Uražení a ponížení

5

Nazítří ráno mi Nelly vyprávěla o včerejší návštěvě dost podivné věci. Divné bylo koneckonců už to, že si Maslobojev zamanul toho večera přijít. Věděl najisto, že nebudu doma, sám jsem ho na to při našem posledním setkání upozornil a velice dobře jsem se na to pamatoval. Nelly říkala, že nejdřív nechtěla otevřít, poněvadž se bála. Bylo už osm hodin večer. Ale uprosil ji přes zamčené dveře, neboť ujišťoval, nenechá-li mi teď dopis, že se mi zítra zle povede. Když ho pustila dovnitř, ihned napsal dopis, potom šel k ní a posadil se vedle ní na pohovku. „Vstala jsem a nechtěla jsem se s ním bavit,“ vyprávěla Nelly, „moc jsem se ho bála. Začal o Bubnovové, jak se teď zlobí, že už mě teď nesmí vzít k sobě, a začal vás chválit. Říkal, že jste velcí přátelé a že vás znal jako malého chlapce. Tak jsem se s ním dala do řeči. Vyndal bonbóny a pobízel mě, abych si taky vzala. Já jsem nechtěla. Tak mě začal ujišťovat, že je dobrý člověk, že prý zná moc písniček a umí tancovat. Vyskočil a začal tancovat. Přišlo mi to k smíchu. Potom řekl, že ještě chvilku posedí – počkám si na Váňu, třeba se vrátí – a moc mě prosil, abych se nebála a sedla si k němu. Sedla jsem si. Ale nechtěla jsem s ním o ničem mluvit. Pak mi říkal, že znal maminku a dědečka a… tak už jsem pak mluvila. A on tu seděl dlouho.“

„A o čem jste mluvili?“

„O mamince… o Bubnovové… o dědečkovi. Seděl tu asi dvě hodiny.“

Nelly patrně neměla chuť vykládat, o čem spolu hovořili. Nevyptával jsem se, neboť jsem doufal, že se vše dovím od Maslobojeva. Jenom mě napadlo, že přišel schválně za mé nepřítomnosti, aby zastihl Nelly samotnou. Proč to asi udělal?

Ukázala mi tři cukrátka, která od něho dostala. Byl to cukrkandl v zelených a červených papírcích, prachmizerný, nejspíš koupený v hokynářství. Nelly se dala do smíchu, když mi jej ukazovala.

„Pročpak jsi je nesnědla?“ otázal jsem se.

„Nechci,“ odpověděla vážně, se svraštělým obočím. „Ani jsem je nechtěla vzít. Nechal je tu na pohovce…“

Měl jsem toho dne hodně pochůzek. Loučil jsem se s Nelly.

„Nestýská se ti samotné?“ zeptal jsem se na odchodu.

„Někdy, a jindy zas ne. Stýská se mi, když jste dlouho pryč.“

A po těch slovech se na mne podívala s nesmírnou láskou. Celé to jitro na mne upírala ten něžný pohled a tvářila se tak vesele, tak vlídně, a zároveň v ní byl jakýsi ostych, skoro bázeň, jako by se strachovala, aby mě nějak nepohněvala, nepozbyla mé přízně a… aby se příliš neprojevila, jako by se za to styděla.

„A kdy se ti nestýská? Řekla jsi přece, že se ti někdy stýská a jindy zas ne?“ otázal jsem se a bezděčně se na ni usmál, tolik mi přirostla k srdci.

„Však já vím,“ odpověděla s úsměvem a opět se nějak zastyděla. Rozmlouvali jsme na prahu u otevřených dveří. Nelly přede mnou stála se sklopeným zrakem, jednou rukou se mě držela za rameno a druhou mě tahala za rukáv.

„Copak, je to snad tajemství?“ zeptal jsem se.

„Ne… nic… Já… já jsem začala, když jste byl pryč, číst vaši knížku,“ hlesla, upřela na mne něžný, procítěný pohled a všecka se začervenala.

