Trýzeň milosti

Alexandr Puškin

69 

Elektronická kniha: Alexandr Puškin – Trýzeň milosti (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: puskin15 Kategorie:

Popis

E-kniha Alexandr Puškin: Trýzeň milosti

Anotace

Tento obsáhlý reprezentativní výbor Puškinova díla zahrnuje lyriku, kratší dramata (Mozart a Salieri, Kamenný host) a poémy (Mnich, Bachčisarajská fontána, Cikáni, Hrabě Nulin, Domek v Kolomně, Měděný jezdec, Ruslan a Ludmila).

O autorovi

Alexandr Puškin

[6.6.1799-10.2.1837] Ruský básník, prozaik a dramatik, zakladatel novodobé ruské literatury. Jako liberální šlechtic patřil k sympatizantům děkabristického hnutí, zastával však umírněné monarchistické názory. V rozsáhlé tvorbě navázal na tradici preromantické literatury a zároveň vytvářel zakladatelská díla ruského literárního romantismu ve všech žánrových oblastech. V dramatu se inspiroval principy Shakespearovy historické truchlohry (Boris Godunov). K vrcholům evropské romantické prózy patří zejména...

Alexandr Puškin: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

, , ,

Název originálu
Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Trýzeň milosti“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Zpěv třetí:
Zkrocení ďábla

Proč od přírody nemám jiné vlohy,
s kterými by mi bylo mnohem líp?
Pak bych se jistě, jak je ten rok dlouhý,
nesnažil marně šplhat na Olymp,
neměl bych prsty černé od inkoustu
a na všech půdách rukopisů spoustu,
nemořil bych se s každou hloupou tečkou
jak stará panna s vyšívanou dečkou.
Na stole bych měl vína plný džbán,
barvu a tvar bych uměl dávat věcem,
dělal bych jisté tahy pevným štětcem
a maloval bych jako Tizian.
Svou Natalju bych věrně vypodobil,
plnou hruď, hebkou kadeř na šíji,
věneček z růží by jí čelo zdobil,
oblékl bych ji jako Thálii,
úsměvem zjasnil její ústa snivá.
Malířem být jsem toužil odjakživa.

Vypůjčil bych si barvy od Verneta
a od Poussina něžné valéry,
kreslil bych jih a žhavé vůně léta,
měsíčné noci plné nádhery,
kreslil bych mechem obalené skály,
hřebínky lehkých, dovádivých vln,
kreslil bych příboj, jak se mořem valí,
tříšť krůpějí a pěnu v tanci divém,
kreslil bych tichý vánek nad zálivem,
stříbrný proud a rozhoupaný člun,
kreslil bych lásku, kreslil Kantěmiru,
úchvatnou ženskou krásou unesen.
Já bez váhání zahodil bych lyru,
způsobnou Múzou dávno znuděn jsem,
mně není přáno však být Rubensem,
osud už dávno připoutal mě k slovu.
A proto nechám štětec Martynovu,
statečně drát se budu na Parnas,
dál nad papírem budu trávit čas
a ke svým písním navrátím se znovu.

Co asi dělá náš mnich v klášteře?
Jaké jsou plány jeho soupeře?
Už kotouč slunce na obloze zhas,
už vylézají ze škvír temné stíny,
už první hvězdy svítí nad lesy,
chuchvalce mlhy táhnou údolími
a měsíc už se loudá nebesy.
Mnich spíná ruce, před ikonou klečí,
jak noc se blíží, strach má stále větší.
A už je tady! Už se ve tmě skví
třpytivě bílá jak sníh u Moskvy,
tak bezostyšně hebká, lehounká.
Stařec je rudý jako pivoňka,
jak prodejné rty dívky povětrné,
rozpálen hněvem pro džbánek se hrne
a všechnu vodu z něho na přízrak
vychrstne. Vyhrál! Sukně mizí kouzlem
a místo ní se pochmurný jak mrak,
kosmatý, černý, rohatý jak kozel
pod stolem v rohu třese belzebub,
voda z něj crčí, kopyto mu klouže,
na hřbetě se mu ježí každý chlup,
ždímá si šosy, ocas tahá z louže,
očima blýská zlověstně jak vlk.
„Hosana! Hurá!“ křičí mnich a křepčí,
„už nehrozí mi žádné nebezpečí,
už nepustím tě, zakroutím ti krk,
nakonec nebe vždycky peklo potře,
teď odpykáš si svůj čin ostudný.
Vidíš tu láhev? Hajdy do ní, lotře!
Zavřu tě tam a hodím do studny.“
„Vyhrál jsi a mně nezbývá než vzdát se,
ctihodný starče,“ skuhrá ďábel sladce.
„Netop mě ale, otče Pankráci,
buď velkorysý přece k zajatci.
Já vyplním ti za to každé přání
a slibuji ti, že se do skonání
nebudeš muset trápit pro sukně.“
„To …