Povídky

3

Řekl jsem, že jsem nepozorovaně usnul a dokonce jako bych pokračoval v úvahách o stejných věcech. Náhle se mi zdálo, že vsedě beru do ruky revolver a mířím přímo do srdce – ano, do srdce, ne do hlavy; předtím jsem si umínil, že se střelím do hlavy, do pravého spánku. Přiložil jsem revolver k prsům, posečkal jsem vteřinu, dvě a vtom se přede mnou svíčka, stůl i stěna pohnuly a zakymácely. Spěšně jsem vystřelil.

Ve snu někdy padáte z výšky, podřezávají vás nebo bijí. Ale vy nikdy necítíte bolest, ledaže byste se uhodili o pelest – pak pocítíte bolest a téměř vždycky se bolestí probudíte. Tak to bylo i v mém snu: necítil jsem bolest, ale jako by se tím výstřelem všecko ve mně otřáslo a rázem pohaslo a kolem se rozhostila hrozivá tma. Jako bych oslepl a oněměl, a najednou cítím, že ležím naznak na čemsi tvrdém, nic nevidím a nemohu se pohnout. Kolem lidé přecházejí a křičí, kapitán hlaholí basem, bytná ječí – a následuje přeryv a už mě nesou v zavřené rakvi. Vnímám, jak se rakev pohupuje, a uvažuji o tom, a vtom mě zaskočí myšlenka, že jsem umřel, ano, opravdu umřel, vím to a nepochybuji o tom, nic nevidím a nehýbu se, ale přitom cítím a myslím. Vzápětí se s tím smiřuji a jako se to obvykle stává ve snu, odevzdaně přijímám skutečnost.

A hle, už mě zahrabávají do země. Všichni odcházejí, jsem sám, docela sám. Nehýbám se. Když jsem si dřív představoval, jak mě pohřbívají, vždycky jsem s tím spojoval pocit vlhkosti a chladu. I teď jsem ucítil chlad, zejména mě zábly konečky prstů u nohou, ale jinak jsem necítil nic.

Ležel jsem a kupodivu – na nic jsem nečekal, smířlivě jsem chápal, že nebožtík nemá na co čekat. Ale bylo tu vlhko. Nevím, kolik času uplynulo, zdali hodina nebo několik dní, či mnoho dní. Znenadání do mého levého zavřeného oka dopadla kapka vody, která prosákla víkem rakve. Za ní druhá, za další minutu třetí a tak dál a tak dál – pravidelně minutu po minutě. Srdce mi vzplanulo rozhořčením a pocítil jsem fyzickou bolest. To je ta moje rána po výstřelu, napadlo mě, a uvízla v ní kulka… A další kapky dopadaly každou minutu přímo na moje zavřené oko. Vzýval jsem nikoliv hlasem, protože jsem byl němý a bezvládný, ale celou svou bytostí Vládce všeho toho, co se se mnou dělo:

„Ať jsi kdokoliv, jestliže existuješ a existuje-li cosi rozumnějšího než to, co se právě děje, dovol, aby se to uskutečnilo i zde. Jestli se mi mstíš za moji nerozumnou sebevraždu zrůdností a nesmyslností dalšího bytí, věz, že nikdy žádné utrpení, jaké by mě postihlo a trvalo třeba miliony let, by se nevyrovnalo mému němému pohrdání!“

Umlkl jsem. Skoro celou minutu panovalo hluboké ticho, a dokonce dopadla další kapka, ale věděl jsem a věřil, že se záhy nesporně všecko změní. Pojednou se můj hrob otevřel. Totiž já nevím, zda byl rozrytý nebo rozkopaný, ale jakási temná neznámá bytost mě uchopila a vzápětí jsme se ocitli ve volném prostoru. Náhle jsem prozřel: kolem vládla hluboká noc a nikdy, nikdy nebyla taková tma! Letěli jsme prostorem, už vzdáleni od Země. Na nic jsem se svého únosce neptal, ale hrdě jsem čekal. Ujišťoval jsem se, že se nebojím, a trnul jsem radostí při pomyšlení, že nemám strach. Nepamatuji se, jak dlouho jsme letěli, a nedovedu si to představit: všecko probíhalo jako vždy ve snu, kdy překonáváte prostor i čas, zákony bytí i rozumu a zastavujete se jen u toho, po čem touží vaše srdce. Vzpomínám si, že jsem zahlédl v temnotě jednu hvězdičku:

„To je Sirius?“ vyhrkl jsem, ačkoliv jsem se nechtěl na nic vyptávat, ale neudržel jsem se.

„Ne, to je ta hvězda, kterou jsi zahlédl mezi mraky oné noci, když ses vracel domů,“ odpověděla bytost, která mě oblaky unášela. Věděl jsem, že měla lidskou podobu. Kupodivu mi nebyla sympatická, dokonce jsem pociťoval vůči ní silný odpor. Když jsem se střelil do srdce, očekával jsem naprostou nicotu. A zatím jsem se ocitl v rukách bytosti, ovšemže nikoliv lidské, ale která je, existuje. Tudíž existuje záhrobní život, pomyslel jsem si se zvláštní lehkomyslností, vlastní snu, ale v hloubi srdce jsem zůstal sám sebou. Jestliže mám znovu existovat, uvažoval jsem, a žít podle čísi nezvratné vůle, nechci, aby nade mnou někdo zvítězil a porazil mě!

„Ty víš, že se tě bojím, a proto mnou pohrdáš,“ řekl jsem svému společníku – nezdržel jsem se těch ponižujících slov, která obsahovala přiznání, a pocítil jsem své ponížení, jako by mě někdo bodl špendlíkem. Můj společník neodpověděl, ale já poznal, že mnou nepohrdá, ani se mi nevysmívá, a dokonce mě ani nelituje a že naše cesta sleduje jakýsi mně neznámý, tajemný cíl, týkající se pouze mne. Zmocnil se mě strach. Cosi němě, ale trýznivě se přenášelo od mého mlčícího společníka a pronikalo celou mou bytostí. Letěli jsme temnými, neznámými prostory. Už dávno jsem ztratil z očí známá souhvězdí. Věděl jsem, že v nebeských prostorech se vyskytují hvězdy, jejichž paprsky dosáhnou Země za tisíce a miliony let. Možná…