Dvojník

4

Slavnostní den narozenin Kláry Olsufjevny, jediné dcery státního rady Berendějeva, současného dobrodince pana Goljadkina, den, který začal velkolepým obědem pro zvané, jaký v úřednických rodinách u Izmajlovského mostu a v okolí už dávno nepamatovali, obědem podobajícím se spíš baltazarovské hostině než obědu, připomínajícím cosi babylonského, pokud jde o lesk, přepych a vybrané chování, obědem s šampaňským značky Clicquot, s ústřicemi a ovocem z nejlepších lahůdkářství od Jelisejeva a Miljutina, s rozmanitými, dobře živenými těly a zasedacím pořádkem podle úřednických hodností, onen slavnostní den, zahájený slavnostním obědem, byl zakončen oslnivým plesem, malým domácím plesem, nicméně velkolepým co do vkusu, kultivovanosti a vybraných způsobů. Samosebou, souhlasím, takové plesy bývají, jenomže zřídkakdy. Podobné bály připomínající spíš rodinné dýchánky než plesy se mohou pořádat výhradně v takových domácnostech, jako byla domácnost státního rady Berendějeva. Ba co víc: dokonce pochybuji, že by se mohly takové bály pořádat u všech státních radů… Ach, kdybych byl básník – pochopitelně alespoň takový, jako byl Homér nebo Puškin, nikdo méně talentovaný by se do toho nemohl míchat –, tak tedy kdybych byl básník, určitě bych čtenářům vylíčil sytými barvami a rozmáchlým štětcem celý ten přeslavný den. Ne, začal bych svou poemu obědem, a obzvláště bych se soustředil na ten překvapivý slavnostní okamžik, kdy se pozvedla první číše na počest královny slavnosti provázená přípitkem. Zachytil bych především hosty pohroužené do posvátného mlčení a očekávání, podobného spíš demosthenovské výmluvnosti než mlčení. Potom bych vám popsal Andreje Filipoviče jako nejstaršího z hostů ozdobeného šedinami a jim odpovídajícími řády, který měl dokonce určité právo na prvenství, jak vstává a pozvedá číši k přípitku, naplněnou jiskřivým vínem speciálně dováženým k podobným příležitostem z jednoho vzdáleného království, vínem připomínajícím spíš božský nektar než víno. Vykreslil bych vám hosty i šťastné rodiče oslavenkyně, kteří pozvedli své číše hned po Andreji Filipoviči a upřeli na něj zraky plné očekávání. Vylíčil bych vám, jak tento často zmiňovaný Andrej Filipovič nejprve uronil do číše slzu a pak pronesl zdravici a blahopřání, ohlásil přípitek a nakonec připil na zdraví… Ale přiznávám, plně přiznávám, nedovedl bych vystihnout ten slavnostní okamžik, kdy oslavenkyně Klára Olsufjevna zčervenala jako jarní růže blaženým stydlivým ruměncem, v náporu citů klesla v objetí své něžné matky, jak něžná matka zaslzela a při té příležitosti se rozeštkal i sám otec, důstojný stařec a státní rada Olsufij Ivanovič, nepohyblivý následkem dlouholeté služby, kterého osud odměnil za takovou horlivost nevelkým kapitálem, domkem, vesnicemi a dcerou krasavicí… Otec se rozplakal jako malé dítě a prohlásil v slzách, že Jeho Excelence je dobrodinec. Neuměl bych, ano, opravdu bych neuměl vylíčit vám dojetí, které nevyhnutelně následovalo a zřetelně se projevilo dokonce i …