Kapitánská dcerka

XII.
SIROTEK

Naše jabloň nemá
koruny ni větví:
naše kněžna nemá
otce ani matky.
Kdopak jí obleče
svatební šat?
Kdopak jí přijde
požehnání dát?

Svatební píseň

Vůz přijel k zápraží komandantského domu. Lid poznal rolničky Pugačovovy a běžel v celém houfu za námi. Švabrin přivítal samozvance na zápraží. Byl oblečen jako kozák a dal si zase narůst bradu. Zrádce pomohl Pugačovovi vylézt z vozu, projevuje podlézavě svou radost a horlivost. Vida mne, zarazil se, ale brzy se vzpamatoval, podal mi ruku, řka: „I ty jsi náš? Tos měl už dávno.“ Odvrátil jsem se od něho a neodpověděl jsem.

Srdce se mi smutkem sevřelo, když jsme se octli v dávno známém pokoji, kde na stěně ještě visel diplom nebožtíka velitele, jako smutný epitaf minulosti. Pugačov usedl na onen divan, na němž kdysi dřímával Ivan Kuzmič, uspáván vrčením své ženy. Švabrin mu sám přinesl vodku. Pugačov vypil číšku a řekl mu ukázav na mne. „Pohosti i jeho blahorodí.“ Švabrin přistoupil ke mně se svým podnosem; ale já se po druhé od něho odvrátil. Zdálo se, že není zcela ve své míře. Při své obvyklé prozíravosti se ovšem dovtípil, že Pugačov je s ním nespokojen. Ztrácel před ním ducha a díval se na mne nedůvěřivě. Pugačov se vyptával na stav pevnosti, na pověsti o nepřátelských vojscích a podobně a náhle se ho zeptal zcela neočekávaně: „Řekni, brachu, jaké to děvče máš tady zavřené? Ukaž mi je.“

Švabrin zbledl jako mrtvola. „Panovníče,“ řekl chvějícím se hlasem… „Panovníče, není zavřena… je nemocná… leží ve světnici.“

„Veď mne k ní,“ řekl samozvanec vstávaje. Výmluva nebyla možná. Švabrin vedl Pugačova do světnice Marji Ivanovny. Následoval jsem je.

Švabrin se zastavil na schodech. „Panovníče!“ řekl, „máte moc ode mne žádat, co vám libo; ale nedovolte, aby cizí člověk vstoupil do ložnice mé ženy.“

Zachvěl jsem se. „Tak tys ženat!“ řekl jsem Švabrinovi, chystaje se ho rozdrtit.

„Tiše!“ přerušil mne Pugačov. „To je má věc. A ty,“ pokračoval obraceje se k Švabrinovi, „ty se nevykrucuj a nevyhledávej žádné výmluvy: ať je to tvá žena, či není, já k ní přivedu, koho chci. Vaše blahorodí, pojď za mnou.“

U dveří světnice se Švabrin zase zastavil a řekl přerývaným hlasem: „Panovníče, upozorňují předem, že má silnou horečku a třetí den už bez přestání blouzní.“

„Otevři!“ řekl Pugačov.

Švabrin začal hledat po kapsách klíč a řekl, že jej nemá u sebe. Pugačov kopl do dveří; zámek odskočil; dveře se otevřely a my vstoupili.

Pohlédl jsem a ztrnul hrůzou. Na podlaze v roztrhaných selských šatech seděla Marja Ivanovna bledá; hubená, s rozcuchanými vlasy. Před ní stál džbán vody, pokrytý skývou chleba. Když mne spatřila, zachvěla se a vykřikla. Co se tenkrát se mnou stalo - už se nepamatuji.

Pugačov se podíval na Švabrina a řekl s hořkým výsměškem: „Máš to pěkný lazaret!“ Pak přistoupil k Marji Ivanovně: „Řekni, děvečko, proč tě tvůj muž trestá? cos mu provedla?“

„Můj muž!“ opakovala, „To není můj muž. Nikdy nebudu jeho ženou! Umínila jsem si, že spíš umru, a taky umru, když mne ne…