Bratři Karamazovi

II. SMERĎAKOV S KYTAROU.

Neměl příliš času.‘ Už ho, cosi napadlo, když se loučil s Lisou. Napadlo ho, jak by ihned pokud možno nejchytřeji chytil bratra Dmitrije, který se jasně před ním skrýval. Nebylo už brzo, bylo už téměř tři hodiny odpoledne. Celou svou bytostí Aljoša toužil do kláštera ke svému »velikému« umírajícímu, ale potřeba viděti bratra Dmitrije ho překonala: v Aljošově mysli každou hodinou vzrůstalo přesvědčení o nevyhnutelné strašné katastrofě, která se připravovala. Snad by ani sám nebyl dovedl určitě říci, jaká to měla být katastrofa a co chtěl říci v tomto okamžiku bratrovi.

»Nechť můj dobrodinec umře beze mne, ale aspoň si celý život nebudu vyčítat, že jsem snad mohl něco zachránit a nezachránil jsem, že jsem kolem toho přešel, chvátaje domů Jednám-li tak, činím tak podle jeho velikého příkazu«

Jeho plán byl překvapit bratra Dmitrije zcela neočekávaně a přelézt proto jako včera onen plot, dostati se tak do zahrady a usednout do oné besídky.

»Není-li tam,« myslel si Aljoša, »pak nic neřeknu ani Fomovi, ani jeho domácím, a budu tajně na něho v besídce čekati třeba do večera. Střeží-li jako dříve příchod Grušeňky, je velmi možné, že do besídky přijde«…

Aljoša si ostatně nelámal příliš hlavu podrobnostmi svého záměru, ale rozhodl se, že jej vyplní, i kdyby bylo nutno dostat se do kláštera až zítra…

Všechno se podařilo bez překážek: přelezl plot téměř na témž místě, jako včera, a potají se dostal do besídky. Nechtěl, aby si ho všimli: jak bytná, jak Foma (je-li tady), mohli pomáhat bratrovi a poslouchat jeho rozkazů, a buď Aljošu nepustiti do zahrady, nebo včas uvědomit bratra, že se na něho Aljoša ptal a že ho hledá.

V besídce nikdo nebyl. Aljoša si sedl na své včerejší místo a začal čekat. Prohlédl si besídku, zdálo se mu z nějakého důvodu daleko chatrnější, než včera; teď se mu zdálo, že je úplně zpustošená. Ale den byl právě tak jasný, jako včera. Na zeleném stolu zůstala kruhovitá skvrna, bezpochyby po včerejší přelité skleničce s koňakem.

Do hlavy se mu plížily prázdné myšlenky, které se vůbec nehodily k věci, jako vždy v okamžicích nudného čeKání: na příklad, proč, když sem teď přišel, si sedl právě přesně na totéž místo, na kterém seděl včera, a proč ne na jiné.

Posléze mu bylo velice smutno, smutno z děsivé nejistoty. Ale neseděl ještě ani čtvrt hodiny, když pojednou, kdesi velmi blízko, bylo slyšeti akord kytary. Buď někdo seděl, nebo si právě sedl kdesi od něho na dvacet kroků v křoví, rozhodně ne dále. Aljošovi pojednou napadlo, že když včera odcházel od bratra z besídky, uviděl, jako by se před ním mihla vlevo u plotu zahradní, zelená nizoučká stará lavička uprostřed křovin. Bezpochyby právě na ni si teď sedli hosté. Ale kdo?

Jeden mužský hlas pojednou začal zpívat slaďoučkou fistulkou kuplet, doprovázeje se na kytaře:

Co říci strašné síle, jež mne táhne k milé, pánbůh se smíííluj nade mnou i jí, nade mnou i jí, nade mnou i jí!

Hlas umlkl. Tenor to byl lokajský, a také rytmus písně lokajský. Jiný, tentokráte už ženský hlas, pojednou pronesl mazlavě, a jakoby bojácně, ale nesmírně upejpavě:

– Proč k nám už tak dlouho nechodíte, Pavle Fjodoroviči, proč námi všemi opovrhujete?

– Ale ba ne, – odpověděl mužský hlas, zdvořile sice, ale především s důrazem a tvrdou důstojností. Bylo zřejmé, že muž byl pánem a žena si ho nadcházela. »Ten muž – to je bezpochyby Smerďakov«, pomyslel si Aljoša, »alespoň podle hlasu, a ta dáma to je jistě dcera hospodyně tohoto domečku, která přijela z Moskvy, nosí šaty s vlečkou a chodí k Marfě Ignatěvně na polévku«…

– Mám strašně ráda všelijaké verše, když jsou pěkné, – pokračoval ženský hlas. – Proč nepokračujete?

Hlas začal znovu zpívat:

Dám korunu cara, ať je milka zdráva, pánbůh se smiluj nade mnou i jí, nade mnou i jí, nade mnou i jí!

– Minule to dopadlo lépe, – podotkl ženský hlas. – Zpíval jste o koruně. »Ať milenka jest ti zdráva«, bylo to tak něžnější, bezpochyby jste to dnes zapomněl.

– Básně jsou hloupost – odsekl Smerďakov.

– Ale ne, mám ráda básničky.

– Ano, kdyby to byla báseň, ale vždyť je to úplná hloupost. Uvažte: kdo na světě mluví rýmy, a kdyby všichni začali mluvit rýmy, třeba na rozkaz představených, tak co bychom vlastně řekli? Básně se nám nehodí, Marie Kondratěvno.

– Jak jste rozumný, jak jste na to přišel? – lichotil se stále více a více ženský hlas.

– Mohl bych ještě více, znal bych ještě více, kdyby byl jiný můj úděl od dětství. Zabil bych každého v souboji na pistole, kdo by mi řekl, že jsem ničema, protože jsem se zrodil bez otce ze Smrduté, ale popichovali mne tím do očí i v Moskvě, kam se to dostalo pomoci Grigorije Vasiljeviče. Grigorij Vasiljevič mi vyčítá, že se bouřím proti svému zrození: »Ty jsi přece její útrobu rozevřel.« Třeba i útrobu, ale já bych se raději dal zabít ještě v mateřském životě, abych se vůbec nezrodil. Vypravovali mi na trhu, a vaše maminka mi to také vypravovala, protože je tak nedelikátní, – že má matka chodila s pejzy na hlavě a že byla velká jen dva lokte s okolkem; proč s okolkem, když je možno prostě říci něco přes dva lokte, jak to říkají všichni lidé? Chtěla mluvit plačtivě, ale vždyť je to muzická, abych tak řekl, slza, to jsou přece muzické city. Může míti ruský mužík k vzdělanému člověku nějaké city? Pro svou nevzdělanost nemůže mít žádné city. Již od dětství, když uslyším »s okolkem«, tak jako bych se praštil hlavou do zdi. Nenávidím celé Rusko, Marie Kondratěvno.

– Kdybyste byl vojenským kadetíčkem nebo mladým husaříčkem, tak byste mluvil jinak, vytáhl byste šavli a hájil byste celé Rusko.

– Nejen, že nechci býti vojenským husaříčkem, Marfe Kondratěvno, ale dokonce si přeji zničení všech vojáků.

– A když přijde nepřítel, kdo nás bude hájit?

– Ale to není vůbec třeba. V dvanáctém roce, když bylo veliké tažení na Rusko císaře Napoleona I., otce nynějšího císaře, tak by bylo bývalo lépe, kdyby nás byli porazili Francouzi: moudrý národ by byl porazil hloupý a byl by nás připojil k sobě. A to by byl potom jiný pořádek.

– Jako …