Zápisky z podzemí

IV

Už od včerejšího večera jsem věděl, že přijedu první. Ale to nebylo to nejhorší.

Nejenže tam nikdo z nich nebyl, ale jen s námahou jsem našel naši místnost. Stůl nebyl ještě zcela prostřen. Co to mělo znamenat? Po dlouhém vyptávání jsem se konečně od personálu dověděl, že oběd je objednán na šestou, nikoliv na pátou.

Všichni se v tom shodovali. Styděl jsem se dál se vyptávat. Bylo teprve za pět minut půl šesté. Pokud změnili hodinu, měli mi to dát vědět, od toho je pošta, a ne mě vydávat „hanbě“ před sebou samým a… třeba před personálem. Posadil jsem se.

Číšník prostíral, v jeho přítomnosti mi bylo ještě trapněji. V šest hodin přinesli kromě rozsvícených lamp ještě svíčky. Sluhu ani nenapadlo přinést je hned, jak jsem přijel já.

Vedle v místnosti obědvali nějací dva zamračení hosté, každý u jiného stolu, vypadali naštvaně a zamlkle. V další místnosti bylo rušno, dokonce křik. Ozýval se tam smích celého hloučku lidí a z něho vynikalo nepěkné francouzské výskání – byl to oběd s dámami.

Bylo mi nanic. Zřídka jsem prožil tak nemilé chvíle, takže když přesně v šest najednou přišli, v prvním okamžiku jsem je radostně uvítal jako své osvoboditele a málem. jsem zapomněl, že se mám tvářit uraženě.

Zvěrkov šel v čele, na první pohled jejich náčelník. Smál se a všichni s ním; ale když mě Zvěrkov spatřil, dodal si důstojného vzezření, přistoupil ke mně pomalu, trochu předkloněn, jako když koketuje, a podal mi ruku sice vlídně, ale ne příliš, s jakousi zdrženlivou, málem generálskou zdvořilostí, jako by se tím podáním ruky před něčím chránil. Já jsem naopak v duchu očekával, že se, hned jak vstoupí, začne postaru tence a pisklavě smát a že se, jakmile promluví, posypou jeho banální vtipy a jedovatosti. Na to jsem se už od večera připravoval, ale taková povýšenost, taková velkopanská laskavost mě překvapila. To je si tedy tak dokonale jistý, že stojí po všech stránkách nesmírně vysoko nade mnou? Kdyby mě tím generálským chováním chtěl pouze urážet, to bych ještě snesl, pomyslel jsem si, na to bych se vykašlal. Ale co když urážet nechce a doopravdy a vážně mu do té jeho beraní palice vlezla myšlenka, že je nesmírně vysoko nade mnou a že se ke mně nemůže chovat jinak než protektorsky? Už ta pouhá představa mi vyrážela dech z těla.

„Překvapilo mě, když jsem se dověděl, že jste projevil přání zúčastnit se,“ začal sladce a šeplavě natahovat slova, což dříve nedělával. „Nestýkali jsme se přece. Vy se nás straníte. Nevím proč, nejsme tak strašní, jak se vám zdá. No, stejně jsem rád, že ob-no-vu-jeme…“ Nedbale se otočil, aby položil na okno klobouk.

„Čekáte už dlouho?“ zeptal se Trudoljubov.

„Přijel jsem přesně v pět, jak mi včera bylo řečeno,“ odpověděl jsem hlasitě, s podrážděností věštící blízký výbuch.

„Tys mu neřekl, že jsme změnili hodinu?“ obrátil se Trudoljubov na Simonova.

„Zapomněl jsem,“ odpověděl Simonov bez nejmenší lítosti, ani se mi neomluvil a odešel objednat zákusky.

„Tak vy jste tu už hodinu, ubožáčku!“ s výsměchem zvolal Zvěrkov, neboť podle jeho představ to skutečně muselo být hrozně k smíchu. Po něm se padoušsky a štěkavě jako psíček rozchechtal darebák Ferfičkin. I jemu byla má trapná situace směšná.

