Trýzeň milosti

Utopenec

K chalupě se děti řítí,
křičí jako na lesy:
„Utopence máme v síti!
Honem, táto! Tak kde jsi?“
„Utopence? Nic tam není.
Dejte pokoj, haranti.
To by bylo nadělení.
Ať ho peklo zatratí.

Tohle smrdí po arestu,
na to nemám náladu.
Dělej stará. Dej mi vestu.
Omrknu to. Já tam jdu…
Kde ho máte?“ — „Tuhle, táto.“
A opravdu. Nablízku
leží mrtvý, samé bláto,
v mokré síti na písku.

Napuchlé a děsné tělo
zmodralo už úplně.
Snad se nešťastníku chtělo
skočit z hoře do tůně.
Snad zabloudil rybář v mlze,
snad šel chasník z hospody,
zloděj kupce obral drze
a shodil ho do vody?

Není věcí chalupníka,
jak skončil ten nebohý.
Mrtvé tělo v spěchu smýká
zpátky k řece za nohy,
odstrkuje špičkou vesla
nebožtíka od skály,
aby ho zas voda nesla
k hrobu s křížem do dáli.

Dlouho tělo houpal příval,
dlouho plulo v zátoce.
Dlouho muž se za ním díval,
pak si vzdychl hluboce.
Doma svolal všechnu chásku:
„Dám vám vdolek, fakani.
Kdo netouží po výprasku,
ať mi nikde nežvaní.“

V noci přišla strašná čina,
vítr skučel, běsnil proud.
V chalupě louč dohasíná,
ve všech koutech kouř a čmoud.
Děti spí, spí hospodyně,
starý bouři naslouchá.
Vtom na okno někdo silně
těžkou rukou zabouchá.

„Kdo je? Koho nesou čerti?“
„Hospodáři…