Výrostek

Kapitola jedenáctá

I

Přiběhl jsem k Lambertovi. Ó, kdybych si sebevíc přál dodat logické podoby svým činům z onoho večera a i z celé noci a nalézt v nich aspoň nepatrný zdravý smysl, nejsem s to ani dnes, kdy mohu všecko uvážit, vylíčit celý případ v náležité a jasné souvislosti. Byl tu cit, nebo lépe řečeno celý chaos citů, v nichž jsem přirozeně musel zabloudit. Byl tu ovšem jeden nejvýznamnější cit, který mě drtil a všecko ovládal, ale… mám se k němu přiznat? Tím spíš, že si nejsem jist…

K Lambertovi jsem se ovšem přihnal jako smyslů zbavený. Skoro jsem ho vyděsil a Alfonsinku taky. Vždy jsem pozoroval, že i nejzhýralejší a nejzpustlejší Francouzi nadmíru tíhnou v domácím prostředí k jistému měšťáckému pořádku, k jistému, krajně prozaickému, všedně obřadnému způsobu života, jednou provždy zavedenému. Lambert ostatně velice brzo pochopil, že se cosi stalo, a byl nadšen, že mě konečně vidí ve své domácnosti, že mě má konečně v moci. Však také v posledních dnech na nic jiného nemyslil, dnem i nocí! Bože, tolik mě potřeboval! A když už pozbyl veškeré naděje, tu přicházím sám, ke všemu tak vyjevený – právě v takovém stavu, jak potřeboval.

„Lamberte, víno sem!“ zvolal jsem. „Budeme pít, budeme řádit. Alfonsino, kde máte kytaru?“

Scénu nebudu líčit, je to zbytečné. Pili jsme a všecko jsem mu pověděl, všecko. Dychtivě mě vyslechl. Sám jsem mu první rovnou navrhl spiknutí, požár. Za prvé jsme měli dopisem vlákat Katěrinu Nikolajevnu k nám…

„To by šlo,“ přitakával Lambert, lapající každé mé slovo.

Za druhé, aby to vypadalo věrohodně, poslat v psaní celý opis jejího „dokumentu“, aby mohla přímo vidět, že nejde o podvod.

„To musíme, zcela správně!“ přitakával Lambert a neustále na sebe s Alfonsinkou mrkali.

Za třetí ji měl vylákat sám Lambert v úloze neznámého muže, který přicestoval z Moskvy, a já jsem měl přivést Versilova…

„Versilov při tom může být taky,“ přisvědčil Lambert.

„Musí, a ne může!“ zařval jsem. „Určitě! Vždyť se to děje všecko pro něho!“ vykládal jsem, upíjeje ze sklenice jeden doušek za druhým. (Pili jsme všichni tři a já jsem tuším vypil sám celou láhev šampaňského, kdežto oni pití jen předstírali.) „Já a Versilov budeme sedět v jiném pokoji (Lamberte, musíme sehnat druhý pokoj!) – a až najednou přistoupí na všecko, jak na peněžité výkupné, tak i na jiné výkupné, protože ony jsou všecky bídnice, pak já a Versilov vyjdeme ven a usvědčíme ji, jaká je bídnice, a jakmile Versilov uvidí, jak je hanebná, bude hned vyléčen a vykopne ji. Ale ještě by při tom měl být Böhring, aby ji taky viděl!“ dodal jsem v úplné nepříčetnosti.

„Ne, Böhring ne,“ prohodil Lambert.

„Ano, ano, musí být při tom!“ zaječel jsem opět. „Ty ničemu nerozumíš, Lamberte, protože jsi hloupý! Naopak, jen ať je z toho společenský skandál, tím se pomstíme vyšší společnosti a jí taky, jen ať je potrestána! Lamberte, dá ti směnku… Já peníze nechci, já se na ně vykašlu, ale ty ohneš hřbet a shrábneš je do kapsy i poplivané, ale já ji za to zničím!“

„Ano, ano,“ stále přitakával Lambert, „tys to…“ Pořád na sebe s Alfonsinkou mrkali.

