Narcis a Goldmund

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

“Pochválen buď Ježíš Kristus,” řekl kněz a zlehka postavil svícen na stůl. Goldmund zamručel odpověď a upřeně zíral dolů před sebe.

Duchovní mlčel. Vyčkávala mlčel, až Goldmund zneklidněl a zkoumavě upřel zrak na muže, který stál před ním.

Ten muž, jak k svému zmatení zpozoroval, nejenže byl oděn do roucha otců z Mariabronnu, měl na soběi odznak hodnosti opata.

Pohlédl opatovi do obličeje. Byl to hubený obličej, pevný a jasněřezaný, s velmi úzkými rty. Znal ten obličej. Jako očarován hleděl Goldmund do tváře, kterou jako by zcela zformovaly duch a vůle. Nejistou rukou uchopil svícen, zvedl ho a přiblížil k té cizí tváři, aby se podíval na oči. Uviděl je a svícen se mu třásl v rukou, když ho opět odkládal.

“Narcisi!” zašeptal sotva slyšitelně. Všechno se s ním začalo točit.

“Ano, Goldmunde, kdysi jsem byl Narcis, ale to jméno jsem už dávno odložil, zřejmě jsi na to zapomněl. Od svého přijetí do řádu se jmenuji Jan.”

Goldmund byl v hloubi srdce otřesen. Celý svět se najednou změnil, a jak náhle povolilo to nadlidské vypětí, jako by se měl udusit, roztřásl se, v závrati cítil, jako by místo hlavy měl prázdnou bublinu, vnitřnosti se mu svíraly. V očích ho pálil deroucí se vzlykot. Rozvzlykat se a zhroutit se, v slzách, v mdlobě - všechno v něm po tom prahlo.

Avšak z hlubin vzpomínky z mládí vyvolané Narcisovým pohledem vyplulo napomenutí: kdysi, jako chlapec, se před tímto krásným přísným obličejem, před těmato tmavýma vševědoucíma očima rozplakala nedokázal se ovládnout. To se nesmí znovu stát. V nejpodivnějším okamžiku jeho života se tu jako přízrak opět objevuje Narcis, nejspíš aby mu zachránil život - a teď by se před ním znovu měl rozvzlykat a padnout do mdlob? Ne, ne, ne. Opanoval se. Spoutal své srdce, poručil tělu, závraťvyhnal z hlavy. Nesmí teď projevit žádnou slabost.

Uměle ovládaným hlasem se mu podařilo pronést: “Musíš mi dovolit říkat ti stále Narcis.”

“Jen mi tak říkej, můj milý. A ruku mi nepodáš?”

Opět se Goldmund ovládl. Chlapecky vzdorným a lehce posměšným tónem, docela jako kdysi v žákovských letech, vypravil ze sebe odpověď:

“Promiň, Narcisi,” řekl chladně a trochu upjatě. “Vidím, že ses stal opatem. Já jsem ale pořád ještětulák. A kromě toho náš rozhovor, jakkoli je mi vítán, bohužel nebude smět dlouho trvat. Podívej, Narcisi, jsem odsouzen na šibenici a za hodinu či dřív už budu asi viset. Říkám to jen, abych ti objasnil situaci. “

Narcis nepohnul ani brvou. Ta troška klukovství a chvástavosti v přítelově chování ho bavila a současně dojímala. Hrdost však, která tkvěla za tím a Goldmundovi zakazovala, aby se mu s pláčem vrhl do náruče, tu chápal a schvaloval co nejvroucněji. Opravdu, i on si představoval shledání jinak, byl však s touto drobnou komedií hluboce srozuměn. Ničím se Goldmund do jeho srdce nemohl opět vloudit rychleji.

“Dobrá,” řekl a hrál rovněž lhostejného. “Ostatně co do té šibenice tě mohu upokojit. Dostal jsi milost. Mám za úkol ti to oznámit a odvést tě s sebou. Neboť tady ve městě zůstat nesmíš. Budeme tedy mít dost času si o všeličems popovídat. Ale co: už mi teď dáš ruku?”

Podali si ruce a dlouho je drželi a tiskli a cítili hluboké pohnutí, v řeči však ještě chvíli převládala zdráhavost a strojenost.

