Narcis a Goldmund

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Ve městěobklopily Goldmunda nové obrazy a začal pro něho nový život. Jak ho tato země a město přijaly radostně, vábivě a s hojností, tak ho i nový život vítal veselím a mnoha přísliby. I když příčina smutku a vědoucnosti zůstala v jeho duši nedotčena, na povrchu hrál život všemi barvami. Začal čas v Goldmundově životě nejradostnější a nejbezstarostnější. Zvnějšku mu bohaté biskupské město vycházelo v ústrety s veškerým svým uměním, se ženami, se stovkami příjemných her a obrazů; zevnitřho jeho probouzející se umělectví obdarovávalo novými pocity a zkušenostmi. S mistrovou pomocí našel příbytek v domě jednoho pozlacovače na Rybím trhu a u mistra i pozlacovače se učil umění zacházet s dřevem a sádrou, s barvami, fermeží a lístkovým zlatem.

Goldmund nepatřil k oněm neblahým umělcům, kteří sice mají velké nadání, ale nenalézají vhodné prostředky, jak je vyjádřit. Vždyťexistuje mnoho takových lidí, jimž je dáno pociťovat krásu světa s hloubkou a velikostí a nosit v duši vznešené a výsostné obrazy, ale kteří nenacházejí cestu, jak těm obrazům dát výraz a zpodobit a sdělit je pro radost druhým. Goldmund takovým nedostatkem netrpěl. Bylo pro něho snadné a bavilo ho užívat svých rukou a učit se hmatům a dovednostem řemesla, jako mu nebylo zatěžko se po práci od několika kamarádů učit hře na loutnu a o nedělích na vesnických tancovačkách se přiučovat tanci. Učil se snadno, šlo mu to samo. Sice se při vyřezávání dřeva musel doopravdy lopotit, narážel na obtíže a zklamání, leckterý pěkný kus dřeva zkazila mnohokrát se řádně pořezal. Avšak začátky rychle překonal a získal na zručnosti. Přesto s ním však byl mistr často velmi nespokojen a říkával: “Jak je dobře, Goldmunde, že nejsi můj učedník nebo tovaryš. Je dobře vědět, žes přišel po silnici a z lesůa že se tam jednoho dne zase vrátíš. Kdo by nevěděl, že nejsi měšťan a řemeslník, nýbrž tulák bez domova, ten by snadno mohl podlehnout pokušení požadovat od tebe to či ono, co každý mistr žádá po svých lidech. Jsi docela dobrý dělník, když zrovna máš náladu. Ale minulý týden jsi dva dny prozahálel. Včera jsi v nádvorní dílně, kdes měl vyleštit ty dva andělíčky, půl dne prospal.”

Měl se svými výčitkami pravdu a Goldmund je také vyslechl a neobhajoval se. Sám věděl, že není nijak spolehlivý a pilný. Pokud ho nějaká práce poutala, kladla mu obtížné úkoly anebo mu umožňovala uvědomovat si vlastní dovednost a těšit se z ní, pracoval horlivě. Těžkou ruční práci vykonával nerad a ty nikterak obtížné, ale čas i píli vyžadující práce, jichž k řemeslu patří tolik a které se musí konat věrně a trpělivě, nemohl často ani vystát. Sám se tomu leckdy divil. Copak stačilo těch pár tuláckých let z něho udělat takového lenocha a nespolehlivého člověka? Či je to dědictví po matce, které v něm narůstalo a nabývalo vrchu? Anebo kde je tedy chyba? Velmi dobře se rozpomínal na svá první léta v klášteře, kdy se tak horlivě a dobře učil. Proč tehdy vynakládal tolik trpělivosti, která mu teď chybí, pročse mu dařilo tak neúnavně se oddávat latinské skladbě a učit se všem těm řeckým aoristům, na kterých mu přece ve skutečnosti naprosto nezáleželo? Často o tom uvažoval. To láska ho tehdy utvrzovala a propůjčovala mu křídla; to jeho učení nebylo nic jiného, než že se neustále ucházel o Narcise, jehož láska se dala získat jen cestou úcty a uznání. Tehdy byl s to se lopotit pro jediný uznalý pohled milovaného učitele celé hodiny i dny. Pak bylo cíle dosaženo, Narcis se stal jeho přítelem, a kupodivu právě ten učený Narcis mu ukázal jeho neschopnost k učenectví a vyvolal v něm obraz ztracené matky. Místo učenosti, klášterního života a ctnosti se jeho bytosti zmocnily prapůvodní pudy: pohlaví, láska k ženám, touha po nezávislosti, tuláctví. Pak však spatřil mistrovu madonu, objevil v sobě umělce, vkročil na novou cestu a znovu se usadil. Jak tomu je teď? Kam povede dál jeho cesta? Odkud se berou ty překážky?

Zprvu to nedokázal rozpoznat. Jen si byl vědom: že mistra Mikuláše sice obdivuje, ale že ho rozhodně nemá rád tak, jako kdysi miloval Narcise, ba že ho dokonce občas těší působit mu zklamání a zlobit ho. Souviselo to zřejmě s rozporem v mistrově bytosti. Sochy z Mikulášovy ruky, aspoňty nejlepší z nich, byly pro Goldmunda uctívanými vzory, mistr sám však nikoli.

Vedle umělce, který vyřezal onu Matku boží s nejbolestnějšími a nejkrásnějšími ústy, vedle vidoucího a vědoucího, jehož ruce dovedly hluboké zkušenosti a tušení přečarovat ve viditelné útvary, vězel v mistru Mikuláši ještě někdo jiný: poněkud přísný a úzkostlivý hospodářa cechovní mistr, vdovec, vedoucí se svou dcerou a jednou ošklivou děvečkou ve svém tichém domě klidný a jaksi zkrotlý život, muž, který se prudce bránil Goldmundovým nejsilnějším pudům, který se spokojoval s klidným, umírněným, velmi spořádaným a řádným životem.

Přestože Goldmund svého mistra ctil, přestože by si nikdy nebyl dovolil vyptávat se na něj jiných či pronášet před jinými o něm soudy, věděl o něm po roce až do nejmenší podrobnosti všechno, co se o Mikulášovi vědět dalo. Mistr byl pro něho člověk významný, měl ho rád a právě tak ho i nenáviděl, nepopřával mu pokoje, a tak žák s láskou i nedůvěrou, se stále bdělou zvídavostí vnikal do skrytých tajůmistrovy povahy a jeho života. Viděl, že Mikuláš v domě, kde přece bylo tolik místa, nemá ani učedníka, ani tovaryše. Viděl, že vychází jen velmi zřídka a právě tak zřídka si zve hosty. Pozoroval, jak svou krásnou dceru dojemně a žárlivě miluje a jak se ji přede všemi snaží ukrývat. Věděl také, že za tou přísnou a předčasnou zdrženlivostí vdovce ještěpohrává živý pud, že dostane-li se občas za nějakou vzdálenou objednávkou na cesty, dokáže se na těch několik dní podivuhodně proměnit a omládnout. A jednou zpozoroval i to, jak Mikuláš v cizím městečku, kde umisťovali vyřezávanou kazatelnu, večer tajně navštívil prodejnou děvku a jak byl pak celé dny neklidný a ve špatné náladě.

Časem kromětéto zvídavosti vyvstalo i něco jiného, co Goldmunda k mistrovu domu upoutávalo a zaměs…