Uražení a ponížení

4

Zmínil jsem se už dříve, že byl vdovec. Oženil se ještě v raném mládí, a to pro peníze. Po rodičích, kteří přišli v Moskvě úplně na mizinu, nedostal skoro nic. Vasiljevské bylo zastaveno a pak zastaveno znovu; vázly na něm obrovské dluhy. Dvaadvacetiletému knížeti, jenž byl tenkrát nucen sloužit v Moskvě v jakési kanceláři, nezbyl ani groš, takže vstupoval do života jakožto „nuzný potomek starobylého rodu“. Zachránil ho sňatek s přezrálou dcerou jistého obchodníka a nájemce v jedné osobě. Ten ho sice na věně ošidil, ale přesto mohl kníže vyplatit z manželčiných peněz rodový statek a postavit se na vlastní nohy. Obchodníkova dcerka, kterou dostal kníže za ženu, taktak že uměla psát, nedala dohromady ani pár slov, byla ošklivá a měla jedinou důležitou přednost, že byla hodná a trpělivá. Kníže té dobré vlastnosti plně využil. Po roce manželství zanechal ženu, která mu mezitím porodila syna, v Moskvě péči jejího otce a nastoupil úřad v n-ské gubernii, kde si obstaral protekcí jednoho urozeného petrohradského příbuzného dosti význačné místo. Jeho duch prahl po vyznamenáních, po vzestupu, po kariéře, a jelikož kníže uvážil, že nemůže s manželkou žít ani v Petrohradě, ani v Moskvě, rozhodl se nastoupit v očekávání lepších časů svou životní dráhu na venkově. Už v prvním roce manželského soužití prý ženu málem utrápil hrubým zacházením. Ty pověsti vždy rozhořčovaly Nikolaje Sergejiče a ohnivě se knížete zastával. Tvrdil, že není schopen nešlechetného činu. Ale za sedm let kněžna konečně zemřela a vdovec se neprodleně přestěhoval do Petrohradu. V Petrohradě dokonce učinil jistý dojem. Byl dosud mladý, sličného zevnějšku, zámožný, nadán nespornou duchaplností, vkusem i neochabujícím dobrým rozmarem, přičemž nepodnikal honbu za štěstím a protekcí, ale vedl si dosti soběstačně. Působil prý skutečně zvláštním kouzlem, bylo v něm cosi podmanivého, jakási čaromoc. Nesmírně se líbil ženám a poměr s jistou kráskou z vyšších kruhů mu vynesl skandální věhlas. Přes vrozenou šetrnost, hraničící s lakotou, rozhazoval peníze bez lítosti, a když na to přišlo, prohrával v kartách, a ani při obrovských prohrách se neškaredil. Avšak nepřišel do Petrohradu za zábavou. Chtěl se domoci určitého postavení a zajistit si kariéru. Dosáhl toho. Hrabě Nainskij, jeho urozený příbuzný, který by mu ani nebyl věnoval pozornost, kdyby se byl dostavil jako obyčejný žadatel, byl oslněn jeho společenskými úspěchy, a považoval tudíž za možné i vhodné svou vzácnou pozornost mu věnovat, ba prokázal mu dokonce tu čest, že přijal k sobě do rodiny na vychování jeho sedmiletého syna. Do té doby také spadá zájezd knížete do Vasiljevského i jeho seznámení s Ichmeňovovými. Když konečně získal hraběcím prostřednictvím významné místo na jednom z nejdůležitějších vyslanectví, odjel do ciziny. Pak o něm kolovaly zvěsti poněkud záhadné. Mluvilo se o jakési nemilé příhodě, která se mu stala v cizině, ale nikdo nedovedl vysvětlit, oč vlastně šlo. Vědělo se jen tolik, že si mezitím přikoupil čtyři sta poddaných, o čemž jsem se už zmínil. Vrátil se z ciziny až po mnoha letech jako vysoký hodnostář a brzo zastával v Petrohradě velevýznamný úřad. V Ichmeňovce se proslýchalo, že pomýšlí na druhý sňatek a spřízní se s jakýmsi urozeným, bohatým rodem. „Chce se stát velkým pánem!“ říkal Nikolaj Sergejič a radostně si mnul ruce. Byl jsem tehdy v Petrohradě na universitě a vzpomínám si, že Ichmeňov mi schválně psal a prosil mě, abych zjistil, zda jsou pověsti o sňatku pravdivé. Psal i knížeti a žádal ho, aby mi byl příznivcem; ale kníže nechal dopis bez odpovědi. Věděl jsem pouze, že jeho syn, vychovávaný zprvu u hraběte a později na lyceu, dokončil tenkrát v devatenácti letech studia. Napsal jsem to Ichmeňovovým, jakož i to, že kníže má syna velice rád, hýčká ho a už teď prozíravě myslí na jeho budoucnost. To vše jsem se dověděl od kolegů na vysoké škole, kteří se s mladým princem znali. A právě v té době dostal Nikolaj Sergejič jednoho krásného dne od knížete dopis, který ho nesmírně překvapil…

Kníže, jenž se až dosud, jak jsem se už zmínil, omezoval ve stycích s Nikolajem Sergejičem na pouhou strohou, úřední korespondenci, napsal mu nyní co nejpodrobněji, otevřeně a přátelsky o svých rodinných poměrech. Stěžoval si na syna, psal, že ho zarmucuje svým špatným chováním; že sice nezbednosti takového hošíka nelze ještě brát příliš vážně (patrně se ho snažil omluvit), ale že se ho rozhodl potrestat, trošku ho postrašit, totiž: poslat ho na nějakou dobu na venkov pod Ichmeňovův dohled. Kníže psal, že plně spoléhá na „svého předobrého, nanejvýš ušlechtilého Nikolaje Sergejeviče, a zejména na Annu Andrejevnu“, prosil oba, aby přijali jeho větroplacha do rodiny, aby mu tu a tam mezi čtyřma očima domluvili, aby ho měli pokud možno rádi, ale především aby napravili jeho lehkovážnou povahu a „vštípili mu spásná a přísná pravidla, tak nezbytná v životě lidském“. Toť se ví, starý Ichmeňov se horlivě ujal svého úkolu. Přijel mladičký princ. Přivítali ho jak vlastního syna, Nikolaj Sergejič si ho záhy vřele zamiloval. Měl ho rád stejně jako svou Natašu. I později, už po definitivní roztržce mezi knížecím otcem a Ichmeňovem, vzpomínal někdy starý ve veselé náladě na svého Aljošu, jak byl zvyklý říkat princi Alexejovi Petroviči. Byl to vskutku rozmilý chlapec. Hezoučký, žensky slabý a nervní, ale přitom veselý a prostomyslný, se srdcem na dlani, schopným nejšlechetnějších citů, milujícím, upřímným a vděčným. Rodině Ichmeňovově se stal modlou. Přes svých devatenáct let byl ještě úplně dítě. Člověk si těžko představil, zač ho mohl otec vykázat z domu, když prý ho měl tolik rád. Říkalo se, že mladý muž se v Petrohradě oddával zahálce, byl do větru, do zaměstnání nechtěl, a tím roztrpčoval otce. Nikolaj Sergejič se Aljoši nevyptával, poněvadž kníže Petr Alexandrovič v dopise zřejmě pomlčel o pravé příčině synova vyhoštění. Trousily se ostatně pověsti o jakési Aljošově trestuhodné lehkovážnosti, o nějakém poměru s jistou dámou, o výzvě …