Mozart a Salieri

Alexandr Puškin

39 

Elektronická kniha: Alexandr Puškin – Mozart a Salieri (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: puskin19 Kategorie:

Popis

E-kniha Alexandr Puškin: Mozart a Salieri

Anotace

Puškinova jednoaktovka ze souboru 4 her nazývaného Malé tragédie. Drama o dvou mužích, z nichž jeden byl převelice talentovaný (mladý Mozart), ten druhý (Antonio Salieri) mu to záviděl. Vedlo to až ke snaze svého konkurenta otrávit. Své rozhodnutí Salieri považuje za službu všem ostatním hudebníkům a skladatelům, na které Mozartova tvorba vrhá stín.

O autorovi

Alexandr Puškin

[6.6.1799-10.2.1837] Ruský básník, prozaik a dramatik, zakladatel novodobé ruské literatury. Jako liberální šlechtic patřil k sympatizantům děkabristického hnutí, zastával však umírněné monarchistické názory. V rozsáhlé tvorbě navázal na tradici preromantické literatury a zároveň vytvářel zakladatelská díla ruského literárního romantismu ve všech žánrových oblastech. V dramatu se inspiroval principy Shakespearovy historické truchlohry (Boris Godunov). K vrcholům evropské romantické prózy patří zejména...

Alexandr Puškin: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

Název originálu

Моцартъ и Сальери

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Mozart a Salieri“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

První scéna

Pokoj.

SALIERI: Prý není pravdy na zemi, tak dí se;
však pravdy není – ani ve výši:
to je mi jasné jako prostá škála.
Já narodil se s láskou k umění.
Když byl jsem děcko a když s vysoka
zvuk varhan duněl v kostelíčku starém,
já poslouchal a poslouchal, až slzy
mi živelně a sladce vytryskly.
Všech prázdných zábav brzy jsem se zřek;
všem naukám, jež hudbě byly cizí,
jsem výhost dal, a svévolně i pyšně
vše zavrhoval, hudbě jediné
jsa cele oddán. Prvý krok byl těžký
a trudná prvá cesta. Zdolal jsem
však časné trampoty a řemeslo
vzal za podnoží k umělecké tvorbě;
byl ze mne řemeslník: prstům svým
já vnutil suchou, neodmluvnou zběhlost –
a věrnost sluchu. Tóny umrtviv,
jak mrtvolu jsem hudbu pitval, souzvuk
jsem podložil si algebrou. Pak teprv,
jsa kován v nauce, já jsem si troufal
se vzdávat opojení tvůrčích snů.
Já skládat jal se, v tichu však a tajně,
když na slávu jsem nesměl ještě myslit.
Dva dni neb tři jsem v němé kobce sedal,
a zapomenuv leckdy spát a jíst,
já cítil žár i slzy inspirace –
a pak, svou skladbu spáliv, mrazivě
jsem zřel, jak moje akordy a dumy
se mění v prach a rozplývají v dým…
Co vykládat? Když přišel velký Gluck
a objevil nám nová tajemství
(ta hluboká a svůdná tajemství),
zda neodhodil jsem, co dřív jsem znal,
co měl jsem rád, več horoucně jsem věřil,
zda jsem se nepřidržel jeho stop,
tak odevzdaně, jako ten, kdo zbloudil,
však na cestu se přeptav, změní směr?
Tak úlisně, tak pracně jsem se snažil,
až v říši nezměrného umění
jsem došel vysokého stupně. Sláva
se na mě usmála, a v srdcích lidí
jsem souzvuk výslech se svým tvořením.
I byl jsem šťasten: v míru jsem se kochal
svou tvorbou, svými úspěchy a stejně
též pracemi a úspěchy svých přátel,
těch, kdož mi druhy byli v umění.
Ne! Záv…

Mohlo by se Vám líbit…