Výrostek

III

„Prostě vám chci vyprávět,“ začal jsem s tím nejklackovitějším výrazem, „jak se jistý otec po prvé setkal s milovaným synem. Událo se to zrovna ‚tam, kde jsi vyrůstal‘…“

„Příteli, a nebude to… trošičku nudné? Víš, tous les genres^[29]…“

„Neškareďte se, Andreji Petroviči, vůbec mi nejde o to, co myslíte. Právě že chci, aby se všichni zasmáli.“

„Pomáhej ti pánbůh, milý hochu. Vím, že nás máš všecky rád a… nebudeš nám chtít kazit večer,“ zamumlal nějak nuceně a ledabyle.

„Jistě jste mi i teď poznal na nose, že vás mám rád?“

„Ano, částečně i na nose.“

„No, a já jsem zas dávno poznal na nose Taťjaně Pavlovně, že mě miluje. Nedívejte se na mne tak ukrutně, Taťjano Pavlovno! Radši se smějte! Radši se smějte!“

Náhle se ke mně prudce otočila a chvilku si mě upřeně prohlížela.

„Dej si pozor!“ Pohrozila mi, ale tak vážně, že se to jistě nemohlo týkat mého hloupého vtipu, ale bylo to varování před něčím jiným. Snad si řekla, že už „chci začít“?

„Andreji Petroviči, vy si opravdu nepamatujete, jak jsme se po prvé v životě setkali?“

„Na mou duši jsem zapomněl, příteli, a upřímně mě to mrzí. Jenom si vzpomínám, že to bylo nějak moc dávno a stalo se to někde.“

„Maminko, a nepamatujete se, jak jste byla na vsi, kde jsem vyrůstal tuším do svých šesti nebo sedmi let, a hlavně, byla jste někdy v té vesnici skutečně, anebo se mi to zdá jako ve snu, že jsem vás tam prvně uviděl? Už dávno jsem se vás na to chtěl zeptat, ale pořád jsem otálel. A teď chvíle nadešla.“

„Jakpak ne, Arkašenko! Ano, byla jsem tam u Varvary Stěpanovny třikrát na návštěvě. Poprvně jsem přijela, když ti byl teprv rok, a po druhé, když ti šlo na čtvrtý, a pak když ti bylo šest pryč.“

„Vidíte, celý měsíc jsem se chystal, že se vás na to zeptám.“

Matka se až zarděla v náhlém přívalu vzpomínek a vroucně se mě otázala:

„Ty sis mě, Arkašenko, opravdu už tenkrát zapamatoval?“

„Na nic se nepamatuju a nic nevím, ale něco z vašeho obličeje mi utkvělo v srdci na celý život a kromě toho mi zůstalo vědomí, že jste moje matka. Celou tu vesnici teď vidím jako ve snu, už ani nevím, jak vypadala má chůva. Na tu Varvaru Stěpanovnu si trošinku pamatuju jenom proto, že ji věčně bolely zuby a chodila s obvázaným obličejem. Ještě si vzpomínám na velikánské stromy kolem domu, snad lípy, pak na prudké sluneční světlo v otevřených oknech, zahrádku s květinami a pěšinku, a vás, maminko, si jasně pamatuju jen z jediného okamžiku, když jsem tam byl v kostele u přijímání a vy jste mě zvedla, abych mohl přijmout chléb a víno a políbit kalich. Bylo to v létě a skrz kopuli prolétl holub z jednoho okna do druhého…“

„Panebože! Zrovínka takhle to bylo,“ spráskla matka ruce. „A na toho holoubka si přesně pamatuju. Tys sebou zatřepal před tím kalichem a volal jsi: Holoubek, holoubek!“

