Běsi

Kapitola II.
Princ Jindra. Námluvy

1

Na světě existoval ještě jeden tvor, k němuž Vaa Petrovna lnula stejně jako k Štěpánovi Trofimoviči – a to byl její jediný syn Nikolaj Vsevolodovič Stavrogin. Právě k němu vlastně byl Štěpán Trofimovič přijat za vychovatele. Chlapci bylo tenkrát asi osm roků, avšak jeho otec, lehkovážný generál Stavrogin, žil už tou dobou odloučeně od jeho matinky, takže dítě vyrůstalo pouze v její péči. Všecka čest Štěpánovi Trofimoviči, uměl si svého svěřence naklonit. Celé jeho tajemství vězelo v tom, že byl stejné dítě. Mne tenkrát ještě neměl, a přitom soustavně potřeboval upřímného přítele. Neváhal učinit svým přítelem takové malé stvoření, sotvaže drobet povyrostlo. Vzniklo to jaksi samozřejmě, že se mezi nimi nevytvořil nejmenší odstup. Častokrát probouzel svého deseti či jedenáctiletého kamaráda uprostřed noci jen a jen proto, aby si mu v slzách vylil své uražené city anebo mu odhalil nějaké rodinné tajemství, aniž ho přitom napadlo, že tohle už je naprosto nepřípustné. Padali si do náruče a plakali. Hoch věděl, že matka ho má velmi ráda, ale sám ji sotva nějak zvlášť miloval. Málokdy na něho promluvila, zřídka ho v něčem příliš omezovala, avšak její pohled, který ho bedlivě sledoval, ten na sobě vždy pociťoval takřka bolestivě. Nicméně veškerou synovu výuku a péči o jeho duševní vývoj matka cele svěřila Štěpánovi Trofimoviči. Tehdy mu ještě plně důvěřovala. Dlužno předpokládat, že pedagog svému svěřenci trošku pocuchal nervy. Když měl chlapec v šestnácti letech jít na lyceum, byl neduživý a bledý, podivně tichý a zádumčivý. (Později vynikal mimořádnou fyzickou silou.) A když si přátelé padali v noci do náručí, podle všeho nenaříkali vždycky jen kvůli banálním rodinným trampotám. Štěpánu Trofimoviči se podařilo udeřit na nejhlubší struny mladistvého srdce a probudit v chlapci tu prvotní, dosud neurčitou, nepomíjející posvátnou touhu, kterou mnohá vyvolená duše, jakmile ji jednou okusila a poznala, nevymění už potom nikdy za laciné uspokojení. (Vyskytují se i nadšenci, kterým je taková touha nad sebehlubší uspokojení, kdyby ovšem bylo vůbec možné.) Ale tak či onak bylo dobře, že se chovanec a pěstoun sice pozdě, ale přece museli rozloučit.

V prvních dvou letech přijížděl mladý muž z lycea na prázdniny. Za pobytu Varvary Petrovny a Štěpána Trofimoviče v Petrohradě se tu a tam účastnil literárních večerů matinkou pořádaných, naslouchal a pozoroval. Mluvil málo a byl pořád stejně tichý a nesmělý. K Štěpánovi Trofimoviči se choval jemně a ohleduplně jako kdysi, ale už o něco zdrženlivěji. Řečem o věcech vznešených i vzpomínkám na minulost se zjevně vyhýbal. Když dostudoval, odešel na matčino přání do armády a brzo byl zařazen k jednomu z nejelitnějších gardových jezdeckých pluků. Ani se nepřijel matince v uniformě ukázat a také teď psával z Petrohradu jen zřídka. Varvara Petrovna mu posílala peněz víc než dost, třebaže po reformě klesly její důchody ze statků o tolik, že první čas dostávala sotva polovinu dřívější částky. Zahospodařila si však dlouhodobým spořením určitý, nijak zanedbatelný kapitál. Velice se zajímala o synovy úspěchy ve vysoké petrohradské společnosti. Co se nezdařilo jí, to se podařilo mladému důstojníkovi, bohatému a nadějnému. Navázal znova takové známosti, o jakých se už ani neodvážila snít, a všude byl vřele vítán. Avšak velice brzo dolehly k sluchu Varvary Petrovny dost divné pověsti. Mladý muž prý nějak bláznivě a nenadále začal řádit. Ne že by snad hrál nebo nějak moc pil; jenom se mluvilo o nějaké přímo divoké nevázanosti, o lidech rozdupaných klusáky, o surovém jednání s jistou dámou ze společnosti, s kterou měl poměr, a potom ji veřejně zneuctil. Z celé věci čpěla až příliš nezastřená špína. Nádavkem se říkalo, že je to výtržník, prý lidi provokuje a pak je uráží z pouhé rozkoše. Varvara Petrovna si dělala starosti a byla smutná. Štěpán Trofimovič ji ujišťoval, že jsou to jen první nezkrotné výbuchy překypujícího ducha, že mladá krev se musí vybouřit a že to všecko vypadá podobně jako mládí prince Jindry, který hýřil ve společnosti Falstaffa, Poinse a mistress Queeklyové, jak to líčí Shakespeare. Tentokrát Varvara Petrovna nevybuchlá: „Pěkný nesmysl!“, jak byla poslední dobou zvyklá Štěpána Trofimoviče přečasto okřikovat, nýbrž naopak zaujatě poslouchala, dala si vyložit podrobnosti, pak si vzala Shakespeara a velice důkladně si nesmrtelný příběh přečetla. Jenže ji to neuklidnilo, ani příliš velkou podobnost zde neshledala. S rozechvěním očekávala odpověď na několik svých dopisů. Ta na sebe nedala dlouho čekat. Zakrátko došla osudná zpráva, že princ Jindra měl takřka současně dva souboje, v obou byl ve všem všudy vinen, jednoho soka zabil na místě, kdežto druhého zmrzačil a byl pro tyto zločiny postaven před soud. Proces skončil degradací na řadového vojáka, zbavením práv, vypovězením a zařazením k jednomu z pěších negardových pluků, ale i tak to ještě byla mimořádná shovívavost.

Ve třiašedesátém se mu nějak podařilo se vyznamenat, dostal kříž a povýšili ho na poddůstojníka, a pak skoro až příliš rychle i na důstojníka. Za celou tu dobu poslala Varvara Petrovna do sídelního města snad na sto dopisů obsahujících žádosti a úpěnlivé prosby. V takovém kromobyčejném případě neváhala trochu se ponížit. Mladý muž po svém opětovném jmenování odešel znenadání do výslužby, do Skvorešniků zase nepřijel, a matce přestal psát nadobro. Postranními cestami bylo nakonec zjištěno, že je zase v Petrohradě, ale v dřívější společnosti už ho nikdo nepotkal; jako kdyby se někde schovával. Usilovným pátráním vyšlo najevo, že pěstuje nějaké pochybné spolky, spřáhl se s vyloženou petrohradskou spodinou, s nějakými hadrnickými úředníky, s vysloužilými vojáky, důstojně chodícími po žebrotě, s opilci, že navštěv…