Kapitánská dcerka

Alexandr Puškin

62 

Elektronická kniha: Alexandr Puškin – Kapitánská dcerka (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: puskin21 Kategorie:

Popis

E-kniha Alexandr Puškin: Kapitánská dcerka

Anotace

Ústředním motivem knihy, zachycující Pugačevovo povstání v Rusku v letech 1772-1774, je milostný vztah šlechtického synka a kapitánovy dcerky, jejíž rodiče se stali obětí povstání, přičemž základním konfliktem je zde rozpor mezi humánním založením mladého člověka a drastickými stránkami nevolnictví. Poslední velké autorovo dílo představuje první básnický a pravdivý obraz Pugačova a jeho povstání.

O autorovi

Alexandr Puškin

[6.6.1799-10.2.1837] Ruský básník, prozaik a dramatik, zakladatel novodobé ruské literatury. Jako liberální šlechtic patřil k sympatizantům děkabristického hnutí, zastával však umírněné monarchistické názory.V rozsáhlé tvorbě navázal na tradici preromantické literatury a zároveň vytvářel zakladatelská díla ruského literárního romantismu ve všech žánrových oblastech. V dramatu se inspiroval principy Shakespearovy historické truchlohry (Boris Godunov). K vrcholům evropské romantické prózy patří zejména cyklus Bělkinovy...

Alexandr Puškin: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Název originálu

Капитанская дочка

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Kapitánská dcerka“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

XII.
SIROTEK

Naše jabloň nemá
koruny ni větví:
naše kněžna nemá
otce ani matky.
Kdopak jí obleče
svatební šat?
Kdopak jí přijde
požehnání dát?

Svatební píseň

 

Vůz přijel k zápraží komandantského domu. Lid poznal rolničky Pugačovovy a běžel v celém houfu za námi. Švabrin přivítal samozvance na zápraží. Byl oblečen jako kozák a dal si zase narůst bradu. Zrádce pomohl Pugačovovi vylézt z vozu, projevuje podlézavě svou radost a horlivost. Vida mne, zarazil se, ale brzy se vzpamatoval, podal mi ruku, řka: „I ty jsi náš? Tos měl už dávno.“ Odvrátil jsem se od něho a neodpověděl jsem.

Srdce se mi smutkem sevřelo, když jsme se octli v dávno známém pokoji, kde na stěně ještě visel diplom nebožtíka velitele, jako smutný epitaf minulosti. Pugačov usedl na onen divan, na němž kdysi dřímával Ivan Kuzmič, uspáván vrčením své ženy. Švabrin mu sám přinesl vodku. Pugačov vypil číšku a řekl mu ukázav na mne. „Pohosti i jeho blahorodí.“ Švabrin přistoupil ke mně se svým podnosem; ale já se po druhé od něho odvrátil. Zdálo se, že není zcela ve své míře. Při své obvyklé prozíravosti se ovšem dovtípil, že Pugačov je s ním nespokojen. Ztrácel před ním ducha a díval se na mne nedůvěřivě. Pugačov se vyptával na stav pevnosti, na pověsti o nepřátelských vojscích a podobně a náhle se ho zeptal zcela neočekávaně: „Řekni, brachu, jaké to děvče máš tady zavřené? Ukaž mi je.“

Švabrin zbledl jako mrtvola. „Panovníče,“ řekl chvějícím se hlasem… „Panovníče, není zavřena… je nemocná… leží ve světnici.“

„Veď mne k ní,“ řekl samozvanec vstávaje. Výmluva nebyla možná. Švabrin vedl Pugačova do světnice Marji Ivanovny. Následoval jsem je.

Švabrin se zastavil na schodech. „Panovníče!“ řekl, „máte moc ode mne žádat, co vám libo; ale nedovolte, aby cizí člověk vstoupil do ložnice mé ženy.“

Zachvěl jsem se. „Tak tys ženat!“ řekl jsem Švabrinovi, chystaje se ho rozdrtit.

„Tiše!“ přerušil mne Pugačov. „To je má věc. A ty,“ pokračoval obraceje se k Švabrinovi, „ty se nevykrucuj a nevyhledávej žádné výmluvy: ať je to tvá žena, či není, já k ní přivedu, koho chci. Vaše blahorodí, pojď za mnou.“

U dveří světnice se Švabrin zase zastavil a řekl přerývaným hlasem: „Panovníče, upozorňují předem, že má silnou horečku a třetí den už bez přestání blouzní.“

„Otevři!“ řekl Pugačov.

Švabrin začal hledat po kapsách klíč a řekl, že jej nemá u sebe. Pugačov kopl do dveří; zámek odskočil; dveře se otevřely a my vstoupili.

Pohlédl jsem a ztrnul hrůzou. Na podlaze v roztrhaných selských šatech seděla Marja Ivanovna bledá; hubená, s rozcuchanými vlasy. Před ní stál džbán vody, pokrytý skývou chleba. Když mne spatřila, zachvěla se a vykřikla. Co se tenkrát se mnou stalo - už se nepamatuji.

Pugačov se podíval na Švabrina a řekl s hořkým výsměškem: „Máš to pěkný lazaret!“ Pak přistoupil k Marji Ivanovně: „Řekni, děvečko, proč tě tvůj muž trestá? cos mu provedla?“

„Můj muž!“ opakovala, „To není můj muž. Nikdy nebudu jeho ženou! Umínila jsem si, že spíš umru, a taky umru, když mne ne…