Zlatovláska

V krajině pusté a nevlídné,
tam kde ptáci nezpívali,
kde se ryby mlčet bály,
tam vládl zlý král.

A ten si dal zbudovat
škaredý a černý hrad.
Škaredý jak vlčí tlama,
černý jako půlnoc sama,
černá hradba, černý kámen,
černá brána, černá věž,
ve všech koutech černé stíny,
a ten král tam na tom hradě
dělal samé lotroviny,
a co řekl, byla lež.

Jednou pozdě v listopadu,
na nejvyšší věži hradu
do své trouby hlásný duje,
tlusté tváře nafukuje:
„Vstávat, vstávat! Už je ráno!
Už ať máte odespáno,
už ať všichni, kromě krále,
peřinečkám dáte vale!
Každý zčerstva po své práci
Koho svrbí líná kůže,
tomu čarodějná metla
k ozdravění dopomůže!“

Lidé vstali, zazívali,
nebylo jim do smíchu,
a namísto hopsa hejsa
odplivli si potichu.

V komůrce, tam na postýlce
chlapec Jirka probudil se.

„Zas ta trouba! Zas ten kravál!
Sotvaže si člověk lehne,
zase aby honem vstával,
sotva skončí jedna dřina,
už je ráno, začne jiná.
To je tím, že nejsem král,
že jsem jenom králův sluha.
Král, ten si to uměl vybrat!
Ten smí chrápat vesele
přes ty čtyři postele,
ve dne v noci,
v noci ve dne,
ten má spaní
na rozdání.
Já mám samou honičku…
Sbohem, ty můj slamníčku!
Sbohem, ty má zlatá slámo
Nezvedne se koště samo,
koště samo nezamete,
i kdybych dal na modlení,
neboť koště křesťan není.
Hrom aby tě, špatný světe!
Já teď musím honem vstát
zamésti ten hloupý hrad.“

Chytí koště, už jím jezdí
po podlaze od zdi ke zdi,
zametá a zvedá prach,
všichni švábi dají v nohy,
neboť mají z metly strach.

Šmejdí Jirka hradním sálem,
zastaví se nad škarbálem.

Levý škarbál slušně stojí,
ale pravý jaksi skáče
jako prapodivné ptáče…

To s tou botou rarach šije?
Či snad ona neví, čí je,
že tak skáče, že tak hopsá?

Najednou se z boty noří
ouška, očka, čenich černý…

„Pro tisíc ran do lucerny!
Kdo by to byl řekl do psa!
On v té botě vězí psíček!
Měl v ní nocleh, žertovníček!
Že já, psíku, mám tě rád,
kočár čeká, nasedat!“

Sedí psíček na koštěti,
už s ním koště, už s ním letí…
Jedou, jedou kolem síně,
potom přes práh do kuchyně
a dál cestou necestou
jako s čertí nevěstou
po schodišti do komnaty,
kde se z rámu zlaceného
kouká na ně cizí svatý,
jedou dále do pokoje,
kde má král ty dýmky svoje,
jedou, jedou, prach se práší,
když tu náhle psíček:
„Blaf!“

Kde se vzala, tu se vzala,
přioděna v černý háv,
stojí v jizbě babka malá.

Oči, ty má zahleděné,
líce jako křída bledé,
vlasy stářím vybělené,
ale přec je vlídná, milá
jako novoroční víla.
A že nese králi rybu,
co si o ni včera říkal.
Tuhle ji má v košíku.

„Jakou rybu?“ ptá se Jirka.

„Jakou? Černou, tuze tmavou,
vylovenou z černé tůně,
v které v noci hvězdy plavou.
Sám ji na mně vyžádal,
závdavkem mi dukát dal.
Chce ji mít ke snídani.“

„Ale vždyť ta ryba, paní,
není ryba, to je had!“

Babka jak by neslyšela.

„Pivem ji máš polévat,
obalíš ji v tymiánu
trhaném o svatém Jánu,
trochu pepře přidáš k tomu.
Dobrá bude, to ti pravím,
dobrá bude ledasko…