Uražení a ponížení

2

Změřil si nás rychlým, pozorným pohledem. Z toho pohledu se ještě nedalo vyčíst, zda přichází jako nepřítel, či jako přítel. Ale vylíčím podrobně jeho zevnějšek. Toho večera na mne zvlášť mocně zapůsobil.

Viděl jsem ho už dříve. Byl to nejvýš pětačtyřicetiletý muž pravidelných a nadmíru hezkých rysů v obličeji, jehož výraz se měnil podle okolností; přitom však se měnil pronikavě, úplně, neobyčejnou rychlostí, přecházeje od toho nejpříjemnějšího k nejzasmušilejšímu anebo krajně nespokojenému, jako když znenadání přehodíte nějaké pérko. Pravidelný ovál poněkud snědé tváře, nádherné zuby, malé a dosti úzké rty hezkého tvaru, rovný, poněkud protáhlý nos, vysoké čelo, na kterém nebylo dosud znát jedinou vrásku, dosti velké šedé oči – vše vytvářelo téměř krasavce, ale přitom jeho obličej nebudil příjemný dojem. Odpuzoval totiž tím, že nikdy jaksi neměl vlastní výraz, nýbrž vždycky to byl výraz strojený, promyšlený, přejatý, a tu se ve vás rodilo jakési slepé přesvědčení, že nikdy ani neproniknete k jeho pravému výrazu. Pokud jste ho sledovali pozorněji, začínali jste tušit pod obvyklou maskou cosi zlého, lstivého a krajně sobeckého. Zejména upoutávaly pozornost jeho vnějškově krásné oči, šedé, otevřené. Jen ty se asi nemohly zcela podrobit jeho vůli. Byl by se jistě rád podíval mírně a vlídně, avšak paprsky jeho pohledů se nějak rozdvojovaly a mezi mírnými a vlídnými probleskovaly paprsky drsné, nedůvěřivé, pátravě, zlé… Byl dosti velký, měl ztepilou štíhlou postavu a vypadal mnohem mladší, než ve skutečnosti byl. Tmavorusé hebké vlasy mu skoro ještě ani nezačínaly šedivět. Uši, ruce i nohy měl podivuhodně pěkné. Byla to krása dokonale prozrazující vznešený původ. Šatil se s vytříbenou elegancí a moderně, ale přitom měl jisté mladické libůstky, což mu koneckonců slušelo. Vypadal jako Aljošův starší bratr. Nikdo ho alespoň nemohl pokládat za otce takového dospělého syna.

Přistoupil rovnou k Nataše a pevně na ni pohlédl.

„Můj neohlášený příchod v tuto hodinu je zvláštní a vymyká se běžným zvyklostem. Ale doufám, že uvěříte, že jsem alespoň s to uvědomit si veškerou výstřednost svého jednání. Vím také, s kým mluvím. Vím, že jste rozšafná a velkomyslná. Věnujte mi pouhých deset minut a doufám, že mě sama pochopíte a omluvíte.“

Vyslovil to vše zdvořile, ale přitom důrazně a skoro naléhavě.

„Posaďte se,“ vybídla ho Nataša. Dosud se nezbavila prvních rozpaků ani jistého strachu.

Mírně se uklonil a posadil se.

„Nejprve mi dovolte, abych řekl pár slov jemu,“ začal kníže a ukázal na syna. „Aljošo, sotva jsi odjel, aniž jsi počkal na mne (ba ani ses s námi nerozloučil), bylo paní hraběnce hlášeno, že Katěrině Fjodorovně je zle. Chtěla honem za ní, ale Katěrina Fjodorovna najednou přišla sama, rozrušená a rozčilená. Řekla nám přímo, že se nemůže stát tvou ženou. Dále řekla, že půjde do kláštera, žes ji prosil o pomoc a sám jsi jí doznal, že miluješ Natálii Nikolajevnu. Tak neuvěřitelné doznání od Katěriny Fjodorovny, ke všemu v takovou chvíli, bylo ovšem vyvoláno tvými nanejvýš podivnými řečmi, které jsi před ní vedl. Byla skoro bez sebe. Chápeš, jak jsem byl ohromen a zděšen. Když jsem teď jel kolem, všiml jsem si, že se u vás svítí,“ pokračoval, obraceje se k Nataše. „Myšlenka, která mě už dlouho pronásledovala, se mě tak cele zmocnila, že jsem neodolal okamžitému popudu a přišel jsem k vám. Proč? Hned vám to řeknu, ale prosím předem, nedivte se, budu-li mluvit poněkud ostře. Všecko to přišlo tak náhle…“

