Dvojník

8

Jako obvykle se nazítří probudil v osm hodin a okamžitě si vybavil všecko, co se včera večer událo – všecko si vybavil a zamračil se. Včera jsem ze sebe udělal osla!, usoudil v duchu, zvedl se na posteli a zašilhal na lůžko svého hosta. Ale k svému velkému překvapení neuviděl hosta ani lůžko! „Co to znamená?“ skoro vykřikl. Co má znamenat tahle novinka? Mezitím co nechápavě, s otevřenými ústy hleděl na uprázdněné místo, vrzly dveře a vešel Petruška s podnosem. „Kde je, kde je?“ zakníkal náš hrdina a ukázal na místo vyhrazené pro hosta. Petruška nejprve neodpověděl, dokonce mu nevěnoval ani pohled, ale zabloudil očima jinam a pan Goljadkin ho chtě nechtě napodobil. Po chvilce mlčení sluha chraplavým hrubým hlasem vysvědoval, že pán není doma.

„Troubo! Já jsem tvůj pán!“ přerušil ho zajíkavě pan Goljadkin a vykulil na něj oči.

Petruška neodpověděl, ale podíval se na svého pána s urážlivou výčitkou nahrazující nadávku. Pan Goljadkin zrudl až po uši a celý zkoprněl. Konečně Petruška ohlásil, že ten druhý už odešel asi před půl druhou hodinou, nechtěl čekat. Odpověď zněla pravděpodobně, Petruška zřejmě nelhal, jeho urážlivý pohled a slovo druhý byly pouhé následky celé té známé odporné příhody, ale pan Goljadkin nejasně tušil, že tady něco nehraje a že mu osud chystá ještě nejedno nemilé překvapení. Dobrá, uvažoval, uvidíme a ve vhodnou chvíli tomu všemu přijdeme na kloub… „Ach, můj ty Bože!“ zasténal nakonec změněným hlasem, „proč jsem ho jen k sobě zval, proč jsem to všecko dělal? Vážně, doslova strkám hlavu do té jejich zločinecké oprátky a sám si utahuju smyčku. Ach, jsem já to hlava! Neudržím se, abych se neprořekl jako nějaký kluk, úředníček, nicka bez hodností, onuce, plesnivá bačkora, klepař, baba! Moji milí nebeští patroni! I veršíky složil, filuta, a vyznal mi lásku! Jak bych ho tento… Jak bych ho jen zdvořile vyprovodil, šmejda, až se vrátí? Samosebou, existuje řada různých způsobů a fíglů… Tak a tak, mám nízký plat… Nebo ho postrašit, že jsem si uvědomil to a ono a musím mu něco vysvětlit… že v polovině měsíce mám zaplatit nájem a stravné a chtějí ode mne peníze předem… Ale ne, aby to čert! To na mě vrhá stín. Je to netaktní… Tak jinak – třeba by mě něco napadlo a navedl bych Petrušku, aby ho urazil, nedělal s ním žádné cavyky, byl na něj hrubý, a tak ho vystrnadil… Ne, aby to čert – ne! Když to vezmeme z jiné strany, je to nebezpečné… ne, to není hezké! To vůbec není hezké! A co když se nevrátí? To bude taky zlé – včera večer jsem si pustil pusu na špacír… Mám to nahnuté… Špatné, všecko špatné… Jsem já to nešťastník! Nedokážu si vtlouct do hlavy žádnou moudrost! A co když se vrátí a odmítne? Panebože, dej, ať se vrátí! Byl bych moc rád, kdyby to udělal: co bych za to dal!“ Pan Goljadkin přemítal, rychlými doušky pil čaj a neustále pokukoval na hodiny na stěně. Tři čtvrti na devět, už je čas… Co mě asi čeká? Rád bych věděl, co za tím vším vězí… jakým směrem vítr fouká, jaké mají plány i cíle. Vůbec by bylo dobré vědět, ka…