Povídky

4

Vidíte, znovu říkám: aťsi to byl jenom sen! Ale hřejivý pocit lásky těch nevinných, krásných lidí mi navždy utkvěl a cítím její příliv i teď. Viděl jsem je na vlastní oči, poznal jsem je a přesvědčil se, miloval jsem je a později jsem pro ně trpěl. Okamžitě jsem pochopil, dokonce už tehdy, že jim v mnoha ohledech nikdy zcela neporozumím; jako současnému ruskému pokrokáři a odpornému Petrohraďanovi se mi například zdálo neuvěřitelné, že toho tolik věděli a přitom neznají naši vědu. Jenže brzy mi došlo, že čerpali svoje znalosti a doplňovali je z jiných zdrojů než u nás na Zemi a že sledují zcela jiné cíle. Po ničem neprahli, byli spokojeni a neusilovali o poznání života jako my, protože jejich život byl naplněný. Ovšem jejich vědomosti byly hlubší a vyšší úrovně než naše věda, která se pokouší vysvětlit, co je to život, a snaží se ho poznat, aby naučila jiné lidi žít; oni věděli i bez vědy, jak mají žít, i to jsem pochopil, ale nedokázal jsem pochopit podstatu jejich vědění. Ukazovali mi svoje stromy a já nedovedl porozumět míře lásky, s jakou na ně hleděli; jako by rozmlouvali se sobě rovnými bytostmi. A poslyšte – možná se nemýlím, když tvrdím, že s nimi skutečně rozmlouvali. Ano, objevili jejich jazyk a jsem si jist, že jim stromy porozuměly. A stejně pohlíželi na celou přírodu – na zvířata, která s nimi žila v míru, neútočila na ně a milovala je, přemožená jejich láskou. Ukazovali mi hvězdy a hovořili se mnou o čemsi pro mě nepochopitelném, ale nepochybuji o tom, že byli ve spojení s nebeskými tělesy, nejenom v myšlenkách, ale ve skutečnosti. Ti lidé neusilovali o to, abych jim rozuměl, milovali mě i bez toho, zato já jsem věděl, že mi nikdy neporozumí, a proto jsem s nimi skoro nikdy nemluvil o naší Zemi. Jenom jsem před nimi líbal Zemi, na níž žili, mlčky jsem je zbožňoval a oni to viděli a dovolovali mi to, ale přesto se styděli, protože sami silně milovali. Netrápili se pro mě, když jsem jim se slzami v očích občas líbal nohy s radostným vědomím, jak velkou láskou mi odpovědí. Občas jsem se překvapeně ptal sám sebe, jak dokázali po celý ten čas neurazit takového člověka, jako jsem já, a ani jedinkrát v něm nevzbudit žárlivost a závist. Mnohokrát jsem se ptal sám sebe, jak to, že jsem se dovedl ovládnout, já, mluvka a lhář, a nehovořit s nimi o svých poznatcích, o kterých neměli ani ponětí, jak to, že jsem je netoužil ohromit, třeba jen z lásky k nim? Byli skotačiví a veselí jako děti. Toulali se po svých překrásných hájích a lesích, zpívali svoje překrásné písně, živili se lehkou stravou, plody svých stromů, medem svých lesů a mlékem svých zvířat, která je milovala. Pracovali jen málo a lehce, aby si opatřili potravu a oděv. Milovali se a rodily se jim děti, ale nikdy jsem nepozoroval záchvaty kruté smyslnosti, jaké postihují téměř všechny obyvatele naší Země, všechny do jednoho, a bývají příčinou skoro všech hříchů našeho lidstva. Oni se radovali z nově narozených dětí jako z nových účastníků své blaženosti. Neměli mezi sebou hádky, ani netrpěli žárlivostí, dokonce nevěděli, co to je. Jejich děti byly dětmi všech, protože všichni tvořili jednu rodinu. Téměř nestonali, třebaže znali smrt, ale staří lidé umírali tiše, jako by usínali, obklopeni těmi, kdo se s nimi loučili, žehnali jim, usmívali se na ně a byli vyprovázeni na cestu jejich laskavými úsměvy. Smutek ani slzy jsem nezahlédl, jen lásku, vystupňovanou v nadšení, ale bylo to nadšení pokojné, naplněné, rozjímavé. Mohli jste se domnívat, že pozůstalí byli ve spojení se svými nebožtíky a že smrt nepřerušila jejich pozemskou pospolitost. Skoro mě nechápali, když jsem se jich vyptával na život věčný, ale zřejmě byli o něm bezděčně přesvědčeni, takže to pro ně nepředstavovalo žádný problém. Neměli chrámy, ale byli nezvratně, nepřetržitě spojení s Všehomírem, neměli víru, zato dobře věděli, že až jejich pozemská radost dosáhne hranic pozemské přírody, nastane ještě těsnější spojení s Všehomírem. Očekávali ten okamžik s radostí, a…