Měděný jezdec

ČÁST PRVNÍ

Po zachmuřeném Petrohradu
zavály větry listopadu.
V nábřeží bily, hučely,
syčely, řvaly vodstva hory;
v své nepokojné posteli
Něva se zmítala jak chorý.
Déšť zoufale bil do oken
a plašil noc a trhal sen;
skřípěly okenice domů...
V půlnoční syrou hodinu
Jevgenij mladý přišel domů...
Tím jménem svého hrdinu
nazývat budem. Dobře zní,
mé pero dávné přátelství
má k němu. Příjmí třeba není
nám dnes k tomuto vyprávění,
ač kdysi třeba slávy stín
i je kryl, možná kdysi znával
je i sám starý Karamzin
a vroucně o něm vykládával.
Však na ně zapomněl náš věk
už dávno. Tak tedy náš rek
v Kolomně bydlí, slouží kdesi,
známých se straní, nepřeje si
znát slavné předky, ani let
zapomenutých, dávných let.

Tak domů přišel náš Jevgenij,
plášť svlékl, šaty; unaven
ulehl - nespal pohroužen
v myšlenky různých chmurné chvění.
Nač myslil? Na to, že je chud,
že jak všem chudým brání stud
jinak než prací dobývat si
svobody, chleba, že bůh přec
chytrosti, peněz moh by jaksi
mu přidat. To je jistá věc,
že prázdní lidé žijí šťastně,
nechytří, líní - a v tom vlastně
života vtip je nevtipný!
Že slouží jen dva roky; škoda
je taky, - myslil, - nepohoda,
že přestat nechce; tyto dny
povodeň stálé stoupá: mosty
přes Něvu brzy stáhnou: k zlosti -
tak neuzří dva, tři dny teď
Parašu - zatracený svět!

Tak snil. A smutno Jevgeniji
bylo tu noc a jen si přál
neslyšet kapky, které bijí
mu do oken, by netřískal
vítr tak venku... ^{[pozn. 3]}

Oči klíží
konečně spánek. A již hle!
z tmy noční deštěm prochladlé
den bledý bojácně se plíží...
Den hrůzy!

Něva celou noc
drala se k moři proti bouři,
rvala se, řvala v pěny kouři...
Však nezdolaná moře moc...
Po ránu stojí na nábřeží
diváků zástup ztrnulý,
zří, jak se Něva vzpírá, věží
a tříská čelem do žuly.
Však od zálivu větry sílí,
cestu ji hradí, zastaví,
zpět teče Něva, vzteky šílí
a ostrovy už zaplaví,
město se v lázni vichru koupá
a Něva roste, bubří, stoupá,
jak v kotli víří, vře a řve -
a náhle město napadne
kly jako šelma rozzuřená.
Vše prchá před ní. Pojednou
je prázdno všudy - vody jdou,
v náběhu sklepy zatápějí,
kanály mříže vyrážejí -
jak Triton vyplul Petrohrad
až po pás vodstvem Něvy spjat...

Vod útok! Zteč! Teď, s sta hromů!,
vlny už lezou v okna domů.
Snesených člunů kormidlo
se o zeď tře a drtí sklo.
Baráků trosky, komín, trámy,
boudy s mokrými plachetkami,
stržené mosty, okříny,
zbožíčko bledé chudiny,
i rakve …