Povídky

6. Otřesná vzpomínka

Teď ta otřesná vzpomínka…

Probudil jsem se ráno asi tak v osm hodin a v pokoji bylo už skoro světlo. Procitl jsem s plným vědomím a prudce jsem otevřel oči. Ona stála u stolu a držela v ruce revolver. Nezpozorovala, že jsem se probudil a dívám se na ni. Tu vidím, že se ke mně blíží s revolverem v ruce. Spěšně jsem zavřel oči a tvářil se, že tvrdě spím.

Došla až k posteli a stanula nade mnou. Všecko jsem slyšel, třebaže zavládlo mrtvé ticho, vnímal jsem je. Křečovitě se pohnula a já jsem nezadržitelně, proti své vůli, otevřel oči. Dívala se mi přímo do očí a na spánku jsem cítil revolver. Naše pohledy se střetly. Ale to trvalo jen zlomek vteřiny. S přemáháním jsem znovu zavřel oči a v tom okamžiku jsem si z celé duše umínil, že už se nepohnu a neotevřu oči, ať se stane se mnou cokoliv.

Stává se, že i člověk v hlubokém spánku najednou bezděčně otevře oči, dokonce na okamžik pozvedne hlavu a přeletí pohledem místnost, ale vzápětí znovu podvědomě sklesne do podušek, usne a později se na nic nepamatuje. Když jsem se setkal s jejím pohledem, ucítil jsem na spánku zbraň, ale pak jsem znovu zavřel oči a ani jsem se nepohnul, jako bych hluboce spal – mohla si opravdu myslet, že skutečně spím a nic jsem neviděl, tím spíš, že je zcela nepravděpodobné, abych v takovém okamžiku znovu zavřel oči.

Ano, je to nepravděpodobné. Ale přesto mohla uhodnout pravdu, blesklo mi hlavou. Ach, jaký uragán myšlenek a pocitů se přehnal ve zlomku vteřiny v mém mozku! Ať žije elektřina lidské mysli! V případě (to jsem si uvědomil), že uhodla pravdu a ví, že nespím, zdrtil jsem ji odhodláním přijmout smrt a možná se jí teď zachvěje ruka. Dřívější rozhodnost může ztroskotat na novém, mimořádně silném dojmu. Říkává se, že ti, co stojí na výšině, jsou přitahováni propastí. Domnívám se, že spousta sebevražd i vražd je zaviněna pouze tím, že někdo už vzal do rukou revolver. Tohle je rovněž propast, pětačtyřicetistupňový sráz, kde je snadné uklouznout, cosi vás neodolatelně ponouká, abyste stiskli kohoutek. Jenže vědomí, že jsem všecko viděl, o všem vím a čekám od ní mlčky smrt, ji mohlo zadržet na srázu.

Ticho panovalo dál a náhle jsem ucítil na spánku chladný dotyk železa. Možná že se mě zeptáte, jestli jsem pevně doufal v záchranu? Odpovím vám jako před Bohem: neměl jsem sebemenší naději, leda snad jednu proti stu. Proč jsem odevzdaně čekal na smrt? Uznejte: k čemu by mi byl život, když proti vám zbožňovaná bytost pozvedne zbraň? Kromě toho jsem si …