Měděný jezdec

ČÁST DRUHÁ

Už však, hle, voda opadává,
Něva svůj vybouřila vztek,
jak dřív zas teče nazpátek,
na vzpouru pyšna sic - se vzdává,
za sebou kořist zanechává
štítivě, Iíně. Banditů
tak tlupa vpadne z úkrytu
do vsi a láme, loupí, krade,
rozbíjí, pálí; pokřik všade,
nadávky, rány v dál i šíř...
Kořistí ale obtěžkáni,
bojí se pronásledování
a utíkají ve svou skrýš,
po cestě lup svůj ztrácejíce.

Opadla voda, na ulice
vysvitlo plaché světlo již
a Jevgenij náš běží více,
než kráčí v strachu, naději
ke zkrotlé řeky ručeji,
kde vítězství, triumfu plny,
zlobivé kypí ještě vlny,
jak pod nimi by oheň plál;
pěn krajkoví v nich ještě pluje
a Něva těžce oddychuje,
jak kůň, jenž z bitvy přicválal.
Jevgenij nahoru a dolů
po řece patří, shlédne jolu
i zavolá si člunaře -
a přívozník odvahy plný
za groš ho přes bouřlivé vlny
rád převáží na druhý břeh.

Dlouho se záludnými víry
probíjel člunek statečně,
dlouho jej s plavci odvážnými
chapadly Něva vssát chce svými,
než popustí - tu konečně
člun přistal.

Po ulici známé
nešťastník do známých mu míst
běží a hledá. Je si jist?
Je to ten břeh, či zrak ho klame?
Spoušť vůkol. Všechno svaleno,
půl strženo, půl sneseno;
tu domek nachýlený stranou,
tam jiný se zdí nabouranou,
posunut třetí. Dokola
je za mrtvolou mrtvola
jak na bojišti. Náš Jevgenij
ve svém mučivém utrpení
utíká střemhlav hrůzou tou:
sudba se zprávou neznámou
jak s uzavřeným listem čeká.
Náš rek už letí předměstím,
už vidí záliv. Nedaleká
je chata s vetchým plůtkem svým.
Vtšai co je to?

Jevgenij stane,
popojde zpět, hladí si skráně.
Vrátí se... stane... jde zas dál.
Tu místo přec, kde domek stál;
tu jíva, tady vrátka tuší.
Kde dům však? Voda odnesla?

Jevgenij se zoufalstvím v duši
chodí a chodí do kola -
sám k sobě mluví, nahlas, tiše,
na jednou v čelo udeři se
a rozchechtá.

Zas noční mhla
na chvějné město nalehla;
však dlouho nespal starý, mladý
a do noci si vykládali
o dnešním dnu.

Když jitra svit
prorazil bledý mraků kryt
a nad tichou blýsk metropoli,
nenašel ani stopy už
včerejší hrůzy; purpurový
plášť zdobně zahaluje zlo.
Kolejí starou vše zas šlo.

Ulice opět oživily
a bezcitně zas po nich čilý
nárůdek spěchal. Úředník
do služby chvátá. Kramář vnik
do sklepa, odčerpává vodu
a zboží suší, počítá,
co vzala Něva rozlitá
a jak si vynahradí škodu
na bližních. Z dvorů zase už
sváželi Ioďky.

Milec Múz,
pan hrabě Chvostov, svými rýmy
už zpívá nesmrtedlnými
o povodni té, hrůze hrůz.
Než bědný, bědný můj Jevgenij!...
Nesnesl, běda!, jeho duch
obrazů strašných rozvichření
a zmát se. Stále bije v sluch
mu hukot větrů; Něva proudí
bolavou hlavou. Hrůzy pluh
zoral mu duši. Městem bloudí
v snu podivném zajetí.
Jde týden - měsíc přeletí -
můj rek už svého do podkroví
zapomněl cestu. Jeho kout,
když došla lhůta, pronajmout
chudému dali básníkovi.
0 věci své se nehlásil.
A světu záhy cizí byl.
Celý den bloudil, venku spával,
živil se tím, co kdo mu dával.
Šat na něm chátral odřený.
Házeli po něm kameny.
Drožkář ho časem přetáh bičem
a rek náš jako zmámený
se…