Výrostek

IV

Seděli proti sobě u stolu, u kterého jsme si včera připíjeli na jeho „vzkříšení“. Viděl jsem jim dobře do obličeje. Katěrina Nikolajevna měla jednoduché černé šaty, byla krásná a zřejmě klidná jako vždy. Mluvil on, kdežto ona mu s nesmírnou, laskavou pozorností naslouchala. Snad byla na ní znát i jistá nesmělost. Versilov byl strašně rozčilen. Přišel jsem už po začátku rozmluvy, a proto jsem nějakou dobu ničemu nerozuměl. Vzpomínám si, jak se náhle zeptala:

„A já jsem to způsobila?“

„Ne, způsobil jsem to já,“ odpověděl, „a vy jste byla, ač bez viny, uznána vinnou. Víte, že lidé bývají vinni i bez viny? Jsou to ta nejtrestuhodnější provinění a skoro vždycky je stíhá trest,“ dodal s podivným smíchem. „Ale vážně jsem si jednu chvíli myslil, že jsem na vás úplně zapomněl a že se směju své hloupé vášni… ale vy to víte. Nicméně co je mi po člověku, kterého si berete? Včera jsem vám učinil nabídku k sňatku, odpusťte mi, je to nehoráznost, ale přitom nemám vůbec nic, čím bych ji nahradil… Co jiného bych tedy mohl udělat? Nevím…“

Při těch slovech se smutně zasmál a náhle pozvedl zrak k ní. Až do té chvíle se za řeči díval kamsi stranou. Kdybych byl býval na jejím místě, byl bych se polekal toho smíchu, to jsem cítil. Náhle vstal.

„Řekněte, jak jste mohla svolit, že sem přijdete?“ zeptal se najednou, jako by se byl rozpomněl na hlavní věc. „Mé pozvání a můj dopis je nehoráznost… Počkejte, ještě bych mohl uhádnout jak to, že jste se uvolila přijít sem, ale – proč jste přišla, to je otázka! Snad jste nepřišla jen ze strachu?“

„Přišla jsem, abych vás viděla,“ pravila, nesměle a opatrně ho pozorujíc. Chvilku oba mlčeli. Versilov opět klesl na židli a mírným, ale procítěným, málem třesoucím se hlasem začal:

„Už jsem vás dlouho neviděl, Katěrino Nikolajevno, tak dlouho, že už jsem skoro ani nepovažoval za možné, že bych někdy mohl sedět vedle vás jako teď, dívat se vám do obličeje a slyšet váš hlas… Dva roky jsme se neviděli, dva roky jsme spolu nemluvili. Myslil jsem, že už s vámi nikdy nepromluvím. No aťsi, co bylo – bylo, a co je, to zítra zmizí jako dým, ať! Jsem s tím srozuměn, protože zas to nemám čím nahradit, ale neodcházejte teď jen tak,“ najednou dodal téměř úpěnlivě, „když už jste mi dala almužnu a přišla jste, neodcházejte jen tak, odpovězte mi na jednu otázku!“

„Na jakou otázku?“

„Přece se nikdy neuvidíme, a co vám na tom záleží? Řekněte mi pravdu jednou provždy, odpovězte mi na jednu otázku, kterou rozumní lidé nikdy nekladou: měla jste mě aspoň někdy ráda nebo… jsem se mýlil?“

Zapálila se.

„Měla.“

Čekal jsem, že to řekne –ó, pravdivá, ó, upřímná, ó, čestná!

„A teď?“ pokračoval.

„Teď ne.“

„A smějete se?“

„Ne, usmála jsem se teď náhodou, protože jsem věděla, že se zeptáte: ‚A teď?‘ A proto jsem se usmála… protože vždycky, když člověk něco uhádne, musí se usmát…“

Bylo mi to až divné. Ještě nikdy jsem ji neviděl tak opatrnou, takřka nesmělou a tak ostýchavou. Hltal ji zrakem.

