Zápisky z podzemí

I

Bylo mi tehdy pouhých čtyřiadvacet let. Už tenkrát jsem vedl smutný a nepořádný život, samotářský až k zešílení. S nikým jsem se nestýkal, vyhýbal jsem se hovoru s lidmi a čím dál tím víc jsem zalézal do svého kouta. V úřadě jsem na nikoho ani nepohlédl, ale dobře jsem zpozoroval, že mě kolegové pokládají za podivína, a co víc, měl jsem takový dojem, že se na mne dívají tak nějak skrz prsty. Napadalo mě, proč se nikomu kromě mne nezdá, že se na něj lidé dívají skrz prsty? Jeden z našich úředníků měl odpornou a hrozně podobanou tvář a k tomu vypadal jako lupič. Kdybych já měl takovou neslušnou tvář, neodvážil bych se asi na nikoho ani pohlédnout. Jiný měl tak uválenou uniformu, že až zapáchala. Ale žádný z těch pánů neměl skrupule, ani kvůli šatům, ani kvůli obličeji, ani takové nějaké mravní. Ani jeden, ani druhý si nemysleli, že se na ně lidé dívají skrz prsty, a kdyby je to i bylo napadlo, nebyli by si tím lámali hlavu; jen když na ně představení neráčí hledět s nelibostí! Dnes je mi naprosto zřejmé, že jsem se já sám z bezmezné ctižádosti a snad i náročnosti vůči sobě díval často na sebe se zuřivou nespokojeností, hraničící až s odporem, a svůj vlastní názor jsem v duchu připisoval ostatním. Nenáviděl jsem například svůj obličej, pokládal jsem jej za hnusný, a měl jsem dokonce podezření, že má jakýsi podlý výraz, proto jsem se pokaždé, když jsem přišel do úřadu, bolestně snažil vystupovat co možná sebevědomě a tvářit se co neušlechtileji, aby mě nikdo nepodezíral z podlosti.

Aťsi mám nehezký obličej, říkal jsem si, jen když bude ušlechtilý, výrazný a hlavně neobyčejně chytrý. Dobře jsem však věděl a těžce tím trpěl, že se mi nikdy nepodaří dodat jeho výrazu všechny tyto přednosti. Nejstrašnější bylo, že jsem jej shledával vysloveně hloupým. A já bych se byl zcela smířil, kdyby byl chytrý. Byl bych se vyrovnal i s podlým výrazem, jen kdyby lidé pokládali můj obličej za nesmírně chytrý.

Všechny naše úředníky od prvního do posledního jsem samozřejmě nenáviděl, pohrdal jsem jimi, ale zároveň jsem se jich tak trochu bál. Stávalo se, že jsem si jich najednou cenil dokonce víc než sám sebe. Přicházelo to na mě tehdy z ničeho nic: chvíli jimi pohrdám, chvíli si jich cením víc než sám sebe. Solidní člověk na úrovni nemůže být ctižádostivý, aniž je k sobě bezmezně náročný a aniž sebou chvílemi pohrdá až k nenávisti. Ale ať jsem lidmi pohrdal, nebo je stavěl nad sebe, klopil jsem oči skoro před každým, s kým jsem se potkal. Dělal jsem dokonce pokusy: vydržím pohled třeba tamhletoho člověka? Ale vždycky jsem sklopil oči první. Trápilo mě to až k zuřivosti. Také jsem se chorobně bál být směšný, a proto jsem otrocky zbožňoval konvenci ve všem, co se týkalo zevnějšku: s láskou jsem vyhledával střední cestu a z celé duše se bál, abych nevybočoval z průměru. Ale jak jsem v tom měl vytrvat? Byl jsem chorobně intelektuální, jak se sluší na člověka naší doby. Oni byli všichni tupci a podobali se jeden druhému jako ovce v jednom stádě. Snad jen mně jedinému z celého úřadu se neustále zdálo, že jsem zbabělec a otrok, a to proto, že jsem měl rozvinutý intelekt. A nezdálo se mi to jenom, doopravdy jsem byl zbabělec a otrok.

Říkám to bez rozpaků. Každý slušný člověk naší doby je nutně zbabělec a otrok. To je jeho normální stav, o tom jsem hluboce přesvědčen. Je tak stvořen a k tomu určen. A ne snad jen v naší době, vzhledem k nějakým zvláštním okolnostem, ale ve všech dobách vůbec je slušný člověk nutně zbabělec a otrok. Je to přírodní zákon platný pro všechny slušné lidi na světě. Jestliže se některému z nich povede prokázat v některém případě odvahu, ať se tím nijak neutěšuje, příště stejně selže. Jedině tak to může dopadnout. Odvahu projevují jenom oslové a jejich kříženci, ale i ti jen dokud nenarazí do zdi. Těch si nemusíme vůbec všímat, protože stejně nemají žádný význam.

Ještě jedna věc mě tenkrát trápila, totiž to, že se mi nikdo nepodobá a já se nepodobám nikomu jinému. Já jsem sám, kdežto oni jsou všichni, říkal jsem si a upadal v zamyšlení. Z toho vidíte, že jsem byl ještě úplně dítě.

Pohyboval jsem se z extrému do extrému. Někdy jsem strašlivě nerad chodil do úřadu, stupňovalo se to do té míry, že jsem se často vracel z práce nemocný. Ale najednou z ničehož nic nastoupí období skepticismu a netečnosti (měl jsem ve všem svá období), já se vysměji své podrážděnosti a štítivosti a sám sobě vyčtu romantismus. Předtím jsem s nikým neztratil slovíčko, a najednou se rozpovídám, a dojdu dokonce tak daleko, že se s kolegy přátelsky stýkám. Všechna štítivost je rázem tatam. Že bych ji byl nikdy doopravdy necítil, že bych si ji byl jen namlouval, vyčetl ji z knih? Dodnes jsem si tu otázku nezodpověděl. Jednou jsem se s nimi docela skamarádil, navštěvoval jsem je v bytě, hrál s nimi karty, pil vodku, mluvil o úřadě…

Ale zde mi dovolte, abych udělal jednu odbočku.

U nás Rusů, všeobecně řečeno, se nikdy nevyskytovali omezení, náměsíční němečtí a zvláště francouzští romantikové, kterých se nic netýká – ať pod nimi země praská, ať celá Francie zahyne na barikádách, oni jsou stále stejní, snad by dokonce pokládali za neslušné se změnit. Prozpěvují dál své náměsíčné písničky a zůstanou při nich až do hrobu, protože jsou to omezenci. U nás v Rusku se omezenci nevyskytují, to je všeobecně známo, tím se odlišujeme od ostatních, německých zemí. Z toho plyne, že se ani náměsíčné povahy nevyskytují v ryzí podobě. To jen naši někdejší „pozitivističtí“ žurnalisté a kritikové, honící se za takovými Konstanžogly a strýčky Petry Ivanoviči, které z hlouposti uznali za náš ideál, pomluvili naše romantiky a prohlásili je za stejně náměsíčné, jako jsou romantikové v Německu nebo ve Francii.

Naopak, vlastnosti našeho romantika jsou zcela opačné než evropského náměsíčníka a žádné evropské měřítko se na něho nehodí. (Dovolte mi užívat slova „romantik“, je to slovíčko staré, ctihodné, zasloužilé a každému známé.) Náš romantik se vyznačuje tím, že všechno chápe, všechno vidí a vidí to často nesrovnatelně jasněji než…