Povídky

POCTIVÝ ZLODĚJ

Jednou ráno, když už jsem se chystal do úřadu, vešla Agrafena, moje kuchařka, pradlena a hospodyně, a k mému překvapení se mnou zapředla hovor.

Až dosud to byla mlčenlivá prostá ženská, která za těch přibližně šest let neutrousila skoro ani slůvko navíc kromě každodenních několika vět o tom, co má uvařit k obědu. Přinejmenším jsem od ní nic jiného nikdy neslyšel.

„Jdu k vám, milostpane,“ začala zničehonic, „měl byste pronajmout komůrku.“

„Jakou komůrku?“

„To je jasný, jakou. Tu vedle kuchyně.“

„A proč?“

„Proč? To je jasný, proč. Lidi přece pronajímají pokojíky.“

„A kdo by si ji najal?“

„To je jasný, kdo! Podnájemník.“

„Ale matičko, tam se přece nevejde ani postel: není tam k hnutí. Kdo by tam bydlel?“

„Bydlel, bydlel… Jenom kdyby se mohl někde vyspat. Jinak by se usadil na okně.“

„Na jakém okně?“

„To je jasný, na jakým. Jako byste nevěděl! Na okně v předsíni. Bude tam sedět, šít nebo něco dělat. Možná že si sedne na židli. Má stůl i židli: všecko.“

„A kdo je to?“

„Slušnej člověk, co poznal svět. Budu mu vařit. A za byt a stravu od něho dostanu všehovšudy tři rubly měsíčně…“

Konečně jsem se po dlouhém úsilí dozvěděl, že jakýsi postarší chlapík přemluvil nebo si naklonil Agrafenu, aby ho vzala na byt a stravu. Co si Agrafena usmyslela, to se muselo stát, jinak by mi nedala pokoj. Když nebylo po jejím, začala být zádumčivá, upadala do hluboké melancholie a trvalo to tak čtrnáct dní až tři neděle. V té době jídlo nebylo k ničemu, prádla nebylo možné se dopočítat, podlahy zůstaly neumyté – zkrátka docházelo k jedné nepříjemnosti za druhou. Už dávno jsem si všiml, že tahle tichá ženská se nedokáže pro něco rozhodnout, trvat na nějaké vlastní myšlence. Ale když už se v jejím slepičím mozku náhodou vylíhne něco podobného myšlence nebo záměru, odmítnout jí vyhovět znamenalo načas ji morálně zdeptat. Protože jsem si ze všeho nejvíc cenil vlastní klid, neprodleně jsem souhlasil.

„Má ten člověk alespoň nějaké doklady, legitimaci a tak?“

„Jak by ne! To je jasný, že má. Je to slušnej člověk a ví, jak to chodí. Slíbil mi tři rubly měsíčně.“

Hned příští den se v mém skromném staromládeneckém bytě objevil nový podnájemník. Nelitoval jsem, dokonce jsem byl v duchu rád. Žiju jako poustevník. Nemám skoro žádné známé a zřídkakdy chodím mezi lidi. Za těch deset let, co jsem žil jako kůl v plotě, jsem si zvykl na samotu. Ale prožít dalších deset, patnáct a možná ještě víc let jenom s Agrafenou v tomhle staromládeneckém bytě – to byla pochopitelně příliš šedivá perspektiva! A proto byl další tichý člověk v téhle situaci hotové boží požehnání.