“Dobře, Narcisi, opustíme tedy toto tak málo počestné přístřeší a já se připojím k tvému průvodu. Jedeš zpátky do Mariabronnu? Ano? Výborně. A jak? Koňmo? Výtečně. Půjde tedy o to, abych i já dostal koně.”

“Dostaneš ho, amice, vyrazíme už za dvě hodiny. Ach, ale jak to vypadají tvé ruce! Propánaboha, všechno rozedřené a napuchlé a samá krev! Jak jen to s tebou zacházeli, Goldmunde! “

“Jen nech být, Narcisi. Sám jsem si ruce tak zřídil. Spoutali mě a já jsem se musel vysvobodit. Řeknu ti, nebylo to nic snadného. Ostatněto od tebe byla odvaha přijít ke mně jen tak bez doprovodu.”

“Proč odvaha? Vždyť nehrozilo nebezpečí.”

“Jenom drobné nebezpečí, že tě zabiju. Totiž tak jsem si tu věc promyslel. Řekli mi, že přijde kněz. Toho bych pak byl zabil a v jeho šatech uprchl. Dobrý plán.”

“Ty jsi tedy nechtěl zemřít? Chtěl ses tomu bránit?”

“Jistěže jsem chtěl. Že tím knězem zrovna budeš ty, to jsem ovšem tušit nemohl.”

“Přesto,” pravil Narcis váhavě, “to byl vlastně pěkně ohavný plán. Byl bys kněze, který k tobě přijde jako zpovědník, opravdu mohl zabít?”

“Tebe ne, Narcisi, samozřejmě že ne a snad ani žádného z tvých kněží, kdyby na sobě měl mariabronnskou kutnu. Ale kteréhokoli jiného, ó ano, na to se spolehni.”

Hlas mu náhle zesmutněla potemněl.

“Nebyl by to první člověk, kterého bych zabil.”

Mlčeli. Na oba padla tíseň.

“Tedy o těchto věcech,” pravil Narcis chladným hlasem, “si promluvíme později. Můžeš se mi někdy vyzpovídat, budeš-li chtít. Anebo mi vůbec vyprávět o svém životě. I já ti mám leccos co povědět. Těším se na to. - Půjdeme?”

“Ještě okamžik, Narcisi! Něco měnapadlo, totiž že už jsem tějednou pokřtil na Jana.”

“Nerozumím ti.”

“Ovšemže nerozumíš. Vždyť ještě nic nevíš. Je už tomu řada let, co jsem ti dal jméno Jan, a to ti zůstane navždy. Byl jsem totiž dřív sochařem a řezbářem a chci se jím zase stát. A nejlepší socha, kterou jsem tehdy udělal, byl jinoch, ze dřeva, v přirozené velikosti, je to tvůj obraz, ale nejmenuje se Narcis, nýbrž Jan. Je to učedník Jan pod křížem.”

Vstal a šel ke dveřím.

“Tys tedy na mě ještě myslel?” zeptal se Narcis tiše.

Stejně tichá byla Goldmundova odpověď: “Ano, Narcisi, myslel jsem na tebe. Neustále.”

Prudce rozrazil těžká vrata, dovnitř nahlédlo bledé jitro. Už nemluvili. Narcis ho vzal k sobě do hostinské jizby. Mladý mnich, jeho průvodce, právěbalil cestovní zavazadla. Goldmund dostal najíst, ruce mu umyli a trochu obvázali. Brzy na to předvedli koně.

Když nasedli, řekl Goldmund: “Mám ještě jednu prosbu. Pojeďme přes Rybí trh, musím tam ještě něco zařídit.”

Odjeli, Goldmund vzhlížel do všech zámeckých oken, zda snad v některém neuvidí Agnes. Ale už ji nespatřil. Jeli přes Rybí trh, Marie o něho měla velikou starost. Rozloučil se s ní i s jejími rodiči, vzdal jim tisícery dík, slíbil, že jednou zas přijede, a odklusal. Marie zůstala v domovních vratech, dokud nezmizeli. Pak zvolna odkulhala do domu.

Jeli čtyři: Narcis, Goldmund, onen mladý mnich a jeden ozbrojený jízdní sluha.

