Dvojník

11

Letěl za svým spěšně, hrozivě se vzdalujícím nepřítelem jako na křídlech a sotva popadal dech. Cítil v sobě příliv energie, ale zároveň mohl směle doufat, že kdyby v tu chvíli dokázal žít v Petrohradě třeba jen obyčejný komár, snadno by ho přizabil svým křídlem. Uvědomoval si, že je malátný a zcela zesláblý, jako by ho poháněla jakási zvláštní síla, že se nepohybuje z vlastní vůle, ale nohy se mu podlamují a vypovídají mu službu. Ostatně, to všecko by se mohlo změnit k lepšímu… K lepšímu anebo k horšímu, uvažoval, zadýchaný během, ale není nejmenších pochyb o tom, že jsem svou při prohrál. Jsem odrovnaný, to je známo, předurčeno, rozhodnuto a podepsáno. Ovšem když se mu podařilo chytit za šos nepřítele, který se mezitím dohodl s drožkářem a právě nastupoval do drožky, doslova ožil, jako by přestál těžkou bitvu a zvítězil. „Vážený pane! Vážený pane!“ křikl na konečně polapeného nehodného jmenovce.

„Doufám, že…“

„Ne, vy už, prosím vás, v nic nedoufejte,“ odpověděl vyhýbavě bezcitný nepřítel, jednou nohou stál na stupátku drožky, druhou se usilovně snažil udržet rovnováhu a současně vyprostit šos svého kabátu ze sevření našeho pana Goljadkina, který se ho držel vší silou, jakou ho příroda obdařila.

„Jen pár minut, Jakove Petroviči…“

„Promiňte, nemám čas.“

„Uznejte, Jakove Petroviči… prosím vás… proboha vás prosím… tak a tak… rád bych vám vysvětlil… mezi čtyřma očima… Jsme přece kamarádi… Vteřinku, Jakove Petroviči!“

„Můj milý, nemám čas,“ odpověděl s vyzývavou důvěrností a maskovanou srdečností rádoby šlechetný přítel. „Až jindy, věřte, upřímně rád a z hloubi duše, ale teď vážně nemám čas.“

Mizero! pomyslel si náš hrdina.

„Jakove Petroviči!“ vykřikl úzkostně, „nikdy jsem nebyl vaším nepřítelem. Zlí lidé mě očernili… Pokud jde o mě, jsem připraven… Nezajdeme tamhle do té kavárny? Tam si můžeme, jak jste správně podotkl, od srdce… jako slušní lidé… a pak se všecko samosebou vysvětlí… Ano, Jakove Petroviči! Určitě se všechno vysvětlí.“

„Do kavárny? Dobrá, prosím. Nemám nic proti tomu. Zajdeme do kavárny, ale s jednou podmínkou, potěšení moje, že se tam všecko vysvětlí. Správně, drahoušku,“ prohlásil druhý pan Goljadkin, vyhoupl se z drožky a neomaleně poklepal našeho hrdinu po rameni. „Kamaráde zlatá, pro tebe jsem ochoten třeba do vody skočit! Nebo se vydat neznámou uličkou, jak jste onehdy ráčil podotknout… Vážně, ty čtveráku, máváš s člověkem, jak chceš!“ pokračoval rádobypřítel pana Goljadkina a s úsměškem se kolem něho točil a vrtěl.

Kavárna, která stála stranou rušných tříd, byla v okamžiku, kdy oba pánové Goljadkinové vešli dovnitř, zcela prázdná. Na cinknutí zvonku se za pultem objevila obtloustlá Němka. Pan Goljadkin a jeho proradný nepřítel prošli do další místnosti, kde si buclatý, podle rendlíku ostříhaný kluk hrál s otýpkou dříví u kamen a snažil se vzkřísit uhaslý oheň. Na žádost druhého pana Goljadkina přinesli čokoládu.

„Ženská k nakousnutí,“ prohodil a čtverácky zamrkal na pana Goljadkina prvního. Ten se zapýřil …