Bratři Karamazovi

XII. ALE NEEXISTOVALA ANI VRAŽDA.

»Dovolte, pánové porotci, tady jde o lidský život, a je třeba býti opatrnějším. Slyšeli jsme, jak obžaloba sama dosvědčila, že až do posledního dne, do dnešního dne, do dne soudu, váhala obviniti obžalovaného ze zločinu úplné a s úmyslem vykonané vraždy, váhala až do tohoto osudného »opilého« psaní, jež bylo dodáno dnes soudu. »Vražda byla spáchána, jak to bylo napsáno!« Avšak opět opakuji: běžel k ní, za ní, jedině, aby se dozvěděl, kde je ona. Vždyť je to nevyvratitelný fakt. Kdyby byla doma, nebyl by nikam běžel, a zůstal by u ní a nesplnil by, co sliboval ve psaní. Vyběhl náhle, neočekávaně, a na »opilé« psaní možná se vůbec nepamatoval. »Vzal sebou paličku« – pamatujete si, jak z této paličky byla vykonstruována celá psychologie? »Proč musel pokládati tuto paličku za zbraň, vzíti si ji sebou jako zbraň« a tak dále a tak dále. Nyní mi však napadá docela obyčejná myšlenka: Nu což, kdyby tato palička nebyla ležela na viditelném místě, nikoli na poličce, se které ji vzal obžalovaný, nýbrž by byla zavřena ve skříni? – Nebyla by tedy padla obžalovanému do oka, a byl by odběhl beze zbraně, s holýma rukama, a snad by nebyl zabil nikoho. Jak potom mohu pokládati paličku za důkaz ozbrojení a předsevzatého úmyslu?

»Ano, ale vykřikoval po hospodách, že zabije otce, a za dva dni, za onoho večera, když napsal své opilé psaní, byl tichý a pohádal se v hospodě jen s jakýmsi kupeckým příručním, »protože Karamazov se musí hádat«. Ale já na to odpovím, že jestliže x% zamýšlel takovou vraždu, a dokonce podle plánu, napsaného plánu, tu již by se jistě nehádal s příručím, ano, dokonce snad by do hospody vůbec nešel, protože duše, která zamýšlí takovou věc, hledá ticho a úkryt, hledá útulek, aby ho neviděli a aby ho neslyšeli: »Zapomeňte na mne, můžete-li.« A tohle nedělá jen z vypočítavosti, nýbrž i instinktivně.

»Pánové porotci, psychologie má dva konce, a my také umíme chápat psychologii. Pokud běží o všechny tyto hospodské křiky, za celý ten měsíc, uvažte, což málo křičí děti, nebo opilí tuláci, vycházejíce z hospod, když se spolu hádají: »Zabiji tě«, ale vždyť nikdy nezabíjeli, ano, a dokonce ono osudné psaní, – což to není rozdráždění opilce, což to není křik člověka, vycházejícího z hospody: Zabiji tě, všechny vás zabiji?« Proč to není tak, proč by to nemohlo býti tak? Proč je toto psaní osudné? A proč není směšné?

»Ale právě proto, že byla nalezena mrtvola zavražděného otce, protože svědek viděl obžalovaného v zahradě, ozbrojeného a utíkajícího, a byl jím tam zraněn, tak tedy bylo všechno spácháno podle onoho psaní a proto není psaní směšné, tedy jsi také zavraždil!« Těmito dvěma slovy: »když jsi byl, tak již určitě t e d y«, se všechno vyčerpává, celá obžaloba. »Byl tedy…« A což když ne tedy, i když byl? Ó, souhlasím, že shoda fakt jest skutečně dosti výmluvná. Avšak podívejte se na tato fakta, na každé jednotlivě, nedávajíce se zmásti jejich shodou: proč na příklad obžaloba nechce uznat pravdivost výpovědi obžalovaného, že utekl od otcova okna?

»Vzpomeňte si, že obžaloba používá zde dokonce sarkasmu o vážnosti a »zbožnosti« citů, jež se náhle zmocnily vraha. A což když ve skutečnosti bylo cosi podobného, to jest třeba ne uctivost citů, ale zbožnost citů? Bezpochyby se za mne matka modlila v onom okamžiku«, vypovídá při vyšetřováni obžalovaný, a běžel tehdy se jen přesvědčit, že Světlovová není u otce. »Avšak nemohl se o tom přesvědčit oknem«, namítá nám obžaloba. A proč by nemohl? Vždyť okno se otevřelo na smluvená znamení, a Fjodor Pavlovič mohl tehdy bezděky pronésti nějaké slovo, mohl mu uklouznouti nějaký výkřik, a obžalovaný se mohl rázem přesvědčiti, že Světlovová zde není. Proč právě bychom měli předpokládati tak, jak si to představujeme, jak jsme si řekli, že si to budeme představovati? Ve skutečnosti, možná, mihlo se tisíce věcí, jež uklouzly pozornosti i nejbystřejšího romanopisce.

»Ano, ale Grigorij viděl otevřené dveře a tak tedy obžalovaný byl určitě v domě a spáchal vraždu.« Tak o těchto dveřích, páni porotci… vidíte, o těchto otevřených dveřích svědčí jen jedna osoba, která však v oné době byla v takovém stavu, že… Nu, ať byly, ať byly otevřeny dveře, nechť je obžalovaný otevřel, a zalhal si z pudu sebezáchrany, tak nepochopitelného v jeho postavení, ať vnikl do domu, byl v domě, nu, co z toho, proč by musel, když byl v domě, vraždit? Mohl tam vniknout, mohl běžeti do pokoje, mohl odhoditi starce, mohl dokonce udeřiti otce, ale přesvědčiv se, že Světlovová u něho není, utéci, raduje se, že tam nebyla, a že se přesvědčil, že nemůže zabíti otce.

»Výmluvně, až hrůzostrašně nám líčí žalobce strašný stav obžalovaného ve vesnici Mokrém, kdy se mu opět zjevila láska, zvoucí jej do nového života, a kdy již nesměl milovat, protože za ním byla krvavá mrtvola jeho otce, a za mrtvolou popraviště. Avšak žalobce přece připustil lásku, kterou vysvětlil ve své psychologii: »opilý stav, zločince vezou na popraviště, ještě dlouho musí čekat a tak dále a tak dále…« Avšak nevytvořil jste jinou osobu, pane žalobce? Táži se vás! Což je obžalovaný tak hrubý a bezcitný, že mohl ještě mysleti v onom okamžiku na lásku, a vykračování se před soudem, jestliže skutečně by měl na svědomí krev otce? Ne, ne, ne! Právě se dověděl, že ho miluje, zve ho sebou, slibuje mu nové štěstí – ó, přisahám, musil tehdy pocítiti dvojnásobnou, trojnásobnou nutnost zabíti sebe a zabil by se určitě, kdyby ležela za ním mrtvola otce! Ó ne, nezapomněl by, kde leží jeho pistole!

»Znám obžalovaného: divoká, kamenná bezcitnost, kterou mu přikládá obžaloba, není vůbec v jeho povaze. Zabil by se, to určitě, ale nezabil se jedině proto, že »se za něho matka modlila«, a jeho srdce neneslo žádné viny na vraždě otce. Mučil se, hořekoval oné noci jedině nad zraněným starcem Grigorijem, a modlil se k bohu, aby stařec vstal a vzpamatoval se, aby jeho zranění nebylo smrtelné, a aby i on byl ušetřen trestu. Proč neuznati takový výklad událostí? Jaký máme pevný důkaz o tom, že obžalovaný lže? A…