Povídky

5. Něžná se bouří

Hádky začaly proto, že si zničehonic usmyslela vyplácet peníze po svém a oceňovala věci výš, než byla jejich skutečná hodnota, dokonce dvakrát uznala za vhodné se o tom se mnou přít. Nesouhlasil jsem. Ale vtom se nachomýtla ta vdova po kapitánovi.

Stará vdova po kapitánovi přišla s medailonem, dárkem od nebožtíka muže, to víte, památka. Vyplatil jsem jí třicet rublů. Začala žalostně vzdychat a prosit, abychom tu věc neprodávali – pochopitelně, ujišťovali jsme ji – nemusíte se obávat. Za pět dní přijde znovu a žadoní, abych jí medailon vyměnil za náramek, který nestál ani za osm rublů, samosebou jsem odmítl. Zřejmě už tehdy něco vyčetla z očí mé ženy a příště přišla, když jsem tam nebyl, a žena jí medailon vyměnila.

Ještě téhož dne jsem to zjistil a začal jsem o tom mírně, ale pevně a uvážlivě. Ona seděla na posteli, dívala se do země, pravou špičkou pantoflíčku podupávala na kobereček (to bylo její gesto), a na rtech jí pohrával zlověstný úsměv. Tehdy jsem klidně, aniž bych zvyšoval hlas, oznámil, že peníze jsou moje, že mám právo hledět na život svýma očima a že jsem jí nic netajil, když jsem ji zval do svého domu.

Vyskočila, celá se roztřásla – a co byste řekli – najednou na mě zadupala: bylo to náhle divé zvíře, stižené záchvatem. Údivem jsem zkoprněl: nic podobného jsem nečekal. Ale neztratil jsem klid, dokonce jsem se ani nepohnul a znovu jsem jí klidným hlasem rovnou řekl, že si nepřeju, aby mi od dnešního dne v obchodě pomáhala. Vysmála se mi do obličeje a odešla.

To je to, ona totiž neměla právo vycházet. Beze mě ani na krok z domu, tak zněla naše dohoda ještě před svatbou. K večeru se vrátila, a já neřekl ani slovo.

Druhý den ráno zase odešla a další opět. Zavřel jsem podnik a vydal jsem se k tetám. Hned po svatbě jsem s nimi přerušil veškeré styky. Nechodily k nám, ani já k nim. Ukázalo se, že u nich nebyla. Vyslechly mě zvědavě a vysmály se mi do očí: „To vám patří.“ Ale byl jsem na jejich výsměch připraven. Hned na místě jsem podplatil mladší z nich, starou pannu, stovkou rublů a pětadvacet jsem jí dal jako zálohu. Za dva dny ke mně přišla: „Je do toho zapletený poručík Jefimovič, důstojník, váš bývalý kolega z pluku.“ Byl jsem velice udiven. Ten Jefimovič mi v pluku nejvíc ze všech uškodil a ještě byl tak nestydatý, že asi před měsícem za mnou dvakrát zašel do zastavárny pod záminkou, že chce zastavit nějaké věci, a pokud si vzpomínám, začal žertovat s mou ženou. Tehdy jsem k němu přistoupil a upozornil jsem ho, ať si vzpomene na naše dřívější vztahy a neopovažuje se ke mně víckrát chodit. Ve skutečnosti jsem to tak nemyslel, prostě jsem usoudil, že je drzoun. A teď mi teta sděluje, že mají smluvenou schůzku a že prostřednicí je někdejší známá obou tet, Julie Samsonovna, vdova po plukovníkovi, a prý „k ní vaše žena chodí“.

Vylíčím to jen krátce: Všechno mě to stálo asi tři stovky, ale za dva dny jsem to zařídil tak, že po dobu jejich schůzky budu stát v sousedním pokoji za zavřenými dveřmi a vyslechnu, co si moje žena povídá s Jefimovičem. V předvečer toho dne došlo mezi námi ke krátké, ale pro mě velmi důležité scéně.

Vrátila se k večeru, usedla na postel, hleděla na mě výsměšně a podupávala na kobereček. Když jsem se tak na ni díval, znenadání mě napadlo, že po celý poslední měsíc, nebo přesněji posledních čtrnáct dní byla jiná, jako vyměněná: výbojná, útočná, nemohl bych tvrdit nestoudná, ale rozháraná a jako by vyhledávala sváry. Jenomže plachost jí v tom bránila. Když taková začne vyvádět, i kdyby překročila míru, je zřejmé, že se do toho křečovitě nutí a že se s tím nedokáže při své cudnosti a stydlivosti vypořádat. Proto podobné povahy někdy příliš vybočí, až člověku zůstává rozum stát. A naopak, zkažená duše vždycky všecko zmírní, jedná proradněji, ale tváří se jakoby nic, jako by se všechno odbývalo v nejlepším pořádku a slušnosti, a tím chce nad vámi získat převahu.

„Je pravda, že vás vyhnali z pluku jen proto, že jste se neodvážil střílet v souboji?“ zeptala se nečekaně a oči jí zajiskřily – bylo to jako blesk z čistého nebe.

„Je to pravda. Důstojníci mě soudili a nakonec mě požádali, abych opustil pluk, i když už jsem si předtím podal žádost, abych mohl odejít do výslužby.“

„Vyhnali vás jako zbabělce?“

„Ano, odsoudili mě pro zbabělost. Jenže já jsem neodmítl souboj ze zbabělosti, ale protože jsem se nechtěl podvolit jejich tyranskému ortelu a vyzývat někoho na souboj, když jsem se necítil uražený. Víte,“ neudržel jsem se, „protestovat činem proti podobné tyranii a nést všecky důsledky bylo mnohem statečnější než střílet se v souboji.“

Neovládl jsem se a touto větou jsem zahájil vlastní obhajobu, ale ona mě chtěla znovu ponížit. Zlostně se rozesmála.

„A je pravda, že jste se potom tři roky toulal petrohradskými ulicemi, žebral jste a přespával pod kulečníky?“

„Přespával jsem i v Senné a v útulku. Ano, je to pravda, zažil jsem po svém odchodu z pluku hodně hanby a úpadku, ale nikoliv mravního – já sám jsem dokonce už tehdy nejvíc ze všech vlastní jednání nenáviděl. Byla to jen ochablost vůle a mysli, vyvolaná mou zoufalou situací. Ale to už minulo…“

„Ano, teď jste finančník!“

To byla narážka na mou zastavárnu… Ale mezitím už jsem se stačil ovládnout. Viděl jsem, že touží po vysvětlení, které by mě ponížilo, a tak jsem mlčel. Kromě toho zazvonil zákazník a já jsem odešel do vedlejší místnosti.

Později, tak za hodinu, už oblečená k odchod…