Zlomený meč

ARMINIUS

Stará Přibina se tuze radovala z nalezené dcery.

Když se guslar probudil, vděčně mu líbala ruce, že jí tenkrát zachránil robě.

Teď sedí Přibina na zápraží a u ní Běla, hlavu položenou v matčině klíně. Chvíle tichého štěstí.

„Ano, to je návazek, který jsem ti zavěsila na krček,“ řekla Přibina a rukou přebírala Bělin amulet. „Perlička uprostřed a kolem ty kamínky. Pěkná římská práce. Ten jsem dostala od své matky. Nosila jsem jej, aby mne chránil před neštěstím, až jsem jej zase dala tobě. A věru, chránil tě od všeho zlého… Teď zas budu ráda na světě – i když jsme pozbyli vladyckého dvorce.“

V malé ohrádce se hlučně ozývá kachna s kachňátky.

„Chtějí k vodě,“ řekla Běla a vyskočila. Otevřela vrátka ohrádky a malé hejno hned zamířilo k blízké řece,

Běla se za káčátky dívá. Jak se nemotorně kolébají! Jedno si vylezlo na drn a po hlavě se překulilo dolů. Ostatní nečekají a pospíchají za starou kačenou. Opozdilé káče se namáhá drn přelézt. Když zase spadlo, oběhlo překážku a teď křičí, aby na ně bratříčkové a sestřičky počkali.

Dívka se zasmála a zahleděla se na řeku. Dnes mají převozníci od rána co dělat. Už tu přešly dva silné vojenské oddíly a velká kupecká družina. Nyní převážejí nějaké železné věci. Při nakládání bylo slyšet zvonit železo až sem.

Od kupeckého tábořiště přicházel bohatě vystrojený mladý muž. Blíží se lehkým, pružným krokem. U posledních houštin se zastavuje, upoután ladným dívčím zjevem.

Chvilkový vítr duje Běliným oděvem a zjevuje její pěknou postavu. Dívka vzdoruje větru, jako by jí činilo potěšení jeho šálení.

Mladý muž přistupuje blíž. Slabé zachrastění suché trávy Bělu upozorňuje, že je někdo nablízku.

Katvalda!

Dívka s úlekem v tváři vběhla na dvorek k staré Přibině.

Leč mladý vladyka se nic neostýchá a se lstivým úsměvem vstupuje za ní.

„Neboj se, holubičko, nejsem krahujec!“

Přibina se také lekla nenadálého příchodu včerejšího nepřítele. Chtěla vykřiknout na Vaňka a Mojmíra, aby honem přiběhli, ale Katvaldovy přívětivé způsoby ji zmátly. Jen do síně zavolala.

Starý vladyka vyklouzl ven a překvapeně hned hledal zbraň.

Avšak Katvalda se snažil všecky ukonejšit voláním, že přichází úplně přátelsky a v nejlepším úmyslu se smířit.

Vitorad si mladíka podezřívavě prohlížel. Nechtělo se mu věřit, že by to potměšilý nepřítel najednou myslil s přátelstvím opravdově. Připadlo mu, že je Katvalda jako vlk, který na sebe natáhl beránčí rouno.

„Všechno může být zas dobré,“ hovořil sladce mladý muž, jako by si uhladil řeč liščím chvostem. „Byl jsem poněkud prudký, ale chci vám být nejlepším přítelem.“

Tato slova už zaslechli Vaněk s Mojmírem, kteří se právě vrátili od přívozu. Nejprve nechtěli věřit zraku, že by se Katvalda odvážil k nim, ale už je tomu tak – Katvalda je u nich hostem. Nu, oni se proti právu pohostinství neprohřeší.

Vaněk i Mojmír se zamračeně postavili k chalupě a čekali, co vlastně u nich tento nezvaný host chce.

Dověděli se to hned.

Katvalda projevil své přání slovy dobře podmaště…