“Vzpomínáš si ještěna mého koníka Lysáka,” zeptal se Goldmund, “co byl ve vaší klášterní stáji?”

“Jistě. Toho už nenajdeš a taky jsi to určitě ani nečekal. Už to bude sedm či osm let, co jsme ho museli utratit.”

“Že se na to pamatuješ!”

“Ó ano, pamatuji se.”

Lysákova smrt Goldmunda nerozesmutněla. Naopak měl radost, že se Narcis na Lysáka tak pamatoval, on, který se o zvířata nikdy nestaral a nikdy jistě žádného jiného koně v klášteře neznal jménem. Měl z toho velikou radost.

“Ty se mi vysměješ,” začal znovu, “že první, po kom se z kláštera vyptávám, je ten chudák koníček. Není to ode mne hezké. Vlastnějsem se chtěl zeptat na někoho docela jiného, především na našeho opata Daniela. Ale mohl jsem si myslet, že umřel, vždyť ty jsi jeho nástupce. A hovořit pořád o smrti, tomu jsem se chtěl prozatím vyhnout. Teďse se mnou o smrti zrovna moc mluvit nedá, kvůli včerejší noci, a také kvůli moru, na ten jsem se nadíval ažaž. Ale jednou jsme už u toho a přijít to stejně muselo. Řekni mi, kdy a jak umřel opat Daniel, k tomu jsem cítil velikou úctu. A taky mi pověz, žije-li ještě páter Anselm a páter Martin. Jsem připraven na nejhorší. Ale protože aspoňtebe mor ušetřil, jsem spokojen. Sice jsem si nikdy nemyslel, že bys mohl zemřít, pevně jsem věřil, že se shledáme. Ale víra může klamat, to jsem bohužel poznal. I svého mistra Mikuláše, řezbáře, jsem si nedovedl představit mrtvého, s určitostí jsem počítal, že se s ním zase setkám a že u něho budu znovu pracovat. A přesto byl mrtev, když jsem se vrátil.”

“Dá se to říci několika slovy,” pravil Narcis. “Opat Daniel zemřel už před osmi lety, na žádnou nemoc a bez bolestí. Já nejsem jeho nástupce, jsem opatem teprve rok. Jeho nástupcem se stal páter Martin, náš někdejší představený školy, zemřel loni, ještě mu nebylo sedmdesát. A páter Anselm už taky nežije. Měl tě rád, často ještě o tobě hovoříval. V poslední době už vůbec nemohl chodit a ležení mu působilo hotová muka; zemřel na vodnatelnost. A mor jsme u nás také měli, hodně jich zemřelo. Nemluvme o tom! Chceš se ještě na něco zeptat?”

“Ovšem, na spoustu věcí! Především: jak ses dostal sem do města a k místodržícímu?”

“To je dlouhá historie a nudila by tě, jde o politiku. Hrabě je císařův oblíbenec a v mnohých otázkách jeho zplnomocněnec a v současné době je třeba mezi císařem a naším řádem leccos urovnat. Řád mě určil do poselstva, které mělo s hrabětem vyjednávat. Úspěch byl pramalý.”

Odmlčel se a Goldmund se dál nevyptával. Nebylo také třeba, aby se dověděl, že včerejšího dne večer, když Narcis u hraběte prosil za Goldmundův život, muselo se tvrdému hraběti za ten život zaplatit řadou ústupků.

Jeli; Goldmund brzy pocítil únavu a jen stěží se držel v sedle.

Po chvíli se Narcis zeptal: “Je to pravda, že tě chytili při krádeži? Hrabětvrdil, že ses vplížil do zámku a dovnitř do komnat a žes tam kradl.”

Goldmund se smál. “No, opravdu to tak vypadalo, že jsem zloděj. Jenže jsem měl schůzku s hraběcí milenkou; on to bezpochyby také věděl. Moc mě udivuje, že mě přece jen pustil.”

“Dalo se s ním mluvit.”

