Bratři Karamazovi

III. VĚŘÍCÍ ŽENY.

Dole u dřevěné chodby, přidělané k vnější stěně ohrady, se tentokrát tísnily samé ženy, kolem dvaceti ženských. Sdělili jim, že starec přece vyjde, a tak se tu shromáždily, očekávajíce ho. Do chodby přišly také statkářky Chochlakovovy, očekávajíce též starce, ale v místu určeném pro urozené návštěvnice. Byly dvě: matka a dcera.

Paní Chochlakovová – matka, dáma bohatá a vždy vkusně oblečená, byla ještě dosti mladá a velmi příjemná osoba, poněkud bledá, s velmi živýma a téměř úplně černýma očičkama. Nebylo jí více než třicettři léta a byla již pět let vdovou.

Její čtrnáctiletá dcera byla nemocná paralysou nohou. Ubohá dívka nemohla choditi již půl roku a vozili ji v dlouhém pohodlném křesle na kolečkách. Byla to překrásná tvářička, poněkud hubená nemocí, ale veselá. Cosi šelmovského svítilo v jejích temných velikých očích s dlouhými brvami. Matka se chystala již od jara odvésti ji za hranice, ale v létě se opozdily, poněvadž bylo nutno uspořádati majetek. Žily již týden v našem městě, více z důvodů praktických než nábožných, ale již jednou, před třemi dny, navštívily starce. Nyní přijely pojednou opět, ačkoliv věděly, že starec nemůže již nikoho vůbec přijímat, a naléhavě se doprošujíce, žádaly znovu o »štěstí uviděti velikého ranhojiče«. Očekávajíc příchod starce, seděla matka na židli vedle křesla dcery, a dva kroky od nich stál stařec-mnich, ale nikoliv ze zdejšího kláštera, nýbrž návštěvník z jedné daleké severní málo známé poustevny. Chtěl si vyžádati požehnání od starce.

Avšak starec šel nejdříve přímo k lidu. Dav se tísnil k záparaží o třech stupních, spojujícím nízkou chodbičku s polem. Starec stanul na hořejším stupni, oblékl štolu a počal žehnati ženám, tísnícím se k němu. Přitáhly k němu jednu »posedlou« za obě ruce. Ta, když uviděla starce, počala, jaksi nechutně se kroutíc, škytat a celá se třásla, jako by měla psotník. Starec jí položil na hlavu štolu a počal nad ní čísti krátkou modlitbu, a žena ihned umlkla a uklidnila se. Nevím, jak je tomu nyní, ale za mého dětství jsem často viděl na vesnicích a v klášterech takové posedlé. Vodili je ke mši a ony kňučely a vyly jako psi, až se to rozléhalo po celém kostele. Ale když kněz přinášel svaté dary a hysteričky přivedli k daru, tu jejich zběsilost ihned zmizela a nemocné se na nějakou dobu vždy uklidnily. Jako chlapci mne to vždy překvapovalo a naplňovalo podivem.

Avšak uslyšel jsem od jakýchsi statkářů, a zvláště od svých městských učitelů, na své otázky, že to vše je přetvářka, aby nemusely pracovat, a že je to možno vždy vykořeniti příslušnou přísností, při čemž byly uváděny na potvrzenou různé anekdoty. Ale nakonec jsem se dověděl od specialistů lékařů, že to není přetvářka, nýbrž strašná ženská nemoc, rozšířená, zdá se, hlavně u nás v Rusku, svědčící o těžké sudbě naší selské ženy, nemoc, pocházející z úmorné práce brzy po těžkém porodu bez jakékoliv lékařské pomoci; kromě toho z bezvýchodného hoře, z bití a tak dále, co by ani jiné ženské povahy konec konců také nesnesly.Nápadné okamžité vyléčení vztekající se a zmítající se ženské, sotva ji přivedli k svatým darům, což mi vysvětlovali kdysi přetvářkou nebo šalebnou hrou, úmyslně prováděnou div ne samými »klerikály«, stávalo se patrně také jen nejpřirozenějším způsobem, neboť jak ženy, které vedly »posedlou« k oltáři, tak i sama nemocná pevně věřila v dávno ustálenou pravdu, že nečistý duch, který podle jejich domnění posedl nemocnou, nemůže snésti, když nemocnou přivedou k svatým darům a její hlavu sklánějí pod ně. Proto je přirozené, že v nervosní a ovšem i psychicky chorobné ženě vznikalo (a muselo vzniknouti) jakési otřesení celého organismu v tom okamžiku, když se skláněla před dary, otřesení vzbuzené nadějí, že se jí jistě dostane zázračného uzdravení a že se tak stane snad již pouhou, ale pevnou vírou. A skutečně uzdravení nastalo, třeba jen na chvíli. Právě tak se ulevilo nemocné i nyní, sotvaže starec pokryl její hlavu štolou.

Mnohé z tísnících se k němu žen se zalévaly slzami radosti a nadšení, vyvolaného afektem okamžiku; jiné se draly k němu, aby alespoň pocelovaly okraj jeho oděvu, jiné cosi četly. Žehnal všem a s některými hovořil. Posedlou již znal, nepřivedli ji zdaleka, z vesnice celkem šest verst od kláštera, ano, i dříve ji vodili k němu.

– Ale tahle je zdaleka! – ukázal na ještě jednu, docela ještě nestarou ženu, ale velmi hubenou a vychrtlou, která byla ve tváři ani ne tak opálená, jako spíše zčernalá. Klečela na kolenou a dívala se ztrnule na starce. V jejím pohledu bylo cosi fanatického.

– Zdaleka, tatíčku, zdaleka, odsud je to tři sta verst. Zdaleka, otče, zdaleka, – řekla žena zpěvavě, jaksi se kymácejíc a pokyvujíc hbitě se strany na stranu hlavou a podpírajíc tvář dlaní.

Mluvila, jako by pronášela modlitby. V lidu jest hoře mlčelivé a nesmírně trpělivé: vchází do sebe a mlčí. Ale je také hoře puklé: někdy se vybije v slzách a od té chvíle se mění v modlitby. Je to zvláště u žen. Ale není lehčí, než mlčelivé hoře. Nářky ulevují jenom tím, že ještě více sžírají a rvou srdce. Takové hoře si ani nepřeje útěchy, živí se pocitem své neuhasitelnosti. Nářky jsou jen potřebou nepřetržitě rozjitřovat ránu.

– Jste asi z města? – pokračoval starec, dívaje se na ni zvědavě.

– Jsme z města, otče, z města, jsme ze selských, ale jsme městští, v městě žijeme. Přišla jsem tě, otče, vidět. Slyšely isme o tobě, tatíčku, slyšely. Pochovala jsem synáčka-mládenečka, šla jsem se modlit k bohu. Ve třech klášterech jsem byla, ale nařídili mi: »Jdi, Nastasjuško, i tanu, totiž k vám, miláčku, k vám. Přišla jsem, včera jsem byla na nešporách a dnes jdu k vám.

– Proč pláčeš?

– Je mi líto synečka, tatíčku, bylo mu tři léta, jenom bez dvou měsíců, a tři léta mu bylo, pro synáčka se trápím, otče, pro synáčka. Poslední synáček to byl, který mi zůstal, čtyři jsme měli s Nikituškou, ale už nežijí, drahý, už nežijí. Tři první jsem pochovala, ani jsem jich příliš nelitovala, ale toho posledního jsem pochovala a nemohu zapomenout. Zrovna jako b…