„Doufám, že porozumím a správně… posoudím všechno, co řeknete,“ zajíkavě ze sebe vypravila Nataša.

Kníže si ji upřeně prohlížel, jako by ji užuž chtěl v kratinké chvilce „prostudovat“.

„Však také spoléhám na vaši rozšafnost,“ pokračoval, „a jestliže jsem si teď dovolil k vám přijít, tedy právě proto, že jsem věděl, s kým mám co činit. Znám vás už dávno, přestože jsem vám kdysi tak křivdil a ublížil vám. Vyslechněte mě. Víte, že mezi mnou a vaším otcem jsou dávné mrzutosti. Nechci se omlouvat. Snad jsem se na něm provinil víc, než jsem se až dosud domníval. Ale pokud je tomu tak, byl jsem rovněž oklamán. Jsem podezíravý a přiznávám to. Jsem náchylný vidět ve všem spíš špatnou stránku než dobrou – je to neblahý rys vlastní chladnému srdci. Ale nemám ve zvyku zatajovat své chyby. Uvěřil jsem všem pomluvám, a když jste opustila rodiče, dostal jsem strach o Aljošu. Ale vás jsem ještě neznal. Informace, které jsem postupně získal, mi dodaly mysli. Pozoroval jsem, pátral, až jsem se nakonec přesvědčil, že mé podezření je neopodstatněné. Dověděl jsem se, že jste se rozešla s rodinou, vím také, že váš otec je absolutně proti vašemu sňatku s mým synem. A už to, že máte takový vliv, takovou možno říci moc nad Aljošou, a přece jste jí dosud nevyužila a nepřiměla jste ho, aby se s vámi oženil, už to vás charakterizuje z té nejlepší stránky. A přece, plně to doznávám, rozhodl jsem se tentokrát ze všech sil zabránit jakékoli možnosti vašeho sňatku s mým synem. Vím, vyjadřuji se příliš otevřeně, jenže v dané chvíli je otevřenost nade vše. Sama mi dáte za pravdu, až mě vyslechnete. Brzo po tom, co jste opustila domov, jsem odjel z Petrohradu. Ale když jsem odjížděl, už jsem se o Aljošu nebál. Spoléhal jsem na vaši ušlechtilou hrdost. Poznal jsem, že si sama nepřejete sňatek, dokud neskončí naše rodinné mrzutosti. Nechtěla jste narušit shodu mezi Aljošou a mnou, protože bych mu nikdy neodpustil, kdyby se s vámi oženil. Také jste nechtěla, aby se o vás říkalo, že jste usilovala o knížecího ženicha a o příbuzenský svazek s naší rodinou. Naopak jste nám dokonce dala najevo pohrdání a snad jste čekala na okamžik, kdy vás sám přijdu prosit, abyste nám prokázala tu čest a zaslíbila se mému synovi. Ale přesto jsem byl tvrdošíjný a nepřál jsem vám. Ospravedlňovat se nebudu, ale nesmlčím vám, jaké jsem měl důvody. Uvedu je. Nejste urozená ani bohatá. Mám sice majetek, ale potřebujeme víc. Náš rod upadá. Potřebujeme styky a peníze. Nevlastní dcera hraběnky Zinaidy Fjodorovny sice žádné známosti nemá, ale …