Tento svět

Vichřice

Po rozvichřené obloze se proháněly rozškubané pásy mračen, šedé a nafialovělé, a když jsem nazítří dopoledne nijak příliš časněvyrazil na další cestu, přivítal mě prudký vítr. Brzy jsem se octl nahoře na hřebeni kopce a hleděl na městečko pod sebou, jak se tam se zámkem, kostelem a malým přístavem pro čluny krčí zaklíněné u břehu jako hračka. Na mysl mi přicházely šprýmovné příběhy z doby mého dřívějšího zdejšího pobytu, až jsem se rozesmál. To jsem věru potřeboval, neboťčím jsem se víc přibližoval cíli svého putování, tím jsem v srdci, aniž jsem si to chtěl přiznal, cítil větší rozpaky a stísněnost.

Chůze chladným, fičícím vzduchem mi dělala dobře. Naslouchal jsem prudkému větru, a jak jsem kráčel dál po hřebenové stezce, se vzrušením a blaženějsem se díval, jak se krajina rozšiřuje a mohutní. Od severovýchodu se nebe vyjasňovalo a odhalovalo dlouhá, modravá horská pásma ve velkolepém seskupení.

Vítr sílil, čím jsem se dostával výš. Zpíval s podzimní zběsilostí, úpěl a smál se, naznačoval úžasné vášně, vedle nichž ty naše jsou pouhé dětinskosti. Křičel mi do uší nikdy nezaslechnutá, prapůvodní slova, jako jména starých bohů. Přes celou oblohu naháněl bloudící trosky mraků do rovnoběžných pruhů, v jejichž čarách byla jakási neochotná spoutanost a pod nimiž se hory jakoby hrbily.

Před tím burácením povětří a pohledem na širou horskou krajinu má tichá rozpačitost a stísněnost ustoupily. Že kráčím vstříc shledání s dobou svého mládí a sféře ještě neurčitých vzrušení, nebylo už tak důležité a převládající od chvíle, kdy jsem tak živě prožíval cestu a počasí.

Brzo po poledni jsem stanul na nejvyšším bodě horské stezky, abych si odpočal, a můj pohled pátravě a ohromeně přelétal po nesmírně rozlehlé krajině. Stály tu zelené hory a o něco dál zalesněné modré hory …