Souborné dílo X

Hans Arp

1887—1966

„Pyramidový plášť“

(1925)

Kniha básní se žertovnou obálkou nejspíš nenajde moc přátel, proto bych se jako jeden z těchto přátel chtěl za ni přimluvit. Nakolik je ta kniha projevem dadaismu, to mě nezajímá. Jenže básně Hanse Arpa nejsou pouze dadaismem. Mají zcela osobní hudebnost, jsou v jistém smyslu skutečnou lyrikou a jejich zdrojem je duchovní situace, která je pro naši dobu charakteristická.

Aby člověk ty nesmyslné básně pochopil, není zapotřebí důvtipu; pouze je potřebí určité lásky a pozornosti. Přečtěte si jednu z těch básní nahlas, bez patosu, bez posměchu, odzpívejte ji se zřetelnou artikulací tak, jako se zpívají hlasová cvičení z not, a hned se octnete v centru „smyslu“ těch výtvorů beze smyslu. Je vidno, že se tu promlouvá iracionálním jazykem, slova se nekladou vedle sebe podle nějaké logiky, nýbrž podle čistě asociativních pocitů, podle zvukové půvabnosti, naprosto hravě, jako když dítě skládá kamínky v mozaice. Toto skládání jazykových drobtů je ovšem řízeno i určitým spodním proudem, skrytou hudebností. Slova se kromě toho příležitostně rozkládají, křiví, roztrhávají, hraje se tu s jednotlivými slabikami právě tak, jako si dítě hraje s kamínky a vytrhanými květinovými lístky, skládají se do nesmyslných, ale hezkých řad, kruhů a hvězdic. „Ty“ ve slově karty se vnímá a zužitkovává jako zájmeno ty , „pět“ ve slově opět jako číslovka, atakdále.

Nu, dá se říci, to je sice hezké, ale není to totéž jako umění docela malých dětí a duševně nemocných? Není tahle hra se slovy a slabikami bez ohledu na jejich tradiční smysl prostě neškodné počínání schizofrenika? Jistě, je to tak. Jen nezapomínejme, že existují čmáranice malých dětí a duševně nemocných, které jsou úchvatně krásné, mnohem krásnější, půvabnější a tajuplnější než mnoho bezvadných, ale nikterak geniálních výtvorů lidí normálních. A bláznivé verše Hanse Arpa mají ten rys, že skrze jejich bláznivost zaznívá vrozená melodika a tklivá krása. Kdo tuto šílenou hudbu vytváří, je možná sám šílený, ale je to rozený hudebník. I toto umění se jaksi hodnotí jako umění — být to jen šílenství a náhodný produkt, neměli bychom Arpovy jednotlivé básně a verše raději než jiné. Anebo čím to je, že některé z jeho strof vnímám jako obzvlášť zdařilé a zralé, jiné však podařené jen napůl?

Má však tento druh básnění opravdu nějakou hodnotu, je dovolen, zasluhuje si pozornost? Ale ano, a právě pokud je chorobou, zaslouží si dokonce nanejvýš pečlivé pozornosti jako každá choroba. Moudří lékaři nestudují příznaky, aby je odstranili ze světa, nýbrž aby z nich odečítali výši hladiny vůle k životu. Jsou-li Arpovy dadaistické básně chorobou — co nám tedy říká? Na co poukazuje?

Ukazuje na atmosféru zániku, na melancholii, na zoufalství z toho, v…