Výrostek

II

Ovšemže mě nepronásledoval, poněvadž jiná drožka nebyla po ruce, a včas jsem mu zmizel z dohledu. Jel jsem pak jen k Sennému náměstí a tam jsem vystoupil a drožkáře jsem propustil. Měl jsem hroznou chuť se projít. Ani únavu, ani velkou opilost jsem necítil, ale byla tu jenom čilost; byl tu příliv sil, neuvěřitelná schopnost každého podnikání a nesčetné příjemné myšlenky.

Srdce mi prudce a temně bušilo, slyšel jsem každý úder. A přece mi bylo tak hezky, tak dobře. Když jsem míjel strážnici na Senném, byl bych nejraději šel k vojákovi na stráži a dal mu políbení. Byla obleva, náměstí zčernalo a zavánělo, ale i to náměstí se mi tuze líbilo.

Teď půjdu na Obuchovský prospekt, uvažoval jsem, a pak zabočím doleva a přijdu k Semjonovskému pluku, udělám okliku, to je skvělé, všecko je skvělé. Kožich mám rozepjatý – co to, že mi ho žádný nechce sebrat, kam se poděli zloději? Na Senném prý jsou zloději. Jen ať přijdou, možná, že jim kožich dám. Co s kožichem? Kožich je vlastnictví. La propriété, c’est le vol.^[106] Ale je to vlastně hloupost, a všecko je tak pěkné. Je to pěkné, že je obleva. Na co mráz? Mráz je k ničemu. Stejně je pěkné mlít nesmysly. Copak jsem to Lambertovi říkal o zásadách? Říkal jsem, že neexistují obecné zásady, ale jen soukromé případy. To jsem žvanil, žvanil jsem náramně. A schválně, abych se blýskl. Trošku trapné, ale nevadí, napravím to. Jen se nestyďte, netrapte se, Arkadiji Makaroviči. Arkadiji Makaroviči, líbíte se mi. Dokonce se mi velmi líbíte, mladistvý příteli. Škoda, že jste malý dareba… a… a… ach ano… ach!

Náhle jsem zůstal stát a srdce se mi opět sevřelo v opojení.

Panebože! Co to říkal? Říkal, že ona – mě miluje. Kdepak on je mizera, spoustu věcí mi nalhal. To udělal proto, abych šel k němu spát. Ale možná, že ani ne. Řekl, že Anna Andrejevna si to taky myslí… O jé! I Nastasja Jegorovna mu mohla leccos vyzvědět, ta šmejdí všude. Proč jsem k němu nešel? Všecko bych se dověděl! Hm! Má plán a já jsem to všecko přesně tušil. Sen. Velkoryse promyšleno, pane Lamberte, jenže jste na omylu, takhle to nebude. Ačkoli, možná i tak! Možná i takhle! Copak mě může oženit? Ale možná, že může. Je naivní a věří. Je hloupý a drzý jako všichni přičinliví lidé. Hloupost a drzost tvoří dohromady velikou sílu. Ale přiznejte se, Arkadiji Makaroviči, že jste se Lamberta bál! Co by dělal s poctivými lidmi? Také to vážně říká: nenajdeš tu jediného poctivého člověka! Ale co ty sám? Kdopak jsi? Inu, cožpak já! Cožpak darebáci nepotřebují poctivé lidi? K podvodům je čestných lidí třeba ještě víc než kde jinde. Chachá! Tohle jste dosud nevěděl jen vy, Arkadiji Makaroviči, ve své dokonalé nevinnosti. Probůh! Co když mě skutečně ožení!

Opět jsem na chvilku zůstal stát. Tady se musím přiznat k jedné hlouposti (protože je to už dávno pryč), musím se přiznat, že jsem se už dávno předtím chtěl oženit, totiž nechtěl, a nikdy by k tomu nedošlo (ani nedojde v budoucnu, to si slibuji), ale už nejednou a dávno předtím jsem snil o tom, jak by bylo pěkné se oženit – totiž mnoho a mnohokrát, zvlášť před spaním, pokaždé, než jsem usnul. Začalo to, ještě když mi bylo šestnáct. Měl jsem na gymnáziu spolužáka, stejně starého se mnou, jmenoval se Lavrovskij. Byl to milý, tichý, hezký chlapec, ale jinak se ničím nevyznačoval. Skoro nikdy jsme spolu nemluvili. Až jednou jsme seděli sami dva a Lavrovskij byl tuze zamyšlený a najednou mi povídá: „Ach, Dolgorukij, co myslíte, teď bychom se měli oženit. Na mou duši, kdy by se měl člověk ženit, ne-li teď? Teď by byla ta nejlepší doba, ale přitom to vůbec není možné!“ A řekl to tak upřímně. A najednou jsem s tím z celého srdce souhlasil, protože jsem také už dávno o něčem blouznil. Pak jsme se několik dní za sebou scházeli a pořád jsme o tom mluvili jaksi tajně, ostatně jen o tom. A pak, ani nevím, jak se to stalo, ale rozešli jsme se a přestali spolu mluvit. Od těch dob jsem začal snít. Jistě bych se o tom neměl zmiňovat, ale jenom jsem chtěl ukázat, z jaké pradávné doby to někdy pochází…

Je tu jedna vážná námitka, blouznil jsem cestou dál. Ó, nepatrný věkový rozdíl jistě nebude překážkou, ale tohle: ona, taková aristokratka, a já – jenom Dolgorukij! To je hrozně zlé! Hm! Nemohl by Versilov, až se ožení s maminkou, žádat u vlády o povolení, aby mě mohl adoptovat… tak říkajíc za otcovy zásluhy… Přece byl ve službě, tedy si získal i zásluhy. Byl smírčím prostředníkem… Hrome, je to ale hanebnost!

Náhle jsem takto zvolal a náhle, už po třetí, jsem zůstal stát, ale už jako rozdrcen na místě. Všechen mučivý pocit ponížení, daný vědomím, že jsem si mohl přát takovou hanbu, jako je změna jména adopcí, zrada na celém mém dětství – to vše takřka v jediném okamžiku zničilo všecku dřívější náladu a celá má radost se rozprchla jako dým. Ne, tohle nikomu nepovím, pomyslil jsem si a hrozně jsem zrudl. To proto jsem se tak ponížil, že jsem… zamilovaný a hloupý. Ne, má-li Lambert v něčem pravdu, tedy v tom, že dnes jsou tyto bláhovosti docela zbytečné a že hlavní je v naší době člověk sám a pak jeho peníze. Totiž nikoli peníze, ale jeho moc. S takovým kapitálem se oddám „ideji“ a za deset let zůstane celé Rusko paf a já se všem pomstím. A s ní nemusím dělat žádné okolky, v tom má Lambert zase pravdu. Dostane strach a prostě se za mne vdá. Tím nejobyčejnějším a nejbanálnějším způsobem svolí a vdá se za mne. „Ty nevíš, ty nevíš, v jakém kumbále to bylo!“ připomínal jsem si dnešní Lambertova slova. A je to tak, přisvědčoval jsem, Lambert má ve všem pravdu, tisíckrát víc než já a Versilov a všichni ti idealisté! Lambert je realista. Ona uvidí, že mám pevnou vůli, a řekne: „Vida, on má pevnou vůli!“ Lambert je špína a myslí jen na to, jak by na mně vymámil třicet tisíc, ale přece je můj jediný přítel. Jiné přátelství neexistuje ani existovat nemůže, to všecko si vymyslili nepraktičtí lidé. A ji ani neponižuji; cožpak ji ponižuji? Ani dost málo. Vždyť takové jsou všechny ženy! Bývá …