„Vím, že mě nemáte ráda… a… a vůbec mě nemáte ráda?“

„Možná vůbec ne. Nemám vás ráda,“ dodala pevně a už bez úsměvu a bez uzardění. „Ano, milovala jsem vás, ale ne dlouho. Velice brzo jsem vás tenkrát přestala mít ráda…“

„Vím, vím, poznala jste, že to není ono, co byste chtěla, ale… co byste tedy chtěla? Vysvětlete mi to ještě jednou…“

„Copak jsem vám to už někdy vysvětlovala? Co bych chtěla? Ale vždyť jsem docela obyčejná žena. Jsem klidná žena, mám ráda… mám ráda veselé lidi.“

„Veselé?“

„Vidíte to, jak s vámi ani neumím mluvit. Zdá se mi, kdybyste mě mohl mít méně rád, že bych si vás pak zamilovala.“ Opět se nesměle usmála. V její odpovědi se zaskvěla nejdokonalejší upřímnost a není možné, že by nechápala, jak je ta odpověď závěrečnou formulí jejich vztahů, vše vysvětlující a řešící. Ó, jak to asi pochopil! Ale díval se na ni a podivně se usmíval.

„Böhring je veselý člověk?“ vyptával se dále.

„Ten vás vůbec nemusí znepokojovat,“ odvětila poněkud chvatně. „Beru si ho jen proto, že vedle něho budu mít největší klid. Můj duševní svět mi zůstane.“

„Prý jste si teď zase oblíbila společnost, společenský život?“

„Společnost nikoli. Vím, že v naší společnosti panuje stejný zlořád jako všude jinde. Ale vnější formy jsou ještě hezké, a má-li tedy člověk žít, jen aby všecko míjel, je to lepší tady než někde jinde.“

„Často teď slýchávám slovo ‚zlořád‘. Také jste se tenkrát zalekla mých zlořádů, řetězů, idejí, hloupostí?“

„Ne, to nebylo tak docela…“

„Co tedy? Proboha, povězte mi všecko upřímně.“

„Tak vám to řeknu upřímně, protože vás považuji za muže velkého ducha… Vždycky se mi zdálo, že v sobě máte něco směšného.“

Sotva dořekla, náhle se zarděla jako u vědomí, že se dopustila velké neopatrnosti.

„Za to, co jste mi řekla, vám mohu mnohé odpustit,“ řekl zvláštním tónem.

„Ještě jsem nedopověděla,“ pravila překotně a začervenala se. „To já jsem směšná… už tím, že tu s vámi mluvím jako hloupá husa.“

„Ne, vy nejste směšná, ale jste jenom zkažená dáma z vyšší společnosti!“ Zbledl strašlivě. „Prve jsem taky nedopověděl, když jsem se vás ptal, proč jste přišla. Mám to dopovědět? Existuje jistý dopis, jistý dokument, a vy se ho strašně bojíte, protože váš otec, kdyby mu to psaní přišlo do rukou, by vás mohl proklít za života a v závěti vás zákonně zbavit dědictví. Bojíte se toho dopisu a – přišla jste si pro něj.“ Celý se třásl a divže nejektal zuby. Vyslechla ho, ale v obličeji měla zarmoucený, bolestný výraz.

„Vím, že byste mi mohl způsobit mnoho nepříjemností,“ řekla, nedbajíc jeho slov, „ale přišla jsem ani ne tak proto, abych vás přemluvila, abyste mě nepronásledoval, jako spíš proto, abych vás viděla. Dokonce jsem si už dávno sama přála vidět vás… Ale vy jste stejný jako dřív,“ dodala náhle, jako stržena zvláštní, rozhodující myšlenkou, a dokonce nějakým podivným, nenadálým citem.

„A vy jste doufala, že budu jiný? Po mém dopise o vaší zkaženosti? Řekněte, šla jste sem docela beze strachu?“

„Přišla jsem, protože jsem vás dřív milovala. Ale víte, prosím vás, buďte tak hodný, ničím mi nev…