Uražení a ponížení

2

Uběhlo čtrnáct dní. Nelly se uzdravovala. Horkou nemoc sice neměla, ale přece vážně stonala. Vstala z lůžka až koncem dubna za jasného slunného dne. Byl pašijový týden.

Nebohé stvoření! Nemohu teď zachovat dřívější postup svého vyprávění. Uplynula už dlouhá doba až do této chvíle, kdy zaznamenávám všecku minulost, ale dosud vzpomínám s tíživým, drásavým smutkem na tu hubenou bledou tvářičku, na ty pronikavé dlouhé pohledy černých očí, vzpomínám si, jak tak sedíme ve dvou, jak se na mne dívá ze svého lůžka, dívá se dlouho a dlouho, jako když mě vybízí, abych uhádl, nač zrovna myslí; ale když vidí, že to uhádnout nemohu a stále nechápu, tiše a jako pro sebe se usmívá a vtom mi přítulně podává horkou ručku s hubenými, vyzáblými prstíky. Nyní už vše minulo, všecko vím, jenže dosud neznám celé tajemství toho bolavého, zmučeného a pohaněného malého srdce.

Tuším, že odbočím ve vyprávění, ale v této chvíli chci myslet jen a jen na Nelly. Zvláštní věc – nyní, kdy ležím sám a sám na nemocničním lůžku, opuštěn všemi, jež jsem tolik, tak vroucně miloval, nyní se mi občas stává, že leckterá drobnost z oné doby – tehdy často nepatrná a brzo zapomenutá – kdykoli mi náhle vytane v paměti, znenadání nabývá v mé mysli zcela jiného uceleného významu, který mi dnes objasňuje vše, co jsem až dosud nedovedl pochopit.

První čtyři dny její choroby jsme se o ni s lékařem hrozně báli, ale pátého dne mě poodvedl stranou a sdělil mi, že není důvodu k obavám a že se Nelly docela jistě uzdraví. Lékař byl onen můj dávný známý, starý mládenec, dobrák a podivín, kterého jsem volal k Nelly, už když stonala poprvé, a který ji tenkrát tolik upoutal svým obrovským řádem svatého Stanislava na krku.

„Tak se vůbec nemusíme obávat!“ řekl jsem rozradostněn.

„Ano, teď se uzdraví, ale potom velice brzo umře.“

„Jak to, umře! Ale proč!“ zvolal jsem, ohromen vyneseným ortelem.

„Ano, pacientka určitě velice brzo zemře. Má vrozenou srdeční vadu a za okolností sebeméně nepříznivých ulehne zas. Snad se znova uzdraví, ale pak opět ulehne a nakonec umře.“

„Ale copak nemůže být nijak zachráněna? Ne, to není možné!“

„Ale je to nevyhnutelné. Nicméně, kdyby byly nepříznivé podmínky odstraněny, při klidném a pokojném životě, který by pacientce poskytl více radostí, lze ještě oddálit smrt, a dokonce se stávají případy… neočekávané… nenormální a zvláštní… Zkrátka, pacientka by mohla být dokonce zachráněna za mnoha celkově příznivých podmínek, ale radikálně zachráněna nemůže být nikdy.“

„Ale bože můj, co se teď dá dělat?“

„Dbát rad, vést klidný život a řádně užívat prášky. Všiml jsem si, že děvče je náladové, povahově nevyrovnané a trochu zlomyslné. Nerada pravidelně užívá prášky, a teď rozhodně si je odmítla vzít.“

„Jistě, pane doktore. Je skutečně divná, ale přičítám všecko na vrub chorobné podrážděnosti. Včera byla velice hodná. Ale dnes, když jsem jí podával lék, vrazila do lžíce jako náhodou, a všecko se vylilo. A když jsem chtěl rozpustit jiný prášek, vytrhla mi celou krabičku a mrštila jí o zem, ale pak se dala do hrozného pláče… Jenže to asi nebylo proto, že ji nutím užívat prášky,“ dodal jsem po chvilce přemýšlení.

„Hm! Iritace. Tragické události z dřívějška (vylíčil jsem lékaři podrobně a otevřeně leccos z Nelliny historie, a mé vyprávění ho velice ohromilo), to všecko souvisí, a odtud i nemoc. Zatím máme jediný prostředek, totiž užívání prášků, a ona si ho teď musí vzít. Půjdu a ještě jednou se jí vynasnažím vštípit, že je povinna dbát lékařových rad a… totiž celkem vzato… užívat prášky.“

Oba jsme vyšli z kuchyně (v které se odbývala naše porada) a doktor se opět přiblížil k lůžku malé pacientky. Ale Nelly nás asi slyšela, měla alespoň hlavu zdviženou nad polštáři, ucho otočené směrem k nám a celou tu dobu napjatě poslouchala. Zpozoroval jsem to škvírou mezi pootevřenými dveřmi. A když jsme zamířili k ní, šibalka zase vklouzla pod pokrývku a s potutelným úsměvem na nás pokukovala. Chuděrka za ty čtyři dny nemoci velmi zhubla. Oči měla zapadlé, horečka jí dosud nepolevila. Tím podivněji se v její tváři vyjímal šelmovský výraz a rozverné jiskrné pohledy, budící velký údiv v lékaři, tom největším dobrotisku ze všech petrohradských Němců.

Vážně, ale přitom hlasem co možná mírným, vlídně a co nejjemnějším tónem jí vysvětlil nezbytnost a spásný účinek prášků i povinnost, která z toho plyne pro každého pacienta, aby je totiž užíval. Nelly užuž zvedala hlavu, ale vtom zdánlivě docela neúmyslným pohybem ruky zavadila o lžíci, a všechen lék se opět vylil na zem. Jistě to udělala schválně.

„Velice nemilá neopatrnost,“ klidně pravil starý pán, „a mám vás v podezření, že jste to udělala schválně, což je velký nezpůsob. Ale… všecko můžeme napravit a rozpustit další prášek.“

Nelly se mu zasmála rovnou do očí.

Doktor promyšleně zavrtěl hlavou.

„Vůbec to není pěkné,“ pravil, rozpouštěje nový prášek, „je to velký, moc velký nezpůsob.“

„Nehněvejte se na mne,“ ozvala se Nelly, ale marně se snažila, aby se zase nedala do smíchu. „Já si to užívání určitě vezmu… Ale máte mě rád?“

„Když budete hodná, budu vás mít moc rád.“

„Moc?“

„Moc.“

„A teď mě rád nemáte?“

„Teď taky.“

„A dáte mi hubičku, když vás budu chtít políbit?“

„Ano, pokud si to zasloužíte.“

Nelly se už zase nemohla ovládnout a znova se rozesmála. „Pacientka má veselou letoru, ale teď jsou to nervy a rozmar,“ pošeptal mi lékař s nejvážnější tváří.

„Tak dobře, já si ten prášek vezmu,“ náhle zvolala Nelly svým slabým hláskem, „ale až vyrostu a budu velká, vezmete si mě za ženu?“

Ten nový čtverácký nápad se jí patrně velice líbil. Oči jí jen hrály a rty se jí zrovna škubaly smíchem, když čekala, co jí lékař, poněkud zaražený, odpoví.

„Inu ovšem,“ odvětil, bezděčně se usmívaje tomu novému rozmaru, „inu ovšem, jestli budete hodné a způsobné děvče, budete poslušná a budete…“

„Brát prášky?“ skočila mu Nelly do řeči.

„Hleďme! Inu ovšem, brát prášky. Dobré děvče,“ pošeptal mi opět, „je v ní mnoho a mnoho… dobrého a je inteligentní, ale přece jen… za ženu… divný rozma…