Hodokvas v době moru

Z Wilsonovy tragedie „The City of the Plague“

ULICE

Prostřený stůl. – Několik hodujících mužů a žen.

MLADÝ MUŽ: Náš vzácný předsedo, já připomínám
ti člověka, jenž dobře znám je všem
a který zkazkou, posměváčským šprýmem
i bystrou poznámkou neb odezvou
tak štiplavou v svém směšném důstojenství
nám rozjařoval stolní společnost
a plašil mračno, kterým nyní mor –
náš host – i nejskvělejší rozum kalí.
Dva tomu dni, my jeho anekdotám
se svorně smáli; což by bylo možno,
by při tom jarém hodování z mysli
nám vypad Jackson! Jeho křeslo tady
je opuštěno; čeká, jak se zdá,
že šprýmař ještě přijde – on však šel
už do chladného podzemního bytu…
A třeba dosud výmluvnější jazyk
se neodmlčel v prachu mohyly,
přec ještě mnoho je nás na živu
a nemáme proč truchlit. Vybízím
vás tedy: připijme mu na paměť,
tu sklenku zvednem s bujnou zdravicí,
jak za živa to rád měl!

PŘEDSEDA: Prvně smrt
zde vtrhla mezi nás – nuž připijme
mu mlčky na památku!

MLADÝ MUŽ: Staniž se!

(Všichni mlčky pijí.)

PŘEDSEDA: Tvůj hlas, má milá, vyluzuje zvuky,
jimž vládne rodných písní nezkrotnost.
Pěj, Mary, zpívej, tesklivě a táhle,
ať do veselí potom zmámeně
se smíme vrhnout jako ten, kdo světu
byl na čas urván divným viděním.

MARY (zpívá): Býval čas, kdy požehnaně
vzkvétala nám krajina:
v kostele, když den byl Páně,
byla všechna dědina;
švitořil den za dnem v škole
našich dítek šumný sněm,
třpytila se světlá pole
bystrou kosou se srpem.

A teď kostel stojí pustý,
škola věčně prázdno má,
řidne háj, dřív temně hustý,
marně louka přezrává;
ztichlá dědinka je celá,
jak by vyhořelo v ní,
mrtvo vše – jen u kostela
nepustne to, nemlčí.

Stále sem jen mrtvé nosí;
živ kdo ještě pozůstal,
zoufanlivě Boha prosí,
aby duši míru přál.
Stále místa třeba více!
Hroby o sebe se trou,
jako stádo zápasíce
o svou řádku stísněnou.

Jestli do hrobu já mladá
upadnout mám předčasně,
ty, jejž měla jsem tak ráda,
jehož láska je mi vše –
modlím s…