Nebyli s to ujet plánovanou denní vzdálenost, Goldmund byl příliš vyčerpán, neudržel už v rukou otěže. Ubytovali se v jedné vesnici; odnesli ho na lože, dostal trochu horečku a zůstal ležet ještě i příští den. Pak však byl schopen jet dál. A když se mu vbrzku zahojily ruce, začal mít z jízdy na koni velký požitek. Jak dlouho už nejel na koni! Ožil, omládl, mnohdy kus cesty jeli s jízdním sluhou o závod a ve chvílích sdílnosti zasypával svého přítele Narcise stovkami netrpělivých dotazů. Narcis se odevzdaně, a přece s radostí podroboval; Goldmund ho opět okouzlil, miloval jeho náhlé a dětské otázky, tak plné bezmezné důvěry k přítelově duchu a chytrosti.

“Jednu otázku, Narcisi: taky jste někdy upalovali židy?”

“Židy? Proč? U nás přece žádní židé nejsou.”

“Správně. Ale pověz mi: byl bys schopen je upalovat? Můžeš si představit, že by se takový případ stal?”

“Ne, a také proč? Máš mě za fanatika?”

“Rozuměj mi, Narcisi! Mám na mysli: dovedeš si představit, že bys v nějakém případě dal příkaz k zabíjení židů nebo svolení k tomu? Vždyť takový příkaz dalo tolik vévodů, starostů, biskupů a jiných vrchností.”

“Příkaz takového druhu bych nevydal. Naproti tomu si lze představit případ, že bych se na takovou krutost musel dívat a strpět ji.”

“Tedy bys ji strpěl?”

“Jistě, kdyby mi nebyla dána moc tomu zabránit. - Tys zřejmě někdy viděl upalování židů, že, Goldmunde?”

“Ach ano.”

“A zabránils tomu? - Ne? - Tak vidíš.”

Goldmund vyprávěl podrobně příběh Rebeky, přitom se rozpálil a rozvášnil.

“A tedy,” ukončil zprudka, “co je to za svět, ve kterém musíme žít? Není to peklo? Není to pobuřující a odporné?”

“Jistě. Svět není jiný.”

“Tak!“zvolal Goldmund rozzlobeně. “A jak často jsi mi dřív tvrdil, že svět je božský, že je velkou harmonií sfér, v jejichž středu trůní Stvořitel, a že to, co je, je dobré, atakdále. Řekls, že tak to stojí u Aristotela nebo u svatého Tomáše. Jsem zvědav, jak mi ten rozpor vysvětlíš.”

Narcis se smál.

“Tvá paměťje úžasná, a přece tě trochu oklamala. Vždycky jsem ctil Stvořitele jako dokonalého, ale nikdy ne stvoření. Nikdy jsem nepopíral, že je ve světě zlo. Že život na zemi je harmonický a spravedlivý a že člověk je dobrý, to, můj milý, ještě nikdy žádný opravdový myslitel netvrdil. Že lidské srdce spíš baží po zlém, to stojí výslovně v Písmu svatém a každý den se nám to potvrzuje před očima.”

“Velmi dobře. Konečně vidím, jak to myslíte vy učenci. Člověk je tedy zlý a život na zemi je plný podlosti a svinstva, to přiznáváte. Ale někde za tím, ve vašich myšlenkách a učebnicích, existuje spravedlnost a dokonalost. Existují, dají se dokázat, ale prostě se jich jenom neužívá.”

“V toběse proti nám teologům nakupila pěkná zášť, příteli! Ale přesto se z tebe stále ještě nestal myslitel, máš to všechno pozpřevrácené. Budeš se muset lecčemus přiučit. Ale pročpak jen říkáš, že myšlenky spravedlnosti nijak neužíváme? Činíme tak každý den a každou hodinu. Já například jsem opat a musím řídit klášter, kde to chodí právě tak nedokonale a hříšnějako ve světěvenku. A přesto ustavičně a stále znova stavíme proti dědičnému hříchu myšlenku spravedlnosti a snažíme se dle ní měřit své nedokonalé životy a snažíme se napravovat zlé a svůj život stále uvádět ve vztah k Bohu.”

