Z Puškinovy lyriky

ŽENICH

Tři dni je dcera kupcova.
Nataša, tatam; třetí
noc teprv přes práh domova
jak beze smyslů vletí.
Jí máť i otec jmou se ptát
a nechtějí jí pokoj dát.
Nataša jako hluchá –
je bez dechu i ducha.

Máť hnětla se, otec ae hnět
a dlouho naléhali,
a nechali ji naposled,
než, taje neseznali.
Nataša jest, jak bývala,
zas vesele si zpívala
a s družkami zase
vždy u vrat bavila se.

Když jednou u tesových vrat
si sedla s družek stádcem,
tu divoce jak vichru chvat
kol letí trojka s mládcem.
Kobercem kryté spřežení
on řídí stoje: zděšní
se chodci v útěk dali –
on honí je a valí.

Když předjížděl, se podíval –
Nataša k němu vzhledla;
on jako střela dál se hnal –
Nataša všecka zbledla.
Hned domů dá se v rychlý hon:
Já znám ho! volá, to jest on!
O hleďte, lidé zlatí,
mou duši zachovati!

Dům jak by stihla pohroma;
v něm kde kdo hlavou kývá;
jí otec: „Pověz, dcerko má,
co v žalu tvém se skrývá.
Rci, urazil snad kdo tvůj cit?
Jen sebe slabší dej nám nit."
Nataša pláče znova.
A více ani slova.

V den druhý svacha v jejich dóm
jest nečekaným chodcem.
Natašu chválí, k hovorům
hned má se s jejím otcem:
„Vy zboží. já zas kupce mám;
ten hoch je chlapík, pravím vám,
jest obratný i statný,
ne hloupý a ne špatný.

Je bohat, vtipný, před nikým
on neklaní se v pasu;
jak bojar s klidem velikým
si hledí dobrých časů;
on nevěstě dá, jak mi řek',
hned perly, liščí kožíšek.
z ryzího kmentu šaty
a k tomu prsten zlatý.

Shléď na projížďce jeho zrak
ji včera u vrat. Vězte:
vhod není-li vám, nechte tak,
neb obrazy v chrám neste!“
Jí snacha koláč pomalu
a řeči vede v obalu.
A děvě, tomu bloudku,
je stydno v každém koutku.

Tvář otcova se rozzáří:
„Nuž dobrá – šťastna budiž,
má dcerko, a jdi k oltáři;
vím, v klícce své se nudíš.
Být věčně pannou nelze ti
a jiřičkou si zpívati:
stroj hnízdečko – čas letí;
je třeba hýčkat děti.“

Nataša o zeď opřena.
říc slovíčko si přeje –
v tom vzlykne všecka rozechvěná
a pláče a se směje.
K ní svacha v zmatků přiskočí.
a rty jí vodou omočí
a to, co zbylo v sklence.
v líc chrstne Natašence.

A smutně vzdychá rodina.
Teď při smyelech zas způli
Nataša dí: „Jsem povinna
ctít vaši svatou vůli.
Tož ať k nám ženich přijde hned,
chléb pecte pro celičký svět
a vařte již a smažte,
než, také pro soud vzkažte.“

„Natašo! zlato! tobě vhod
modř s nebe snes' bych třeba!
Hoj! již se chystá slavný hod;
med vaří, pekou chleba.
Již hosté v dům se scházejí;
nevěstu za stůl sázejí,
a družky pějí, pláčau;

Hle, ženich – vře již za stolem.
Kvas v proudu – sklenky zvučí.
Číš pozdravná jde kolkolem,
a hosté zpití hlučí.
Ženich:
"Aj, co to, milí brali, je,
že nevěsta má nepije
a nejí, neobslouží:
co nevěstu mou souší ?"

A nevěsta mu v odpověď:
„Vše zvíš jak budu moci.
Má duše nemá klidu teď,
já pláču dnem i nocí :
můj klid zlým snem je rozrušen.“
Jí otec: ,,Jaký byl to sen!
Jen rci…