Výrostek

II

„Poslyš, Arkadiji, i kdybych tě byl pozval dřív, co jsem ti mohl říct? V té otázce je celá má odpověď.“

„Jinými slovy chcete říci, že teď jste maminčin muž a můj otec, ale tehdy… Dřív byste nevěděl, co mi máte říci o sociálním postavení? Je to ono?“

„Nejenže bych nevěděl, co ti mám říci o tomhle, hochu. Ale o mnoha věcech bych musel mlčet. Je tu dokonce mnoho směšného a ponižujícího tím, že to vypadá jako fraška. Vážně, jako prachobyčejná pouťová fraška. Kdež bychom se dřív mohli navzájem pochopit, když jsem sám sobě porozuměl až dnes v pět hodin odpoledne, přesně dvě hodiny před smrtí Makara Ivanoviče. Díváš se na mne nemile překvapen? Buď klidný, ten fakt ti vysvětlím. Ale co jsem řekl, je docela pravda. Považ, celý život samé bloudění a pochybnosti, a najednou přijde rozřešení dne toho a toho v pět odpoledne! Je to skoro mrzuté, že? Ještě před nedávnem by mě to opravdu mrzelo.“

Skutečně jsem poslouchal v bolestném údivu. Mocně tu vynikal versilovovský rys, s kterým bych se toho večera, po tom, co byla vyřčena taková slova, nerad setkal. Najednou jsem zvolal:

„Můj bože! Přišlo vám něco od ní… dnes v pět hodin?“

Pohlédl na mne upřeně, zjevně překvapen mým zvoláním a snad i výrazem „od ní“.

„Všecko se dovíš,“ řekl s přemítavým úsměvem, „a rozhodně ti nezatajím, co musíš vědět, poněvadž jsem tě proto přivedl. Ale teď to zatím všecko odložíme. Podívej se, příteli, už dávno jsem věděl, že máme děti, které se už od dětství zamýšlejí nad svou rodinou, dotčeny nectnostmi svých otců a svého prostředí. Všiml jsem si těch hloubavých dětí, ještě když jsem sám chodil do školy, a usoudil jsem tenkrát, že je to všecko proto, že příliš brzo závidí. Ale protože jsem sám patřil k hloubavým dětem, ale… odpusť, milý chlapče, jsem nemožně roztržitý. Chtěl jsem jenom vyslovit, jak jsem se o tebe neustále bál skoro celou tu dobu. Vždycky jsem v tobě viděl jednu z těch nepatrných bytostí, které si nicméně jsou vědomy svých schopností a přitom vyhledávají samotu. Také jsem, zrovna jako ty, nikdy netíhl ke spolužákům. Jsou na tom zle ty bytosti odkázané jen na vlastní síly a snění a překypující vášnivou, příliš časnou a takřka pomstychtivou touhou po ctihodnosti, ano ‚pomstychtivou‘. Ale už dost, chlapče, vždyť jsem zase odbočil… Ještě než jsem tě začal mít rád, už jsem si tě představoval i s tvými samotářskými, plachými sny… Ale už dost. Vlastně jsem zapomněl, o čem jsem to mluvil. Ačkoli jsem to přece musel říci. Ale dřív? Co bych ti dřív mohl povědět? Teď vidím, jak ke mně upíráš zrak, a vím, že se na mne dívá můj syn. Ale ještě včera jsem přece nemohl uvěřit, že někdy budu, tak jako dnes, sedět a rozprávět se svým chlapcem.“

Vskutku začínal být velice roztržitý, ale zároveň byl nějak pohnut.

„Teď už se nemusím oddávat snům a přeludům, teď mám vás! Budu vás následovat!“ řekl jsem vroucně a oddaně.

„Mne? Ale moje bloudění zrovna skončilo a zrovna dnes. Přišel jsi pozdě, hochu. Dnes je finále posledního jednání a opona padá. Poslední jednání dlouho trvalo. Začalo velice dávno – tenkrát, když jsem naposled prchal do ciziny. Opustil jsem tenkrát vše a věz, hochu, že jsem se tenkrát rozešel s tvou maminkou a sám jsem jí to oznámil. Musíš to vědět. Vysvětlil jsem jí, že odjíždím navždy a že mě už nikdy neuvidí. Nejhorší bylo, že jsem jí tenkrát dokonce zapomněl nechat peníze. Na tebe jsem si taky ani nevzpomněl. Odjel jsem s úmyslem, že zůstanu v Evropě, hochu, a už nikdy se nevrátím domů. Emigroval jsem.“

„Za Gercenem? Účastnit se zahraniční propagandy? Vy jste se asi celý život účastnil nějakého spiknutí?“ zvolal jsem nezadržitelně.

„Ne, chlapče, žádného spiknutí jsem se neúčastnil. Ale tobě až oči zasvítily! Líbí se mi tvé vzrušené výroky, chlapče. Ne, prostě jsem tenkrát odjel ze stesku, z nenadálého stesku. Byl to stesk ruského šlechtice, vážně se neumím líp vyjádřit. Šlechtický stesk, nic jiného.“

„Nevolnictví… osvobození lidu?“ mumlal jsem zalykavě.

„Nevolnictví? Myslíš, že se mi zastesklo po nevolnictví? Že jsem se nemohl smířit s osvobozením lidu? Ó ne, kamaráde, vždyť my jsme vlastně ti praví osvoboditelé. Emigroval jsem, ale necítil jsem žádnou zlobu. Krátce předtím jsem byl smírčím zprostředkovatelem a namáhal jsem se, seč jsem byl. Namáhal jsem se nezištně a odjel jsem ani ne proto, že jsem za svůj liberalismus málo získal. Žádný z nás tenkrát nic nezískal, totiž zas takoví lidé jako já. Odjel jsem spíš s pocitem hrdosti než kajícně a věř mi, byl jsem zcela dalek myšlenky, že mi nastala doba, kdy mám dožívat svůj život jako skromný břídil. Je suis gentilhomme avant tout et je mourrai gentilhomme!^[108] Ale přesto mi bylo smutno. Takových je nás v Rusku asi kolem tisíce. Skutečně, víc asi ne, ale přece to úplně stačí, aby nezhynula idea. My jsme nositelé ideje, hochu! Příteli, říkám to v nějaké zvláštní naději, že pochopíš celý ten galimatyáš. Pozval jsem tě z rozmaru srdce. Vždyť jsem si už dávno maloval, jak ti něco řeknu… tobě, právě tobě! Ačkoli… ačkoli…“

„Ne, jen mluvte,“ zvolal jsem „zas vidím ve vašem výrazu upřímnost… A vzkřísila vás tehdy Evropa? A co je to, ten váš ‚šlechtický stesk‘? Odpusťte, můj zlatý, ještě nechápu.“

„Zdali mě Evropa vzkřísila? Ale já jsem ji tehdy jel pohřbít!“

„Pohřbít?“ opakoval jsem s údivem.

Usmál se.

„Milý Arkadiji, teď má duše zjihla a můj duch se vzbouřil. Na ty první chvíle v Evropě nikdy nezapomenu. Pobýval jsem v Evropě už dřív, ale tehdy to byla zvláštní doba a nikdy jsem tam nepřijížděl s takovým bezútěšným smutkem a… s takovou láskou jako tehdy. Povím ti o jednom ze svých tehdejších prvních dojmů, o svém tehdejším snu, opravdovém snu. Bylo to ještě v Německu. Zrovna…