Kapitánská dcerka

IV.
SOUBOJ

Zaujmout rač jen místo své,
bodnu tě rovnou do srdce!

Kňažnin

Minulo několik neděl a můj život v Bělogorské pevnosti se utvářel pro mne nejenom snesitelně, ale až příjemně. V domě komandantově mne přijali jako vlastního syna, Oba manželé byli lidé svrchovaně počestní. Ivan Kuzmič, který se stal z vojenského dítěte důstojníkem, byl člověk nevzdělaný a prostý, ale nanejvýš poctivý a dobrý. Žena jim vládla, jak to souhlasilo s jeho bezstarostností. Vasilisa Jegorovna se dívala na věci služební jako na věci své domácnosti a spravovala pevnost právě tak jako svůj domov, Marja Ivanovna ztratila v poměru ke mně téměř svou plachost. Stali se z nás dobří známí. Našel jsem v ní rozumné a citové děvče. Nepozorovaně jsem přilnul k dobré rodině, ba i k Ivanu Ignatičovi; jednookému garnisonnímu poručíkovi, na něhož Švabrin vymyslel že prý má nedovolený poměr s Vasilisou Jegorovnou, což bylo zhola nepravděpodobné; ale Švabrina to neznepokojovalo.

Byl jsem jmenován důstojníkem. Služba mne nepřetěžovala. V Bohem milované pevnosti neexistovaly ani přehlídky, ani cvičení, ani strážní služba. Velitel cvičil tu a tam z vlastní píle své vojáky; ale nemohl ještě dosáhnout, aby všichni věděli, kde je vpravo a kde je vlevo. Švabrin měl několik francouzských knížek. Dal jsem se do čtení a probudil se ve mně zájem o literaturu. Dopoledne jsem čítával, zabýval se překlady a tu a tam i skládal verše. Obědvával jsem téměř denně u komandanta, kde jsem obyčejně ztrávil zbytek dne, a kde se někdy večer vyskytl i otec Gerasim se svou ženou Akulinou Pamfilovnou, největší klepařkou daleko široko. S A. I. Švabrinem jsem se ovšem vídal denně; ale ponenáhlu se mi stávala beseda s ním méně příjemnou. Jeho stálé vtipy na komandantovn rodinu se mi nelíbily, zvlášťjedovaté poznámky o Marji Ivanovně. Jiné společnosti v pevnosti nebylo; ale já po jiné netoužil.

Baškirci se přes všechna proroctví nebouřili. Kolem naší pevnosti byl svatý klid. Ale mír byl porušen nenadálým vnitřním sporem. Řekl jsem už, že jsem se zabýval literaturou. Mé pokusy nebyly na tehdejší dobu tak špatné a Alexandr Petrovič Sumarokov je za několik let hezky pochválil. Jednou se mi podařilo napsat písničku, s níž jsem byl spokojen.

Je známo, že básníci, tváříce se, jako by potřebovali rady, hledají mnohdy laskavého posluchače. A tak jsem přepsal svou písničku a donesl jsem ji Švabrinovi, který jediný v celé pevnosti mohl veršovnické dílo ocenit. Po krátkém úvodu jsem vyndal z kapsy svůj sešitek a přečetl jsem mu tyto veršíky.:

Na svou lásku zapomenout
chtěl bych a na milou svou,
na svou Mášu zapomenout,
najít volnost ztracenou.

Než ty oči, jež mne jaly,
stále v duchu musím zřít;
mysl moji upoutaly,
navěky mi vzaly klid.

Shlédni, Mášo, na mou muku,
nade mnou se slituj přec;
podej mi svou teplou ruku,
hleď: já tvůj jsem zajatec!

„Co tomu říkáš?“ zeptal jsem se Švabrina, očekávaje jeho pochvalu jako daň, která mi přísluší. Ale k velké mé rozmrzelosti Švabrin, obyčejně shovíva…