Tento svět

Cyklon

Bylo to v polovině devadesátých let a já jsem tenkrát sloužil jako volontér v jedné továrničce v rodném městě, zněhož jsem v témže roce odešel navždy. Bylo mi necelých osmnáct a nevěděl jsem nic o tom, jak krásné je moje mládí, třebaže jsem je vychutnával každý den a vnímal je kolem sebe jako pták vzduch. Stačí, abych těm starším, co se asi už nepamatují na jednotlivá léta, připomněl, že toho roku, o kterém vyprávím, byla naše končina postižena cyklonem či vichrnou bouří, jaká se u nás ani předtím, ani potom nevyskytla. V tom roce to tedy bylo. Dva či tři dny předtím jsem si do levé ruky vrazil ocelové dláto. Zůstala v ní díra a otekla, musel jsem ruku nosit ovázanou a nesměl do dílny.

Vzpomínám si, že tenkrát po celé pozdní léto bylo v našem úzkém údolí neslýchané dusno a někdy celé dny jedna bouřka střídala druhou. V přírodě byl z toho žáru jakýsi neklid, ten jsem ovšem vnímal jen přitlumeně a nevědomě, ale přece jen se rozpomínám na některé podrobnosti. Například večer, když jsem šel na ryby, bylo patrné, že jsou z toho parného vzduchu podivně neklidné, zmateně se tlačily kolem sebe, často vyskakovaly z vlažné vody a slepě najížděly na udici. Pak se nakonec počasí trochu ochladilo a zklidnilo, bouřky už nebyly tak časté a zrána už to trochu vonělo podzimem. Jednou ráno jsem odešel z domu a šel po zábavě, s knížkou a s kouskem chleba v kapse. Jak jsem byl tenkrát v chlapeckých letech zvyklý, nejdříve jsem vklouzl za dům do zahrady, ta ještě ležela ve stínu. Jedle, které tam vysázel otec a já je znal ještějako docela mladé a tenké jako tyčka, čněly svými pěknými kmeny do výšky, pod nimi ležely hromádky světle hnědého jehličí a už po léta tam už nic jiného nerostlo než nějaká trvale zelená rostlinka. Vedle nich ale stály v dlouhém a úzkém obrubním záhonu trsy matčiných květin, bohatě a vesele svítily a na neděli se z nich trhávaly veliké kytice. Byla tam rostlina se svazečky rumělkových kvítků, jmenovala se žhavá láska, a v jednom trsu rostly květiny s tenkými stonky, z nichž visela spousta srdcovitých červenobílých květů, těm se zas říkalo ženská srdíčka, a jiný keřík měl jméno smrdutá pýcha. Blízko byly vysoké astry, ty ale ještěnekvetly, a mezi nimi se po zemi roztahoval tučný netřesk s měkkými ostny a žertovná šrucha, a tenhle dlouhý úzký pruh byl náš miláček a pohádková zahrada, protože v něm bylo tolik zvláštních rozmanitých květin pohromadě a ty jsme obdivovali a měli rádi víc než všechny růže v obou okrouhlých záhonech. Když sem svítilo slunce a lesklo se na břečtanu na zdi, každý trs byl jinak krásný, mečíky se pyšnily sytými barvami, šedý otočník stál jako zakletý v své nápadné vůni, laskavec odevzdaně uvadal, zato orlíček se stavěl na špičky a vyzváněl spoustou rozmanitých letních zvonečků. Kolem zlatobýlu a v modrých floxech se s hlasitým bzučením rojily včely a po hustém břečťanu se sem a tam prudce proháněli hnědí pavoučci; nad zimními fialami se ve vzduchu třepotali bystří, vrtošivě vířící motýlci s tlustými tělíčk…