Výrostek

V

Seděl jsem v hospodě přes čtyři hodiny, až jsem se najednou rozběhl jako v záchvatu – ovšemže zase k Versilovovi a ovšemže jsem ho zase nezastihl doma. Vůbec nepřišel. Chůva byla mrzutá a zničehonic mě požádala, abych došel pro Nastasju Jegorovnu. Na to jsem tak měl náladu! Skočil jsem i k mamince, ale nešel jsem dovnitř, nýbrž zavolal jsem si na chodbu Lukerju. Dověděl jsem se od ní, že tu nebyl a že Líza také není doma. Viděl jsem, že Lukerja by se mne také ráda na něco zeptala, a možná, že by mi také ráda cosi svěřila. Ale na to jsem měl nejspíš náladu! Zbývala poslední naděje, že byl u mne. Ale už jsem tomu nevěřil.

Už jsem upozornil, že jsem málem přicházel o rozum. A tu znenadání nacházím ve svém pokoji Alfonsinku a bytného. Arciže byli na odchodu a Petr Ippolitovič třímal svíci.

„Co to má znamenat?“ zahřímal jsem na bytného skoro nepříčetně. „Jak jste se mohl opovážit vodit tu bestii ke mně do pokoje?“

„Tiens!“ zvolala Alfonsinka. „Et les amis?“^[112]

„Ven!“ zařval jsem.

„Mais c’est un ours!“^[113] Hupla na chodbu, předstírajíc leknutí, a hbitě zmizela v pokoji bytné. Petr Ippolitovič, dosud třímaje svíci, šel s přísnou tváří ke mně.

„Dovolím si vás upozornit, Arkadiji Makaroviči, že jste se nemusel tolik rozčilovat. Moc si vás vážíme, ale mamzel Alfonsina není žádná bestie, ale docela naopak, a přišla na návštěvu, a ne k vám, ale k mojí manželce, s kterou se zná už nějakou dobu.“

„Ale jak jste se mohl opovážit přivést ji ke mně do pokoje?“ opakoval jsem a chytil jsem se za hlavu, která mě skoro náhle rozbolela.

„To bylo prosím náhodou. Chtěl jsem tu zavřít vyhlídku, prve jsem otevřel, aby se tu provětralo. A protože jsme s Alfonsinou Karlovnou pokračovali v&…