Zápisky z podzemí

II

Období mých neřestiček skončilo, a mně se z nich udělalo nanic. Nastoupila lítost, ale tu jsem potlačoval – bylo mi až příliš zle. Ale pomalu jsem si i na to zvykal. Dovedl jsem si zvyknout na všechno, totiž ne že bych si zvykl, ale nějak tak dobrovolně jsem se odhodlal všechno snášet. Měl jsem východisko, jež všechno smiřovalo – a to únik ke „kráse a vznešenosti“, ve snění ovšem. Strašlivě jsem se oddával snění, snil jsem celé tři měsíce, zalezlý ve svém koutě, a věřte, že jsem se v těch chvílích ani trochu nepodobal tomu pánovi, který si v kohoutí posedlosti dával přišít na plášť límec z německého bobra. Stával jsem se hrdinou. Svého šestistopého poručíka bych býval nepřijal, ani kdyby přišel na zdvořilostní návštěvu. Úplně jsem ho vymazal z mysli. O čem jsem snil a jak jsem se mohl spokojit svým sněním, to bych dnes těžko vykládal, ale tenkrát mě to uspokojovalo. Ostatně dosud v tom nacházím částečné uspokojení. Sny na mě působily obzvlášť sladce a silně po době neřestiček, působily pokáním a slzami, kletbami a extázemi. Míval jsem okamžiky takového dokonalého opojení, takového štěstí, že mi na mou věru nezbyla v duši ani stopa ironie. Prožíval jsem viru, naději a lásku. Podstata byla v tom, že jsem v těch chvílích slepě věřil, že se nějakým zázrakem, nějakým vnějším zásahem náhle svět přede mnou doširoka otevře a na obzoru se objeví harmonická skutečnost, ušlechtilá a krásná, ale hlavně naprosto hotová (jaká vlastně, to jsem nikdy nevěděl, ale hlavní bylo, že naprosto hotová), a já že vyjedu na světlo boží málem na bílém koni s vavřínovým věncem na hlavě.

Druhořadou úlohu jsem si nepřipouštěl, a právě proto jsem ji ve skutečném životě klidně hrál. Buď hrdina, nebo bahno, nic mezi tím. To mě právě zahubilo, protože v bahně jsem se utěšoval, že jindy bývám hrdinou, a hrdina dával zapomenout na bahno. Pro obyčejného člověka je bahno hanbou, ale hrdina je příliš povznesený, než aby se pošpinil, a může se tedy špinit. Je zajímavé, že tyto návaly „krásy a vznešenosti“ na mě přicházely i v době neřestiček, a to právě tehdy, když jsem se ocitl až na dně bahna; přicházely v občasných drobných vzplanutích, jen tak, aby se připomenuly, ale naprosto neznamenaly konec neřestiček, naopak, kontrastem jako by jim přidávaly chuti a bývalo jich právě tolik, kolik bylo třeba na dobrou omáčku.

Byla to omáčka z rozporů a utrpení, z mučivého sebezpytování, a všechna ta trápení a trápeníčka dodávala mým neřestičkám jakousi pikantnost, a dokonce smysl – zkrátka dokonale plnila úlohu dobré omáčky. A nebylo to všechno bez jisté hloubky.

Copak bych se mohl oddávat obyčejným, spontánním, všedním, písařským neřestičkám a snést celou jejich špínu? Co by mě na nich mohlo okouzlit a vylákat v noci do ulic? Kdepak, pánové, já jsem měl ze všeho ušlechtilá zadní dvířka.

Ale co lásky, pánové, co lásky jsem prožíval v těch svých snech, v těch únicích ke „kráse a vznešenosti“! Sice jen pomyslné lásky, která se ve skutečnosti neobracela k ničemu lidskému, ale bylo té lásky tolik, že jsem pak ve skutečném životě už ani necítil potřebu milovat, to by už býval zbytečný přepych. Všechno to ostatně vždy šťastně skončilo líným a opojným únikem k umění, totiž ke zcela hotovým krásným formám bytí, z větší části ukradeným u básníků a romanopisců a přizpůsobeným pro všechny potřeby a požadavky. Tak například triumfuji nade všemi; všichni samozřejmě leží přede mnou v prachu, donuceni dobrovolně uznat mou dokonalost, a já jim všem milostivě odpouštím. Nebo jsem slavným básníkem a státním hodnostářem a zamiluji se; dostanu nespočetné milióny a ihned je věnuji lidstvu a zároveň se před celým člověčenstvem zpovídám ze svých hříchů, které ovšem nejsou pouhými hříchy, nýbrž mají v sobě neobyčejně mnoho „krásy a vznešenosti“, něco z Byronova Manfreda. Všichni roní slzy a objímají mě (co by to jinak bylo za tupce) a já se vydávám bosý a hladový hlásat nové ideály a porážím zpátečníky u Slavkova. Potom zazní slavnostní pochod, je vyhlášena amnestie, papež svoluje k cestě z Říma do Brazílie, načež se pořádá ples pro celou Itálii ve vile Borghese na břehu jezera Como – jezero Como je schválně za tím účelem přestěhováno do Říma – a pak následuje scéna v hustém loubí a…