„Na tom není nic k smíchu!“ vykřikl jsem na Ferfičkina a mé rozechvění se stupňovalo. „Za to může někdo jiný, ne já. Nestál jsem mu za oznámení. To je… to je prostě absurdní.“

„Nejen absurdní, ještě něco jiného,“ naivně se mě zastal Trudoljubov. „Jste příliš slušný. Je to prostě nezdvořáctví, jistě neúmyslné. Jak to ten Simonov mohl…?“

„Kdyby to někdo udělal mně,“ poznamenal Ferfičkin, „já bych…“

„Objednal byste si něco k jídlu,“ nedal mu domluvit Zvěrkov, „nebo byste se prostě naobědval a nečekal.“

„Uznejte, že kdybych to byl mohl udělat bez vašeho dovolení,“ odsekl jsem.

„Jestliže jsem čekal, tedy…“

„Pojďte ke stolu, pánové!“ zvolal vstupující Simonov. „Všechno je připraveno; za šampaňské ručím, je znamenitě chlazené… Nevěděl jsem ani, kde bydlíte, kde jsem vás měl hledat?“ otočil se náhle ke mně, ale i tentokrát se vyhýbal mému pohledu.

Zřejmě proti mně něco měl. Asi mu od včerejška něco vlezlo do hlavy.

Všichni usedli. Usedl jsem i já. Byl to kulatý stůl. Po mé levici seděl Trudoljubov, po pravici Simonov, Zvěrkov si sedl naproti, Ferfičkin vedle něho, mezi něj a Trudoljubova.

„Po-o-vězte, vy jste v civilní službě?“ dále se o mne zajímal Zvěrkov. Viděl, že jsem naštvaný, a vážně měl za to, že ke mně musí být vlídný a takříkajíc mě povzbudit.

Chce, abych ho praštil lahví? pomyslel jsem si rozzuřeně. Z nezvyku jsem neúměrně brzo propadal vzteku.

„V tom a tom úřadě,“ odpověděl jsem úsečně a díval se do talíře. „A… máte to tam lepší? P-povězte, co vás p-přimělo opustit dřívější službu?“

„P-p-přimělo mě to, že jsem chtěl opustit dřívější službu“, protáhl jsem trojnásobně; už jsem se skoro přestával ovládat. Ferfičkin vyprskl. Simonov se na mě ironicky podíval, Trudoljubov přestal jíst a zvědavě si mě prohlížel.

Zvěrkov byl dotčen, ale nechtěl to dát znát. „A-a co to obnáší?“

„Co tím myslíte?“

„Jaký máte p-plat?“

„Proč mě, prosím vás, vyslýcháte?“

Mimochodem jsem hned řekl, jaký mám plat. Byl jsem celý rudý. „To není nejlepší,“ důležitě podotkl Zvěrkov.

„Za to se, pane, nedá obědvat v nóbl restauracích!“ drze se přidal Ferfičkin.

„Řekl bych, že je to prostě ubohé,“ vážně poznamenal Trudoljubov.

„Hodně jste se za tu dobu změnil, zhubl jste,“ dodal Zvěrkov, nikoli bez jízlivosti, a s jakýmsi sprostým soucitem si prohlížel mne a můj oblek.

„Ale nezahanbujte ho už!“ uchichtl se Ferfičkin.

„Abyste věděl, pane, ani mě nenapadne se styděti“ vybuchl jsem. „Obědvám tu, v nóbl restauraci, za své, ne za cizí, račte to vzít na vědomi, monsieur Ferfičkin!“

„J-jakže? Kdo tu neobědvá za své? Vy jako byste…,“ pustil se do mě Ferfičkin, byl rudý jako rak a rozlíceně se mi díval do očí. „T-takže,“ odpověděl jsem a bylo mi jasné, že jsem zašel pří liš daleko. „Myslím, že bychom se mohli bavit trochu inteligentněji.“

„Rád byste asi předváděl svou inteligenci?“

„Ne…