Kapitánská dcerka

Alexandr Puškin

62 

Elektronická kniha: Alexandr Puškin – Kapitánská dcerka (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: puskin21 Kategorie:

Popis

E-kniha Alexandr Puškin: Kapitánská dcerka

Anotace

Ústředním motivem knihy, zachycující Pugačevovo povstání v Rusku v letech 1772-1774, je milostný vztah šlechtického synka a kapitánovy dcerky, jejíž rodiče se stali obětí povstání, přičemž základním konfliktem je zde rozpor mezi humánním založením mladého člověka a drastickými stránkami nevolnictví. Poslední velké autorovo dílo představuje první básnický a pravdivý obraz Pugačova a jeho povstání.

O autorovi

Alexandr Puškin

[6.6.1799-10.2.1837] Ruský básník, prozaik a dramatik, zakladatel novodobé ruské literatury. Jako liberální šlechtic patřil k sympatizantům děkabristického hnutí, zastával však umírněné monarchistické názory. V rozsáhlé tvorbě navázal na tradici preromantické literatury a zároveň vytvářel zakladatelská díla ruského literárního romantismu ve všech žánrových oblastech. V dramatu se inspiroval principy Shakespearovy historické truchlohry (Boris Godunov). K vrcholům evropské romantické prózy patří zejména...

Alexandr Puškin: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Název originálu

Капитанская дочка

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Kapitánská dcerka“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

III.
PEVNOST


My na pevnosti žijeme,
chléb jíme, vodu pijeme;
když přijdou vrazi lítí,
jíst dáme jim i píti:
vytáhneme ostré palaše
a nabijeme kartáče.

Vojenská písnička.

Starosvětští lidé, holečku!

Ze hry „Zemánek“

 

Bělogorská pevnost byla vzdálena čtyřicet verst od Orenburka. Cesta vedla po strmém břehu Jajka. Řeka ještě nezamrzla a olověné její vody se černaly mezi jednotvárnými břehy, pokrytými bílým sněhem. Za nimi se prostíraly kirgizské stepi. Byl jsem pohroužen v myšlenky většinou smutné. Život v garnisoně mne příliš nelákal. Snažil jsem se představit si kapitána Mironova, svého budouciho komandanta, a představoval jsem si ho jako přísného, zlostného starce, neznajícího nic kromě své služby, a schopného posadit mne za každou maličkost do vězení a dávat mi tam jen chléb a vodu. Zatím se začalo smrákat. Jeli jsme dost rychle.

„Je daleko do pevnosti?“ zeptal jsem se svého vozky.

„Ne,“ odpověděl. „Je ji už vidět.“

Díval jsem se na všechny strany, doufaje, že uvidím strašné bašty, věže a valy; ale neviděl jsem nic, kromě vesničky obklopené trámovým plotem. Na jedné straně stály tři nebo čtyři kupy sena, napolo zaváté sněhem; na druhé nakřivený mlýn s lenivě spuštěnými křídly ze stromové kůry.

„Kde je pevnost?“ zeptal jsem se udiveně.

„Tuhle,“ odpověděl vozka, ukazuje na vesničku a s tím slovem jsme do ní vjeli. U vrat jsem spatřil starý litý kanon; ulice byly úzké a křivé; chalupy nízké a většinou slamou kryté. Rozkázal jsem, aby jel na velitelství, a za chvíli stanul vůz před dřevěným domkem, vystavěným na vysokém místě blízko dřevěného kostelíka.

Nikdo nevycházel. Vstoupil jsem do průjezdu a otevřel dveře do předsíně. Starý invalida sedě u stolu, přišíval tam modrou záplatu na loket zelené uniformy. Poručil jsem mu, aby mne ohlásil. „Jen jdi, holečku,“ odpověděl invalida, „naši jsou doma.“ Vstoupil jsem do čistého, starosvětsky upraveného pokojíku. V koutě stála skříň s nádobím; na zdi visel důstojnický diplom v zaskleném rámu; kolem něho se skvěly barvotiskové obrázky, představující dobytí Kistrinu a Očakova, pak volbu nevěsty a pohřeb kocoura. U okna seděla stařenka v domácí kacabajce se šátkem na hlavě. Navíjela niti, které držel v roztažených rukou jednooký stařeček v důstojnické uniformě. „Co nám neseš, holečku?“ zeptala se pokračujíc ve své práci. Odpověděl jsem, že jsem přijel do služby hlásit se, podle své povinnosti, panu kapitánovi a s těmi slovy jsem se chtěl obrátit k jednookému stařečkovi, pokládaje ho za velitele; ale stařenka přerušila mou naučenou řeč. „Ivan Kuzmič není doma,“ řekla, „šel na návštěvu k otci Gerasimovi; ale to je jedno, holečku, já jsem jeho žena. Buď vítán a pojď dál. Sedni si, holečku.“ Křikla na děvče a poručila mu, aby zavolalo četaře. Stařeček se na mne zvědavě díval svým jediným okem. „Smím se zeptat,“ řekl, „v jakém pluku jste ráčil sloužit?“ Uspokojil jsem jeho zvědavost. „A smím se zeptat,“- okračoval, „proč jste ráčil přejít z gardy do armády, do garnisonní služby?“ O…