„Lamberte! Ona si Versilova hluboce váží. Teďka jsem se o tom přesvědčil,“ blábolil jsem.

„To je dobře, žes všecko vyčíhl. Nikdy jsem netušil, že jsi takový špehoun a tak bystrý!“ hleděl se mi vlichotit.

„Nežvaň, ty Francouzi, nejsem žádný špehoun, ale bystrý ano! Ale víš, Lamberte, vždyť ona ho miluje!“ chrlil jsem horlivě, jen abych se už mohl vymluvit. „Ale nevezme si ho, protože Böhring je gardový důstojník, ale Versilov jenom velkomyslný člověk a přítel lidstva čili podle jejich názoru postava komická a – nic víc! Ó, ona chápe tu vášeň a má z ní rozkoš, koketuje, svádí ho, ale nevezme si ho! Je to žena, je to had! Každá žena je had a každý had je žena! Musí být vyléčen, musíme mu strhnout klapky z očí. Ať uvidí, jaká je, a přejde ho to. Přivedu ti ho, Lamberte!“

„Zcela správně!“ neustále přisvědčoval Lambert a co chvíli mi doléval.

Zrovna se chvěl úzkostí, aby mě nějak nepopudil, aby mi neodporoval a abych víc pil. Bylo to tak neomalené a zjevné, že jsem to i já zpozoroval. Ale už jsem za nic nedokázal odejít. Pořád jsem pil a mluvil a hrozně jsem toužil vypovídat se úplně. Když šel Lambert pro další láhev, zahrála Alfonsinka na kytaru jakousi španělskou melodii. Divže jsem se nedal do pláče.

„Lamberte, jestlipak víš všecko?“ volal jsem v hlubokém pohnutí. „Musíme toho člověka zachránit stůj co stůj, protože ho opřádají… čáry a kouzla. Kdyby si ho vzala, po první noci by ji vykopl… protože to se stává. Protože taková násilná, divoká láska působí jako záchvat, jako smyčka, jako choroba, a – sotvaže člověk dosáhne ukojení, hned mu spadnou klapky z očí a dostaví se opačný cit: odpor a nenávist a touha zničit, rozdrtit. Znáš příběh Avisagy, Lamberte, četl jsi ho?“

„Ne, nevzpomínám si. To je román?“ brebtal Lambert.

„Ó, ty nic neznáš, Lamberte! Jsi hrozně, hrozně nevzdělaný, ale na to kašlu. To máš jedno. Ó, on miluje maminku. Líbal její podobenku. Tamtu vyžene hned druhý den a sám přijde za maminkou. Ale už bude pozdě, a proto ho teď musíme zachránit…“

Nakonec jsem se usedavě rozplakal. Ale pořád jsem mluvil a strašně mnoho jsem vypil. Nejpříznačnější bylo, že se Lambert za celý večer ani jednou nezeptal na „dokument“, kde vlastně je. To, abych „dokument“ ukázal, abych jej položil na stůl. Zdálo by se, že nic nemohlo být přirozenější než se na to zeptat, když jsme si umlouvali takový podnik. Další příznačná věc: pouze jsme mluvili, že to musíme udělat, že „to“ jistě uděláme, ale kde to bude, kdy a jak – o tom rovněž nepadlo ani slovo! Lambert mi jenom přitakával a mrkal na Alfonsinku, nic víc! Tenkrát jsem ovšem nic nechápal, ale přece jsem si to zapamatoval.

Dopadlo to tak, že jsem nakonec usnul oblečený u něho na pohovce. Spal jsem velice dlouho a vzbudil jsem se velice pozdě. Vzpomínám si, že po svém procitnutí jsem chvíli ležel na pohovce jako omráčený, usilovně jsem přemýšlel a vzpomínal a tvářil jsem se, že ještě spím. Avšak Lambert už…