Kamenný host

Druhá scéna

Pokoj. Večeře u Laury.

PRVÝ HOST: Tak dokonale, Lauro, přísahám,
jsi ještě nikdy nehrála. Jak věrně
svou úlohu jsi pojala!

DRUHÝ: A jaks
ji rozvíjela. S jakým důrazem!

TŘETÍ: A s jakým uměním!

LAURA: Ba, posunek
se dnes mi každý dařil, každý přízvuk;
jen svému vnuknutí jsem vzdávala se,
má slova tryskala, jak by se lila
ne z trpné paměti, však z duše…

PRVÝ: Ano.
A tvoje oko posud žhne a tvář
ti svítí nadšením, jež neumdlévá!
Ó, nedej, Lauro, aby nadarmo
ten plamen vychlad; Lauro, zazpívej
nám, zazpívej!

LAURA: Tak prosím, kytaru!

(Zpívá.)

VŠICHNI: Ó brava, brava, skvostně, jedinečně!

PRVÝ: Dík, čarodějnice! Ty okouzluješ
nám srdce. Ze všech slastí života
má přednost před hudbou jen láska, ale
i láska je přec píseň. Podívej,
sám Carlos pohnut je, tvůj chmurný host!

DRUHÝ: Ta komedie! Kolik je v ní duše!
A kdopak složil slova?

LAURA: Don Juan.

DON CARLOS: Jak? Don Juan?

LAURA: To zbásnil kdys ten věrný
můj druh, ten přeletný můj milenec.

DON CARLOS: Tvůj don Juan je hříšný hanebník
a tys – tys hloupá ženská!

LAURA: Zbláznil ses?
Já rozkážu svým sluhům, aby tě,
ač hispanský jsi grand, hned zapíchli.

DON CARLOS (vstane): Tak zavolej je!

PRVÝ: Lauro, dost! A ty
se nezlob, Carlosi, že zapomněla…

LAURA: Nač? Don Juan že v čestném souboji
mu zabil pokrevného bratra? Žel,
že jeho ne!

DON CARLOS: Já hlupák rozzlobil se!

LAURA: Aj vida, doznáváš, že sám jsi hloupý. –
Nu, smíříme se.

DON CARLOS: Já jsem vinen, Lauro,
tak odpusť, prosím. Ale nemohu,
vždyť víš, to jméno klidně vyslechnout…

LAURA: A mohu za to já, že každou chvíli
mi jeho jméno přijde na jazyk?

HOST: Pojď, ještě zpívej, Lauro: na důkaz,
že už se nehněváš!

LAURA: Je pozdě v noci.
Tak na rozloučenou.…