Uražení a ponížení

ČÁST TŘETÍ

1

Už se dávno setmělo, nastal večer, a teprve teď jsem se vzpamatoval z temných hrůz a vrátil se do přítomnosti.

„Nelly,“ pravil jsem, „vidíš to, jsi teď nemocná, rozrušená, ale já tě musím nechat samotnou, rozčilenou a v slzách. Děvče milé! Musíš vědět, že tu je taky jedna milovaná bytost, které nebylo odpuštěno, nešťastná, uražená a opuštěná. Očekává mě. A vůbec mě tam po tvém vyprávění něco zrovna žene, takže to snad ani nepřežiju, jestli se s ní hned, v tu chvíli nesetkám…“

Nevím, zda Nelly pochopila vše, co jsem jí říkal. Byl jsem rozčilen jak vyprávěním, tak po nedávné nemoci. Ale hnal jsem se k Nataše. Bylo už pozdě, táhlo na devátou, když jsem k ní přišel.

Ještě na ulici, u vrat domu, v kterém Nataša bydlela, jsem zahlédl kolesku a zdálo se mi, že je to knížecí. K Nataše se vcházelo ze dvora. Sotva jsem začal stoupat do schodů, zaslechl jsem vpředu o půl patra výše, jak se tam po hmatu, opatrně prodírá kdosi, kdo se tu zřejmě nevyzná. Napadlo mě, že to asi bude kníže. Ale brzo jsem zapochyboval. Jak neznámý stoupal nahoru, bručel a proklínal cestu, a to tím mocněji a energičtěji, čím výš vystupoval. Schody ovšem byly úzké, špinavé, příkré, nikdy neosvětlené; ale takové nadávky, jaké začaly ve třetím patře, bych ani zanic nemohl přičíst knížeti; pán stoupající po schodech nadával jak pohůnek. Avšak od třetího poschodí už bylo světlo; u Natašina bytu svítila lampička. Už přímo u dveří jsem neznámého dohonil, a jaké bylo mé překvapení, když jsem v něm poznal knížete. Bylo mu asi náramně nepříjemné, že se tak nenadále se mnou srazil. V prvním okamžiku mě nepoznal, ale pak se jeho obličej najednou celý proměnil. Pohled, zprvu zlostný a nevraživý, byl teď už vlídný a veselý a kníže mi jaksi nesmírně radostně podával obě ruce.

„Ach, to jste vy! A já jsem zrovna chtěl pokleknout a modlit se k Pánubohu za záchranu svého života. Slyšel jste mě, jak jsem tu spílal?“

A dal se zcela prostomyslně do smíchu. Ale vtom zvážněl a zatvářil se ustaraně.

„A to Aljoša mohl Natálii Nikolajevnu nastěhovat do takového bytu!“ pravil a zavrtěl hlavou. „Právě tyhle takzvané maličkosti charakterizují člověka. Mám o něho obavy. Je hodný, má šlechetné srdce, jenže tady vidíte příklad: miluje šíleně, a přitom nechá svou milovanou bydlet v takové díře. Slyšel jsem dokonce, že někdy neměli ani na chleba,“ dodal šeptem, šátraje po rukojeti zvonku. „Hlava mi třeští, když pomyslím na jeho budoucnost, ale především na budoucnost Anny Nikolajevny, až bude jeho ženou…“

Zmýlil se ve jméně a ani to nepostřehl, jak tak se zjevnou zlostí marně hledal zvonek. Ale ten zde vůbec nebyl. Zacloumal jsem klikou a Mavra nám ihned otevřela a uspěchaně nás vítala. V kuchyni, oddělené od maličké předsíňky dřevěnou přepážkou, bylo za otevřenými dveřmi znát jisté přípravy. Vše bylo jaksi jiné než obvykle, všecko bylo vytřeno a vycíděno; v kamnech plápolal oheň; na stole stálo nějaké nové nádobí. Patrně jsme byli očekáváni. Mavra nám horlivě pomáhala z kabátů.

„Je tu Aljoša?“ ptal jsem se jí.

