Z Puškinovy lyriky

ROMANCE

Byl vlhký podzim. V pozdní době
šla dívka v tmách kams do samot
a chvějnou rukou tiskla k sobě
své smutné lásky tajný plod.
Vše bylo ticho: hory, doly
a lesy spaly v noční tmě,
a ona s žasem po okolí
zrak otáčela pozorně.

A s pláčem upne na minutku
jej na nevinné stvoření...
„Ty spíš, mé robátko, můj smutku,
a neznáš mého soužení!
Zrak otevřeš a v roztesknění
ty nepřilneš k mé hrudi víc,
nevyjde zítra políbení
tvé nešťastné ti matky vstřic!

Ji marně budeš volat k sobě!
to můj hřích – hanba stihni mne!
Já navždy sejdu s mysli tobě...
než, ty mně nikdy, nikdy ne.
Dům cizí přístřeší snad dá ti;
i řeknou: ty nám cizí jseš!
čí jsem? se budeš smutně ptáti,
a rodných lidí nenajdeš.

Můj sirotku! ty budeš bolem
tam v kruhu druhých dětí nýt
a s duší chmurnou budeš kolem
jen cizích matek něhu zřít.
V…