Bratři Karamazovi

II. TAKOVÝ OKAMŽIK.

Otec Paisij se ovšem nemýlil, když byl přesvědčen, že jeho »milý hoch« se zase vrátí a snad dokonce (i když ne úplně, přece s dobrým tušením) pronikl pravý smysl Aljošovy duševní nálady. Ale přece se otevřeně přiznám, že i mně by bylo těžké vylíčit jasně smysl té podivné a neurčité chvíle v životě hrdiny mého vyprávění, kterého jsem si tak zamiloval a který je ještě tak mlád.

Na smutnou otázku otce Paisije, jíž se ptal Aljoši, zda i on jde s malověrnými, mohl bych ovšem za Aljošu s určitostí odpověděti: »Ne, nejde s malověrnými.« Nedosti na tom, bylo tu cosi docela opačného: celý jeho zmatek povstal právě z toho, že věřil mnoho. Ale tento zmatek přece byl, přece vznikl a byl tak mučivý, že dokonce i později ještě po dlouhé době Aljoša pokládal tento smutný den za nejobtíženější a nejosudovější den svého života.

Kdyby se někdo zeptal přímo: »Což je možné, aby všechen ten stesk a bázeň mohl v něm povstati jenom proto, že tělo jeho starce místo, aby začalo projevovati moc zázračného uzdravování, bylo naopak podrobeno předčasné hnilobě«, – pak bych na to bez rozpaků odpověděl: »Ano, bylo tomu vskutku tak.« Poprosil bych jenom čtenáře, aby se ještě neukvapoval se smíchem nad čistým srdcem mého jinocha. Sám jsem nejenom ochoten prositi za něho odpuštění nebo prominutí a ospravedlnění jeho prostodušné víry, jeho mládím na příklad, nebo malými úspěchy ve vědách, kterými musil projíti dříve, a tak dále a tak dále, ale učiním dokonce opak a pevně prohlašuji, že pociťuji upřímnou úctu ke charakteru jeho srdce. Bezpochyby jiný mladík, který přijímá dojmy svého srdce opatrně, který už nedovede milovat horoucně, nýbrž jenom vlažně, byť se správným úsudkem, ale na jeho věk už příliš uvažujícím (a proto laciným), takový jinoch, říkám, by se vyhnul tomu, co se stalo s mým mladíkem; ale v některých případech je skutečně čestnější poddati se citové vášni, byť nerozumné, ale přece pramenící ve veliké lásce, než se jí vůbec nepoddat. A tím spíše v mládí, neboť chladně uvažující mladík je příliš nespolehlivý a má malou cenu – to je můj názor!

»Ale, – zde snad vykřiknou rozumní lidé, – vždyť nemůže každý jinoch uvěřit takovému předsudku a váš jinoch není příkladem pro ostatní.« Na to odpovím rovněž: ano, můj jinoch věřil, věřil svatě a nezvratně, ale přece neprosím za něho za odpuštění.

Vidíte: když jsem řekl výše (a snad příliš ukvapeně), že nebudu omlouvat, ospravedlňovat svého hrdinu, přece vidím, že je cosi nevyhnutelně třeba objasnit, aby další vyprávění bylo dobře chápáno. Očekávání zázraků ve své netrpělivosti nebylo lehkomyslné. Také Aljoša nepotřeboval nějaké zázraky, aby dopomohly k vítězství v nějakých přesvědčeních (to už dokonce ne); nebylo jich třeba pro nějakou dřívější předsevzatou ideu, která by honem měla zvítězit nad jinou? – Ne, nikoli, docela tomu tak nebylo: zde při tom všem a především na prvém místě stála před ním bytost a jenom bytost milovaného jeho starce, bytost onoho spravedlivého, kterého si vážil s takovou posvátnou úctou… a tak tomu bylo, neboť veškerá jeho láska, která se skrývala v jeho mladém a čistém srdci »ke všemu a ke všem« v onu dobu a po celý minulý rok, jako by se časem soustřeďovala – snad dokonce nesprávně – jenom a hlavně, alespoň ve chvílích mocných záchvatů jeho srdce, – na milovaném jeho starci, který teď skonal.

Pravda, tato bytost stála před ním tak dlouho jako nesmírný ideál, že všechny jeho mladé síly a veškery jeho snahy ani nemohly nesměřovat jinam, než výhradně k tomuto ideálu, což bylo někdy tak silné, že zapomínal »na vše a na všechny«. (Později si vzpomínal, že v tomto těžkém dnu úplně zapomněl na bratra Dmitrije, o kterého měl tak velikou starost a ještě večer po něm tak toužil; zapomněl také odevzdati otci lljušečky dvě stě rublů, k čemuž se včera také s takovou horoucností připravoval). Ale také teď nepotřeboval zázraku, nýbrž jenom »vyšší spravedlnosti«, která byla podle jeho přesvědčení porušena, a čím bylo tak kruté a náhle poraněno jeho srdce.

A co je na tom, že tato »spravedlnost« v očekáváních Aljošových už prostým chodem věcí přijala tvar zázraků, které byly očekávány od prachu zbožňovaného jím bývalého vůdce? Ale vždyť tak mysleli a očekávali všichni v klášteru, i ti, před jejichž rozumem se Aljoša s úctou klaněl, na příklad sám otec Paisij, a tu Aljoša, prost všech pochybností, oblékl i své sny do téhož hávu, do jakého je oblékli všichni. A už dávno se mu to skládalo v srdci, už po celý rok jeho klášterního života, a jeho srdce už si zvyklo to očekávati.

Ale prahl po spravedlnosti, spravedlnosti a ne pouze po nějakém zázraku. A hle, ten, který v jeho nadějích si zasloužil být vynesen nejvíce ze všech na celém světě, právě ten místo slávy, která mu patřila, pojednou byl svržen a zneuctěn! Proč? Kdo zde byl soudcem? Kdo mohl zde tak soudit? To byly otázky, které ihned začaly trápit jeho nezkušené a citlivé srdce. Nemohl snésti bez urážky, dokonce bez horoucího rozhořčení, že nejspravedlivější ze spravedlivých je vydán tak výsměšným a zlomyslným úšklebkům tak lehkomyslného davu, který stál pod ním tak hluboko.

Nu, a i kdyby nebylo vůbec zázraku, i kdyby se nic nebylo ukázalo zázračného a nic by se nesplnilo hned, več všichni doufali, – proč došlo k zneuctění, proč došlo k zhanobení, proč nastala ona předčasná hniloba, »která předstihla přírodu«, jak říkali zlomyslní mniši? Proč nastalo ono »znamení«, které všichni teď s takovou vítězoslávou spolu s otcem Feranpontem ukazují, a proč věří, že dostali právo tak soudit? Kde je prozřetelnost a prst boží? Proč prozřetelnost skryla svůj prst právě »v takovém nutném okamžiku« (jak si myslel Aljoša), jako by prozřetelnost sama chtěla se podříditi slepým, němým, neúprosným zákonům přírody.

Víte, proč se zalilo krví srdce Aljošovo; a ovšem při tom, jak už jsem řekl, především tu stála na prvém místě osobnost, kterou si zamiloval nejvíce na světě a ta je nyní »zhanobena«, ta je nyní »zneuctěna«! Snad bylo toto reptání mého jinocha lehkomyslné a nerozvážné, ale opakuj…