Běsi

2

Lembke náhle vešel rychlým krokem v doprovodu vrchního komisaře, roztržitě se po nás podíval, ale nevěnoval nám pozornost a zamířil napravo do své kanceláře, jenže Štěpán Trofimovič se před ním vztyčil a zastoupil mu cestu. Jeho vysoká, originální postava udělala dojem. Lembke zůstal stát.

„Kdo je to?“ zahučel nechápavě, jako by se tázal vrchního komisaře, ačkoli k němu neotočil hlavu a dál si prohlížel Štěpána Trofimoviče.

„Kolegiátní asesor ve výslužbě Štěpán Trofimovič Verchovenskij, Vaše Excelence,“ odpověděl Štěpán Trofimovič a důstojně sklonil hlavu. Lembke na něj pořád upřeně zíral, ostatně dost tupým pohledem.

„Oč jde?“ zeptal se s lakoničností vysoce nadřízeného a se štítivou netrpělivostí natočil k Štěpánovi Trofimoviči ucho, pokládaje ho nakonec za obyčejného žadatele s nějakou písemnou suplikou.

„Dnes u mne byla vykonána domovní prohlídka a dotyčný úředník jednal jménem Vaší Excelence. Proto bych si přál…“

„Jméno? Jméno?“ ptal se netrpělivě Lembke, jako by mu náhle svitlo. Štěpán Trofimovič opakoval své jméno ještě důstojněji.

„Aha! To je to semeniště… Velectěný pane, projevil jste se z takové stránky… Vy jste profesor? Jste profesor?“

„Kdysi jsem měl tu čest proslovit několik přednášek mládeži na -ské univerzitě.“

„Mlá-deži!“ skoro se roztřásl Lembke, ačkoli bych se vsadil, že ještě pořádně nechápal, oč jde a snad ani s kým vlastně mluví. „Já, velectěný pane, nic takového nedovolím!“ rozčertil se najednou. „Já mládež nedovolím! Je to samý leták. Útok na společnost, velectěný pane, pirátský útok, flibustýrství… Oč ráčíte prosit?“

„Naopak, vaše paní manželka mě požádala, abych zítra přednášel na její slavnosti. Tudíž o nic neprosím, jenom se dovolávám svých práv…“

„Na slavnosti? Žádná slavnost nebude. Já tu vaši slavnost nepovolím! Přednášky? Přednášky?“ křičel zběsile.

„Byl bych vám velice povděčen, kdybyste se mnou mluvil slušněji, Vaše Excelence, a nedupal na mě a nekřičel jako na malého kluka.“

„Víte vůbec, s kým mluvíte?“ zrudl Lembke.

„Vím to velmi dobře, Vaše Excelence.“

„Já svou osobou chráním společnost, ale vy ji rozvracíte. Rozvracíte! Vy… Vlastně, už si na vás vzpomínám. Vy jste přece byl zaměstnán jako vychovatel u paní generálové Stavroginové?“

„Ano, byl jsem… jako vychovatel… u paní generálové Stavroginové.“

„A celých dvacet let jste pěstoval semeniště všeho, co se teď nahromadilo… co nese ovoce… Před chvílí jsem vás tuším viděl na náměstí. Ale varuji vás, velectěný pane, varuji vás. Vaše smýšlení je známo. Buďte ubezpečen, že to vedu v patrnosti. Vaše přednášky, velectěný pane, nemohu povolit, nemohu, račte vědět. S takovými prosbami si choďte na jinou adresu.“

A zas už odcházel.

„Opakuji, že se Vaše Excelence ráčí mýlit. To vaše paní mě požádala, abych něco proslovil na zítřejší slavnosti, nikoli přednášku vědeckou, ale něco z oblasti literatury. Ovšem teď jsem nucen sám přednášku odříci. Co nejuctivěji vás prosím, abyste mi podle možnosti vysvětlil, z jakého titulu, proč a kvůli čemu byla dne…