Český sen

Píseň o mladé vichřici

Roztančila se,
sukní zavířila,
luskla si prstem o skály,
aby ty jejich
basy zkamenělé,
aby jí zčerstva
k tanci zahrály.

Dupla si nožkou.
Zděsily se bursy,
vylétly do tmy
krysy z pelechů,
a ona divoká
a celá bez dechu
do kola vtáhne všechny světadíly,
i oceány,
jeden po druhém,
a v smíchu třese starým osudem
jak strašákem,
jak snopem prázdné slámy.

Roztančila se.
Nad námi a s námi.

Nám vichří rudé prapory,
nám nese tóny písní,
a tamtěm, číhajícím,
do očí, do úst hází prach
a hrbí jejich záda.

Roztančila se nad námi
a s námi
vichřice mladá!

Mladá — a lstivá.
Lstivá tam, kde mříží
motýlek — moták odlétá,
ona jej nese
ve větrných vlasech
ostnatým drátem do světa.

Mladá — a něžná.
Něžná tam, kde v polích
děťátku s čela
mouchy větví shání
malinká čínská maminka —
tam kráčí po špičkách
jak vánek nad travami.

Shýbá se nad dítě
a líbá je
tak plaše.
Taková je. I zlá,
a zase milá
vichřice bílá,
krasavice naše.

Kdo ji chce zalhat?
Kdo jí brání v cestě?

Spíš upřeš lásku
srdci milenců,
spíš zalžeš klasům

jejich rodnou hlínu,
a slepci rodnou tmu,
a hvězdě plavý svit,
spíš zalžeš požár
listí za podzimů,
a ticho mohylám,
a matce její cit —
vichřici pra…