Člověka hořce mám rád

Laciné věci

Laciné věci mají zvláštní úděl.

Pár dnů nebo týdnů,
měsíců, roků i staletí —
to podle toho,
zdali jsou konvicí na mléko,
králičím kožíškem,
anebo filosofií —,
tváří se vesele,
tváří se jako ta kuchařka
přizvaná na svatbu notářovy dcery.
Lidé k nim laskavě shlížejí,
oni je přestavují,
posunují s nimi
tam na těch dalekých přednádražích
dobrého vychování svého.

A laciné věci jsou vděčny.
A jejich úsměv je křeč,
tvrdá, bolestná.
A ony zbožňují ty, kdož je koupili,
ochotny pro ně jít na smrt,
podstoupit plameny,
potopu, moly a rez,
nepřežít pána ani o vteřinu.

Ale pak za den či za týden,
za měsíc, za rok a století
láce se proklube k slunci,
jako prostředník z nitěné rukavice
koupené pro dva tři pohřby.

K čertu s tou lacinou věcí!

A páni ji uvrhnou do urny na smetí,
do stoky, do tmy,
do páchnoucích archívů.

A tam se začíná ten její nový život.
A tam se začíná ten neskonalý život,
potmě a ve vlhku,
a jeho jméno je Zapomenutí.

Proč se to děje,
my nevíme.

Ale
nádherné hroby
dobyvatel světa,
ty zejí na tváři země
jen jako důlky po neštovicích.
Laciná panenka mrtvého dítěte
z Do…