“Ach ano, Narcisi. Já nemyslím přece tebe a snad to, že bys nebyl dobrým opatem. Ale myslím na Rebeku, upálené židy, na masové hroby, na to veliké umírání, na ulice a jizby s ležícími a zapáchajícími mrtvolami, na tu celou příšernou poušť, na zanedbané, opuštěné děti, na vyhladovělé psy na řetězu ve dvorech -, a když na to všecko myslím a ty obrazy vidím před sebou, srdce mi usedá a zdá se mi, že nás naše matky porodily do beznadějně krutého a ďábelského světa a že by bývalo lépe, kdyby to nebyly udělaly a Bůh ten strašný svět nestvořil a Spasitel se kvůli němu nedal přibít na kříž.”

Narcis vlídně příteli přikyvoval.

“Máš plnou pravdu,” pravil vřele, “jen to pověz, řekni mi všecko. Ale v jednom se velice mýlíš: to, co říkáš, považuješ za myšlenky. Vždyť to jsou ale pocity! Jsou to pocity člověka, který se potýká s hrůzou bytí. Jen nesmíš zapomínat, že proti těmto smutným a zoufalým pocitům stojí pocity docela jiné! Když sedíš na koni a je ti dobře a projíždíš krásnou krajinou nebo když se s takovou lehkomyslností večer vplížíš do zámku, aby ses dvořil hraběcí milence, pak má svět pro tebe docela jinou tvářa všecky morové domy a všichni upálení židé ti vůbec nemohou zabránit, abys nešel za rozkoší. Není tomu tak?

“Jistě. Protože svět je tak plný smrti a hrůzy, proto se stále znova snažím utěšit své srdce a trhat krásné květiny, které uprostřed toho pekla vykvétají. Naleznu rozkoš a na hodinku na ty hrůzy zapomenu. Ony tím však nikterak nezmizí.”

“To jsi vyjádřil velice dobře. Ty se tedy na světě cítíš obklopen smrtí a hrůzami a utíkáš se z něho k rozkoši. Ale rozkoš nemá trvání, znovu tě vyšle do pustiny.”

“Ano, je tomu tak.”

“Většině lidí se tak vede, jenomže málokdo to pociťuje s takovou silou a tak prudce jako ty a málokdo má potřebu si ty pocity uvědomovat. Pověz mi: kromě toho zoufalého zmítání mezi rozkoší a hrůzou, kromětoho komíhání mezi rozkoší života a pocitem smrti nezkusils to krom toho i s nějakou jinou cestou?”

“Ó ano, přirozeně. Zkusil jsem to s uměním. Vždyť už jsem ti řekl, že jsem se mimo jiné stal také umělcem. Jednou, to už jsem byl ve světě asi tak tři roky a skoro celý ten čas na toulkách, jsem v jednom klášterním kostele uviděl Matku boží ze dřeva, byla ti tak krásná a její pohled měnatolik uchvátil, že jsem se vyptal a šel hledat mistra, který ji vyřezal. Našel jsem ho, byl to věhlasný člověk; stal jsem se jeho žákem a několik let jsem u něho pracoval.”

“Později mi o tom ještě budeš vyprávět. A co ti to umění přineslo a co pro tebe znamenalo?”

“Překonání pomíjivosti. Zjistil jsem, že z bláznivé hry a tance smrti lidského života něco zůstává a přežívá: umělecká díla. I ona jistějednou pominou, shoří či se rozpadnou anebo je zase někdo zničí. Nicméně však přečkají mnoho lidských životů a tvoří tichou říši obrazů a svátostí mimo čas. Spolupracovat na ní mi připadá dobré a útěšné, neboť to téměř znamená zvěčňovat pomíjivé.”

“To se mi velmi líbí, Goldmunde. Doufám, že vytvoříš ještěmnoho krásných děl, má důvěra v tvé síly je veliká a také doufám, že budeš v Mariabronnu dlouho mým hostem a dovolíš mi, abych ti zařídil dílnu; náš klášter už dlouho žádného umělce nehostil. Myslím si však, že podivuhodnost umění jsi svou definicí ještě nevyčerpal. Domnívám se, že umění nespočívá v tom, že se pomocí kamene, dřeva a barev něco existujícího, avšak smrtelného vyrve smrti a že se tomu propůjčí delší trvání. Viděl jsem lecjaké umělecké dílo, světce i madony, u kterých si nemyslím, že jsou to jen pouhá věrná zpodobení nějakého jednotlivého člověka, který kdysi žil a jehož tvary a barvy umělec uchoval.”

