Raná próza

Moje dětství

Ve všech dobách mého pozdějšího života se mi mé dětství často vracelo v rozmanitých podobách, kučeravé, cizí a nevykoupené, jako bledé dítě z pohádky. Nejvíc mě ta vzpomínka navštěvovala, když jsem v noci nemohl spát, počínajíc vůní nějaké květiny nebo nápěvem písně, až po smutek, mrzutost a trpkou hořkost či něžnou touhu po pohlazení a mírný sklon k modlitbě a slzám.

Když ještě teď mi dětství občas pohne srdcem, pak se mi jev jako zlatě zarámovaný, do hloubky probarvený obraz, na němž zřetelně vidím hlavně množství hustých kaštanů a vrb, nepopsatelně skvostný dopolední sluneční svit a v pozadí nádherné hory. Nenajdu skvostnější příměr pro všechny ty chvíle života, za nichž mi bylo dopřáno krátce v klidu spočinout a zapomenout na svět, pro všechny samotářské pouti, které jsem podnikal do hor, pro všechny okamžiky, za nichž jsem pro nenadálé malé štěstí nebo lásku bez nároků zapomněl na včerejšek a zítřek, než když je srovnám s tímto svěžím obrazem svého nejranějšího života. Tak je tomu i se vším, co jsem po celý svůj život miloval a měl za osvěžení a nejvyšší rozkoš, všechno to bloumání po cizích vsích, počítání hvězd, polehávání v zeleném stínu, všechny ty hovory se stromy, oblaky a dětmi.

Nejprvnější den v mém životě, na který si alespoň trochu dokážu vzpomenout, spadá asi tak do sklonku třetího roku. Moji rodiče mě vzali s sebou na nějaký kopec, který denně lákal mnoho lidí z města svou značně vysokou, rozlehlou zříceninou. Mladý strýček mě vyzdvihl přes pažení vysoké zdi a nechal mě nahlédnout do pořádné hloubky. Z toho se mě zmocnila závrať, rozrušilo mě to a třásl jsem se na celém těle, dokud jsem zas doma neležel ve své postýlce. Od té doby se mé dušičce v úzkostných snech, které mě tenkrát pronásledovávaly, ta hloubka často tísnivě zjevovala, že jsem sténal ze sna a probouzel se v pláči. Jaký to musel být před oním dnem bohatý a tajemný život, z něhož si nepamatuji jednu jedinou hodinu! Jakkoliv jsem se namáhal, nemohl jsem svou pamětí dosáhnout nikdy dál než k tomuto dni. Když ale doopravdy přemýšlím o své nejranější době a o jejích náladách, mám dojem, že se vedle smyslu pro příchylnost nemohl ve mně probudit žádný pocit tak brzo a silně jako stydlivost. Setkával jsem se u dětí pětiletých i starších leckdy s jistou uvolněností, o níž vím, že jsem jí ve svých třech nebo čtyřech letech nebyl schopen.

Přesnější vzpomínku na zážitky a trvalé stavy nemohu posunout zpět dále než ke svému pátému roku. Tam nacházím prvně obraz svého okolí, svých rodičů a našeho domu, a také města a krajiny, v níž jsem vyrůstal. Z té doby se mi vtiskla do paměti široká, prosluněná ulice na kraji města jen s jednou řadou domů, v níž jsme bydleli, dále pak nápadnější městské budovy, radnice, chrám a mosty přes Rýn, a ze všeho nejvíc u našeho domu začínající a do dálky se táhnoucí louka, pro mé dětské krůčky bez hranic. Žádné hluboké zážitky mé mysli, žádní lidé, ani portréty mých rodičů se mi nejeví v té rané době tak zřetelně, jako tato l…