Osudy

Karbaníci

Pikový kluk se lepí
a kosé oči má.

Tři velkolepí hulváti
půlnocí mastní, uhřátí,
v levičce karty rozhrnuté,
a oči z mozků, z mozků vzduté,
trnou, že stůl jim
dohřímá.

Že všechno musí meze mít,
je v koutech příšeří.
Ve jménu lásek odešlých
zlé ztopoření po grešlích
zde trvá. Šlapy na trnoži,
vzepřeni v ní jak v lásce boží,
tak sedí tu už z jedné smutných
Páně večeří.

Nikdo je nikde nepohřeší.
On dávno na ně
zapomněl.

A jen ty kříže, černé kříže,
jim v uzlech kouře vybaví,
že jeden kříž — a kdy to bylo,
trochu se jim to zahlenilo —
se tu tměl.
Otázka visí, kluk se lepí
a ohrnul se král.

Dva zamyšlení hulváti
třetímu za hru zaplatí.
Vysunut, jak trám ze stodoly,
z myšlení, třetí kříže volí,
a rozdává a rozdává,
jak Onen rozdával.

Na sebe vrčí tři psí hlavy,
těla jim ubil
přes noc ras.
K ránu hra karet sama sněží,
karbaníkům už nenáleží,
za každým prstem jedna díra,
…