Povídky

VÁNOČNÍ STROM
A SVATBA
(Ze zápisníku neznámého)

Nedávno jsem viděl svatbu… ale ne! Raději vám budu vyprávět o vánočním stromu. Byla to pěkná svatba, moc se mi líbila, ale ten druhý příběh je lepší. Nevím, jak se to stalo, ale při pohledu na tu svatbu jsem si ten příběh oživil. To bylo tak. Právě před pěti lety v předvečer Nového roku jsem byl pozván na dětský ples. Člověk, který mě pozval, byl známý podnikatel, který měl styky, známosti a vyznal se v intrikách, takže jsem mohl předpokládat, že dětský ples je záminka pro rodiče, aby se sešli se známými a jakoby náhodou, nečekaným a nevinným způsobem si pohovořili o některých zajímavých námětech. Byl jsem osoba nezúčastněná, neměl jsem žádné náměty, a proto jen strávil ten večer poměrně nezávisle. Byl tam ještě jeden pán, který se nemohl honosit ani jménem, ani rodem, ale který jako já se ocitl uprostřed rodinného štěstí… Toho jsem si všiml nejdřív ze všech. Byl vysoký, hubený, vážný a dobře oblečený. Ale bylo zřejmé, že mu jsou radosti i rodinné štěstí lhostejné; kdykoliv se vzdálil kamsi do kouta, přestal se usmívat a nachmuřil svoje husté černé obočí. Na plese, s výjimkou hostitele, neměl jediného známého. Bylo očividné, že se příšerně nudí, ale přesto se statečně držel a až do konce hrál roli šťastného člověka, který se dobře baví. Později jsem se dozvěděl, že pochází z venkova a do hlavního města přijel vyřídit jakousi krkolomnou neodkladnou záležitost. Přivezl našemu hostiteli doporučující dopis, který hostitel nepřijal con amore, ale pozval jeho doručitele ze zdvořilosti na dnešní dětský ples. Karty se zde nehrály, doutníky mu nenabízeli a nikdo se s ním nepouštěl do hovoru, protože pravděpodobně už z dálky hosté poznali ptáka po peří, a tak dotyčný chtě nechtě, aby nějak zaměstnal svoje ruce, si po celý večer hladil licousy. A opravdu, ty byly velkolepé. Jenomže je hladil tak horlivě, že při pohledu na něho byste si mohli pomyslet, že nejprve byly stvořeny licousy, a teprve potom pán, předurčený k tomu, aby je hladil.

Kromě této postavy, která se naznačeným způsobem účastnila rodinného štěstí hostitele, otce pěti baculatých chlapců, se mi zalíbil ještě jeden pán. Ale ten byl zcela jiného druhu. Byla to důležitá osobnost a jmenoval se Julian Mastakovič. Na první pohled bylo jasné, že je to vážený host: jeho vztah k hostiteli se rovnal vztahu hostitele k pánovi s licousy. Hostitel i hostitelka ho zahrnovali nesčetnými lichotkami, pečovali o něho, napájeli ho, hýčkali a představovali mu své hosty, ale jeho k nikomu nevodili. Zpozoroval jsem, že se hostiteli zatřpytila v oku slza, když Julian Mastakovič prohlásil o tom večeru, že zřídkakdy tak příjemně strávil čas. Začalo mi být v přítomnosti takové osobnosti úzko, a proto, když jsem se dosyta potěšil pohledem na děti, uchýlil jsem se do zcela prázdného salonku a usadil jsem se v hostitelčině květinové besídce, která zaujímala skoro celou polovinu místnosti.

Všechny děti byly neuvěřitelně milé a vůbec se nechtěly podobat dospělým bez ohledu na veškeré domluvy guvernantek a maminek. V mžiku do posledního bonbonu očesaly vánoční strom, a stačily už rozbít polovinu hraček ještě dřív, než zjistily, komu která patří. Obzvláště se vyznamenal černooký kudrnatý chlapec, který se mě usilovně pokoušel zastřelit svou dřevěnou pistolkou. Ovšem nejvíce ze všech upoutávala pozornost jeho sestra, asi jedenáctiletá, hezká jako Amorek, tichá, zádumčivá, bledá, s velkýma zádumčivýma očima. Děti ji něčím urazily, a proto odešla do salonku, kde jsem seděl, a začala si v koutku hrát se svou pannou. Hosté si s úctou ukazovali na jednoho bohatého nájemce, jejího otce, a kdosi šeptem poznamenal, že už má pro ni uloženo stranou třistatisícové věno. Otočil jsem se, abych se podíval na zvědavce, kteří se o tuto okolnost zajímali, a můj pohled spočinul na Julianu Mastakoviči, jenž, ruce založené za zády, s nakloněnou hlavou neobyčejně pozorně naslouchal tomu tlachání. Později jsem se musel podivit moudrosti hostitelů, když nastalo rozdávání dárků dětem. Dívenka, která už měla uložené třistatisícové věno, dostala přepychovou pannu. Pak následovaly skromnější dárky podle skromnějšího postavení rodičů všech těch šťastných dětí. Nakonec poslední dítě, asi desetiletý chlapec, hubený, pihovatý mrňous, dostal jen jednu knížku příběhů o vznešenosti přírody, o slzách dojetí a podobně, bez obrázků a dokonce bez popisků. Byl to syn guvernantky hostitelových dětí, chudé vdovy, nesmírně zakřiknutý a ustrašený. Měl na sobě bundičku z levného nankinu. Když dostal svou knížku, dlouho obcházel kolem ostatních hraček; hrozně toužil hrát si s ostatními dětmi, ale neodvažoval se; bylo zřejmé, že už si je vědom a chápe svoje postavení. Já osobně tuze rád pozoruji děti. Neobyčejně zajímavě se u nich uplatňují první samostatné životní projevy. Povšiml jsem si, že malého zrzounka natolik zlákaly přepychové hračky ostatních dětí, zejména divadlo, ve kterém by tak rád hrál nějakou roli, že se rozhodl podlézat. Usmíval se, předcházel si děti, věnoval svoje jablko jednomu oplácanému chlapci, který měl ranec plný dárků, a dokonce se odhodlal povozit jednoho chlapce na zádech, jen aby ho neodehnali od divadla. Jenomže po chvilce ho kterýsi rošťák pořádně ztloukl. Chlapec se neodvážil ani plakat. Vtom se objevila jeho matka, guvernantka, a nařídila mu, aby nepřekážel ostatním ve hře. Chlapec se odloudal do salonku, kde seděla ona dívenka. Pustila ho k sobě a oba horlivě začali oblékat její nádhernou pannu.

Seděl jsem skoro půl hodiny v květinové besídce a oči se mi klížily při poslechu krátkého rozhovoru zrzavého chlapce a krásky s třistatisícovým věnem, kteří se pilně zabývali pannou, když náhle vstoupil dovnitř Julian Mastakovič. Využil skandální dětské hádky a vytratil se ze sálu. Zpozoroval jsem, že před malou chvilkou zapáleně rozmlouval s otcem budoucí bohaté nevěsty, s nímž se právě seznámil, o výhodnosti jakési služby v porovnání s jinou. Teď stál v zamyšlení a jako by cosi počítal na prstech.

„To máme tři sta… tři sta,“ šep…