Běsi

Kapitola VII.
U našich

1

Virginskij obýval vlastní, to jest manželčin domek v Mravenčí ulici. Bylo to přízemní dřevěné stavení a žádní cizí nájemníci v něm nebydleli. Pod záminkou oslavy jmenin se tu sešlo na patnáct hostů. Avšak večírek se zdaleka nepodobal obyčejné maloměstské domácí oslavě. Už na počátku svého soužití se manželé Virginských jednou provždy dohodli, že zvát si hosty u příležitosti jmenin je vyložená hloupost a že to vlastně není žádný důvod k oslavě. Během několika let se jim nějak podařilo dočista se odcizit společnosti. Virginskij, ač schopný člověk a rozhodně ne nějaký chudinka, se každému nepochopitelně jevil jako divný patron, libující si v samotě a krom toho jednající povýšeně. A madame Virginská byla povoláním porodní bába, takže už pro tohle stála na nejnižším stupni společenského žebříčku, dokonce níž než popova žena, třebaže její muž měl důstojnickou hodnost. Ale pokorou slušící jejímu povolání se nevyznačovala ani trochu. A po jejím nemožně pošetilém a trestuhodně neskrývaném (ze zásady) poměru s jakýmsi šejdířem, kapitánem Lebjadkinem, i naše nejshovívavější dámy se od ní odvrátily se zjevným pohrdáním. Avšak madame Virginská to všecko přijala tak, jako by si nic jiného ani nepřála. Zajímavé je, že právě tyhle přísné dámy, kdykoli se octly v delikátní situaci, vyhledávaly pokud možno Arinu Prochorovnu (to jest Virginskou) a tři další porodní asistentky v našem městě pomíjely. Posílaly si pro ni i velkostatkářky z celého širého okolí – natolik všechny důvěřovaly jejím znalostem, její šťastné ruce a obratnosti v závažných případech. Nakonec už provozovala praxi výhradně v nejbohatších domech. Po penězích byla celá divá. A když si plně uvědomila svou moc, pak už nijak nekrotila projevy svého charakteru. Snad dokonce i schválně při praxi v nejvznešenějších domech děsila útlocitné rodičky nějakým tím neslýchaným nihilistickým opomíjením pravidel slušnosti, nebo konečně i výsměchem všemu svatému, a to právě ve chvílích, kdy to svaté bylo nanejvýš žádoucí. Náš šéflékař Rozanov, který byl zároveň porodníkem, věrohodně dosvědčoval, jak jednou rodička křičela v bolestech a dovolávala se všemohoucího jména božího, až potom jeden z těch svobodomyslných projevů Ariny Prochorovny, nenadálých jako rána z pušky, polekal pacientku a tím jí pomohl, aby rychleji porodila. Ovšem Arina Prochorovna, ač nihilistka, v nutných případech vůbec nepohrdla nejen společenskými, ale ani starodávnými, dokonale pověrečnými zvyky, pokud jí z nich kynul prospěch. Například by si ani zanic nedala ujít křtiny dítěte, kterému pomáhala na svět. To se pak objevovala v zelených hedvábných šatech s vlečkou a drdol měla rozčesaný do lokýnek a kudrlinek, zatímco jindy se přímo vyžívala ve své neupravenosti. A třebaže se při svátosti křtu pokaždé tvářila strašně nestydatě, takže duchovenstvo upadalo do rozpaků, přece po skončeném obřadu podávala šampaňské k přípitku zásadně sama (jen proto přicházela, proto také byla vyparáděná) a běda tomu, kdo by se opovážil vzít si číši a nedat jí tuzér.

Hosté, kteří se tenkrát u Virginských sešli (skoro vesměs muži), vypadali podivně náhodně a netypicky. Nikde žádné lahůdky ani karty. Uprostřed velkého přijímacího pokoje s prastarými bledě modrými tapetami stály dva sestrčené stoly prostřené velkým, vcelku nepříliš čistým ubrusem, a na nich supěly dva samovary. Obrovský tác s pětadvaceti sklenicemi a košíček s obyčejným pšeničným chlebem, pokrájeným na spoustu krajíců jako pro chovance či chovanky v nějakém chlapeckém nebo dívčím šlechtickém penzionátě, zabíraly konec stolu. Čaj nalévala třicetiletá stará panna, hostitelčina sestra, blondýna bez obočí, málomluvný jízlivý tvor, přitom vyznavačka moderních názorů. Dokonce sám Virginskij se jí v rodinném kruhu hrozně bál. V místnosti byly celkem tři dámy: paní domu, její blond sestřička a dále vlastní sestra Virginského, slečna Virginská, která zrovínka přikvačila z Petrohradu. Arina Prochorovna, statná, asi sedmadvacetiletá docela pohledná paní, trošku rozcuchaná, ve všedních vlněných zelenkavých šatech, zde seděla a neohroženými zraky přejížděla hosty, jako by tím svým pohledem spěchala vyslovit: Koukejte, jak se vůbec ničeho nebojím. Přicestovalá slečna Virginská, také docela pohledná, vysokoškolačka a nihilistka, dobře živená a při těle, hotová kulička, s velice červenými tvářemi, maličká, byla usazená vedle Ariny Prochorovny, pořád ještě v cestovním kostýmu. Držela roličku nějakých papírů a okukovala hosty nedočkavýma těkavýma očima. Virginskij toho večera nebyl zcela zdráv, ale přece přišel na chvíli posedět v křesle při čaji. Všichni hosté rovněž seděli a z toho způsobného rozmístění na židlích kolem stolu se dala tušit schůze. Všichni patrně cosi očekávali a v tom očekávání hovořili sice hlasitě, ale jaksi nepříliš k věci. Když přišli Stavrogin a Verchovenskij, všecko naráz ztichlo.

Ale pro upřesnění si dovolím pár slov na vysvětlenou.

Myslím, že všichni ti pánové se tenkrát opravdu sešli v blahé naději, že uslyší něco výjimečně zajímavého, a byli zpraveni předem. Tvořili výkvět nejradikálnějšího liberalismu v našem staroslavném městě a Virginskij je pro tohle zasedání vybral vskutku přepečlivě. Podotýkám ještě, že někteří z nich (těch konečně nebylo tolik) ho dřív nikdy nenavštěvovali. Většina hostů neměla ovšem jasnou představu, proč byli svoláni. Tenkrát samozřejmě všichni považovali Petra Štěpánoviče za emisara z ciziny, vybaveného rozsáhlou plnou mocí. Ta myšlenka se nějak naráz ujala a samosebou každému lichotila. A zatím v téhle skupince občanů, shromážděné pod rouškou domácí oslavy, byli někteří, co už dostali konkrétní úkoly. Petrovi Verchovenskému se podařilo dát u nás dohromady pětku na způsob té, kterou už ustavil v Moskvě a dále, jak vyšlo nyní najevo, u nás na venkově mezi důstojníky. Také prý měl ještě jednu i v Ch-ské gubernii. Těch pět vyvolených sedělo teď u společného stolu a všichni velmi horlivě dělali ze sebe docela obyčejné lidi, takže je nikdo nemohl poznat. Byli to (neboť…