“Máš pravdu,” zvolal Goldmund horlivě, “nebyl bych věřil, že se v umění tak dobře vyznáš! Praobraz dobrého uměleckého díla není nějaká skutečná, živoucí postava, přestože k němu může dát popud. Praobraz není z masa a krve, je duchovní. Je to obraz, který je domovem v umělcově duši. I ve mně, Narcisi, žijí takové obrazy a já doufám, že je jednou vytvořím a předvedu ti je.”

“To bude krásné! A teď ses, můj milý, aniž to víš, octl uprostřed filozofie a vyslovils jedno z jejích tajemství.”

“Ty si mě dobíráš.”

“Ó ne. Hovořils o ,praobrazech’, o obrazech tedy, které existují pouze a výlučně v tvůrčím duchu, které však lze uskutečnit a vyjevit ve hmotě. Dříve než se nějaká umělecká podoba vyjeví a získá na skutečnosti, existuje už jako obraz v umělcově duši! A tento obraz, tento ,praobraz’, je navlas totéž, čemu staří filozofové říkají ,idea’.”

“Ano, to zní docela hodnověrně.”

“A tím, že vyznáváš ideje a praobrazy, ocitáš se v duchovním světě, v světě nás filozofů a teologů, a uznáváš, že uprostřed zmateného a bolestného bojiště života, uprostřed toho nekonečného a nesmyslného tance smrti tělesného života existuje tvůrčí duch. Podívej se, k tomuto duchu jsem se stále obracel už tehdy, co jsi ke mně přišel jako chlapec. Tento duch není u tebe duch myslitele, je to duch umělce. Je to však duch a ukáže ti cestu z kalného zmatení života smyslů, zvěčného zmítání mezi rozkoší a zoufalstvím. Ach, můj milý, jsem šťasten, že jsem od tebe to vyznání slyšel. Čekal jsem na ně - od té doby, cos opustil svého učitele Narcise a nalezl odvahu být sám sebou. Teď můžeme být přáteli nanovo.”

V té chvíli se Goldmundovi zdálo, jako by jeho život získal smysl, jako kdyby na něj pohlížel shůry a viděl jeho tři velké stupně: závislost na Narcisovi a její uvolnění - čas svobody a putování - a návrat, účtování, počátek zralosti a sklizně.

Vidění opět zmizelo. Avšak k Narcisovi nyní získal vztah, jaký se patřil, už nikoli vztah závislosti, nýbrž svobody a obapolnosti. Nyní už bez pokoření mohl být hostem jeho nadřazeného ducha, protože druhý v něm rozpoznal sobě rodem rovného, tvůrce. Předvést se mu, vyjevit mu ve svých dílech svůj vnitřní svět, na to se cestou stále toužebněji těšil. Mnohdy ho však přepadaly i pochyby.

“Narcisi,” říkal varovně, “bojím se, že nevíš, koho si to vlastně do kláštera vezeš. Já nejsem mnich a ani se jím stát nechci. Znám sice tři veliké sliby a s chudobou jsem rád srozuměn, ale nemám rád ani cudnost ani poslušnost; ani mi ty ctnosti nepřipadají zvlášť mužné. A ze zbožnosti ve mně nezbylo už zhola nic, už léta jsem se nezpovídal, ani nemodlil, ani nepřijímal.”

Narcise to nevyvedlo z míry. “Zdá se, že je z tebe pohan. Z toho strach nemáme. Už nemusíš byt hrdý na tu svou hromadu hříchů. Vedls běžný světský život, pásls vepře jako marnotratný syn, nevíš už, co je zákon a řád. Jistě by z tebe byl velice špatný mnich. Vždyťjá tě vůbec nezvu proto, abys vstoupil do řádu; já tějen zvu, abys byl naším hostem a abych ti u nás zařídil dílnu. A ještě něco: nezapomeň, že jsem to tehdy za našich mladých let byl já, kdo tě probudil a nechal odejít do světa. Ať už se z tebe stal člověk dobrý či zlý, hned po tobě za to nesu odpovědnost já sám. Podíváme se, co se z tebe stalo; ukážeš mi to, slovy, životem, svými díly. Až mi to ukážeš a já snad shledám, že v našem domě není pro tebe místa, budu první, kdo tě požádá, abys opět odešel.”

