Tento svět

Julie

Těžké domovní dveře se váhavě otevřely, ve škvíře se objevila hlava mladé služebné. Zeptal jsem se na domácího pána a byl odveden nahoru po tmavém schodišti. V chodbě svítilo petrolejové světlo, a když jsem si sundával zamlžené brýle, vyšel pan Herschel a vítal mě.

“Věděl jsem, že přijdete,” řekl polohlasem.

“Jak jste to mohl vědět?”

“Od své paní. Vím, kdo jste. Ale odložte si, prosím. Sem, smím-li prosit. - Je mi potěšením. - Ano, prosím. Tudy, ano.”

Zjevně se necítil docela ve své kůži, ani já ne. Vešli jsme do malého pokoje, kde na stole s bílým ubrusem hořela lampa a bylo prostřeno k večeři.

“Tady, prosím. Moje známost z dnešního rána, Julie. Smím představit, pan -”

“Znám vás,” řekla Julie a na mou úklonu odpověděla pokývnutím, ruku mi nepodala.

“Posaďte se.”

Seděl jsem v proutěném křesle, ona na divanu. Díval jsem se na ni. Trochu zesílila, ale jako by byla menší než dřív. Ruce měla ještěmladé a jemné, obličej svěží, ale plnější a tvrdší, stále ještě hrdý, avšak trochu zhrublý a bez lesku. Ještětu byl záblesk někdejší krásy, na spáncích a v pohybech paží, lehounký záblesk “Jak jste se dostal do Ilgenbergu?”

“Pěšky, milostivá paní.”

“Přijel jste za obchodem?”

“Ne, jen jsem se chtěl opět jednou na město podívat.”

“Kdypak jste tu byl naposledy?”

“Před deseti lety, vždyť víte. Ostatně se mi zdá, že se město nijak moc nezměnilo.”

“Opravdu? Vás bych už asi nepoznala.”

“Já vás ihned, milostivá paní.”

Pan Herschel zakašlal.

“Nevezmete u nás zavděk večeří?”

“Nebude-li vás to rušit -”

“Ale prosím vás, jen kousek chleba.”

Byla však studená pečeně s huspeninou, fazolový salát, rýže a zavařené hrušky. K pití čaj a mléko. Obsluhoval mědomácí pán a staral se o trochu konverzace. Julie sotva promluvila, občas se však na mě podívala pyšně a nedůvěřivě, jako by chtěla vypátrat, proč jsem vlastně přišel. Kdybych to jen sám byl věděl!

“Máte děti?” zeptal jsem se a ona se trochu rozhovořila. Starosti se školou, s nemocemi, s výchovou, všechno v tom nejlepším maloměšťáckém stylu.

“Vzdor všemu je škola přece jen požehnáním,” vmísil se pan Herschel.

“Opravdu? Vždycky jsem si myslel, že dítě mají co nejdéle vychovávat rodiče.”

“Je poznat, že sám děti nemáte.”

“Nedostalo se mi toho štěstí.”

“Ale ženat jste?”

“Ne, pane Herschele, žiji sám.”

Fazole mě dusily, byly špatně oloupané.

Když odnesli jídlo, pán navrhl láhev vína a já neodmítl. Jak jsem doufal, šel pro ni do sklepa osobně, a tak jsem s jeho paní zůstal sám.

“Julie,” řekl jsem.

“Přejete si?”

“Vždyť jste mi ještě ani nepodala ruku.”

“Považovala jsem to za správnější -”

“Jak myslíte. - Mám radost, že se vám daří dobře. Přece se vám daří dobře, ne?”

“Ach ano, můžeme být spokojeni.”

“A tenkrát -řekněte mi, Julie, už nikdy ne…