Pod koly

Druhá kapitola

Takové mají být prázdniny! Nad horami nebe modré jako hořec, po celé týdny jeden zářivě horký den za druhým, jen občas prudká, krátká bouřka. Ačkoli řeka teče tolika pískovcovými skalami a lesním stínem a úzkými dolinami, byla tak prohřátá, že se dalo koupat ještě pozdě večer. Kolem městečka vonělo seno a pokosená tráva, úzké pruhy těch nemnoha žitných polí byly žluté a zlatě hnědé, kolem potoků bujely jako člověk vysoké, bíle kvetoucí, bolehlavu podobné rostliny, jejichž deštníkovité květy jsou stále pokryté nepatrnými broučky a z jejichž dutých stonků jde řezat píšťalky a flétničky Při lesních okrajích se skvěly dlouhé řady hedvábných, žlutě kvetoucích, majestátních divizen, vrbovky se kolébaly na štíhlých, houževnatých stoncích a pokrývaly celé svahy nafialovělou červení. V lese pod jedlemi stál důstojný a krásný, cizokrajný, vysoký, vzpřímený červený náprstník se stříbřitějemnými, širokými listy, silným stvolem, vysoko řazenými, krásněčervenými kalichy. Vedle toho množství hub a bylin, rudá, svítivá muchomůrka červená, tučný, široký pravý hřib, hned vedle divoká kozí brada, pak červená, rozvětvená kuřátka; a zvláštně bezbarvý, chorobně tlustý lesní kořen. Na mnoha pastvinatých mezích mezi lesem a lučinou planula ohnivě žlutá, odolná kručinka, pak přišly dlouhé, červenofialové trsy vřesu, potom samotné louky, většinou už před otavou, pestrobarevně zarostlé řeřišnicí, lučním kohoutkem, šalvějí a hlaváčem. V listnatém lese zpívaly bez přestání pěnkavy, v jehličnatém lese se v korunách proháněly rezavé veverky, u mezí, zdí a suchých příkopů v teple blaženěoddychovaly a třpytily se zelené ještěrky a nad loukami nekonečnězaznívaly vysoké, hlučné, neúnavné písně cikád.

Město touto dobou působilo velmi venkovským dojmem; žebřiňáky, vůně sena a naklepávání kos naplňovaly ulice a povětří; nebýt těch dvou továren, člověk by si myslel, že je na vesnici.

Prvního dne prázdnin Hans už časně ráno netrpělivě postával v kuchyni a čekal na kávu, sotva stará Anna vstala. Pomáhal rozdělat oheň, přinesl z ošatky chléb, rychle zhltl kávu ochlazenou čerstvým mlékem, zastrčil chléb do kapsy a vyběhl ven. U horního železničního náspu se zastavil, vytáhl z kapsy kalhot kulatou plechovou krabičku a začal pilně chytat luční kobylky. Kolem projížděl vlak - nikoli překotně, protože trať tam silně stoupá, nýbrž krásně poklidně, se všemi okny otevřenými a s málo cestujícími, a zanechával za sebou dlouhý, radostně se třepotající ohon kouře a páry. Hans se za ním díval a přihlížel, jak se bělavý kouř točí ve víru a brzy v prosluněném, jitřně průzračném vzduchu ztrácí. Jak dlouho to všechno neviděl! Zhluboka dýchal, jako by teď chtěl ztracený krásný čas dvojnásob dohonit a ještějednou být malým chlapcem zcela bez zábran a bez starostí.

Srdce mu bušilo utajenou rozkoší a loveckou vášní, když kráčel s krabicí plnou hnědých kobylek a s novým rybářským prutem přes most a zadem přes zahrady ke Koňské tůni, nejhlubšímu místu řeky Tam bylo místo, kde se dalo…