„Vaše tvář či něco z ní, její výraz mi tolik utkvěl v paměti, že po pěti letech jsem vás v Moskvě hned poznal, třebaže mi tenkrát žádný neřekl, že jste moje matka. A když jsem se prvně setkal s Andrejem Petrovičem, to mě přivezli od Andronikovových. Předtím jsem u nich tiše a vesele živořil celých pět let. Pamatuju se do nejmenších podrobností na jejich služební byt i na všecky ty dámy a slečny, které teď tak zestárly, i na plný dům a na samotného Andronikova, jak sám vozil z města balíčky s potravinami, drůbež, candáty a selata a jak nám u stolu sám naléval polévku místo manželky, která se pořád nafukovala, a celý stůl se tomu vždycky smál, on především. Slečny mě tam naučily francouzsky, ale já jsem měl nejraději Krylovovy bajky, naučil jsem se jich spoustu nazpaměť a každý den jsem některou recitoval Andronikovovi. Chodil jsem za ním rovnou do jeho malinké pracovny, ať už měl práci, nebo ne. Vždyť taky díky bajce jsem se seznámil s vámi, Andreji Petroviči… Vidím, že už si vzpomínáte.“

„Na něco si vzpomínám, chlapče, baže, něco jsi mi tenkrát říkal… Bajku nebo kus z ‚Hoře z rozumu‘, ne? Ty ale máš paměť!“

„Paměť! To bych řekl! Celý život jsem vzpomínal jen na to.“

„Dobře, dobře, chlapče, skoro jsi mě rozptýlil.“

Dokonce se usmál a hned po něm se začala usmívat i matka a sestra. Důvěra se vracela. Avšak Taťjana Pavlovna, která už rozložila pamlsky po stole a sedla si do kouta, mě stále probodávala ošklivým pohledem.

„Stalo se,“ pokračoval jsem, „že jednoho krásného jitra najednou pro mne přišla má příznivkyně z dětství Taťjana Pavlovna, která se v mém životě vždy objevovala nenadále jako na divadle, a pak mě vezli v kočáře a odvezli mě do panského domu, do nádherného bytu. Vy jste se tenkrát ubytoval u Fanariotovové, Andreji Petroviči, v jejím prázdném domě, který kdysi od vás odkoupila. Byla v té době v cizině. Pořád jsem nosil kamizolky a teď mi najednou oblékli hezký modrý kabátek a prvotřídní prádlo. Taťjana Pavlovna měla se mnou celý ten den plno starostí a nakupovala mi spoustu věcí. Já jsem pořád chodil po všech prázdných pokojích a prohlížel se ve všech zrcadlech. Jak jsem tak druhý den dopoledne kolem desáté bloudil po bytě, vešel jsem najednou, docela náhodou k vám do pokoje. Viděl jsem vás už minulého dne, zrovna když mě přivezli, ale jen zběžně na schodišti. Šel jste po schodech dolů ke kočáru. Měl jste někam jet. Přijel jste tenkrát do Moskvy sám, po dlouhé, dlouhé nepřítomnosti a jen nakrátko, takže jste byl na roztrhání a skoro jste ani nebydlel doma. Když jste potkal mne a Taťjanu Pavlovnu, jenom jste řekl ‚Á!‘a ani jste se nezastavil.“

„Líčí to obzvlášť láskyplně,“ poznamenal Versilov k Taťjaně Pavlovně. Odvrátila se a neodpověděla.

„Vidím vás jako dnes, jaký jste byl tehdy, kvetoucího a hezkého. Za těch devět let jste nemožně zestárnul a zošklivěl, promiňte mi mou upřímnost. Vlastně vám bylo už tenkrát asi sedmatřicet, ale já jsem se ve vás zhlédl. Měl jste tak úžasné vlasy, skoro úplně černé a lesklé, bez jediné šedinky, kníry a licousy přímo klenotnicky vypracované, jinak to neumím vyjádřit. Obličej matově bledý, ne tak chorobně bledý, jako máte teď, ale jako teď má vaše dcera Anna Andrejevna, kterou jsem měl to potěšení dnes vidět. Jis…