Běsi

2

Náš milý princ náhle, zničehonic, provedl dvě tři nemožné impertinence vůči různým osobám, totiž – právě to nejzávažnější na tom bylo, že šlo o kousky naprosto neslýchané, úplně nepředstavitelné, zdaleka ne všeobecně běžné, že tropil docela ničemné klukoviny a přitom ďas ví proč, naprosto bezdůvodně. Jeden z nejváženějších stařešinů našeho klubu, Pavel Pavlovič Gaganov, muž v letech a navíc zasloužilý, měl nevinný zvyk za každým slovem ohnivě ujišťovat: „Ba ne, mě nikdo za nos vodit nebude!“ Co konečně na tom. Ale když jednou v klubu, jak byl v ráži, pronesl tuhle průpovídku k hloučku hostí shromážděných kolem něho (vesměs lidí nikoli nevýznamných), Nikolaj Vsevolodovič, stojící doposud v ústraní sám a nikým neoslovovaný, náhle k němu přistoupil, nečekaně, ale pevně ho uchopil dvěma prsty za nos a podařilo se mu ho odtáhnout za sebou sálem o dva tři kroky. Zlost nemohl mít na pana Gaganova pražádnou. Dalo se usuzovat na pouhé uličnictví, ovšemže nejvýš trestuhodné. A přece se pak vyprávělo, že přímo při tom úkonu byl spíš zamyšlený, „zrovna jako kdyby se zbláznil“; ale na to si přítomní vzpomněli a uvědomili si to až mnohem později. V rozčilení si nejdřív zapamatovali teprve další okamžik, kdy už dozajista všechno náležitě chápal a nejenže nepřišel do rozpaků, ale naopak se usmíval zlomyslně a vesele, beze stopy lítosti. Strhl se příšerný povyk. Všecko se shluklo okolo Nikolaje Vsevolodoviče. Ten se otáčel a rozhlížel se kolem sebe, ale nikomu neodpovídal a zvědavě pokukoval po rozhorlených tvářích. Nakonec prý se pojednou znova zamyslel (takhle to aspoň bylo líčeno), zamračil se, rázně přikročil k pohaněnému Pavlu Pavlovičovi a s patrnou nelibostí překotně zahučel:

„Zajisté mi prominete… Opravdu nevím, co mě to najednou popadlo… Taková hloupost…“

Nedbalá omluva se rovnala další urážce. Strhl se ještě větší rámus než předtím. Nikolaj Vsevolodovič pokrčil rameny a opustil sál.

Bylo to všecko strašně hloupé, když už nemluvíme o nepřístojnosti, nepřístojnosti promyšlené a záměrné, jak to na první pohled vypadalo, a tedy znamenající úmyslnou, vrcholně drzou urážku celé naší společnosti. Tak to také všichni přijali. Prvním počinem bylo, že neprodleně a jednomyslně vyloučili pana Stavrogina z řad členů klubu. Nato bylo usneseno obrátit se jménem celého klubu ke gubernátorovi a požádat ho, aby neprodleně (dříve, než případ bude formálně dán k soudu), zkrotil nebezpečného výtržníka, tohoto velkoměstského rváče, aby proti němu zakročil z moci úřední a takto ochránil vážně ohrožený klid všech řádných kruhů našeho města před nebezpečnými úklady. Ve zlobné nevinnosti dodávali, že snad i na pana Stavrogina se najde nějaký paragraf. Právě tuhle větu chystali gubernátorovi, aby ho popíchli ve spojitosti s Varvarou Petrovnou. Rozmazávali to s požitkem. Gubernátor jako z udělání nebyl tenkrát zrovna doma; odjel kousek za město, ježto měl jít za kmotra dítěti jisté interesantní novopečené vdovy, která zůstala po manželově úmrtí v jiném stavu; ale vědělo se, že gubernátor se má brzo vrátit. A mezitím byly veleváženému bolestně dotčenému panu Gaganovovi uspořádány hotové ovace; všichni ho objímali a líbali; postupně celé město vykonalo u něho zdvořilostní návštěvu. Dokonce byl na jeho počest zamýšlen oběd na pozvánky, a teprve na jeho vlastní snažnou prosbu bylo od toho nápadu upuštěno – snad že lidem nakonec svitlo, že nešťastník byl přece jen veden za nos, takže tu žádný zvláštní důvod k oslavě není.

Nicméně, jak se to stalo? Jak se to vůbec mohlo stát? Pozoruhodná je zejména okolnost, že z celého města nikdo nepřipsal ten divoký kousek na vrub pomatení smyslů. Lidé tedy byli naklonění očekávat od Nikolaje Vsevolodoviče, i když byl docela při rozumu, jednání toho druhu. Co se mne týče, dodnes si to neumím vysvětlit a nic mi není platná ani událost, jež vbrzku následovala a snad všecko vysvětlila a patrně všecky usmířila. Dodám ještě, že o čtyři roky později Nikolaj Vsevolodovič na mou nesmělou otázku, týkající se onoho případu v klubu, s podmračenou tváří odpověděl: „Ano, nebyl jsem tehdy docela zdráv.“ Ale nepředbíhejme.

Zaujal mě i výbuch všeobecné nenávisti, s jakou se tehdy u nás všichni vrhli na výtržníka a velkoměstského rváče. Chtěli mermomocí vidět v tom všem nestoudný úmysl a cílevědomý záměr urazit při jednom celou společnost. Ten člověk se doopravdy nikomu nezavděčil, naopak si všecky proti sobě poštval – ale čímpak asi? Než se udála zmíněná příhoda, ani jednou se s nikým nepohádal a ničí cti se nedotkl, byl zdvořilý jako kavalír z módního žurnálu, kdyby takový kavalír dovedl promluvit. Domnívám se, že byl nenáviděn pro svou pýchu. Dokonce i naše dámy, ač ho zpočátku zbožňovaly, spílaly mu teď ještě hůř než muži.

Varvara Petrovna byla strašně zdrcena. Přiznala se pak Štěpánovi Trofimoviči, že to všecko už dávno čekala, celého toho půl roku dnes a denně, ba přímo „něco na ten způsob“ – od vlastní matky přiznání vskutku pozoruhodné. Už je to tady! řekla si a zachvěla se …