Dvojník

13

Vypadalo to, že počasí se změní k lepšímu. A opravdu, mraky sněhu postupně prořídly a nakonec přestalo sněžit. Prosvitla temná obloha a tu a tam zajiskřily hvězdy. Ale bylo mokro, blátivo a těžce se dýchalo, obzvlášť panu Goljadkinovi, který beztak sotva popadal dech. Z promočeného, ztěžklého pláště mu do všech údů pronikla jakási nepříjemně teplá vlhkost a zesláblé nohy se mu pod tou tíží podlamovaly. Roztřásla ho zimnice, po celém těle se mu rozlézali kousaví neodbytní mravenci, vysílením mu vyrazil ledový chorobný pot. Při té příležitosti dokonce pozapomněl pevně, energicky opakovat oblíbenou větu, že všecko se možná změní a obrátí k lepšímu. A vůbec, to ještě nic není, dodával náš statečný hrdina, neklesal na mysli, stíral si z obličeje krůpěje chladné vody, stékající ze střechy jeho kulatého a natolik promočeného klobouku, že se na ní už voda neudržela. Po těch slovech se pokusil přičapnout na poměrně silný špalek, který se válel vedle hromady dříví na dvoře u domu, kde bydlel Olsufij Ivanovič. Pochopitelně na španělské serenády a hedvábné žebříky neměl ani pomyšlení, ale přesto bylo zapotřebí uvažovat o nějakém tichém koutku, třebas nepříliš teplém, ale zato skrytém a útulném. Mimochodem řečeno, lákal ho koutek v síni Olsufije Ivanoviče, kde na počátku našeho pravdivého příběhu postával dvě hodiny mezi skříní a starými zástěnami, uprostřed všelijakého domácího harampádí, krámů a haraburdí. Háček byl v tom, že teď náš hrdina čekal ve zdejším dvoře už celé dvě hodiny. Ale zabydlet se v útulném koutku v síni nebylo tak snadné. Za prvé – zmíněné místo je nyní nepochybně střeženo a po skandálu na posledním plese byla přijata určitá opatření. A za druhé, náš pan Goljadkin čekal na nějaké znamení Kláry Olsufjevny, protože takové tajné znamení by mělo existovat. Tak se to přece dělávalo a „my nejsme první ani poslední“. Mimoděk si připomněl jakýsi román, který četl kdysi dávno, kde hrdinka vyslala ve stejné situaci Alfrédovi smluvené znamení, totiž jednoduše přivázala na okno růžovou stužku. Jenže růžová stužka teď v noci a v petrohradském podnebí, pověstném sychravostí a nespolehlivostí, nemohla být použita a prostě byla nemyslitelná. Ne, hedvábné žebříky nepřipadají v úvahu, přemítal náš hrdina, raději se uklidím stranou, abych byl nenápadný… stoupnu si sem… a zvolil si stanoviště za hranicí dříví přímo proti oknům. Po dvoře chodila spousta cizích lidí, vozků, jezdců, navíc tu hrčela kola, odfrkovali koně apod., ale přesto to bylo příhodné místo, ať už si ho někdo všimne nebo ne; výhoda byla přinejmenším v tom, že jeho nikdo neviděl, protože stál ve stínu, a naopak on viděl úplně všecko. Okna zářila – k Olsufiji Ivanoviči se zřejmě sjeli hosté při jakési slavnostní příležitosti, hudbu slyšet nebylo. To znamená, že tam nepořádají bál, ale pozvali si hosty z nějakého jiného důvodu, usuzoval v duchu náš hrdina, a zatrnulo mu u srdce. A vůbec, mělo to být dnes? blesklo mu hlavou. Není snad chyba v datu? Není …