Raná próza

Nokturno

Můj oř se zastavuje, natahuje krk a řehtá do večerního šera. Zdravím tě!

Zdravím tě, mé cedrové útočiště! Ty, které přinášíš mír, ty, vzdálené světu, nedotčené, obepjaté černým, drahocenným pásem.

V jednom hlubokém, na několik dní cesty se rozkládajícím cedrovém lese se ukrývá jezero a žulový hrad. Zámek, stavěný pro věčnost, rozložitý a pevný, s nestvůrnými normanskými věžemi v rozích a s jedinou bránou. Ta se otevírá na schodiště se širokými kvádrovými schody a to schodiště vede do černého, bezedného jezera. Šedivý hlídač mě slyší a poznává mého oře. Vychází rozvážně železnou bránou a sestupuje po zelenavých schodech. Odváže královský člun od těžkého řetězu a řídí ho nehlučně jedním veslem po černé vodní hladině. Nalodí mě a veze zpět. Uvážeme člun opět na řetěz z kovových čtyřhranných článků.

Usedli jsme na prahu železné brány. Šum korun ve večerním větru sílí, soumrak se snáší mezi kmeny na břehu. Hlídač si podepřel stařeckou hlavu oběma mozolovitýma rukama a dlouze, klidně zírá do večera. Před námi se rozkládají mechem pokryté stupně a nehybné jezero, po obou stranách strmí tisíciletá stěna posvátného lesa a uzavírá se naproti na vzdáleném břehu jezera v tmavý prstenec. Hodiny plynou kolem nás na neviditelných perutích.

Za vodou se nad vrcholky stromů rozechvěje malé světélko, stoupá výš a roste, počne zářit silněji a v podobě úplňku se plavně vyprostí z lesa. Od místa, kde sedíme, se jeho záře pomalu šíří po jezeře, až se celá kruhová vodní plocha koupe ničím nestíněna v jasném, prudkém světle, nepohnutě, jako nekonečné zrcadlo. S nezmenšenou září vyhlíží stříbrný měsíc z neprobadatelné hloubi.

Hlídačův pohled utkvívá nehybně na pomalé pouti měsíčního odrazu. Jeho obličej je smutný, a já cítím, že by chtěl ke mně promluvit. Položím otázku a rychle tlumím hlas do šepotu, vylekán jeho ozvěnou v samotě lesa. Ptám se ho: “Jsi smutný? Na co myslíš?”

Neuhne pohledem, ale skloní trochu bílou hlavu a zavzdychá. A řekne: “Před tisíci lety jsem seděl na tomto prahu a díval se na noční jezero. Tam ale, uprostřed hladiny, kde se teď odráží měsíc, se plavila pohřební bárka a vzplanula rudým plamenem. Celé jezero zrudlo odleskem hořícího člunu. A ten, kdo v něm ležel, byl můj poslední král.”

Stařec si zahalil hlavu cípem šatu. Po chvíli ji odkryla ve vousu měl ještě slzy. Vyprávěl: “Krátký čas nato jsem odstrčil poslední hořící pohřební člun od těchto schodů. Ležela v něm nadpozemsky krásná, sněhobílá dáma v purpurových šatech. Moje poslední královna.” V cedrovém lese to zhluboka zašumí, na bezednou vodu smutně shlíží kulatý měsíc. “Tu jsem miloval.”

“Po všechna ta dlouhá léta jsem hlídal zámek a sedával za tichých večerů dlouho na těchto schodech. Ale to ty přece víš, neboť jsi mě volal jménem a jsi jediný, kdo za těch tisíc let vyhledal toto útočiště. Máš také klíče k jejím komnatám…