„Ale, vida! Povídej, líbí se ti to?“ Byl jsem v rozpacích autora pochváleného do očí, ale byl bych dal nevímco, kdybych ji mohl v tom okamžiku políbit. Ale políbení nebylo jaksi možné. Nelly chvíli mlčela.

„Proč umřel, proč?“ zeptala se s výrazem přehlubokého smutku. Letmo na mne pohlédla a vtom zase sklopila oči.

„Kdopak?“

„Ale ten mladý, co měl souchotiny… v té knížce!“

„Co naplat, muselo to být, Nelly.“

„Vůbec nemuselo,“ odpověděla téměř šeptem, ale nějak zhurta, trhaně a málem zlostně, ohrnula rtíky a už docela zarytě se dívala do země.

Uběhla ještě chvilka.

„Ale ona… no, ti dva… ta slečna a ten staroušek,“ šeptala a přitom mě ještě horlivěji škubala za rukáv, „jak to s nimi dopadne, budou bydlet spolu? A nebudou chudí?“

„Ne, Nelly, ona odjede daleko. Vezme si statkáře, a on zůstane sám,“ odpověděl jsem s velkou lítostí. Vskutku jsem litoval, že jí nemohu říci nic pro útěchu.

„No, tak… tak vidíte! Takové to je! Vy jste pěkný! Už to ani nechci číst!“

A hněvivě odstrčila mou ruku, prudce se ode mne odvrátila, šla ke stolu a stoupla si čelem do kouta, oči upřené k zemi. Celá zrudla a nepravidelně oddychovala, jako by ji bylo něco strašlivě roztrpčilo.

„Prosím tě, Nelly, ty se zlobíš!“ začal jsem, přistoupiv k ní. „Vždyť to všecko není pravda, co je tu napsáno, je to vymyšleno. No tak, proč by ses zlobila! Jsi takové citlivé děvčátko!“

„Já se nezlobím,“ pravila nesměle, upírajíc na mne tak zjasněný, tak láskyplný pohled! A pak mě najednou chytila za ruku, přitiskla tvář na mou hruď a zničehonic se rozplakala.

Ale vzápětí se zasmála – smála se i plakala, všecko dohromady. Také mi bylo najednou do smíchu a přitom nějak sladce. Ale nechtěla ani zanic zdvihnout ke mně hlavu, a když jsem jí chtěl odtáhnout obličejík se svého ramene, tiskla se k němu stále pevněji a stále víc a víc se smála.

Konečně bylo po tom dojemném výjevu. Rozloučili jsme se. Měl jsem naspěch. Nelly, všecka zruměnělá a ještě trochu ostýchavá, s očima zářícíma jako hvězdičky, vyběhla za mnou až na schodiště a prosila, abych se brzo vrátil. Slíbil jsem, že se jistě vrátím k obědu hodně brzo.

Nejprve jsem se odebral ke starouškům. Oba stonali. Anna Andrejevna byla doopravdy nemocná. Nikolaj Sergejič seděl v pánském pokoji. Slyšel mě přicházet, ale věděl jsem už, že dle svého zvyku se objeví nejdříve za čtvrt hodiny, abychom si zatím všecko řekli. Nechtěl jsem Annu Andrejevnu příliš rozladit, a proto jsem co možná zmírnil celé vyprávění o včerejším večeru, ale zároveň pověděl pravdu. K mému překvapení byla stará paní sice zarmoucena, ale zprávu o možné roztržce přijala celkem bez údivu.

„No, mladý pane, to jsem čekala,“ pravila. „Když jste tenkrát odešel, dlouho jsem přemýšlela, až jsem si nakonec řekla, že z toho nic nebude. Pánbůh tomu nechce, snad že si to nezasloužíme, a pak, ten člověk je takový darebák. Co od něho můžem čekat dobrého. To se lehko řekne, deset tisíc nám vezme pro nic za nic, dobře ví, že pro nic za nic, ale stejně si je…