Dvojník

5

Na všech petrohradských věžích právě odbila půlnoc, když pan Goljadkin jako posedlý vyběhl na nábřeží Fontánky těsně u Michajlovského mostu, aby se zachránil před nepřáteli, pronásledováním, krupobitím štulců, které se na něho sesypaly, před křikem vyplašených stařen, vzdechy dam a vražednými pohledy Andreje Filipoviče. Pan Goljadkin byl doslova odrovnaný, a jestliže si v tom okamžiku uchoval schopnost běžet, pak jedině jakýmsi zázrakem, kterému sám nakonec odmítal věřit. Byla nevlídná listopadová noc, mokrá, mlhavá, deštivá, sněhová, bohatá na rýmy, zimnice, angíny, horečky všech druhů a nejrůznějšího původu, stručně řečeno, všechny dary petrohradského podzimu. Vítr skučel ve vylidněných ulicích, vzdouval nad řetězy zábradlí černou vodu Fontánky a uličnicky komíhal vyhublými svítilnami na nábřeží, které zase na oplátku doprovázely jeho kvílení pronikavým vrzáním, a to všecko vytvářelo nekonečný pištivý a řinčivý koncert, předobře známý každému obyvateli Petrohradu. Pršelo a současně sněžilo. Proudy dešťové vody poháněné větrem se valily skoro jako z hasičské stříkačky, chlístaly a bičovaly nešťastného pana Goljadkina do obličeje jako tisíce špendlíků a jehel. Uprostřed nočního ticha rušeného jen vzdáleným hrčením kočáru, kvílením větru a povrzáváním svítilen se tlumeně ozývalo zurčení a chlístání vody, která stékala ze všech střech, stříšek a říms na dlažbu. Nablízku ani v dálce nikde živá duše, a zdálo se, že v takovou hodinu a za takového počasí to ani jinak být nemohlo. Takže jenom pan Goljadkin, sám se svým zoufalstvím, cupital v tu dobu po chodníku Fontánky a snažil se co možná nejdřív doběhnout do své Šestikrámské ulice, do třetího patra, do svého bytu.

I když sníh, déšť a všecko to, co dokonce ani nemá jméno, když se strhne vichřice a mraky se převalují na petrohradské listopadové obloze, znenadání neúprosně zaútočilo na beztak zdeptaného nešťastného pana Goljadkina, nedopřávalo mu sebemenšího oddechu, pronikalo až do morku kostí, oslepovalo, profukovalo ho ze všech stran, sráželo z cesty a připravovalo ho o poslední špetku rozumu, třebaže se to všechno najednou proti němu spiklo, jako by se naschvál domluvilo se všemi jeho nepřáteli a připravilo mu pěkný den, večer i noc, bez ohledu na to všecko on sám zůstal skoro lhostejný vůči tomuto poslednímu důkazu nepřízně osudu: tak hluboce jím otřáslo to, co se mu přihodilo před několika minutami u pana státního rady Berendějeva. Kdyby teď některý cizí nezaujatý pozorovatel posuzoval smutný úprk pana Goljadkina, nahlédl by všecku hrůzu jeho útrap a nesporně by usoudil, že pan Goljadkin jako by se chtěl někam schovat, jako by chtěl utéct sám před sebou. Ano, tak to bylo. Ba co víc: náš hrdina nejenže toužil utéct sám před sebou, ale dokonce by se nejraději sám zničil, obrátil se v prach. Nevnímal nic ze svého okolí, nechápal, co se kolem děje, a díval se tak, jako by pro něj ve skutečnosti neexistovaly nepříjemnosti provázející noční nepohodu, ani dlouhá cesta, déšť ani sníh, vítr ani…