Bratři Karamazovi

XI. JEŠTĚ JEDNA ZTRACENÁ REPUTACE.

Od města ke klášteru nebylo více než verstu a trochu. Aljoša spěšně kráčel cestou, v této době už liduprázdnou Téměř už byla noc, na třicet kroků bylo už těžko rozeznávat předměty. Na polovině cesty byla křižovatka.

Na křižovatce, pod osamělou vrbou, zdálo se, že je nějaká postava. Sotva Aljoša došel na křižovatku, postava se odlepila s místa, vrhla se na něho a hrozně divokým hlasem vykřikla:

– Peníze nebo život!

– To jsi ty, Míťo! – podivil se Aljoša, který se však přece pořádně polekal.

– Chachacha! Tys to neočekával, myslel jsem s‘.: kde bych na tebe počkal? U jejího domu? Tam vedou tři cesty a mohl bych tě propást. Konečně jsem si vymyslel, že tě budu čekat tady, protože zde určitě půjdeš, jiné cesty do kláštera není. Nuže, řekni mi pravdu, zašlápni mne jako švába… Ale co je s tebou?

– Nic, bratře… jsem tak polekán. Ach, Dmitriji! Před chvílí ta otcova krev (Aljoša zaplakal, již dávno se mu chtělo plakat, a teď jako by se mu náhle cosi roztrhlo v duši). – Tys ho div nezabil… proklel jsi ho… a hle nyní… tady… teď… takhle žertuješ… peníze nebo život. Nu, a co na tom? Což je to neslušné? Nehodí se to k situaci?

– Ale ne… já jen tak…

– Počkej. Podívej se na noc: vidíš, jaká je zamračená noc, mraky, jaký vítr se zvedl! Schoval jsem se zdí, pod vrbou, čekám na tebe a pojednou jsem si pomyslil (na mou duši): ale proč se ještě trápit, nač čekat? Je tu vrba, šátek mám, košili mám, je možno hned svinout oprátku, šle mohu přivázat a – netížit už zemi, nezneuctívat ji svou ničemnou existencí! A tu slyším, že jdeš, – hospodine, jako by náhle cosi na mne sletělo: ale vždyť snad přece existuje člověk, kterého miluji, vždyť to je on, ten člověk, je můj milý bratříček, kterého já ze všech na světě nejvíce miluji a kterého miluji jediného! A tak jsem si tě zamiloval, tak jsem tě měl v tom okamžiku rád, že jsem si pomysle!; »vrhnu se mu hned na prsa«. Ale napadla mne zoufalá myšlenka: »rozveselím ho, polekám.« A vykřikl jsem jako hlupák: »Peníze!« odpusť mi tu hloupost – je to jenom hloupost, ale v mé duši… je to také slušné… Nu, k čertu, raději řekni, co se tam děje? Co řekla? Uškrť mne sraZ mne k zemi, nešetři mne! Zhrozila se?

– Ne, to se nestalo… Tam se vůbec nic takového nestalo, Míťo. Tam… já jsem tam právě zastal obě.

– Jaké obě?

– Grušeňku i Kateřinu Ivanovnu. Dmitrij Fjodorovič zkameněl.

– To není možné! – vykřikl, – blouzníš! Grušeňka u ní?

Aljoša vyprávěl vše, co se s tím stalo od okamžiku, kdy vešel ke Kateřině Ivanovně, ale, zdá se, vylíčil to jasné, zachycuje nejhlavnější slova, nejhlavnější gesta a ostře tlumoče, často jen jediným rysem, své vlastní pocity.

Bratr Dmitrij naslouchal mlčky, díval se upřeně se strašnou nehybnosti, ale Aljošovi bylo jasno, že už všechno pochopil, že pochopil celý fakt. Ale jeho tvář, čím více pokračovalo vyprávění, začínala být ani ne zamračenou, ale jaks; strašnou. Stáhl brvy, stiskl zuby, jeho nehybný pohled začal být jaksi ještě nehybnějším, úpornějším, úžasnějším…

Tím neočekávanější bylo, když pojednou s nepostihnutelnou rychlostí proměnila se rázem celá jeho tvář, dosud hněvivá a sveřepá, stisknuté zuby se rozevřely a Dmitrij Fjodorovič vypukl náhle v nezkrotitelný, nejpřirozenější smích. Doslova se zalil smíchem, dlouho nemohl smíchem ani promluvit.

