Dvůr

In memoriam

A pak sešine se rakev
z břehů do proudu.
A že i v tomto dění
zas jen rakví je,
tak dá se vléci.
Když první vlna ostyšná
ji pěnou přelije,
už běží druhá, smělejší,
jež chňapá prudčeji,
a za ní jiná, třetí jde,
podobná chladné kleci,
nesoucí v sobě temno už
a pruty věčných stínů,
v níž přešlapují siné
šelmy peřejí.
A kdyby nevěděl,
teď mrtvý ví: já hynu,
sám sobě jsem už opodál.

Neboť proud rakev za svou vzal
a míří na hlubinu.

Jak dál se dává rakev ta
strhnouti do pohybu
v klesání, zpěvu, ve věncích,
vše rychlejší než spád,
bůh svoje stránky obrací
a hledá starou chybu,
jež zní: žít znamená
mít z čeho umírat.

A jak se noří hloub a hloub
ten, který právě chybil,
je plno našich údivů
v té síni mdlého svitu.
A víc než pohled plačící
se dojem potácí tu
— jak můra dnem se potácí
než usne na zdivu —
že neodchází proudem tak,
jak my tu zůstáváme,
že ani tolik nezemřel,

jak my tu zbudem živi,
že on je svůj, je určitý,
a nás že přísvit klame —
rakev se přísně propadá,
a síň se diví,
diví.

Tak tomu bývá, vzpomínám,
vždy u těch, kteří žijí
nadobro, navždy, vpospas nám,
až zvyknem docela
za své brát jejich noci, dny,
mlhy, sny, nostalgii,
očima jejich vítati
svá jitra prochvělá.
A jejich ústy prožívat
svá sladká jarní vání…

Tak tomu bývá, vzpomínám,
že když pak mrtvi jsou,
za jejich rakví přátelé
jak výčitka jdou němá.

Tys Pane chtěl té nemoci.
Chtěls mrákotou ji zdobit.
Tak tomu bývá.
Vím, já vím.
Jen, Pane,
nemá to být.

Spí klavír, spí. Víš, s levým pedálem
je stále ona potíž, jaká byla.
V tikotu hodin pomalém
tě čeká, čeká
klávesnice bílá.

V té klávesnici dole jedno černé des.
Co ses mu chlapče vždycky nauhýbal,
že neznělo jak mělo,
že tón trochu kles,
a znevažoval skvělých melodií příval.

K čemu to všechno. Dur, moll, láska, znění,
naděje, noci, hudby sladký úl,
když jednou, jedenkráte
v malém obestření
onomu des
ses přece nevyhnul…

V komoře lyže zaprášené.
Jak daleko je první sníh?
Je podzim, už jej asi žene.

A šťasten, kdo se chvíle dočká,
že zabloudí mu první vločka
do úst, když právě po ní vzdych.

Však staré torně na hřebíku,
té stýská se už od jara
po velkém klidu lesních šiků.

Po hřebenech, kde v bílém hřmění
věčně se horští ďábli žení,
kde výská vichrů fujara,

kde jako na svém pohřebišti
mráz plno čirých uren má,
těch uren vzduchu, jež se tříští,

při mladém hlase toho, který
sem dospěl, aby v strany čtvery
jásání spustil daremná.

A pak, ty sjezdy do údolí,
přivřená víčka, sráz a sráz,
a rozkoš, silná, že až bolí —

jak šťasten ten, kdo dočká chvíle,
za níž mu stráně Beskyd bílé
letí vždy vstříc
v ten zimní čas.

V komoře smutná t…