Narcis a Goldmund

KAPITOLA TŘETÍ

Přátelství, které vzniklo mezi Narcisem a Goldmundem, bylo zvláštní; jen málokomu se líbilo a leckdy to téměř vypadalo tak, že se nelíbí ani jim oběma.

Narcis, myslitel, to zpočátku měl nejtěžší. Jemu vše bylo duchem, i láska; nebylo mu dáno oddávat se příchylnosti bezmyšlenkovitě. Byl v tom přátelství duchem vůdčím a po dlouhý čas to byl jen on, kdo vědomě rozpoznával osud, rozsah a smysl tohoto přátelského vztahu. Po dlouhý čas zůstával uprostřed své lásky osamocen a věděl, že přítel mu bude skutečněnáležet teprve tehdy, až on ho dovede k poznání. Goldmund se novému životu oddal vroucně a horoucně, hravě a bez odpovědnosti; Narcis přijal vznešený úděl s plným vědomím a plnou odpovědností.

Pro Goldmunda to znamenalo především vykoupení a uzdravení. Jeho mladistvá potřeba lásky byla pohledem a polibkem hezké dívky mocně probuzena a současně beznadějně postrašena. Neboť ve svém nejhlubším nitru cítil, že jeho dosavadní životní sen, všechno, čemu věřil, všechno, k čemu se domníval být určen a povolán, bylo od kořene ohroženo oním polibkem v okně, pohledem těch tmavých očí. Určen otcem k mnišskému životu, toto určení přijímaje veškerou svou vůlí a v žáru svého raného mladického zápalu obrácen k zbožnému a asketicko-hrdinskému ideálu, při prvním letmém setkání, při první výzvě života k jeho smyslům, při prvním pozdravení ženy neodvratněcítil, že zde sídlí jeho nepřítel a démon, že jeho nebezpečím je žena. A teď mu osud poskytl záchranu, teďmu, v nouzi nejvyšší, přišlo vstříc toto přátelství a nabízelo jeho touze kvetoucí zahradu, jeho úctě nový oltář. Zde mu bylo dovoleno milovat, dovoleno se odevzdávat bez hříchu, dávat své srdce obdivovanému staršímu, moudřejšímu příteli, nebezpečné plameny smyslů proměňovat a zduchovňovat v ušlechtilý obětní oheň.

Už v prvním jaru tohoto přátelství však narazil na podivné překážky, na nečekaný, záhadný chlad, hrozivé požadavky. Neboť byl dalek toho, aby svého přítele chápal jako protihráče a opačný pól. Zdálo se mu, že přece je potřebí pouze lásky, jen upřímné vroucnosti, aby se ze dvou stal jeden, aby se smazaly rozdíly a překlenuly protiklady. Jenže jak přísný a jistý, jak jasný a neúprosný byl Narcis! Nevinněse odevzdávat a vděčně společně putovat krajinami přátelství, o tom jako by nic nevěděl, jako by to pro něho bylo nežádoucí. Cesty bez cíle, zasněné pouti jako by také neznal a nechtěl strpět. Sice když se zdálo, že Goldmund je nemocen, projevil o něho starost, pomáhal a radil mu věrně ve všech záležitostech školy a učenosti, vysvětloval mu obtížná místa v knihách, otvíral mu pohled do říše gramatiky, logiky, teologie; ale nikdy se nezdál být s přítelem zcela spokojen a srozuměn, dokonce často jako by se mu vysmívala nebral ho vážně. Goldmund cítil, že to není pouhé školometství, pouhé vyvyšování staršího a chytřejšího, nýbrž že za tím vězí něco jiného, něco hlubšího, významnějšího. Rozpoznat to hlubší však nedokázal, a tak ho jeho přátelství často rozesmutňovalo až k bezradnosti.

Narcis ve skutečnosti dobře věděl, jak se to má s jeho přítelem, nebyl slepý k jeho kvetoucí kráse ani k jeho přirozené životnosti a plnosti rozpuku. Nikterak nebyl školometem, který by planoucí mladou duši chtěl krmit řečtinou a na nevinnou lásku odpovídat logikou. Spíš toho plavého jinocha měl až přespříliš rád, v tom právě pro něho tkvělo nebezpečí; neboť milovat nebyl stav pro něho přirozený, nýbrž zázrak. Nesměl se zamilovat, kochat se lahodným pohledem těch hezkých očí a blízkostí té kvetoucí jasné plavosti, nesměl této lásce dovolit, aby jen na okamžik setrvala u smyslovosti. Neboť jestliže se Goldmund k mnišství a askezi a celoživotnímu úsilí o svatost jen cítil být určen - Narcis k takovému životu byl určen opravdu. Jemu byla láska dovolena jen v jediné formě, té nejvyšší. V Goldmundovo určení k askezi však Narcis nevěřil. Zřetelněji než kdo jiný uměl číst v lidech, a zde, kde miloval, četl ještě jasněji. Viděl, jaká je Goldmundova přirozenost, a přes veškerou protikladnost ji co nejvnitřněji chápal; vždyť to byla ona druhá, ztracená polovina jeho vlastní přirozenosti. Viděl, jak je tato přirozenost obrněna tvrdou slupkou představ, chyb ve výchově, otcovských prohlášení, a dávno už tušil ono nijak složité tajemství tohoto mladého života. Jeho úkol mu byl jasný: odhalit tajemství jeho nositeli, zbavit ho slupky a vrátit mu jeho vlastní přirozenost. Bude to těžké, a to nejtěžší přitom je, že tím možná svého přítele ztratí.

Nekonečně pomalu se přibližoval cíli. Uplynuly celé měsíce, než bylo možno jen trochu vážněji zaútočit a zahájit hlubší rozhovor. Do té míry byli oba přes veškeré přátelství od sebe vzdáleni, na takovou dálku se pnul oblouk mezi nimi. Vidoucí a slepý, tak kráčeli vedle sebe; že slepý o své slepotě nevěděl, bylo úlevou jen pro něho.

První průlom učinil Narcis, když se pokoušel vypátrat zážitek, který tehdy rozrušeného chlapce ve slabé hodince k němu vehnal. Pátrání bylo méně obtížné, než si představoval. Goldmund už dávno cítil potřebu vyzpovídat se ze zážitku oné noci; jenže tu kromě opata nebylo nikoho, ke komu by cítil sdostatek důvěry, a opat nebyl jeho zpovědníkem. A když Narcis jednou ve chvíli, která se mu zdála příznivá, připomněl příteli prvopočátek jejich svazku a jemně se dotkl onoho tajemství, prohlásil Goldmund bez okolků: “Škoda, že ještě nemáš svěcení a nemůžeš zpovídat; byl bych se rád té věci zpovědí zbavil a odpykal si ji nějakým trestem. Ale svému zpovědníkovi jsem to říci nedokázal.”

Opatrně a lstivě kutal Narcis dál, stopa byla nalezena. “Vzpomínáš si,” nadhodil zkusmo, “na to ráno, kdy se zdálo, že jsi nemocný, tos jistě nezapomněl, vždyť tehdy jsme se spřátelili. Často jsem na to musel myslet. Možná že sis toho nevšiml, ale tenkrát jsem byl pěkněbezradný.”

“Ty a bezradný?” zvolal přítel nedůvěřivě. “Vždyť bezradný jsem byl já! Já jsem přece stál a polykal slzičky a nevypravil ze sebe ani slova a nakonec se dal do breku jako nějaké děcko! Fuj, ještě dnes se za tu chvíli stydím; myslel jsem, že …