Osudy

Krysy

Vídal jsem krysy lézt po střechách koželužen,
když slunce po deštích je vylákalo z děr.
Tu starou vzpomínku sám ďábel byl mi dlužen.
Jako bych jenom v děsu žil
a neměl vzpomínati
na něco mnohem hezčího:
na topol, jenž se klátí
v dohledu okna, nebo na kotě,
co předlo rádo
zpěvy Mezulánské
na dětských prsou,
na mé dřímotě.

Nebo ty jarmarky! Já z tureckého medu
jsem sladká střeva táh do délek úžasných,
a měl bych ještě znát, jak za korunu jedu
na lvu či tygru zeleném,
jenž hloupě bulvy kulí,
přitom však velmi skelnatě,
neb úpěl v libovůli
velkého lovce.
Věřte, já jím byl,
a kamkoliv jsem třeba
prstem zacílil,
padala zvěř jak smetena.

Zelení tygři zejména.

A měl jsem zlatou trumpetu a troubil na Jericho,
věž nevěž, hradba nehradba, vše puklo v dechu mém.
Však má-li město sedm bran, má z čeho bolet břicho.
Či ne…