„Nebyl tady,“ pošeptala mi nějak tajuplně.

Vešli jsme k Nataše. V jejím pokoji se žádné zvláštní přípravy nedály; všecko zůstalo při starém. Ostatně tam bylo vždycky tak čisto a hezky, že ani nebylo co uklízet. Nataša nás přivítala stojíc u dveří. Zarazilo mě, jak je chorobně hubená a strašně bledá, ačkoli jí na okamžik probleskla na sinalých tvářích červeň. Oči jí horečně svítily. Mlčky, chvatně podala knížeti ruku, nápadně rozrušena a zmatena. Na mne ani nepohlédla. Stál jsem a mlčky čekal.

„Tak mě tu máte!“ přátelsky a vesele začal kníže. „Vrátil jsem se teprv před několika hodinami. Celou tu dobu jste mi nešla z hlavy (něžněji políbil ruku)… Věru jsem se o vás něco napřemýšlel! Musím vám toho tolik říct, svěřit… No, však si ještě popovídáme dost a dost! Za prvé ten můj fanfár, který tu – jak vidím – ještě není…“

„Dovolíte, Jasnosti,“ přerušila ho Nataša všecka uzardělá a plna rozpaků, „musím říct Ivanovi Petroviči pár slov. Váňo, prosím tě… jenom pár slov…“

Popadla mě za ruku a vedla mě za španělskou stěnu.

„Váňo,“ pravila šeptem, když mě zavedla do nejtmavšího kouta, „můžeš mi vůbec odpustit?“

„Ale jdi, Natašo, co tě to zas napadlo!“

„Ne, ne, Váňo, tys mi příliš často a mnoho odpouštěl, ale každá trpělivost přece má své meze. Nikdy mě nepřestaneš mít rád, to vím, ale řekneš o mně, že jsem nevděčnice, a já jsem se k tobě včera i předevčírem chovala opravdu jako nevděčnice, sobecky a krutě…“

Náhle ji polily slzy a přitiskla se mi tváří k rameni.

„Přestaň, Natašo,“ chtěl jsem jí honem vyvrátit všecky pochybnosti. „Vždyť mi bylo celou noc hrozně zle. I teď sotva stojím na nohou, a jenom proto jsem nepřišel ani včera večer, ani dnes přes den, a ty už si honem myslíš, že se na tebe zlobím… Děvče zlaté, cožpak nevím, jak ti je?“

„Tak dobře… tedy jsi mi odpustil, jako vždycky,“ usmála se v slzách a tiskla mi ruku až bolestivě. „Ostatní až pak. Musím ti toho moc a moc říct, Váňo. A teď půjdem k němu…“

„Honem, Natašo. Tak z ničeho nic jsme ho tam nechali…“

„Však uvidíš, uvidíš, co se stane,“ pošeptala mi ve spěchu. „Vím teď všecko. Na všecko jsem přišla. Za všecko může on. Dnešní večer mnohé rozhodne. Jdem!“

Nechápal jsem, ale na vyptávání nebyl čas. Nataša předstoupila před knížete s rozjasněnou tváří. Pořád tu ještě stál s kloboukem v rukou. Vesele se mu omluvila, vzala mu klobouk, sama mu podala židli a všichni tři jsme usedli kolem jejího stolečku.

„Začal jsem o tom svém větroplachovi,“ pokračoval kníže, „viděl jsem ho pouhý okamžik, a to ještě venku, zrovna když odjížděl k hraběnce Zinaidě Fjodorovně. Hrozně spěchal a jen považte, ani nechtěl vystoupit a jít se mnou po čtyřdenním odloučení domů. A myslím, že jsem to zavinil já, Natálie Nikolajevno, že teď není u vás a že jsme přišli dřív než on. Využil jsem příležitosti, a jelikož jsem dnes nemohl k hraběnce jít, svěřil jsem mu jeden vzkaz. Ale bude tu za chvíli.“

„Slíbil vám určitě, že dnes přijde?“ otázala se Nataša, s tím nej­naivnějším výrazem hled…