Bratři Karamazovi

IV. DÁMA MALÉ VÍRY.

Statkářka, která přijela, dívala se na celou scénu rozhovoru s prostým lidem a žehnáním, prolévala tiché slzy a utírala je šátečkem. Byla to citlivá dáma ze společnosti, s náklonnostmi ve mnohém ohledu opravdu dobrými. Když starec posléze přistoupil i k ní, pozdravila ho nadšeně:

– Já jsem byla tolik, tolik dojata, když jsem se dívala na celou tu dojemnou scénu… – nedořekla z rozčilení, Och, teď rozumím, že vás lid miluje, sama miluji lid a chci ho milovat, a jak nemilovat náš krásný a prostosrdečný ve své velikosti ruský lid!

– Jaké je zdraví vaší dcerušky? Chtěla jste si se mnou zase porozprávět?

– Och, snažně jsem prosila, div jsem se nemodlila, byla jsem hotova padnout na kolena a klečet na kolenou třeba tři dni před vašimi okny, dokud byste mne nepustil. Přijely jsme k vám, veliký uzdravovateli, abychom vám vyslovily všechnu svou nadšenou vděčnost. Vždyť jste mou Lisu vyléčil, docela vyléčil a čím, – tím, že jste se ve čtvrtek nad ní pomodlil, vložil jste na ni své ruce. Přijely jsme zlíbat tyto ruce, vylít své city a svou vděčnost!

– Jak pak jsem ji vyléčil? Vždyť stále ještě leží v křesle?

– Ale noční horečka už úplně zmizela, už jsou to dva dni, od samotného čtvrtku, – nervosně rychle řekla dáma. – Nedosti na tom: jejím nohám se vrátila zase síla. Dnes ráno vstala zdravá, spala po celou noc, podívejte se na její ruměnec, na její svítící očka. Dříve stále plakala, ale teď se směje, je veselá, má radost. Dnes usilovně žádala, aby ji zvedli, aby mohla státi na nohou a celou minutu stála sama, bez jakékoliv pomoci, sází se se mnou, že za dvě neděle bude tančit čtverylku. Pozvala jsem zdejšího Herzenstubeho; krčí rameny a říká: »Divím se, nerozumím tomu.« A vy byste chtěl, abychom vás neznepokojovaly, což bychom sem neletěly, neděkovaly? Lízo, poděkuj přece, poděkuj!

Milé, smějící se líčko Lízino náhle zvážnělo, povstala v křesle pokud mohla, a dívajíc se na starce, sepjala před ním své ručky, ale nevydržela a pojednou se rozesmála…

– To se směji jemu, jemu! – ukázala na Aljošu, s dětskou zlobou na sebe za to, že nevydržela a rozesmála se. Kdo by se byl podíval na Aljošu, stojícího na krok za starcem, zahlédl by v jeho tváři rychlou červeň, která na okamžik zalila jeho tváře. Jeho oči zamžikly a sklopily se.

– Ona má, Aleksěji Fjodoroviči, k vám vzkaz… Jak se máte? – pokračovala maminka, obrátivši se náhle k Aljošovi a podávajíc mu svou rozkošnou ručku v rukavičce. Starec se ohlédl a pojednou se pozorně zadíval na Aljošu.

Aljoša přistoupil k Líze a podával také jí ruku, usmívaje se jaksi podivně a neobratně. Líza učinila vážnou tvář.

– Kateřina Ivanovna posílá vám po mně toto, – podala mu maličké psaníčko. – Zvláště prosí, abyste k ní zašel, ale pokud možná nejdříve, nejdříve, a abyste ji neoklamal a zcela jistě přišel.