Agrafena nelhala. Můj podnájemník byl ostřílený člověk. Z dokladů vysvitlo, že je vysloužilý voják, ale to jsem poznal na první pohled, aniž jsem prohlížel jeho legitimaci. Poznalo se to snadno, už podle jeho vzhledu. Můj podnájemník Astafij Ivanovič mezi nás zapadl a cítil se jako mezi svými. Nic nám nechybělo. Ale zdaleka nejlepší bylo, že ve vhodnou chvíli uměl vyprávět všelijaké historky, příběhy ze svého života. V trvalé nudě mého živobytí byl takový vypravěč prostě poklad. Jednou mi vyprávěl příběh, který na mě do jisté míry zapůsobil. Došlo k tomu následovně:

Jednoho dne jsem ve svém bytě osaměl. Agrafena i Astafij odešli někam za svými záležitostmi. Vtom jsem zaslechl, že je někdo v bytě, a podle všeho to byl cizí člověk. Vyšel jsem do předsíně a opravdu, stál tam cizí mužik jenom v utíkáčku, ačkoliv byl podzim a chladno.

„Co tu chceš?“

„Hledám úředníka Alexandrova. Bydlí tady?“

„Nikdo takový tu nebydlí. Buď sbohem, kamaráde.“

„Jak to? Domovník říkal, že tu bydlí,“ zabručel návštěvník a opatrně couvl ke dveřím.

„Kliď se, chlape, ať už jsi venku.“

Nazítří po obědě, když mi Astafij Ivanovič zkoušel kabát, který jsem mu svěřil do opravy, znovu kdosi vešel do předsíně. Pootevřel jsem dveře.

Včerejší pán s bohorovným klidem sundal před mými zraky z věšáku můj zimník, strčil si ho v podpaždí a odešel. Agrafena ho po celou dobu pozorovala, pusu otevřenou, ale nic pro záchranu mého zimníku nepodnikla. Astafij Ivanovič se za zlodějem rozběhl a za deset minut se vrátil, celý udýchaný, s prázdnýma rukama. Po zloději jako by se zem slehla.

„Prostě smůla, Astafiji Ivanoviči. Ještě dobře, že tu zůstal váš vojenský plášť! Jinak bychom byli nahraní… Ten podvodník!“

Mého podnájemníka to všecko natolik ohromilo, že jsem při pohledu na něj dokonce zapomněl, že mě okradli. Nemohl se vzpamatovat. Co chvíli odložil práci, kterou se zaměstnával, znovu a znovu vykládal, jak se to všecko zběhlo, jak stál neznámý tady a před nosem, dva kroky od něho, sundal z věšáku zimník, a jak to přijde, že zloděje nechytil. Pak znovu zasedl k práci, ale za chvíli všeho nechal, a jak jsem zjistil, vydal se k domovníkovi, aby mu všecko vylíčil a vyčinil mu, že trpí v domě takové nepřístojnosti. Když se vrátil, vyhuboval Agrafeně. Pak znovu zasedl k práci a ještě dlouho si mumlal, jak se to všecko semlelo, on stál tady a já tam, a jak mu před nosem, dva kroky od něho, ukradli můj zimník atd. Zkrátka a dobře, přestože se v práci vyznal, byl velký nimra a se vším si dělal velkou hlavu.

„Oblafli nás,“ řekl jsem večer, když jsem mu podával šálek čaje. Z dlouhé chvíle jsem si přál, aby mi znovu vyprávěl historku o ukradeném zimníku, která se stálým opakováním a díky upřímnosti vypravěče změnila v náramně komický příběh.

„Oblafli nás, milý pane! Je mi to jednoduše líto, i když se mě to netýká, ale popadá mě zlost, přestože to nebyl můj zimník. Podle mého je zloděj ten největší všivák na světě. Někdo koupí něco za babku, no dobrá, ale tenhle krade druhému čas, práci i pot… Fujtajfl, to je hnus! Nemám slov, tak mě bere vztek. Jak to, že vám není líto vašeho majetku?“

„Máš pravdu, to už je lepší, když ti taková věc shoří v plamenech, než abys ustoupil zloději – to člověka žere.“

„Bodejť by nežralo! To se ví, není zloděj jako zloděj… Mně se jednou stalo, že jsem trefil na poctivého zloděje.“

„Jak to? Copak zloděj může být poctivý?“

„Máte pravdu, pane, poctiv…