– Tak jí tedy nepolíbila ruku! Tak jí tedy nepolíbila, utekla, – vykřikoval v jakémsi chorobném nadšení – bylo by možno říci také v drzém nadšení, kdyby toto nadšení nebylo bývalo tak nevyumělkované. – Tedy tamta křičela, že je to tygr! Vždyť je to tygr! Že patří na pranýř? Ano ano, patří, patří tam, také jsem toho názoru, že tam patří, že už tam dávno patří! Vidíš, bratře, třeba pranýř, ale nejprve je třeba se vyléčit. Chápu královnu drzosti, celá je v tom, celá se projevila v té ruce, ďáblice! Je to královna všech ďáblic, jaké je si jen možno představit na světě. Svým způsobem skvělá. Tak tedy běžela domů? Hned… ach… Poběžím k ní! Aljoško, neobviňuj mne, vždyť jsem také názoru, že uškrtit ji je málo…

A Kateřina Ivanovna? – smutně zvolal Aljoša.

– I tu vidím, vidím ji skrz na skrz, tak ji vidím, jako nikdy! To je celé odhalení všech čtyř stran světa, totiž pěti! Takový krok! To je právě ta Katěnka, dívka z pensionátu, která se nebála přiběhnout k ošklivému hrubému důstojníkovi pro velkodušnou ideu spasit svého otce, ač pří tom riskovala, že bude strašně uražena! Ale při tom hrdost, potřeba risika, vyzvání osudu, vyzváni k nekonečnost‘! Říkáš, že ji ta teta zdržovala? Ta teta, víš je sama svéhlavá vždyť je to jediná sestra oné moskevské generálky, zdvihala nos ještě výše než ona. Ale její muž byl usvědčen, že okrádal erár, pozbyl všeho, jmění a všeho, a hrdá manželka pojednou snížila tón a od té doby se již nezvedla. Tak ona tedy zdržovala Káťu, ale Káťa neposlechla. »Všechno, myslí si, mohu překonat, všechno se mi podrobí; zachce-li se mi, okouzlím i Grušeňku« a – vždyť sama sobě věřila, sama nad sebou chtěla zvítězit, kdo je tedy vinen? Myslíš, že sama schválně první políbila Grušeňce ruku, s chytrým výpočtem? Nikoli, ona opravdu, opravdu se zamilovala do Grušeňky, totiž ne do Grušeňky, ale do svého snu, do své vidiny, – protože to je můj sen, moje vidina! Holoubku, Aljošo, ale jak jsi se zachránil před nimi, před takovými stvořeními? Utekl jsi, což, podkasal sis kutnu? Chachacha!

– Bratře, ty jsi si, zdá se, ani nevšiml, jak jsi urazil Kateřinu Ivanovnu tím, že jsi vyprávěl Grušeňce o onoho dnu a Grušeňka jí hned vmetla do tváře, že »sama jste chodila potají k pánům prodávat svou krásu!« Bratře, co je většího nad tuto urážku?

Aljošu stále více mučila myšlenka, že bratr se přímo raduje z ponížení Kateřiny Ivanovny, ač ovšem tomu tak nemohlo být.

– Ach! – náhle se hrozně zachmuřil Dmitrij Fjodorovič a udeřil se dlaní do čela. Až teprve nyní si toho všiml, třeba? Aljoša právě před chvílí všechno, i o urážce, i o výkřiku Kateřiny Ivanovny: »Váš bratr je ničema!« – Ano, skutečně snad jsem vyprávěl Grušeňce o onom »osudném dni«, jak říká Káťa. …