Běsi

5

Stáli jsme všichni na prahu ve dveřích. Byl to okamžik, kdy si hostitelé a hosté narychlo říkají poslední roztomilosti a zdvořilosti, načež se s pánembohem rozejdou.

„To on je dneska pan inženýr proto tak v nenáladě,“ zničehonic se dal slyšet Liputin už na odchodu z místnosti a tak říkajíc v letu, „že se onehdá chytil s kapitánem Lebjadkinem kvůli sestřičce. Kapitán Lebjadkin svou rozmilou sestřičku, ona je bláznivá, denně mrská karabáčem, pravým kozáckým prosím, vždycky ráno a večer. Tak Alexej Nilyč se dokonce přestěhoval do přístavku, aby se na to nemusel koukat. Poroučím se, na shledanou.“

„Sestru? Nemocnou? Karabáčem?“ divoce se rozkřikl Štěpán Trofimovič, jako by ho někdo náhle také přetáhl karabáčem. „Jakou sestru? Jaký Lebjadkin?“

Nedávná úzkost se v okamžení vrátila.

„Lebjadkin? Ale to je jeden kapitán ve výslužbě. Dřív si říkal jenom nadporučík.“

„Probůh, co je mi po jeho šarži! Jakou sestru? Můj ty bože… Říkáte Lebjadkin? Vždyť my jsme přece měli jednoho Lebjadkina…“

„To je ten samý, náš Lebjadkin, pamatujete se, tenkrát u Virginského?“

„Ale toho přece dopadli při padělání bankovek?“

„A teď se zas vrátil, už to budou pomalu tři neděle, a to za zcela mimořádných okolností.“

„Ale vždyť je to ničema!“

„Jako kdybychom u nás nemohli mít žádného ničemu?“ najednou se zazubil Liputin a zrovna Štěpána Trofimoviče ohmatával svýma mazanýma očkama.

„Ach bože, tak jsem to nemyslel… ačkoli, co se týče těch ničemů, dávám vám plně za pravdu, právě vám. Ale co dál, dál? Co jste tím chtěl říci? Vždyť tím jistě chcete něco říci!“

„Ale to jsou prosím pěkně samé takové hlouposti… on totiž ten kapitán, jak to tak vidím, tenkrát od nás neodjel kvůli falešným bankovkám, ale jedině proto, aby vypátral sestřičku, a ta prý se před ním schovávala neznámo kde. No a teď si ji přivezl sem, to je to celé. Vy jako když máte z něčeho strach, Štěpáne Trofimoviči, proč to? Já stejně jenom opakuju, co mi vyžvanil v opici, ale když je střízlivý, to si dává setsakramentsky pozor na jazyk. Moc nervózní člověk, a jak bych to tak řekl, vojensko esteticky založený, jenomže má mizerný vkus. A ta sestřička není jenom bláznivá, ale k tomu ještě kulhá. Prý ji někdo připravil o poctivost a pan Lebjadkin prý teď za to už moc a moc let dostává od svůdce každoročně určitou částku jakožto odškodné za to zneuctění, aspoň takhle to vypadá podle těch jeho žvástů, ale podle mě jsou to jenom takové řečičky v ožralosti. Prostě se vytahuje. A taky to bývá mnohem lacinější. Ale že má peněz jako želez, tak to zas je pravda. Ani ne před čtrnácti dny ještě pískal kudlu, a dneska, to jsem viděl na vlastní oči, má plné ruce stovek. Ta jeho sestra má každý den nějaké divné záchvaty, vříská a on jí jako napravuje hlavu karabáčem. Že prý si u ženské máme umět vynutit respekt. Jenom nechápu, jak to ten Šatov s nimi vydrží. Alexej Nilyč bydlel vedle nich tři dni, a znají se ještě z Petrohradu, ale musel se teďka nastěhovat do přístavku, aby měl klid.“

„Je to všecko pravda?“ obrátil se Štěpán Trofimovič k inženýrovi.

„Moc žvaníte, Liputine,“ zahučel inženýr zlostně.

„Záhady, tajemství! Odkud se u nás najednou vzalo tolik záhad a tajemství!“ vykřikoval Štěpán Trofimovič. Už se neovládal.

Inženýr se zakab…