totiž neustále nevrlý, nevlídný a skoupý na slovo. Trvale ho nerozlaďovala jen obtížná přítomnost neužitečného spolustrávníka, ale stejně tak i můj vztah k Boppimu. Stáv…