Nové mýty

Čtyři roztomilí katané

Mám známé čtyři katany.

Ten první žije z housenek
a ptákům jejich vejce pije.
A za prstýnek, jenž se smek
z prstíku dívky, zhublé žalem,
veš, máti svou, by prodal málem.
Musí však ještě pocicávat.
A proto rdousí v uzlech kravat
vesnické cápky před zrcadly.
Věřte mi, že mu kdysi vyjde
z hustoty pachu v podpaždí
dvé hnědých křídel, jaké mívá
pořádný anděl, anděl padlý —
jen co se láskou rozdráždí,
jen co se trošku rozezpívá.

Ten druhý tasí chudé kýty
při chůzi jako rapíry,
na čele lidském staví pot
a žije v pultech krámů skrytý.
Když spouští řezník závěsy,
on tiše kalí průřez masem
a nad včerejším skopovým
on sní o jisté matróně.
Ó, že ji půjde stopovat!

Hle už je v jejím salóně
a sedá kolem podobizen
ten lstivý katan, jemný ovád,
a vzdechem z jejích úst, kde chybí
tři zadní zoubky, ne však více
než chybějící rybky v strouze,
již tráví malý cukrovar! —
nabobtná, zduří, nedutaje
tam nad umělou palmou z ráje
a nad zvířetem klavíru,
tak nevinným, bez předurčení.
On rozmáčknutý nehtem dal by
zelený detail velké malby,
kde amorci a víly z niv
jsou vykasáni na podiv
těch návštěv, které nelze přimět
do ponožek se
vyzouti.

A katan, oči vybouleny,
hlídá ty čtyři drahé stěny,
kde ona po třech záchvatech
migrény, smutku, otylosti
mu jednou přec jen dovolí,
co chtěl.

To třetí katan, katan strojků,
zná mechaniku mého žalu.
Nic Nikdo Nikde s číselníkem,
a proud, jenž trne,
proud, jenž trne.
Děťátko jinak opatrné
okouzlí vzhledem faráře
anebo knírem strýčka-kosa:
stříhá jím, stříhá, za bzukotu
a ukazuje kolečka,
anebo jiskří k biřmování.
Má malé trati s tunely
všech věcí, jež se poděly
navěky neznámo kam.
Otvory, kuní tlamičky,
loví mu v noci prsty, nehty,
a za chloupky když přitáhne,
hned někdo bude spát sám.
Neboť srst dělá z lidí lidi
a sliny činí lásku z lásky
…