Goldmund byl pokaždé naplněn obdivem, když přítel takto hovořil, když vystupoval jako opat s onou tichou jistotou a oním nádechem ironie vůči světským lidem a světskému životu, neboť pak zřel, co se z Narcise stalo: muž. Sice muž ducha a církve, jemných rukou a s tváří učence, avšak muž plný jistoty a odvahy, vůdce, člověk nesoucí odpovědnost. Tento muž Narcis už nebyl někdejší mladík a něžný vroucí učedník Jan, a právě toho nového Narcise, mužného a rytířského, prahnul vytvořit svýma rukama. Mnoho postav na něj čekalo: Narcis, opat Daniel, páter Anselm, mistr Mikuláš, krásná Rebeka, krásná Agnes a ještě tolik jiných, přátelé i nepřátelé, živí i mrtví. Ne, on žádným řádovým bratrem byt nehodlá, ani zbožný, ani učený, bude tvořit svá díla; a že někdejší domov jeho mládí bude domovem těchto děl, zaplavovalo ho velkým štěstím.

Jeli chladným pozdním podzimem a jednoho dne, kdy zrána na holých stromech viselo tlustě jinovatky, přejížděli na koních zvlněný širý kraj s pustými červenavými bažinatými místy, linie dlouhých hřbetů kopců podivně připomínaly něco dávno známého, a pak přišel jasanový les a potok a stará stodola a při pohledu na ni Goldmunda v radostné úzkosti zabolelo u srdce; poznal kopce, po kterých kdysi cválal s rytířskou dcerou Lydií, a vřesoviště, přes které kdysi, zkormoucený vyhnanec, za mírného sněžení odcházel pryč. Vynořily se skupiny olší a mlýn a hrad, s podivnou bolestí rozpoznal okno pracovny, kde tehdy, v bájné doběmládí, poslouchal rytíře vyprávět o jeho pouti a musel mu opravovat jeho latinu. Vjeli do dvora, patřil k předem určeným zastávkám jejich cesty. Goldmund poprosil opata, aby ho tu nejmenoval a nechal ho s jízdním sluhou jíst s čeledí. Tak se stalo. Už tu nebylo starého rytíře ani Lydie, zato však několik známých mezi myslivci a čeledíny, a v domě žila a vládla po boku manželově velmi krásná, hrdá a pánovitá šlechtična, Julie. Nadmíru krásná byla ještě stále, velice krásná a poněkud zlá, ani ona, ani čeleď Goldmunda nepoznaly. Po jídle se ve večerním soumraku vyplížil k zahradě, přes plot se díval na záhony, už zimní, odkradl se k vratům stáje a pokukoval po koních. Spal na slámě jako jízdní sluha a na prsou ho tížily vzpomínky, mnohokrát se probudil. Ach, jaký to má za sebou rozdrobený a neplodný život, bohatý nádhernými obrazy, ale roztříštěný na tolik střepů, tak ubohý hodnotami, tak ubohý láskou! Ráno při odjezdu stísněn vzhlížel k oknům, nespatří-li snad ještě jednou Julii. Ještě před nedávnem se tak v nádvoří biskupské rezidence rozhlížel, neukáže-li se ještějednou Agnes. Nepřišla, a ani Julie se neobjevila. Připadalo mu, že takový byl celý jeho život: loučení, útěk, zapomnění, postávání s prázdnýma rukama a mrznoucím srdcem. Celý den se z toho nemohl vymanit, nepronesl ani slovo, potemněle seděl v sedle. Narcis ho nechal být.

Konečněse blížili k cíli a po několika dnech ho dosáhli. Krátce před tím, než se objevily věž a střechy kláštera, přejížděli přes kamenité úhory, kde, jak dávno už tomu, sbíral kdysi pro pátera Anselma třezalku a kde z něho cikánka Líza udělala muže. A pak projeli mariabronnskou branou a pod vlašským kaštanem sesedli s koně. Goldmund něžně pohladil kmen a shýbl se pro jeden z hnědých ostnatých plodů, které povadlé a puklé ležely po zemi.