– Ona prosí, abych k ní přišel? Já k ní… Proč? – s hlubokým údivem zabručel Aljoša. V jeho tváři se pojednou zobrazila neobyčejná starostlivost.– Och, to je všechno k vůli Dmitrijovi Fjodorovičovi a… a všem těm posledním událostem, – vysvětlovala honem maminka. – Kateřina Ivanovna se rozhodla nyní na jednom řešení… a proto je jí třeba nezbytně vás vidět… proč? Přirozeně nevím, ale prosila, aby to bylo pokud možno nejdříve. A vy to uděláte, jistě uděláte, vždyť to dokonce přikazuje křesťanský cit.

– Viděl jsem ji všeho všudy jenom jedenkrát, – pokračoval Aljoša, stále ještě nechápaje.

– Och, to je taková veliká, taková nedostižná bytost!… Už pro svá strádání… Představte si, co vytrpěla, co teď musí vytrpěti, představte si, co ji čeká… všechno je to strašné, strašné!

– Dobře. Přijdu, – rozhodl se Aljoša, zběžně přečetl krátké a záhadné psaníčko, ve kterém kromě snažné prosby, aby přišel, nebylo nijakých vysvětlení.

– Ach, jak to bude od vás milé a velkolepé, – pojednou všecka nadšena, zvolala Líza, – a já jsem mamince říkala za nic nepůjde, straní se světa. Jaký, jaký jste skvělý! Vždyť jsem si vždycky myslila, že jste skvělý, hle, co vám teď ráda řeknu!

– Lise! – řekla důrazně matka, ale ihned se usmála.

– Zapomněl jste na nás, Aleksěji Fjodoroviči. Nechcete už k nám vůbec chodit: a zatím mi říkala dvakrát Lise, že jen s vámi je jí dobře.

Aljoša zvedl sklopené oči, opět se náhle začervenal a opět náhle, nevěda sám čemu, se usmál. Ostatně starec ho již nepozoroval. Hovořil s cizím mnichem, očekávajícím, jak jsme již řekli, u křesla Lízy jeho příchodu. Byl to bezpochyby zcela prostý mnich, to jest prosté hodnosti, s malými, klidnými vědomostmi, ale věřící a tvrdošíjný v jistém smyslu. Prohlásil, že je odkudsi z dalekého severu, z Obdorska, od svatého Silvestra, z jakéhosi ubohého kláštera, kde je všeho všudy jen deset mnichů. Starec mu požehnal a pozval ho, aby k němu přišel, kdy mu bude libo, do cely.

– Jak se osmělujete dělat takové věci, – zeptal se náhle mnich, ukazuje důrazně a vítězoslavně na Lízu. Narážel na její »vyléčení«.

– O tom je ovšem ještě brzo mluvit. Ulevení není ještě úplné vyléčení a mohlo nastati z jiných příčin. Ale ať se stalo cokoliv, nestalo se to žádnou silou, nýbrž jen přáním božím. Všechno pochází od boha. Navštivte mne, otče, – dodal k mnichu, – protože snad potom už bude pozdě; jsem nemocen a vím, že moje dni jsou sečteny.

– Ů, ne, ne, bůh vás nám nevezme, budete ještě žíti dlouho, dlouho, – zvolala matka, – a ostatně jaká je vaše choroba? Vypadáte tak veselý, zdravý, šťastný.

– Cítím se dnes daleko lépe, ale vím, že to je jen okamžik. Chápu nyní svou nemoc neomylně. Jestliže se vám zdáni tak veselý, nemohla jste mne ničím více potěšiti, než tnuto poznámkou. Neboť lidé jsou stvořeni pro štěstí a kdo je úplně šťasten, ten je přímo hoden říci sobě: »Splnil jsem odkaz boží na tomto světě.« Všichni spravedliví, všichni svatí, všichni svatí mučedníci byli šťastni.

– Ó, jak mluvíte, jaká smělá a vysoká slova, – zvolala matka. – Každé slovo pronikne duší. A zatím štěstí, štěstí, – kde je? Kdo může říci o sobě, že je šťasten? Když jste byl již tak laskav, a dovolil jste nám, abychom vás ještě jedno…