Trýzeň milosti

Zpěv druhý:
Hořké úvahy, sen a spásná myšlenka

Dokud noc vládla na nebeské báni
a oknem svítil srpek měsíce,
ta sukně v koutě nehnula se ani.
Sotva však mříží vnikl úsvit ranní,
nestoudný přízrak zmizel z temnice.

Nebohý mnich má mžitky před očima,
nejí a nespí, kočku nelaská,
modlicích knížek si teď málo všímá,
v hlavě mu leží jedna otázka.
„Náš klášter přece podobá se tvrzi,
psík neproklouzne kolem jeho vrat.
Kdo mohl být tak bezectný a drzý,
že do cely mi přines ženský šat?
Ó Bože, který všechno vidíš shůry,
snad nepronikla žena do klauzury?“
naříká Pankrác, studem zrovna hoří,
vyděšen k smrti myslí na příkoří,
celý den tráví v úzkosti a pláči,
po sukni pátrá, nohy těžce vláčí
a na okamžik oko nezamhouří.

Noc. Hvězdy. Sem tam knůtek mihotavý
ozáří nízké okno chaloupky.
Už stáhl Pankrác mnišský klobouk z hlavy
a ulehá. Jak zvenčí do kobky
měsíční silné světlo proniká,
zachvátí starce znovu panika.
Co se to třpytí na podlaze v stínu?
„Ať oslepnu, ať radši bídně zhynu,
jen ať mě nebe hříchu uchrání!“
Sukně se bělá. Stařec mrká po ní,
pak ovine si hlavu vetchou houní
a za chvíli je slyšet chrupání.

Úskočný běs hned promění se v mouchu
a s novou vervou dá se do práce.
Bzučí a rejdí po starcově rouchu,
na scvrklém nose šimrá Pankráce,
šeptá mu svůdná slova u kutlochu,
je výmluvný a vlezlý nadmíru.

A starci zdá se, že je tamaryšek,
že pod ním krouží hejno satyrů,
že víno šumí, až přetéká z číšek,
že Bakchus, mladý, rujný hrdopýšek
potřásá nad ním černou kadeří,
kam vplet si břečťan a zelenou révu,
že rozjařená hudba hřímá z výšek,
že v trávě tančí při veselém zpěvu
dryády lehčí nežli pápěří.
Tam Faun vyplašil útlobokou děvu
a pokukuje po ní záletně,
Pan písně lásky hraje na flétně,
pod lipami se v bezstarostném reji
rozdovádění chlapci prohánějí
a skotačí tam baculaté děti
a dál, kde větve v neprostupné spleti
nad loučkou tvoří vzdušný baldachýn,
kde voní vřes a prostírá se stín,
kam sotva hluk a halas doletí,
milenci leží v těsném objetí.

Náš mnich upíral pohled zamlžený
hned na pohár, hned na pár v ořeší,
hned na nymfy a na půvabné ženy
a v rozpacích se drbal na pleši,
vzdychal a hekal, nevěděl si rady,
stál na paloučku strnule jak troup,
pak mnišský klobouk do týla si šoup
a s rozevlátým vousem kolem brady
za krásnou nymfou rozběhl se klusem.

Vánek se vlnil v jejím vlase rusém,
prchala před ním jako gazela,
tu a tam očkem po něm házela
a Pankrác všecek schvácený
a bos za Dafné hnal se jako Aiolos.
„Však já tě chytím, mrško, uvidíš!“
vykřikl stařec, hnal se stále blíž
a náhle — ďábel vstříc mu běží z mlází
a pod nohy mu ženskou suk…