Údolí strachu

KAPITOLA III
TRAGÉDIE V BIRLSTONU

A teď bych chtěl na okamžik požádat o dovolení, abych směl ponechat svou bezvýznamnou osobu stranou a popsat události, k nimž došlo předtím, než jsme dorazili na místo činu – ovšem ve světle poznatků, ke kterým jsme dospěli až později. Jenom tak si čtenář může udělat vlastní názor na lidi, kteří se v případě objevují, a na zvláštní prostředí, tvořící rámec jejich osudu.

Vesnice Birlstone je malá a velice starodávná hrstka domků – napůl dřevěných – na severní hranici hrabství Sussex. Celá staletí se v ní nic nezměnilo, ale v několika posledních letech přivábil její malebný ráz a její poloha značný počet zámožných usedlíků, jejichž vily je tu a tam vidět v okolních lesích. Tyto lesy považují lidé z kraje za nejzazší výběžky velkého hvozdu zvaného Weald, který stále řídne a táhne se až ke křídové pahorkatině na severu. Ve vesnici vzniklo několik obchůdků, které chtějí vyjít vstříc zvýšenému počtu obyvatel, takže jsou jisté předpoklady k tomu, aby Birlstone zanedlouho vyrostl ze starobylé vesničky v moderní město. Je centrem rozsáhlé venkovské oblasti, neboť Tunbridge Wells, nejbližší významnější město, je až deset či dvanáct mil dál na východ, za hranicemi hrabství Kent.

Asi půl míle od městečka stojí ve starém parku, proslulém svými obrovitými buky, starobylý birlstonský zámek. Část této úctyhodné budovy pochází z dob první křižácké výpravy^[4], kdy Hugo de Capus vystavěl nevelkou pevnost uprostřed panství, které mu daroval Rudý král. Pevnost roku 1543 vyhořela a několik očazených základních kamenů ze spáleniště použili za panování krále Jakuba, kdy na zříceninách feudálního hradu vyrostlo venkovské panské sídlo, postavené z cihel. Zámek Birlstone s mnoha štíty a malými okny, zasklenými kosočtvercovými tabulkami, zachoval se z valné části v té podobě, v jaké byl na počátku sedmnáctého století postaven. Ze dvou hradních příkopů, jimiž jej jeho někdejší, bojovně naladěný majitel obehnal, nechali však vnější vyschnout, takže nyní sloužil mnohem skromnějšímu účelu – používali ho jako zahrady k pěstování zeleniny. Vnitřní příkop stále ještě existoval a táhl se kolem celé budovy. Byl široký asi dvanáct metrů, ale hloubka nestála za řeč. Napájel jej malý potok, který na druhém konci tekl dál, takže voda v příkopu, ačkoli kalná, nikdy nebyla pokryta žabincem nebo zkažená. Okna přízemí byla jen asi třicet centimetrů nad vodní hladinou. Jediný přístup do zámku vedl přes padací most, jehož řetězy a rumpály byly dávno zničené a rozežrané rzí. Poslední majitelé zámku jej však s charakteristickou energií dali opravit, a tak mohl být padací most zase zvedán a spouštěn, a skutečně to také každé ráno a každý večer dělali. Tímto obnovením zvyku ze starých feudálních časů měnil se zámek na noc v jakýsi ostrov a tato skutečnost přímo souvisela se záhadou, která na sebe zanedlouho obrátila pozornost celé Anglie.

Zámek byl několik let neobývaný a hrozilo už nebezpečí, že jej zub času promění v malebné zříceniny, když se jeho…