Gertruda

Třetí kapitola

V posledním semestru na konzervatoři jsem se seznámil se zpěvákem Muothem, který ve městě požíval určité ctihodné pověsti. Byl už čtyři roky hotov se studiem a po jeho dokončení jej okamžitě angažovala dvorní opera, kde zatím ještě vystupoval ve středně velkých rolích a vedle oblíbených starších kolegů se nemohl pořádně blýsknout, avšak mnozí ho považovali za budoucí hvězdu, kterou musí příští krok dovést ke slávě. Já ho znal z jeviště v několika rolích a učinil na mě vždycky silný, i když ne úplněčistý dojem.

K naší známosti došlo tak. Když jsem se vrátil do školy, přinesl jsem onomu učiteli, jenž mi tehdy projevil laskavou účast, svou houslovou sonátu a dvě písně, které jsem složil. Slíbil, že si práce prohlédne a řekne mi svůj názor. Trvalo dlouho, než tak učinil, a kdykoli jsem ho potkal, pozoroval jsem na něm jisté rozpaky. Konečně mějednoho dne k sobě zavolala vrátil mi noty.

“Tady máte své práce,” řekl poněkud rozpačitě. “Doufám, že jste si nedělal příliš velké naděje! Něco na nich je, nepochybně, a z vás může něco být. Ale upřímněřečeno, považoval jsem vás už za zralejšího a klidnějšího, vůbec jsem netušil, že máte v povaze tolik vášnivosti. Očekával jsem něco tiššího a přívětivějšího, co by bylo technicky jistější a dalo by se technicky posoudit. Vaše práce je však technicky nepodařená, takže k ní mohu říci jen málo, zato je ale troufalým pokusem, který nedokáži ocenit, ale jako váš učitel bych ho nechtěl chválit. Předvedl jste méně i více, než jsem čekal, a uvedl jste mne do rozpaků. Jsem příliš učitelem na to, abych mohl přejít prohřešky proti stylu, a už vůbec nemohu posoudit, zda jsou vyváženy originalitou. Chci tedy vyčkat, až od vás zase něco uvidím, a přeji vám k tomu štěstí. Skládat přece budete dál, tolik jsem pochopil.”

S takovým nic neříkajícím soudem jsem odešel a nevěděl, co si počít. Domníval jsem se, že na každé práci musí být hned znát, zda vznikla jen z hravé bujnosti a pro ukrácení času, nebo z potřeby a od srdce. Odložil jsem noty a předsevzal si, že na všechno prozatím zapomenu, abych byl v posledních měsících výuky opravdu pilný.

Tu mějednou zase pozvala rodina, ve které se hodně pěstovala hudba a kterou jsem, jako známé svých rodičů, pravidelně jednou nebo dvakrát za rok navštěvoval. Byl to společenský večírek jako každý jiný, jen na něm bylo přítomno několik slavných lidí z opery, jež jsem všechny znal od vidění. Byl tam i zpěvák Muoth, ten mězajímal ze všech nejvíce, a poprvé jsem ho viděl tak zblízka. Byl to vysoký a krásný, imponující snědý muž s jistým a možná už trochu zhýčkaným vystupováním. Bylo na něm vidět, že se líbí ženám. Odhlédnu-li od gestikulace, nevypadal ani hrdě, ani radostně, nýbrž měl v pohledu a mimice hodně hledajícího a neuspokojeného. Když jsem mu byl představen, pozdravil lehkým strnulým úklonem, aniž se mnou promluvil. Po chvilce však ke mně znenadání přišel a zeptal se: “Nejmenujete se Kuhn? Pak už vás trochu znám. Profesor S. mi ukazoval vaše práce. Nesmíte mu…