Knulp

Konec

Byl pěkný říjnový den. Lehký, prosluněný vzduch se občas pohnul krátkými, rozmarnými poryvy větru, z polí a zahrad se pozvolna táhly řídké pruhy bleděmodrého kouře z podzimních ohňů, který naplňoval světlou krajinu ostře sladkým pachem páleného býlí a borovic. Ve vesnických zahradách kvetly sytě barevné keříky aster, pozdní vybledlé růže a jiřiny a u plotů tu a tam ještě plál květ řeřichy z matně se už bělajícího listoví.

Okresní silnicí do Bulachu šel pomalu koník doktora Macholda. Cesta vedla zvolna do kopce, s jedné strany sklizená pole a brambořiště, na nichž se ještě pracovalo, s druhé mladý hustý smrkový les zpola udušený, hnědá stěna z natěsnaných tyček a suchých větví, půda suchá a stejnobarevně hnědá, plná hustě napadalého suchého jehličí. Vpředu vedla cesta prostě do jasné modři podzimního nebe, jako by tady nahoře byl konec světa.

Doktor držel volně opratě v ruce a starého koníka nechal jít, jak se mu chtělo. Přicházel od ženy na smrtelné posteli, jíž už nebylo pomoci a která přesto houževnatě bojovala o svůj život až do poslední hodinky. Teď byl unaven a užíval tiché jízdy pěknou pohodou; jeho myšlenky zadřímly a z lehké otupělosti nerozhodně procítaly na volání, která se zvedala z pachu ohňů na polích, a propadaly se do příjemných neurčitých vzpomínek na prázdniny školních let a ještě dál do zvučného, beztvarého soumraku dětství. Vyrostl totiž na venkově a jeho smysly sledovaly zkušeně a ochotně všechny známky ročních počasí a jejich úkony.

Málem by byl usnul, když ho vzbudil vůz, který se zastavil. Stružka vody běžela napříč cesty, v ní se zarazila přední kola a kůň se vděčně zastavil, svěsil hlavu a vyčkávavě užíval oddechu.

Machold se vzchopil, když kola pojednou utichla, chopil se opratí, s úsměvem spatřil, že po prosněných minutách les a nebe stojí v slunečním jasu jako předtím, a důvěrným zamlaskáním popohnal koně k dalšímu výstupu. Posadil se však rovně, nerad dřímal ve dne a zapálil si doutník. Jízda pokračovala co noha nohu mine, z pole zdravily dvě ženy, které byly pod přístřeškem za dlouhou řadou pytlů s bramborami.

Hřeben byl už na dosah a koník zvedl hlavu, povzbuzen a v očekávání, že co nejdříve úprkem seběhne dlouhé sedlo známého vršku.

Tu se objevil na blízkém světlém obzoru s druhé strany člověk, pocestný, stanul na chvilku v plamenné modři volný a vysoký, a když sestoupil, byl šedý a malý. Když přišel blíž, byl to hubený člověk s malou bradkou v prostých šatech, zřejmě na silnici doma, šel unaveně a s námahou, ale sňal zdvořile klobouk a řekl pozdrav Pán Bůh.

„Pozdrav Bůh,“ řekl doktor Machold a zadíval se za cizincem, který ho už minul; a náhle zastavil koně, otočil se vstoje nad vrzající koženou střechu a zvolal: „Hej, vy! Pojďte sem!“.

Zaprášený pocestný se zastavil a ohlédl se. Slabě se na něho usmál, znova se otočil a chystal se jít dál, pak se přece jen rozmyslil a poslušně se vrátil.

Teď stál vedle nízkého vozu a držel klobouk v ruce.

„Kampak, smím-li se optat?“ zvolal Machold.

„Po s…