Zlomený meč

DÍL II

KATVALDA

U háje na vltavském břehu je veselo.

Po deseti letech se vrátil vladyka Vitorad a převozníkův syn Mojmír. Taková novina!

V chalupách při kupecké cestě nezůstal snad nikdo doma. Přišli i muži ze Slup, z Podskalí, ba i z Olšan. Rod vítá svého někdejšího vladyku srdečně, ale přece jaksi rozpačitě. Nikdo nemá dost odvahy, aby Vitoradovi oznámil, co se tu událo nového. Raději ho pobízejí, aby posečkal zde u přívozu, vyprávěl o svých příhodách a domů ještě nechodil.

Nedaleko břehu plane po starém zvyku oheň. Muži sedí na kamenných sedátkách, hlučně hovoří a vzpomínají na zašlé válečné doby.

Opodál se dala mládež do tanečního reje. Veselé výkřiky projevují bezstarostnou náladu bujarého houfce. Nu, mladost – radost.

U přátelského ohně jsou ovšem středem pozornosti Vitorad i Mojmír. Převozník Vaněk, prošedivělý, ale doposud v plné síle, nemůže se nabažit svého syna. Jaký se z něho stal statný muž! Vaněk sám je už z vojny doma dávno. Když ho král po válce hojně obdaroval a v milosti propustil, vrátil se k svému převoznictví na Vltavě. O synu Mojmírovi však od oné výpravy za římským císařem Tiberiem nevěděl. Jako by se do země propadl. Nikdo ho už ani okem nespatřil. Všichni se domnívali, že zahynul.

Také o vladykovi nikdo nevěděl. Z výpravy se tenkrát nevrátil a jeho manželka Přibina jej už oplakala jako mrtvého.

A hle! Najednou po dlouhých deseti letech jsou tu oba živi a zdrávi.

Však prožili všelijakých příhod, dobrých i zlých – a víc zlých než dobrých. Vladyka Vitorad za tu dobu hodně zestárl, jeho bělavá hlava svědčí o přestálých strastech. Už to není prudký a vášnivý Vitorad, který toužíval po hrdinských bitkách. Nyní zde sedí a vypravuje vážný, pokoj hledající zralý muž.

Tehdy, když Marobud zastavil pronásledování římského císaře, dostal rozkaz, aby se s několika málo průvodci pokusil o výzvědnou cestu za Dunaj.

Vzal si s sebou Mojmíra a ještě dva jiné odvážné hochy a vydal se do Karnusu na Dunaji a dál do jižních zemí.

„Co tam jsme zažili dobrodružných příhod! Římané nás chytili, ale my jsme jím utekli. O hladu jsme pak bloudili po horách, než jsme se dostali do Panonie, kde jsme se chtěli hlásit báťovi. Ale i tam se všude honila vojska, že jsme nestačili utíkat. Římský vojvoda Mesalinus – ten, co Tiberiovi přivedl pomoc z jižních zemí – je moc chytrý vůdce. Táhl napřed a čistil Tiberiovi cestu. Víte, že to tenkrát bylo s Římany tuze špatné. A Mesalinus byl už hodně napřed. O tom se dověděl báťa dalmatský a hned si pomyslil, že by Mesalina mohl dostat. Srazil se s ním a Mesalinovo vojsko muselo utíkat.

Báťa hned za ním. Myslel, že Římany úplně porazí. Ale chytrák Mesalinus ho vlákal do nějaké lesní úžlabiny – a teď se štěstí obrátilo –báťa utíkal.

Tím se uvolnila římskému císaři cesta k jihu a šťastně došel do své země. Slyšeli jsme, jak se tehdy Římané třásli strachy o osud své říše, ale bohové jim popřáli, že ze všeho šťastně vyšli…“

„Však se tenkrát ve vojsku hodně bručelo, že Marobud zastavil proná…